Spojte se se mnou

Ester Davidová

články

Nedůvěřovala jsem lidem…

Zuzance zemřel před pár lety tatínek na rakovinu. Byl to moc hodný člověk, který by pro rodinu udělal vše. S její maminkou se moc milovali a společně jí a bratrovi vytvořili nádherný domov. Po úmrtí tatínka vše začala vidět zcela jinak. Začala si postupně vážit každého krásného okamžiku, kterého s rodinou prožila, dokázala se radovat například z krásného dne, ze zpěvu ptáků a snažila se, nebýt naštvaná z malicherností.

Připadalo jí najednou velmi smutné, že se lidé hádají kvůli zcela nepodstatným věcem. Ovšem tím, že uvažovala trochu jinak než její vrstevníci, si začala připadat osamocená. Začala si tvořit ochranný obal kolem sebe a tím pádem k sobě téměř nikoho nepouštěla. Neměla důvěru v lidi. Měla strach, že zůstane sama a nikdo jí nebude potřebovat. Naštěstí má maminku, která jí vždy dodává sílu a podporuje jí ve všem, do čeho se kdy pustila. Má s ní krásný vztah a je téměř jediným člověkem, kterému kdy opravdu důvěřovala. Je to její spřízněná duše. Ovšem často mívá pocity, že o ni musí neustále pečovat a chránit ji, jako by ona byla v roli matky ona sama. Taktéž vztahy jsou pro Zuzanku obtížné. Nikdy neměla žádný vážnější vztah. Muži jsou pro ni buď jen kamarádi, nebo si od nich drží velký odstup.

Láska k němým tvorům 

Zuzanka mi dále vypráví, že pro ni bylo velkým darem pořízení pejsků. Nachází v nich opravdové přátelé, kterým může bezmezně věřit. Naučili ji větší trpělivosti a důvěře. Ukázali jí, jak vypadá opravdová láska a to ji naplňuje. Lidem však nedůvěřuje stejně jako jim a je si toho vědoma. Neví, odkud to pramení.

Žijeme jen jednou?

Zuzka se mi svěřuje, že ji vždy zajímalo, co se děje s duší člověka, když zemře. Nikdy nedokázala pochopit, že by se jen tak rozplynula a již neexistovala. Tak se o to začala více zajímat. A když si přečetla nějaké knihy o klinické smrti, ve kterých lidé popisovali události, které se děly, když zrovna prodělávali klinickou smrt, potvrdilo to její úvahy, že duše může žít i po smrti fyzického těla. Pak se jí do ruky dostala kniha o regresi, ve které byly zajímavé příběhy a které ji přesvědčily, že se na zem nerodíme pouze jednou. Nakonec jí cesta zavedla ke mně.

Zuzanka v regresi vypráví.

Nejprve jsem měla docela problém poradit si s mým rozumem, který se stále snažil mi do všeho „mluvit“. Také jsem si nemohla zvyknout, že se mi v regresi téměř nezobrazují obrazy nějakého děje, ale proudí ke mně spíše něco jako informace a pocity. Informace o tom, že jsem tam a tam a dělám to či ono.

 

Nepochopený starý muž

Ovšem nevzdávala jsem se a snažila se nechat pocity volně proudit, aniž bych je nějak analyzovala. Nakonec jsem přestala nad vším přemýšlet a nechala vše z mého nitra připlouvat na povrch.  Najednou ke mně přišla informace, že jsem v nějaké malé dílně a jsem zlatník. Probleskl ke mně i obraz, jak sedím za stolem a pracuji na nějakém honosném zlatém šperku.  Pracovala jsem pod nějakým mistrem, který však s mou prací nikdy nebyl spokojen. I když jsem udělala velmi krásné šperky, stále to nebylo pro něj dost dobré. Pracovala jsem téměř pořád, bez řádného odpočinku. Byly tam velmi nevyhovující podmínky, špatné světlo, ze kterého mne velice bolely oči. Měla jsem touhu jít pryč, zanechat této práce, ale nemohla jsem. Nakonec jsem zemřela. Nepochopena a nenaplněna.

Příběh najednou začal dávat velký smysl. Ukázal mi, kde byla příčina toho, proč jsem se vnitřně stále snažila být dokonalá, a snažila se, aby se má práce druhým líbila. Chtěla jsem docílit uznání, které se mi tehdy nepodařilo získat. Také jsem pochopila, proč je pro mě tak důležité, jít do přírody, kde nabírám novou energii. A také jsem přišla na příčinu mých bolestí očí, když se nad něčím dlouho pracuji.

 

Od tyranie k odpuštění

Po tomto „vhledu“ do minulosti jsem se najednou ocitla v dřevěném domě. Viděla jsem záblesk obrazu, ve kterém jsem v místnosti s mužem.  Byl to můj manžel. Byl opilý a zuřivě do mě kopal a mlátil. Byl naštvaný, že jsem podle něho správně neuklidila a nepostarala se o zvířata. To sice nebyla pravda, ale on si prostě potřeboval na mě vybít zlost. Nikdy mi neprojevil lásku a já vím, že bych si ho také nikdy nevzala. Sňatek nám dohodl můj otec, protože tím získal půdu a majetek.  Jediným mým smyslem života byly mé tři děti, z nichž jedna holčička byla i má nynější maminka. Děti jsem před svým mužem chránila, co to šlo. Neměla jsem ho za to, jak se k nám chová ráda. Byl mi odporný. Nakonec, když mě jednou surově zmlátil, si myslel, že mě zabil a tak mě někde u lesa zahrabal. Ovšem já jsem byla ještě živá a cítila tu tíhu půdy, která mě uvěznila. Nemohla jsem se dostat ven. Nakonec jsem zde zemřela. Bylo mi najednou mnohem lépe, ale na druhou stranu jsem měla obavu o mé děti, které jsem tam zanechala.

Proto jsem měla vždy obavy, aby se mé současné mamince nic nestalo a snažila jsem se jí chránit. Teď už vím, z čeho to pramenilo. Také již chápu, proč si tak pečlivě hledám toho správného partnera, který by mi uměl dát najevo lásku. Pro svůj život prostě potřebuji spřízněnou duši. Rozhodně ne žádného alkoholika nebo násilníka. Ale to jsem věděla již před regresí, spíše jsem si to teď utvrdila.

Bylo zajímavé, že když mě měl manžel mlátit a kopat, vůbec jsem necítila žádnou bolest. Jen jsem věděla, že to dělá. Jediné, co jsem fyzicky cítila, bylo, když mě zahrabal pod zem. To jsem opravdu cítila tlak země, která na mě dopadala. Také je zajímavé, že jsem v regresi necítila nějakou zášť či zlobu k tomuto manželovi. Vím, že jsem ho tehdy neměla ráda, ale nejspíš jsem mu, v nějakém dalším životě, již musela odpustit. A proto jsme se nejspíše již v tomto životě nemuseli potkat. I když, kdo ví.

Odpovědi uvnitř nás

Když jsme z regresí skončily, musela jsem všechny ty události nějak vstřebat. Bylo opravdu zajímavé zjistit, jak je vše se vším propojené. Každý problém má někde svou příčinu. Hned jsem cítila, že jsem se posunula vpřed. Naučila jsem se zase o něco lépe vnímat sama sebe. A to je podle mě dost důležité. V podstatě všechny odpovědi na naše otázky máme schované někde uvnitř nás. Jen je někdy těžší je nalézt.

 Pochopila jsem, že žijeme na tomto světě, abychom se naučili lásce a odpuštění druhým, ale také sobě. Máme na výběr nespočet cestiček a je jen na nás, po které se vydáme. Žádná z nich není špatná, protože každá nás něčemu naučí.

 

A jak vnímá regresi Zuzana s odstupem času?

 Po pravdě musím říci, že mi regresní terapie doslova změnila pohled na svět, na mne samotnou a na lidi kolem mě. V podstatě jsem od toho na začátku nic zásadního neočekávala. Tím větší překvapení mi výsledky, které se po čase začaly dostavovat, udělaly. Změny se u mě neodehrály ze dne na den. Byl to postupný proces, který, jak cítím, má trvání i nadále. Postupem času, jak se mé myšlení pomalu měnilo, jsem si začínala vážit sama sebe a začalo mi opravdu záležet na tom, aby to, co dělám, mě opravdu těšilo. A i když se dostaví nějaký ten neúspěch, dokážu ho už s klidnějším srdcem ustát. To dříve by mě tato situace úplně rozhodila. V těch postupných změnách pohledu myšlení vidím opravdu přínos. I v komunikaci s lidmi se začínám pomalu otevírat, nejsem již tak uzavřená ve svém světě. Přišlo pochopení, že žijeme sami za sebe, že jsme si tento život vybrali, abychom se něčemu přiučili. Tak se nyní s láskou učím pracovat s tím, co ke mně přichází. A vím, že když budu stále poslouchat své nitro, jedině tak mohu jít tou správnou cestou.

S láskou Zuzana

Autor článku: Ester Davidová

Regresní terapeutka a autorka knihy Karmická sinusoida – Z deníku regresní terapeutky

Pokračuj ve čtení
Mohlo by se Vám líbit
Ester Davidová

Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Více uvnitř články

Vítejte na stránkách Ester



Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Popularní články

Nahoru