Spojte se se mnou

Ester Davidová

články

Děti devadesátých let. Jsou jejich duše obětí holokaustu?

Již několik let v sobě převaluji myšlenku napsat tento článek. Článek o dětech devadesátých let. Avšak ten čas dozrál až nyní, jelikož jsem nasbírala dostatek materiálu pro to, abych ho mohla vůbec vypustit do světa.

 

Za mou terapeutickou praxi jsem pracovala s desítkami mladých lidí a většina z nich byly ročníky devadesát a výše.
Taktéž můj bratr je dítě devadesátých let a má s těmito dalšími mnoho společného.
Tak tedy začnu.
Tihle jedinci bývají řekněme po svém „problémoví.“
Problémoví v tom slova smyslu, že jsou ztraceni v tomto světě a neví si v něm rady.
Jsou bez motivace, neustále se hledají, buďto jsou příliš zodpovědní, příliš na sebe tlačí nebo naopak pocit zodpovědnosti nemají žádný. Většina z nich inklinuje k nějakým závislostem a své nedostatky sebevědomí si kompenzují různými způsoby. Poletují si ve svých světech a přijetí života v této době jim dělá velký problém.
Jsou zklamaní životem a zmítají se v extrémech.
Mívají deprese, úzkosti a panické ataky.
V ezoterickém světě dostaly tyto děti devadesátých let nálepku „indigových dětí.“ Dětí, (pochopitelně jsou to dnes již dospělí jedinci), které někdo označkoval, jelikož měl pocit, že tyto děti jsou velice intuitivní a citliví a přišli sem z jiných planet atd. Avšak na to nyní zapomeňme.
Jak už jsem výše uvedla, má zkušenost s nimi je nemalá.
Většina z nich mě vyhledala sama. Měli problémy se soustředěním, těkali z místa na místo, nic je nebavilo, ani práce, ani studium, byli bez smyslu života a rodiče si s nimi nevěděli rady a oni sami se sebou také ne. Rodiče je se sebou vláčeli jako velkou kouli, nejen po stránce materiální, tím, že je museli dlouho živit, platit za ně jejich dluhy, ale také po stránce psychické. S těmito jedinci nebyla řeč. Poletovali si ve svých světech a plnit své povinnosti jim dělalo problém.
Všichni měli jedno společné. Jakákoliv forma násilí a zla jim dělala špatně.
A s těmito lidmi – dětmi devadesátek jsem pracovala formou regresní terapie a dospěla jsem k závěru a faktu, že měli ještě něco společné.
V mých knihách se dočtete jak pracuji. Nikomu nic nepodsouvám, nehádám a nevěštím.
Jakožto regresní terapeut mám za úkol lidi pouze vést a oni si sami ve spolupráci se mnou a svým podvědomím odhalí příčinu svých problémů a zří důležité souvislosti.
Musím podotknout, že s těmito devadesátkami se mi pracovalo velice dobře. Byli otevření, neměli zábrany a všichni z  nich byli schopní jít i dál, než je jen současné dětství, nebo prenatální období. Jít do minulých životů. A zejména do toho posledního. A tam byl ten klíč.
Drtivá většina z nich byla oběťmi holokaustu.
Umírali v koncentračních táborech, v ghetech, na frontách a byli vytrženi z náruče svých rodin a ze svých tehdy ještě krásných a naplňujících životů.
Představte si, že máte milující rodinu, své ženy, děti, sourozence, máte své živnosti, materiálně nestrádáte, protože jste něco vybudovali a vás to baví.
A najednou přijde „rána“, která ze dne na den všechno změní.
Jste vytrženi z toho svého světa, poklidného a láskyplného a přijdete o všechno a o všechny.
A nechápete nic.
Nechápete proč vás najednou váš soused nenávidí jen proto, že váš původ je jiný než ten jeho.
Nechápete, proč jste v davech nastrkáni do nákladních vlaků a převáženi bůh ví kam.
Nechápete, proč jste se najednou ocitli mezi tisíci dalšími lidmi, kteří jsou ponižováni na tu nejnižší nelidskou úroveň.
Jste uvězněni v přeplněných budovách, v jedněch otrhaných hadrech, dělíte se o jednu latrínu s dalšími desítkami a váš žaludek neustále hladoví.
 A vzpomínky na ty hojné a klidné časy jsou ty tam.
Pak jste nahnáni do budovy, svlečeni do naha a nacpáni do malé místnosti.
Plní strachu a bezmoci, protože víte, cítíte, že už své bližní nikdy neuvidíte.
A co vaše děti? Co je s nimi? Ptáte se. To už je nikdy neuvidím?
Třesete se hrůzou a zmítáte se v naprostém nepochopení.
A vaše duše, když opouští fyzické tělo je otřesena. Nic nechápe. Je plná bolesti a zrady. A tento pocit si nese na své pouti dále.
Reinkarnuje se vcelku rychle.
(Často se mě lidé ptají, zda se může duše vtělit tak rychle. Ano, může. Z mé praxe vím, že může i za pár hodin. V současné době se tomu tak i děje.
A jsou to většinou nedávno zemřelí příbuzní, kteří se dnes reinkarnují do těl dětí v současnosti narozených. Není jich málo. I vy možná vidíte ve svém vnoučeti, že je velice podobné – nemyslím tím fyzicky, vaši mamince, která zemřela před pár lety.)
Vše se děje již rychleji, vibrace jsou vyšší a vyšší a jak já říkávám není čas ztrácet čas. A totéž se děje i v tom nefyzickém světě.
Ale vraťme se zpět k dětem devadesátkám.
Tento jedinec se v regresi rozvzpomene, že se mu sem vůbec nechtělo, ale že ho nějaká vyšší síla vedla a nasměrovala do života dalšího. (Ještě jeden důležitý poznatek. Všude slýcháváme, že duše si vybírá komu se narodí, kam se narodí atd. a že si to sama zvolí. Opět z výpovědi pár jedinců vím, že se jim narodit a reinkarnovat znovu vůbec nechtělo. Ale Vesmírné zákony jsou holt silnější. A bude -li naše duše mít stejnou energetickou vibraci jako tato Země, bude se sem chtě či nechtě vracet. Jakmile se „osvobodí“ od všech závazků, bude moci „postoupit“ jinam.)
Dítě již v bříšku maminky trpí. Nechce se mu na tento svět. Matka může mít problémové těhotenství. Narodí se dítě, vetšinou komplikovaně a od svého prvního nádechu není schopno přijmout život na Zemi.
Když tento jedinec roste, cítí, že je jiný. Že tady nepatří. A cítí to i jeho blízcí. Plní apely svých rodičů bez jakékoliv chuti. Plní je jako stroj. A mnohdy i neplní. Nechce se mu. Je uzavřený a bojácný. Nebo naopak je zlý a agresivní. Je zoufalý, uvnitř nešťastný a svou vnitřní křivdu dává všem kolem sebe najevo.
Ve škole ho to nebaví. Ptá se.  Proč? Proč něco musím, když mě to nebaví? Proč se musím učit? K čemu to je, k čemu mi to bude?
V jeho duši je vepsán faktor marnosti. Je v něm vepsaná vzpomínka na minulost. Na minulý život, že vše, co dělal s chutí a rád, bylo k ničemu. O všechno přišel. Jako mávnutí proutku.
Nesnáší pohled na utrpění a přitom možná sám ubližuje. Ubližuje i sobě. Sebe-destruuje se. Možná bere drogy, možná holduje alkoholu, možná hraje automaty, možná si kompenzuje své pocity nedostatku nakupováním věcí, které nepotřebuje, možná krade rodičům peníze, možná střídá partnery a stále hledá. Hledá to, o co v minulosti přišel. Je snadno zmanipulovatelný. Je snadno ovladatelný a nebo se naopak nedá ovládnout a manipuluje sám.
Nezapomenu na příběh děvčete.
Bylo to před lety. Maminka mě poprosila o regresi pro svou dceru. Ročník devadesát šest. Krásná dívka, ale prázdná. Tělo bez duše. Nic jí nebavilo. Sebe-poškozovala se. Nerozuměla si se svými vrstevníky a oni nerozuměli jí. Přitom velice inteligentní a chytrá. Velice moudrá.
Už jen ten pocit, že si konečně může s někým popovídat o svých pocitech a bolestech byl pro ni osvobozující.
V regresi si dostala do života na severu. Ve Švédsku. Byla lékařka. Psycholožka. Napsala několik knih. Měla milujícího manžela a krásné, zdravé děti.
Avšak do jejich životů přišla temnota. Byla profesně povolána do Německa a postavena nacistickými představiteli před fakt, že s nimi musí spolupracovat. Pracovat na experimentech s lidmi a spolupracovat tak s jejich lékaři.
Odmítla. Odmítala dlouho. Nechtěla se podílet na genocidě, na žádných výzkumech a být jejich nástrojem. Podařilo se jí utéci, avšak byla zadržena. Vzápětí vězněna a mučena. Zemřela. S pocitem nenaplněného života. S pocitem křivdy, zrady a odporu.
Tohle zjištění ji velice pomohlo. Uvědomit si, že minulost již nezmění. Že minulost má být připomenuta a zapomenuta, avšak si z ní vzít ponaučení. U ní to ponaučení bylo v tom, že si uvědomila, kde a jaké je její místo. Znovu začít dělat to, co jí naplňovalo a nemohla to dokončit. Dnes studuje psychologii a píše knihu. Nalezla svůj ztracený smysl života. Stačilo jí, pouze si to připomenout. A odpustit. Odpustit všem, kteří ji tehdy zničili život. A odpustit sobě, že „selhala“, opustila své děti a manžele a že se nacistům dostatečně nepostavila. Jelikož v tom domnění žila.
Není obětí ani viníků.
Ti, kdo četli mou první knihu Karmickou sinusoidu si možná pamatují na příběh z mého osobního života, ve kterém jsem vyprávěla, že jsem trpěla pocity viny ke svému bratrovi a otci.
Když můj bratr (devadesátka) měl asi pět let, pohled na něho ve mně tehdy vzbuzoval jakousi nedefinovatelnou lítost. Bolest při pohledu na to krásné, hrající se dítě byla šílená. Měla jsem pocit, že ho musím ochraňovat.
Na své první regresní terapii, před mnoha lety, u mé tehdejší terapeutky jsem zjistila původ tohoto pocitu.
Žila jsem v tehdejším nacistickém Německu, jako mladý muž a neměla jsem na výběr. Budeš sloužit vlasti.
A jakožto voják jsem byla odvelena do polského ghetta. Zabíjet lidi. Stalo se. Byla jsem plná strachu, že když odmítnu, odnese to má rodina.
Byla jsem nucena střílet do lidí na povel. Byla jsem plná odporu a lítosti. Ten pocit, který mě sžíral byl nepopsatelný.
Na malém dvorku, který byl obehnán vysokou betonovou zdí se tlačila skupinka mužů. Byli mezi nimi i děti. Malí chlapci.
Měli se seřadit a kleknout si s rukama nad hlavou. Můj úkol byl střelit všechny postupně do hlavy. Nezapomenu na chlapce, malého, roztomilého chlapečka, s očima plné strachu, který se díval směrem k tatínkovi. Jeho tatínek plakal a chlapec také. Když umírali, plakala jsem i já, jakožto voják. Nezvládla jsem tu tíhu bezmoci a bolesti. Ještě týž večer jsem se zastřelila.
Příběh s mým otcem znáte. Dnes v něm vidím úžasného člověka, který prošel velkou změnou. Velice ho miluji. Ale to už je jiný příběh.
A můj bratr? Věčně hledající, žijící pod ochranou mých rodičů, v různých obdobích mívá deprese a úzkosti, provázené pocity nedostatku. Nebudu zde rozvádět více.
Jen jsem ještě chtěla podotknout, že si pamatuji na den, kdy běžel v televizi film. O chlapci z koncentračního tábora. Byli jsme v místnosti sami. Já a bratr. On ten pohled na trpícího chlapce nevydržel a s očima plné slz z místnosti odešel. Řekl, že tyto filmy z druhé světové války nesnese.
Můj bratr o mé regresi neví. Neví, co vím já. Pokus o to mu to sdělit, tam byl. Nechtěl. Nechtěl nic slyšet, stejně tak, jako si nechce sám pomoci.
….
Nelze pomáhat tam, kde o pomoc není požádáno. I když víte, že by se tomu člověku pomoci dalo.
Nelze za nikoho přebírat zodpovědnost. Ani za své děti. Je to páchání dobra, jak já říkávám. Vy jim můžete dát pouze informaci. Rozhodnutí je na nich.
A máte – li doma dítě devadesátých let, sami víte, o čem mluvím.
Ač je to těžké, vím, …můžete jen jediné.
Dát mu pocit důvěry a lásky.
Nelitovat ho, ale soucítit s ním.
Nemít vůči němu pocit dluhu.
Netlačit na něho, ale motivovat ho.
Vést ho k vlastní zodpovědnosti.
Tiše ho obejmout a říci mu tiše. „Já vím…..“
A respektovat jeho cestu, ať je jakákoliv.
Děkuji všem….s láskou Ester.

Dodatek:

Možná se ptáte, proč se tolik duší reinkarnuje do této doby.
Možná to svědčí o jejich (naší) možné očistě, možná bude nastolena obdobná situace a jaký zaujmou postoj zde inkarnované duše z období holokaustu , takové bude jejich „pokračování.“..
Když píšu, že se to týká lidí narozených v devadesátých letech, neznamená to, že jsou jimi všichni. Mohou být mezi nimi a vím, že i jsou ročníků dřívějších. Jen těch o kterých píši, je větší koncentrace.
 
Dovoluji si upozornit, že vycházím ze svých vlastních zkušeností a zkušeností při práci s klienty z dob, kdy jsem ještě vykonávala individuální terapeutickou praxi.
Výpovědí a zkušeností dalších lidí, rodičů a mých kolegů neustále přibývá a proto jsem byla motivována k napsání tohoto článku.
Autor článku: Ester Davidová
————————————–

NOVINKA:

PRÁVĚ VYCHÁZÍ MÁ NOVÁ KNIHA.

Více se dočtete ZDE

Pokračuj ve čtení
Mohlo by se Vám líbit
Ester Davidová

Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Více uvnitř články

Vítejte na stránkách Ester



Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Popularní články

Nahoru