Spojte se se mnou

Ester Davidová

články

NEJSEM DOST A TO MĚ TRÁPÍ

Kolik z nás má pocit, že není DOST?

Kolikrát jsme nezapadli do kolektivu?

Nebyli přijati do různých skupin a škol?

Kolikrát jsme byli odmítnuti v práci?

Kolikrát jsme byli odmítnutí platonickými láskami? Přáteli?

A asi nejbolestnější je odmítnutí toho, koho milujeme.

„Já jsem se nějak nelišila. V životě se mi dostalo mnoho malých i velkých odmítnutí. Některé děti si se mnou nechtěly hrát, protože jsem byla moc malá nebo později moc velká, nebo jsem jim připadala nafrněná.  Kolikrát jsem zůstala mezi posledními, koho vybrali do týmu ve vybíjené. Možná jsou to pro někoho jen maličkosti, ale ty postupně narůstaly.

Kolik platonických lásek později řeklo kruté NE.

Jako uchazeč o práci jsem mnohokrát slyšela NE.

A gradovalo to:

Na i v milostném životě jsem párkrát čelila odmítnutí ze strany milovaného partnera.

Proč? Ptala jsem se a pátrala kolem sebe i v sobě.

Odpověď mi dali mí klienti.

Když jsem je vyzvala, aby se vrátili do období početí a období prenatálního, vypověděli všichni do jednoho, že jeden z rodičů úplně neskákal radostí z očekávání jejich příchodu.

Někdy rodiče oba.

Anebo to rodič nepřiznal, ale vnitřně cítil.

Nebo na něj byly vyvíjeny tlaky ze strany blízkých či partnera. Nechat si dítě či nenechat?

A už dostáváme semínko prvního nepřijetí. Někdy se tím rodič netají a někdy si až po narození lásku zasloužíme a rodiče nás milují.

 

Tolik stačí pro pocit ukrytý hluboko v nás – jsem nechtěná/nechtěný.

Pak se zoufale, ačkoliv si to nechceme přiznat, snažíme zavděčit druhým, aby nás CHTĚLI a aby nás milovali.

Tvrdím a za tím si stojím, že věci nejsou dobré nebo špatné. Ale jen jsou. A záleží na každém z nás, jak je bereme.

Ve mně klíčilo zranění JSEM NECHTĚNÁ, které způsobilo, že jsem si jakékoliv odmítnutí brala osobně a zraňovalo mě.

A to nejen odmítnutí.

Braní si věci osobně, je jeden z klasických vzorců chování. Zraňování nemůže trvat do nekonečna. Jednou přišlo ono pomyslné dno, kde jsem stála před rozhodnutím, buď zůstanu v roli oběti, s nálepkou jsem nechtěná anebo s tím něco udělám.

Každý máme možnost volby.

Zvolila jsem si změnu.

První krok byl hledání příčiny, kdy se poprvé projevil pocit nechtěnosti (úplně neplánované miminko), nepřijetí a pak už to jelo jak na horské dráze.

Padalo jedno ublížení za druhým, malé křivdy či větší křivdy.

Bylo důležité se konfrontovat s každou situací a odpustit ostatním stejně jako sobě.

Také i to, co jsem napáchala sama na sobě.

A pak se přijmout. Taková, jaká jsem. Jsem chtěná. Jsem chtěná sama sebou. Chtěla jsem na svět a tak ať to tu stojí za to. ¨

Přijala jsem se, taková jaká jsem. Je to další z mnoha částí, které slouží k sebe-přijetí a rozvíjení sebe-lásky.

Venku nemá cenu něco hledat, požadovat nebo se něčím chtít naplnit zvenčí. Je třeba začít u sebe a zevnitř. Tak, jak vnímáme sami sebe, vážíme si sebe, milujeme sebe, pak podobné přitahujeme.

A s tím i  mizí potřeba si lásku a pozornost zasloužit, bojovat o ni nebo žebrat.

Lenka Perextová

—————————————

Miluji svou práci, miluji ji tak, až bych byla schopná pro ni umřít!

 Říkáte si. Co je to ale za blázna!? To nemůže být možné.

Ne, to je skutečnost. A pravda nejryzejší.

Tím bláznem jsem já. Tedy, ještě to není tak dávno, jsem  jím byla.

Dokázala jsem  hodiny tvořit, vytvářet, produkovat, sedět za počítačem a dělat tvorbu všeho druhu.

Dokázala jsem během dvou  hodin vyprodukovat článek, odepsat na X emailů, malovat obrazy, natáčet videa a večer ještě psát kapitoly do nové knihy.

Pauzy pouze na nějaký ten žvanec a čůranec. A to ve dnech, kdy byla dcera u babičky, která si jí brává na tři dny v týdnu, aby mohla docházet do školky tam, na venkově.

Tři dny šílenství a maratonu do strhání.

Když bylo dítě doma, tak jsem o trochu zvolnila a svůj den obohatila o domácí povinnosti.

A byla jsem ráda, za její samostatnost. Spolupráci ve hře nikdy nevyžadovala a dokázala se celé hodiny zabavit sama. „Máma pracuje.“ Tak to prostě brala a nebylo na tom nic divného.

Stačila jí má přítomnost a přísun dobré stravy. Na vaření jsem si čas vždycky v těchto dnech našla. Ve dnech pro sebe, ta potřeba nebyla.

Jenže ouha, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu…až…tělo hodí STOPKU.

Záda v háji a střevní problémy z toho sedavého procesu jakbysmet.

Žádná dovolená, za celé léto 2 výlety, maximálně výlet k rodině, ale honem, spěchám, musím makat….

To myslí vážně? Ta, kterou máme mnozí za vzor, tak takhle žije? Vždyť ona vlastně NEŽIJE!

Ne, bylo to přežívání.

Proč?

Protože je tomu teprve nedávno, co se mi mé hluboké téma vyzrcadlilo až na kost, v rámci jednoho kurzu, i přesto, že už téměř čtyři roky omílám pořád dokola, že NEmusíme, máme si DOVOLIT a NEtlačit na sebe.

Všech pět žen si na kurzu prošlo regresní terapií.

 

U všech pěti byly společné symptomy:

Pocity zbytečnosti

Pocity zavděčit se

Strach, že mě nikdo nebude mít rád

Pocity prázdnoty, kterou vyplňuji různými věcmi či závislostmi

Strach ze zranění

Strach, že nejsem dost dobrá

Strach z toho, co bude…

 

U všech pěti byla společná příčina:

Nejsem dítě lásky.

Jsem nechtěná.

Rodiče si dítětem nebyli jisti.

Máma přemýšlela nad potratem.

Táta mámu po početí opustil.

 

Ústřední téma?

NEJSEM DOST A TO MĚ TRÁPÍ.

 

Přesně jako u mě. Úžasné, že se mi to vždy dostane z první ruky a aspoň vím, na čem mám sama zapracovat.

Už dávno mám pověst terapeuta, který nic neskrývá a nehalí se za dokonalé pózy. Když jsem v řiťce, přiznám to.

Takže přiznávám, že se nyní učím pomalu chodit.

Učím se přijímat to, že tady už můj otec není a já mu nemusím nic dokazovat.

Dokazovat i mé mamince, že jsem fakt dobrá, aby mi řekla: “Jsi dobrá!“ (To stejně nikdy neřekne, takže konec očekávání)

Otec umíral s myšlenkou, že nás dostatečně finančně nezajistil….Tak po kom to jeho prvorozená dcera asi má, že?!

Už se vyrovnávám i s tím, že jsem převzala program svých rodičů, že život je jen o povinnostech a  o dřině.

Oni si té radosti v životě moc neužili. A já si ten život užívat chci.

Také i to, že jsem „rozlučkové“ dítě, dítě, které vzniklo za rozchodové fáze a nevzniklo z upřímné lásky, ale z jakési manipulace.

Konec soutěžení sama se sebou a konec plkání. Teorie je jasná, teď je třeba tyto pokřivené programy narovnávat a uvádět je do praxe.

Jdu za svou dcerou, budeme vyrábět vánoční Betlém 🙂

Nechť žije rovnováha ve všem 🙂

Ester Davidová

Pokud vás článek oslovil, můžete nás také sledovat na facebooku.

Stačí kliknout ZDE   

MILÁ ŽENO,

JE POTŘEBA ZAČÍT SAMA U SEBE.

VÍCE SE DOZVÍTE ZDE.

 

Ester Davidová

Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Více uvnitř články

Vítejte na stránkách Ester



Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Popularní články

Nahoru