Spojte se se mnou

Ester Davidová

media

Co všechno si bude vaše dítě pamatovat/Rozhovor pro časopis Maminka

 Řešíme to všichni: kolik pořídíme fotek z prvních krůčků, prvního sáňkování, prvního dne ve školce. Chceme, aby naše děti měly co nejvíc hezkých vzpomínek.

Ale dětská paměť funguje na trochu jiném principu než naše, dospělácká, životem zkrocená…

Když jsem byla malá, říkali mi pořád: až vyrosteš, na tohle už si ani nevzpomeneš. Většinou to bylo ve snaze přehlušit nějakou mou bolest, zlehčit to, co mě bolelo, trápilo…

Slýchávala jsem také, že si některé okamžiky budu naopak pamatovat celý život, a já si z nich přitom pamatuji jen ten předpoklad, že bych si je pamatovat měla, ale… kde nic tu nic. S lidskou pamětí je to hodně záludné. A od doby, co jsem máma, přemýšlím o jejích schopnostech mnohem víc než kdy jindy. Ne náhodou.

Věřím na to, že vzpomínky nás formují, že se podílejí na tom, jakými lidmi se staneme. A že tohle formování začíná už ve velmi raném dětství, možná už před ním, ještě u mámy v bříšku, jak mě o tom koneckonců neustále přesvědčuje i má dcera. Vždycky si dá odhodlaně ruce v bok a vykládá: „Když jsem byla malinká, neměla jsem ráda…(doplňte si). Ale teď už mám.“ Je to vtipné, protože v mých očích je malinká pořád, zatímco v těch svých je ve třech a půl letech už velká a ve dvou nebyla a byla maličká a žila jiný svět. Nebo najednou pronese: „Když jsem byla maličká, tak se mi v bříšku nelíbilo. Byla tam tma. A málo místa!“ A pak si vyberte: co všechno si děti vlastně pamatují? Mají pravdu vědci, kteří mluví hlavně o tom, že dětská paměť „zraje“ a naplno funguje až kolem třetího čtvrtého roku, nebo je to úplně jinak a ony si pamatují naprosto všechno, už doby před narozením, jen nám to (raději) neservírují a nechávají si mnohé pro sebe?

Co je pro ně ze vzpomínek důležité? Každý pokrok je o paměti S pamětí děti každopádně pracují už od narození. Každá jejich nově získaná dovednost je o tom, že si dokázaly zapamatovat, jak se co dělá. Že hračka s kuličkami chrastí, že kulaté věci se kutálí… S postupujícím vývojem se jen mění míra, s jakou si pamatují, a na jak dlouho si novou věc zapamatují. Získávají tak vlastně všechny zkušenosti, ale protože je jejich paměť po dlouhou dobu jen krátkodobá, všechno potřebují hodně opakovat (a přivádět vás tím také k šílenství, že).

Odborníci z Harvardu v jedné studii zjistili, že do půl roku věku si děti pamatují maximálně den staré události, ve tři čtvrtě roce si pak tuto událost dokážou pamatovat už celý měsíc. Až po prvním roce nabírá vývoj dlouhodobé paměti obrátky. Hipokampus, těší mě! „Za dlouhodobou paměť, která je schopna řadit události chronologicky a vnímat tedy čas, nebo např. za prostorovou orientaci nese totiž odpovědnost část mozku, která se nazývá hipokampus. Ten při narození dítěte ještě není zcela vyvinutý, říká psychoterapeutka Mgr. Jitka Hromadová z pražské kliniky INEP (www.inep.cz).

A vyvíjí se poměrně dlouho, vývoj dokončuje mezi 2. a 4. rokem života. Jak upozorňuje odbornice, dítě si právě v té době začíná uvědomovat samo sebe a svět kolem, postupně rozeznává časové pojmy jako dnes, včera, zítra, příště. Díky tomu se pak rozvíjí schopnost zasazovat události do času a vnímat souvislosti. A s tím pak zase souvisí i postupný rozvoj dlouhodobé paměti a schopnost vědomého učení. „Dokud není hipokampus zralý, události ztrácejí kontinuitu a jsou zapomenuty,“ naráží Mgr. Jitka Hromadová na skutečnost, že zhruba do tří let věku se z výše uvedených důvodů mluví o tzv. dětském zapomínání.   

Teorie velkého třesku „Nicméně se objevují i další teorie spekulující o tom, proč si děti nepamatují první roky svého života. Podle některých si nevybavujeme vzpomínky z časného dětství z toho důvodu, že v tomto období se lidský mozek velmi rychle rozvíjí a původní neuronová spojení jsou zničena a nahrazena novějšími. Spolu s nimi jsou tedy zničené i vzpomínky.

Podle další teorie se na zapomenutí nejranějších zážitků podílí řeč, která není rozvinutá, a dítě nemůže svoje zážitky verbalizovat a uchovat ve slovní formě, proto je zapomíná,“ podotýká k tomu psychoterapeutka. Do teorie paměti zasáhl dokonce i známý Sigmund Freud, který vytvořil vůbec první hypotézu o tom, proč si do věku tří let pamatujeme jen málo věcí. „Podle jeho teorie člověk vytěsňuje vzpomínky vztahující se k nejranějšímu období života z důvodu sexuálního kontextu spojeného s rodiči (např. matčino prso),“ říká Mgr. Jitka Hromadová s tím, že právě Freudova teorie už byla těmi výše uvedenými velmi dávno překonána.

Zatím ale byla řeč jen o pamatování si událostí, konkrétních věcí. Je tu nicméně ještě tzv. emoční paměť. A o emoční vzpomínky se stará jiná část mozku, tzv. amygdala, která je vyvinutá už v okamžiku, kdy dítě přijde na svět. „Zde se shromažďují, nezávisle na vědomí, vzpomínky na celé spektrum emocí a pocitů – radost, blaženost, spokojenost, pocit bezpečí, ale také strach, hněv či pocit nejistoty,“ vypočítává odbornice. Proto si rychle každé dítě dává rychle dohromady, s kým a kde je mu dobře a podle toho se chová. Podle chůze brzy pozná mámu, už pár dní po porodu si pamatuje její hlas, který vstřebávalo do paměti už v bříšku. A postupně přidává ostatní členy rodiny a bere je za blízké. „První vzpomínky jsou spojeny s pocity, které dítě prožívá. Není proto zcela podstatné co, kde a kdy dítě zažívá, ale jak to zažívá. Je důležité, JAK se cítí. Jestliže pociťuje bezpečí, je o něj pečováno s láskou, jsou-li uspokojeny jeho potřeby včetně potřeby komunikace a předvídatelnosti, roste spolu s tím i jeho pocit důvěry, což mu později umožní otevřenost vůči světu. Na druhou stranu, pokud je často „nevyslyšené“, jeho potřeby zanedbávané, zažívá-li nejistotu a neklid, nemá-li možnost pevného připoutání k jedné osobě, je pravděpodobné, že bude v životě často prožívat pocit ohrožení, aniž by vědělo proč. Každý z nás si proto pamatuje něco jiného – někdo více to hezké, jiný více to špatné,“ objasňuje další zákonitosti dětské paměti Mgr. Jitka Hromadová. 

Myslete na to, že… …způsob, jakým jako miminka zažívají vaše děti okolní svět, ovlivní doživotně jejich osobnost, emoční vývoj i to, jak se budou chovat, až vyrostou. Možná mají jen emoční vzpomínky, nepojí si s nimi konkrétní výlety, sobotní odpoledne prochechtaná u lechtání na gauči nebo radost z prvního bobování, ale emočně se ve vzpomínkách cítí šťastně, což jim dává dobrý základ pro to jít a být šťastní i dál. A samozřejmě, platí to i opačně. Špatné citové zázemí v prvních letech vyšle děti do světa se špatnými emočními vzpomínkami a pochroumanými základy. Pokud si tedy čas od času kladete s těžkým srdcem otázky, jestli si vaše malá bude pamatovat píchání náušnic, nebo jestli si syn ponese trauma z toho, jak spadl z postele a na čele mu pak museli šít velkou ránu… pak vězte, že nebudou: za předpokladu, že mají základ v dobrých emočních vzpomínkách a pokud jste vy jako rodiče s nimi jejich trápení vždycky prožít a pomoct jim pokaždé, když o to požádají. Když s nimi budete sdílet, co považují za důležité, když jim dáte tu nefalšovanou rodičovskou lásku. Pak bude „jedno“, že do jejich života patří i smutné vzpomínky, protože – na druhou stranu – silnými nás, lidi, dělají vždycky jen ty překonané překážky a chvíle, kdy něco ustojíme. A tak je to i u dětí…

Alternativní pohled aneb Paměť očima regresní terapie

Specifický pohled na to, co si děti, resp. obecně my lidé pamatujeme, má tzv. regresní terapie. Ta říká, že si pamatujeme všechno – doslova všechno. Od početí, přes prenatální stádia, porod i první roky života. Jen postupem času se některé informace ukládají do podvědomí a my o nich říkáme, že jsme je zapomněli. Nezapomněli, podle regresní terapie ne. V rámci své práce jsem kdysi tuto terapii podstoupila. Vrátila jsem se do chvíle svého narození. Viděla jsem všechno – jak vypadal porodní sál, jak protivný byl personál na mou mámu a spoustu detailů, které teď už pro změnu nikdy nezapomenu…

Samozřejmě vím, jak neuvěřitelně to zní, ale šla jsem pak za svou mámou a vyprávěla jí o tom. Nikdy předtím jsem s ní o tom, jak proběhl porod, nemluvila… a přesto to bylo do puntíku přesně tak! Nechci vám tu nutit nové teorie ani ponoukat, abyste si skočily na regresi. Spíš se snažím říct: co když je to s tou dětskou pamětí jinak? Co když si pamatují děti úplně všechno, jen něco zdánlivě „vymažou“ a uloží do podvědomí?

 

Proto jsem položila několik otázek regresní terapeutce Ester Davidové, jak se dívá regresní terapie na tzv. dětské zapomínání, v jehož rámci si děti jen málokdy pamatují něco, co se odehrálo do věku tří let?

„Regresní terapie vnímá zapomínání jako potlačení vzpomínek na základě mnoha aspektů.“

Jakých například?

„Například na základě výchovy, konkrétních prožitků nebo nastavení, ve kterém dítě vyrůstá. Vliv na paměť má kvalita vztahů, to, jak se cítí dítě šťastné, do jaké míry je učeno, že se něco „musí“, do jaké míry je respektováno. To vše pak přináší důsledky: potlačují se vzpomínky a každá z nich pak ovlivňuje i následující život dítěte. Jak? To zkoumáme v rámci regresní terapie, kdy se například v paměti vrátíme s dotyčným do doby, kdy byl u maminky v bříšku, a zkoumáme, jak se tam cítil, co zažil a jaký vliv to na něj mělo.“

Pamatují si děti více to hezké, nebo to špatné?

„To se nedá přesně říct. Děti si v každém případě pamatují to, co je důležité právě pro ně. Každé je individualita, každé vnímá a cítí jinak. Proto si někdo více pamatuje z dětství hezké věci, někdo více to negativní…“

Můžeme my ovlivnit to, co si děti budou děti pamatovat? A měli bychom to dělat?

Můžeme ovlivnit mnohé. Můžeme jim našimi silně zakořeněnými přesvědčeními a programy, které jsme převzali od našich rodičů, prarodičů a praprarodičů potlačit nejen jejich vzpomínky, o tom už jsem koneckonců mluvila výše. Měli bychom ale vědět, že tím můžeme zároveň potlačit i jejich důvěru k nám a jejich přirozenost. Ať už nám říkají cokoliv, i když to považujeme za nesmysly či výmysly jejich fantazie, je třeba jim naslouchat, nechat je svobodně se projevit, nevysmívat se jim. Pamatuji si, že když mi byly asi čtyři roky, vybavily se mi útržky vzpomínek i z minulých životů. Šla jsem s tím za svými rodiči a vysmáli se mi. Nevěřili mi, považovali mě jen za dítě s bujnou fantazií. A to velmi nabouralo mou důvěru vůči nim. Pokud sami nevěříte v existenci duše, podvědomí či jiných světů, alespoň zkuste respektovat svět dětí a nezasahovat do něj. To je ale na naši řekněme technickou dobu pro mnohé náročný požadavek… Jsem si vědoma toho, že žijeme v době, kdy drtivá většina naší západní populace věří pouze tomu, co lze osahat a vědecky podložit. A pokud se setkáme s něčím, čemu nerozumíme a z čeho máme strach, smeteme to ze stolu a označíme to různými nálepkami. Od bujné fantazie až po psychické onemocnění. Přesto bychom neměli brát dětskou paměť na lehkou váhu.“

Dá se s dětskou pamětí nějak efektivně pracovat? Myslím třeba v rámci řešení nějakého problému? Nebo psychické hygieny? V rámci budování aktivnější dlouhodobé paměti?

„Co se týká psychické hygieny, tam je důležité začít od nás. Od rodičů. Jelikož tam to začíná, ale i končí. Nechat děti svobodně projevit a naslouchat jejich pocitům, naslouchat jejich snům, i tužbám, netlačit na ně, nechtít po nich to, co chtěli po nás naši rodiče. Jaký základ jim dáme v dětství, takový život budou žít i v dospělosti. A navíc, děti nás učí žít v přítomnosti. Nepitvají a nerozebírají minulost a nelpí na budoucnosti. Není třeba jim připomínat minulost a zbytečně je zatěžovat. Pokud dítě prožije krásné dětství, tato stopa se do něho vtiskne na celý život. Aniž by si muselo konkrétně na dané vzpomínky pamatovat.“

 

  • Přečtěte si! V knihovně na mě doma čeká jistá knížka. Jmenuje se: Fascinující mysl novorozeného dítěte a její autor, David Chamberlain, v ní mluví o spoustě důležitých věcí. Jsou si novorozenci vědomi sami sebe? Jsou stejně citliví jako my? Jak fungují jejich smysl, mozek? Jak to je s jejich pamětí, schopnostmi učit se? Neseme si v sobě všichni hluboko uložené vzpomínky na vlastní zrození? Ovlivňují nás zážitky z období těhotenství a porodu? Podívejte se po ní, myslím, že tohle bude jeden z těch nezapomenutelných titulů, které nedám z ruky…

 

Jeho dlouhodobou paměť můžete jednoduše podpořit tím, že si o dané události budete povídat, namalujete si o ní obrázek, necháte vyvolat fotky a společně poskládáte album nebo vyrobíte třeba koláž na zeď v dětském pokoji. Vědci z University of Otago totiž výzkumem potvrdili, že takto si mohou děti pamatovat po celý život už zážitky z období kolem dvou let. Jak ale varuje Mgr. Jitka Hromadová: nedělejte z takových aktivit cílené výkony. Pokaždé jde především o sílu okamžiku, o „tady a teď“, které je dětem vlastní (a které jim trochu komplikuje i to budování paměti: dlouho nežijí minulostí, ani budoucností, ale jen přítomností, umí to, co se my od nich potom zase naopak s obtížemi učíme).

Můj milý deníčku… Protože jsem věděla, že ani já si nebudu všechno pamatovat, abych pak mohla dceři vyprávět, patřím k matkám, které svým dětem píšou deník. Nejdříve jsem byla přesvědčená, že bude stačit první rok. Že je nejzásadnější, nejvíc se toho stane, přijdou největší zlomy… Ten utekl jako voda, a mně najednou přišla škoda nechat další a další zajímavé události, pokroky nebo vtipné situace jen tak zapadnout. Píšu jí deník nakonec už čtvrtým rokem a u toho si ještě slibuji, že až bude čas, vezmu každý rok v jeho elektronické podobě a poskládám jí z něj (foto)knihu – s fotkami, deníkovými zápisky a svými komentáři. Nepíšu denně, někdy zaznamenám větu, jindy popíšu stránku, někdy dopisuji měsíc zpětně. Ale! Je to čím dál tím důležitější i pro mě: myslím, že jednou může pochopit, jak vznikal náš vztah, jak to někdy bylo komplikované a jindy plné blaženého štěstí, protože jí netajím propady ani vzlety, abych to poeticky shrnula. (Přiznávám, maluji si taky, jak jí deník jednou uprostřed tvrdé pubertální krize připomene, aby „prohlédla“ a zase se přitulila a šeptala mi do ucha, že jsme kamarádky, jako to dělá teď, když se přijde omluvit po nějakém průšvihu.) Primárním záměrem bylo sice uchovat jí i sobě vzpomínky, ale je to myslím mnohem víc.

TEXT: Jana Potužníková, redaktorka časopisu Maminka. 

Ester Davidová

Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Více uvnitř media

Nahoru