Spojte se se mnou

Ester Davidová

články

Epilepsie. Příběh Aničky.

Únor 2014

„Na zemi žije mnoho lidí, kteří se trápí a bojují s epilepsií. Jak zákeřná tahle nemoc může být, si asi jen málo kdo dokáže představit. Proto jsem se rozhodla podělit o svůj příběh a cestě k regresi.

Někdy ve třinácti jsem dostala první záchvat po cestě do školy. Skončila jsem v nemocnici. Z vteřiny na vteřinu se mi změnil život. Když jsem se po týdnu vrátila z nemocnice s jasnou diagnózou, věděli to snad už úplně všichni. Někteří si šuškali a jiní mě obcházeli, aby se nenakazili. Rodiče mě, v zájmu mého zdraví, drželi hodně zkrátka. Nemohla jsem se účastnit oslav narozenin, škol v přírodě, lyžáků, táborů, prázdninového přespávání u kamarádek a podobných akcí a tím jsem přišla o většinu kamarádů.

Nedokázala jsem zkrátka držet krok a tak mě kolektiv časem vytěsnil. Naštěstí přišla doba internetových chatů a tam se nikdo neptal na můj chorobopis. U počítače jsem sice taky mohla být jen chvíli, ale poznala jsem tam Petra. Stali se z nás dobří přátelé a mohli jsme se bavit o všem. Nezávisle na sobě jsme se rozhodli pro stejnou střední školu, a když jsme se pak potkali ve stejné třídě, považovala jsem to za zázrak. To už mi bylo patnáct, byla jsem bez záchvatů a léků,  i když s jizvou na duši. Bylo to jako začít znovu, noví lidé, noví přátelé.

Našla jsem si přítele a Petr, leč s kyselým obličejem, mi byl oporou ve všech krizích a karambolech, kterých v tomhle pětiletém vztahu nebylo málo. V osmnácti se mi záchvaty vrátily a skončila jsem opět v nemocnici. Sanitka mě odvezla ze školy a po předchozích zkušenostech jsem měla strach se do ní vrátit. Během mého týdenního pobytu v nemocnici se za mnou můj milovaný ani nepřišel podívat, a jelikož jsem byla velice zamilovaná, nechtěly se mi sundávat růžové brýle.

Zato Petr tam se mnou trávil všechen volný čas a povídal si se mnou, jakoby nic. Asi milionkrát mi říkal, ať se na toho idiota vykašlu a netrápím se.

Když jsme odmaturovali a šli na vysokou, sice jsme si vybrali rozdílné obory, ale byli jsme ve stejném městě, takže naše přátelství neutrpělo. Kdežto můj vztah utrpěl hodně, ale pořád jsem to nechtěla vzdát. Osud mě postavil před rozhodnutí. Musela jsem se rozhodnout mezi tehdejším přítelem a Petrem. Buď ztratím nejlepšího kamaráda, nebo přítele. Já jsem se rozhodla pro svého kamaráda.  Prostě jsem cítila, že Petra nemůžu ztratit.

To, co mě k němu táhlo byla láska, ale dlouho byla zakuklená hluboko ve mě. Náš vztah se začal pomalu měnit. Po nějaké době se mi zmínil, což mě hluboce zasáhlo, že mě miluje od našeho prvního setkání, nikdy nestál o jinou dívku a přitom nechtěl rozbíjet můj vztah. Byl ochoten čekat.

Jak moc musíte člověka milovat, abyste byli ochotni čekat třeba celý život? Jak moc se musíte trápit, když vidíte, že miluje jinou osobu? Řekl mi: Já jsem prostě věděl, že jednou budeme spolu.  

Uvažovala jsem, jestli si ho vůbec zasloužím.

Žili jsme šťastně, ale mě se zmocňovala obava, panika, že přijdou zase další záchvaty.

Když uplynul rok od posledního záchvatu a já s panickou hrůzou očekávala další. Začala jsem pátrat na internetu, co by mi mohlo pomoci a také diskuse některých epileptiků, až jsem se dopátrala k „nějaké“ regresi.  Něco jsem si o ní přečetla, ale neočekávala jsem. Říkala jsem si, že tím nic nezkazím.

Zvedla jsem telefon, objednala jsem se a přestala dále pátrat.

V regresi jsem prošla několika životy, jeden z nich byl velice výrazný a pro mě hodně zlomový. Tam jsem pochopila, proč přišla tato nemoc, jako ukazatel. Tam jsem pochopila, že má duše volala pouze o pomoc.

Život se odehrával v temném středověku.

Byla jsem mladé děvče, které žilo šťastné se svým chlapcem na samotě, někde v lesích. Velice jsme se milovali, bezpodmínečnou láskou. Nepotřebovali jsme k životu nikoho jiného, nepotřebovali jsme svůj vztah stvrzovat sňatkem, protože jsme žili ve vlastním světě. Neobtěžovali jsme okolí a věřili, že si nás nebude nikdo všímat. Přesto všímal.

Byli jsme podezřelí lidem, jelikož jsme nežili počestně ve svazku manželském. Obviňovali mě, že jsem svůdnice a čarodějnice. Byli jsme nazváni pohané a rouhači! Odvlekla mě inkvizice. Můj partner se mě snažil bránit, držel mou ruku do poslední chvíle. Kolem se rozléhal jeho křik a můj pláč. Odvezli mě do města, zavřeli do cely a tam jsem měla čekat na rozsudek. Podařilo se mi utéct, běžela jsem domů, do bezpečí ke své lásce, do náruče, která mě zbaví strachu. Doufala jsem, že se pro mě už nevrátí, nic zlého jsem neprovedla. Pronásledovali mě. Když jsem přiběhla domů a skočila své lásce kolem krku, byli mi doslova v patách. Probodli nás mečem a my jsme se zhroutili na zem. Podlahu začala zaplavovat naše krev, břicho mi svírala ukrutná bolest. Byla však nesrovnatelná s tou, která přicházela, když jsem si uvědomila, že milovaná tvář, do které se dívám, trpí. Ruku v ruce, tváří v tvář jsme leželi naproti sobě, plní bolesti, vzteku, smutku a křivdy. Co jsme provedli tak strašného, že jsme museli zemřít? Ve tváři toho muže jsem nepoznala nikoho ze současného života, ale oči, TY OČI patřily jemu, mému milovanému Petrovi.

Ve velké křeči jsem umírala a ve velké křeči odešla i má duše. Cítila jsem její vztek a žal i mimo tělo. Volala o pomoc, volala po své lásce.

Když jsem se ve čtrnácti poznala s Petrem, moje záchvaty ustaly. Vrátily se ve chvíli, kdy se můj tehdejší vztah začal pomalu sypat a já jsem ho měla ukončit a neprotahovat ho. To byl ten ukazatel. Má duše volala o pomoc, volala po lásce, naplňující lásce a dávala mi svou nevoli najevo nemocí. Po regresi jsem pochopila a potvrdila si to, co jsem někde hluboko v sobě cítila už dlouho. Mé strachy byly neopodstatněné a vytvářela jsem si je sama.

Už tehdy jsem měla najít cestu k Petrovi. Teď vím, že jsme dostali druhou šanci, protože našim duším bylo v minulosti ukřivděno. Bolest z minulého života, vystřídalo štěstí v tom současném, a já už nemám strach z nemoci. Vím, že ztráta milované osoby je daleko horší. Nikdo z nás neví, kdy se jeho čas naplní a život je příliš krátký na to, abychom žili ve strachu a nenávisti.

Uběhlo něco přes půl roku od mé terapie a ráda bych se podělila o důkaz toho, jak moc mi pomohla. Podstoupila jsem pravidelné vyšetření EEG a jeho výsledek – ani stopa po epilepsii! Možná si řeknete „zázrak“, já ale cítím, že se zhojila rána, jejíž bolest byla tak velká, že se projevila epilepsií. Musíme nejdřív ztratit, abychom mohli hledat a najít. Musíme nejdřív spadnout, abychom mohli vstát a jít.

Děkuji Vám, Ester, pomohla jste mi hledat a dala mi sílu vstát.


Leden 2016

„Po mé první regresi nastalo úžasné období klidu a míru, svět byl plný barev a mé srdce plné lásky a ochoty. V září přišly zásnuby a výsledky testů které popíraly přítomnost epilepsie.

Jak se blížila zima, dostali jsme se snoubencem nabídku lepší práce, které ovšem zahrnovaly i stěhování. Moc jsem se těšila, na svatbu, na vlastní domácnost bez tchýně, na krásnou idylu.

V polovině loňského ledna jsem se přestěhovala do domu na samotě, s tím, že moje osudová a životní láska mě za pár dní bude následovat.

Byl konec března, hromada výmluv proč to nejde, docházelo dřevo, sníh nepřestával padat a já sama ve velkém domě. Můj bratr zuřil nad tím, že mi snoubenec nepomůže ani o víkendech, nechá mě tahat se se dřevem, pak s uhlím a celá domácnost leží na mě.

V dubnu konečně přišlo velké stěhování a snoubencův nástup do nové práce a já se těšil, jak naše hádky ustanou a začneme normálně fungovat. A ono nic, pořád jsem byla na všechno sama, s tím, že přišly výčitky, že práce kterou jsem mu domluvila, ho nebaví, on má prý na víc, je unavený a nemá sílu něco doma dělat.

Říkala jsem si: fajn, za měsíc se do toho dostane, je pro něj těžké opustit rodný dům, musím to ještě chvíli zvládnout se starat o něj, o sebe, o dům, zvířata a ustát nějakou tu hádku a výčitku, nezatěžovat ho svými problémy, postěžovat si jinde, brečet na jiném rameni, a sex? Však on ještě někdy snad nějaký bude.

Nepřipouštěla jsem si prohru, že něco naruší můj sen o štěstí a lásce, jsme si přece souzeni. Někdy se mi v mysli mihla myšlenka: a co když to pěkné máme za sebou? Okamžitě byla vytlačena, potlačena, prostě musím jen bojovat a ono to bude krásné, vynahradím mu jeho oběť z minulého života, užijeme si štěstí které nám nebylo dopřáno.

Čas plynul, nic se nezměnilo, já na pokraji sil a se snoubence se stávalo malé dítě, psychicky zhroucené, vzteklé a všechno samozřejmě byla moje vina.

Kontrolní vyšetření EEG mě nijak nestresovalo, stresovalo mě, že teď nesmím polevit, nesmím se zhroutit, nesmím být unavená.

Přehlížela jsem varování přátel a rodiny a také vyčítavé pohledy tchýně, co jsem ji to provedla s dítětem.

Na svatbu jsem neměla ani pomyšlení a on mě do ní stále tlačil.  

Mluvila jsem s ním otevřeně o tom, že mi něco v našem vztahu chybí a na svatbu se necítím.

Poté jsem odhalila, že mi byl nevěrný. Zrušila jsem svatbu a zhroutil se mi celý svět. 

V té době jsem se svěřila člověku, se kterým jsem si psala přes internet. I když jsem ho nikdy neviděla, stal se mi velice blízkým a důvěrných přítelem.

Bohužel si naši konverzaci můj, tehdy ještě přítel, přečetl a nastaly výčitky a dokonce výhrůžky, že spáchá sebevraždu.

Absolvovali jsme oba dokonce sezení u psychologa, které k ničemu nevedlo.

Tehdy jsem pochopila ze bude lepší to skončit.

Už jsem neměla na nic sílu.

Do toho přišly výsledky s posledního EEG, které byly katastrofální. Ač jsem do té doby neměla žádný záchvat, hrozilo, že nějaký brzy přijde. 

Rozešli jsme se a já se zhroutila. Udělal se mi pásový opar a i přes tu bolest jsem cítila, že nabývám sílu. Že všechny ty sračky, co moje tělo poznamenaly, odchází pryč. 

Postavila jsem se znovu na nohy, začala něco dělat a osud mi přihrál do cesty pozvání na výstavu, odkud pocházel můj internetový kamarád.

Setkali jsme se a mě bylo po dlouhé době velice krásně. Naše kamarádství se změnilo v lásku.

Čekalo mě další EEG vyšetření a výsledek mě naprosto šokoval. Ani stopa po epilepsii. Bylo mi jasné, že tehdy mé tělo zase volalo o pomoc a já bych mu měla naslouchat. 

Nyní, po tom všem, jdu zase dále, mám spoustu plánů a jsem šťastná, že opět žiji v barevném svět 🙂 

S láskou Anička.“


NOVINKA:

PRÁVĚ VYCHÁZÍ MÁ NOVÁ KNIHA.

Více se dočtete ZDE

Ester Davidová

Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Více uvnitř články

Vítejte na stránkách Ester



Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Popularní články

Nahoru