Spojte se se mnou

Ester Davidová

články

Buďte druhým příkladem i inspirací, to je ta největší pomoc

Hlavním krokem je trpělivost, nic neuspěchat.

Nezapomínejte, že vše, co se vám děje, je jen forma učení, zkoušek a lekcí. Jak chcete šířit mezi lidi své poznání a světlo, když budete disponovat pouze s teoretickým materiálem?

 

Teprve až si sami projdete praktickou zkušeností, můžete druhým svým příběhem ukazovat směr a být jim určitou inspirací a motivací.

Mám ve svém terapeutickém repertoáru lidičky s rakovinou, postižením, maminky s autistickými dětmi, lidi s handicapy, ženy týrané a znásilňované, lidi nešťastné, v depresi, bez práce, s migrénami, s nedostatkem sebevědomí a všem vždy na závěr sezení říkám jediné.

 

„Jste natolik silní, abyste svou lekci zvládli a děláte to dobře! Jen je třeba s ní nebojovat, ale přijmout ji, tak jak je. Je to váš výukový materiál a věřte, že je na vás naloženo tolik, kolik můžete zvládnout. Až si svou zkušeností projdete, můžete pak motivovat spoustu dalších lidí a dodávat jim odvahu tím, že budete otevřeně mluvit, co vás potkalo a dávat druhým návod jak to zvládnout. Bude to vaše zkušenost a na vašem příběhu lidé pochopí. Pochopí, že není nic ztraceno a že to, čemu čelí je může posunout dál a mohou své poselství šířit také dál. To je ta největší pomoc.“

 

I já jsem měla tendence v minulosti určité lekce vzdát, pak mi to ale nedalo a pracovala jsem na sobě dál, s vírou v srdci a s přesvědčením, že si musím projít určitou lekcí až do konce. Nic není jen tak a tohle je mé poslání.

V každém učení je kus poznání a každá zkušenost je k nezaplacení.

 

 

,,Nebojte se vykročit do neznáma, není čeho se bát! A máte-li strach? Věřte, že to je jen strach z domněnek, které neexistují, jsou pouze uměle vytvářeny ve vaší hlavě.

Vemte si příklad z dětí. Mohou být vším, čím chtějí.

Najděte v sobě nespoutané zdravé blázny, tvořte, šokujte, pak uvidíte, že čas ani překážky nehrají žádnou roli. Žijte tak, jako by tento den byl váš poslední:-)

Prožívejte, sněte, plánujte, uskutečňujte, hrajte si, klidně buďte druhým za blbce, to už je jejich problém, ne váš, brzy uvidíte, že je tou bezprostřední pozitivitou také nakazíte.

Pak zmizí všechny strachy, nemoci, problémy.

Budete sami sebou a přestanete hrát bezduchou hru společnosti.

Ten kdo mě zná osobně, ví, že jsem toho důkazem:-)

 

Pro inspiraci jsem si dovolila uvést příběh a krátkou ukázku z mé knihy Karmická sinusoida.

 

Tělesné postižení, příběh Zuzany

 

Drobná, hezká osmadvacetiletá dívka. Přišla o hůlce a evidentně bylo znát, že jí její postižení trápí. Narodila se se špatně vyvinutým kloubem, tzv. pakloubem kyčle, a jedna noha byla díky tomu o několik centimetrů kratší a zdeformovaná. Absolvovala v minulosti mnoho operací klubu, včetně natahování celé nohy.

Posadila se a v jejích očích se zračila prosba o pomoc. Pomalinku jsme začaly rozvíjet diskuzi. Trápil jí nejen její handicap, ale především vztah její matky k ní. Selhala už tím, že se narodila. Její matka jí dávala od útlého dětství razantně najevo, že si nezaslouží mít postiženou dceru. Potlačila v Zuzce veškeré sebevědomí a dávala jí to, jak se říká „sežrat“. Doslova a do písmene. Dělala z ní neschopného chudáčka a zároveň ji vinila za její tělesný nedostatek. Zato celá léta vyzdvihovala a chválila jejího mladšího bratra a měla s ním veliké plány a ambice. Bohužel, jak už to tak bývá, bratr také selhal, začal si žít po svém a matku zklamal.

Zuzku trápil nejen přístup její matky k ní, ale také její vlastní plačtivost, lítost nad vším a v neposlední řadě vztah ke svému příteli. Mluvila o něm velice hezky, ale vázla mezi nimi komunikace.

Sama rozvinula rozhovor a byla si vědoma, že karma mohla hrát u ní v jejím postižení velikou roli. Přijala fakt, že se v minulosti mohla druhým lidem vysmívat a opovrhovat jimi a určitě nebyla dobrým člověkem. Sama na tomto uvědomování nějaký čas pracovala s pomocí duchovní a ezoterické literatury. V duchu jsem si říkala, že není třeba v regresi zacházet příliš daleko a příliš to rozpitvávat,  jelikož už za svůj život převzala plnou zodpovědnost a je si vědoma mnohého.

Bylo třeba v ní probudit chuť do života, namotivovat jí a uzdravit nedostatek sebevědomí. Také se odpoutat od matky. Jevilo se, že potřebuje pouze manuál, jak na to. Byla plna chuti na sobě vzorně pracovat. Naslouchala každému mému slovu a tiše přikyvovala. Potřebovala člověka, který by jí nejen naslouchal, ale také navedl na správnou cestu.

V regresi se rozpovídala o svém dětství.

,,Cítím lítost a mám pocit, že jsem k ničemu. Snažím se mamce dělat radost a plním každé její očekávání a žádost. Snažím se udělat cokoliv, jen abych se jí zavděčila. Pořád je to málo. Nikdy nedávám najevo, že bych něco nezvládla, tatínek jen tiše přihlíží a je na něm znát, že mu vadí matčino kibicování, ale neudělá nic, nikdy se neozve a matku nechává. Uzavírá se do sebe. Tak jako já. Pokud jsem náhodou něco nesplnila tak, jak chtěla, pokaždé mi připomíná.

,,Počkej, až budeš mít vlastní děti a budou ti dělat to samé! Všechno se ti na nich vrátí!“ Přitom si nemyslím, že jsem tak špatná. To, že jsem k ničemu, mi dávali najevo i ve škole. Musela jsem stát tiše v koutku a pozorovat zdravé děti anebo ze mě udělali panáka, aby mě tzv. zapojili do kolektivu. Cítila jsem se hrozně. Učitelky se mě štítily. Proč tuto práci dělají takoví lidé, kteří nemají pochopení? Jak mohou pracovat s dětmi? Proč? Řekněte mi Ester, proč?“

Nereagovala jsem. Tedy zatím.

Ani nečekala na mou odpověď a pokračovala dále.

,,Moje matka se musela vdávat mladá a nikdy si neměla možnost splnit své sny a tužby. Pak se jí narodila postižená dcera a její svět se zhroutil. Lidé si šeptali a ukazovali prstem. Někteří jí litovali. Chudák ženská, taková hodná, čím si to zasloužila, že nemůže mít zdravé dítě? Pak se narodil bratr a pamatuji si, jak celá ožila. Mě trpěla, ale bratra vyzdvihovala a při každé návštěvě ho vychvalovala až do nebes. Přišla jsem si jako Popelka. Byla jsem nicka a krypl. Proto jsem se snažila být dobrá. Vzorně jsem se učila, vystudovala jsem střední školu a teď studuji vysokou. Nikdy mě nepochválila, nikdy jsem neslyšela slůvko uznání…“

Silně se rozplakala a plakala dlouho. Potřebovala to.

Na okamžik jsem jí do toho vstoupila

,,Zuzi, dejte to všechno ven, ty tlaky musí ven, klidně křičte, nadávejte, kopejte..“  Tak se také stalo. Mlčky jsem sledovala, jak Zuzanka ze sebe dostává tolik potlačené bolesti a zlosti.

Cítila jsem z ní velikou úlevu a energie v místnosti se prosvětlila a pročistila. Najednou jsem i její aurické pole viděla jasnější a barevnější. Ještě to ale nebylo ono.

,,Zuzanko, pojďme ještě udělat vhled do nějaké staré vzpomínky, mám na mysli minulý život.“

Byla pro.

,,Jsem uprostřed nějaké chaloupky, spíš je to chýše, klečím na zemi a pláču. Matka stojí nade mnou a řve a řve. Zacpávám si uši. Už ji nechci poslouchat. Musím plnit všechny její příkazy, nosit vodu, štípat dříví, nosit ho z lesa. Je ke mně krutá. Žije s námi ještě babička a ta raději mlčí. Také se jí bojí. Připomíná mi našeho otce. Asi se vše zase opakuje.“

Dobře, povídám. Zkuste se podívat co se děje dále.

,,Utekla jsem, ale bloudím po lese a nevím, kam bych šla, proto se vracím. Nemám dostatek odvahy a sil.“ Pak se zastavila a pokračuje

,,Ano, to je přesně ono, i já jsem nebyla nikdy dostatečně silná, abych se od matky oprostila a žila si po svém, můj bratr to udělal a dala mu pokoj, vždycky si matka najde nějaký objekt, který potřebuje vysávat, poučovat a řídit mu život.“

Zhluboka se nadechla a tentokrát s pevným hlasem prohlásila.

,,Je na čase to změnit! Musím se od ní odpoutat a to její upírství tím zastavit, jinak by mě zničila.“

„Ano Zuzi, a jak to chcete udělat?“ ptám se.

,,Promluvím si s ní. Otevřeně. Řeknu jí své pocity a všechno co mě na ní i na našem vztahu štve. Pak se to uvolní i energeticky, přesně jak jsme si o tom my dvě předtím povídaly. Už chápu, jak jste to myslela. Taky si nesmím brát nic osobně, ona to v dětství také neměla lehké. Její rodiče jí taky nedávali dostatečně lásku, pochvalu a cit.“

„Zuzanko, já vám vypracuji jakýsi manuál a zkusíte se na ty body v současné době zaměřit. Pojďme ale ještě projít vaše prenatální období. I tam se to potřebuje uvolnit. Musíme to ošetřit ze všech stran.“

,,Ano, pojďme, souhlasím.“

Vedla jsem jí do jejího prenatálního období.

,,Vybavte si nějakou vzpomínku ze svých dvaceti let, jakmile si něco vybavíte, jen kývněte.“

Uposlechla. Pak jsme postupovaly ještě níž, tedy přes patnáct let, deset, osm, šest, čtyři, dva.. Vedlo jí to samo a pokaždé přikývla. Pak nastalo ticho a já jsem vyčkávala.

,,Cítím tlak, velký tlak, je tady tma a těsno. Maminka se docela na mě těší. Hladí mně a mluví ke mně. Cítím se v bezpečí a je mi dobře.“

Všechno probíhalo v klidu a nic nenaznačovalo, že by byl v prenatálu i sebemenší zádrhel. Drhnout to začalo po porodu.

,,Doktoři mamince řekli, že mám deformaci nohy a že to bude problém. Budou to sledovat a noha bude muset za pár měsíců do nějaké speciální dlahy. Maminka to nese těžce a cítím z ní nechuť a odpor. Odtahuje se ode mě a dělá vše jen proto, že musí. Je zklamaná. Zklamala jsem jí! Budu to muset napravit a snažit se jí to vynahradit.“

Další příklad toho, že i malé dítě vnímá a reaguje na vjemy okolí a rodiny. Na jejich pocity a emoce. Vše do sebe vstřebává a je uvědomělé k určitým situacím. Cítí zklamání a má pocit, že selhalo. Dává si situaci za vinu.

,,Zuzi, musíte se přestat vinit, tady cesta nevede a vy to víte.“

Probraly jsme ještě spoustu důležitých asociací a myšlenkových pochodů a vjemů.

Odcházela domů s vypracovaným manuálem, ve kterém stálo:

 

1.         Přestat se vinit! Jsem tady sama za sebe. Mám se ráda a vážím si sama sebe. Jsem milující bytost plná lásky a pochopení. Jsem empatická k potřebám druhých.

2.         Přijímám svůj handicap jako součást sebe sama. Díky němu jsem pochopila smysl lásky a posune mě dále v mém duchovním vývoji.

3.         Odpoutat se od své matky. Otevřeně s ní mluvit. Stát si za svým a nenechat se energeticky vysávat a omezovat. Určit si limity a hranice.

,,Tady jsem já a tady ty.“ Od teď nepřebíráš zodpovědnost za můj život a ani já za tvůj. Posílat k ní lásku, světlo a odpuštění. Nebrat si nic osobně!

4.         Mohu být inspirací svým příběhem druhým lidem. Jak? Na to přijdu časem sama. Pomohu stejně postiženým posunout se ve svém vývoji dále. Mé poslání je lidem ukazovat cestu. Cestu ke zdroji čisté lásky.

5.         Naučit se naslouchat svému nitru. O pomoc žádat své průvodce a anděly. (Mohu je žádat o pomoc v pročištění karmických pout s mou matkou atd.)

6.         Mluvit otevřeně s partnerem o svých emocích a pocitech. Jak má partner vědět co chci nebo co cítím? On není vševědoucí. Pak vzniká napětí a nepochopení.

 

 

Více se dočtete v mé knize Karmická sinusoida – Z deníku regresní terapeutky

Pokračuj ve čtení
Mohlo by se Vám líbit
Ester Davidová

Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Více uvnitř články

Vítejte na stránkách Ester



Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Popularní články

Nahoru