Spojte se se mnou

Ester Davidová

články

O tom, jak těžko opouštíme naše komfortní zóny.

Psáno v prosinci 2015

Není to tak dávno, co odezněl vánoční čas a právě ony letošní vánoce mi vnukly, zamyslet se nad mnoha věcmi.

Je pravdou, že k tomu přispěla má nostalgická nálada, kterou jsem byla a stále jsem poznamenána a to z podzimního pobytu v Indii.
Po návratu domů jsem byla „nejen“ plná krásných emocí, nepopsatelných prožitků a také velkého posunu k jiným hodnotám, jelikož mi právě ona země zcela změnila úhel pohledu na svět, a nenechala v mém nitru kámen na kameni.
Těžko se mi tyto pocity popisují slovy.
Sotva jsem vystoupila z letadla, uvědomila jsem si ten obrovský tlak materiálního světa, ve kterém tady v Evropě žijeme.
Jak těžké energie zde převažují, jak lpíme na zbytečných hodnotách, jak si vytváříme falešné světy, v jakém nadbytku tady žijeme, jak mnoho věcí považujeme za samozřejmé a jak silně jsme ovládáni strachy.
Měla jsem pocit, že se nemohu nadechnout, jak na fyzické, tak i energetické úrovni.
Stále jsem vnímala tu okouzlující, jemnou a voňavou indickou stopu. Ne nadarmo se říká, že je to země tisíce barev a vůní.
Kdo jednou vystoupí ze své komfortní zóny a je na to připraven, zakusí pocit lehkosti, svobody a konečně se z plna plic nadechne. Už netouží po ničem jiném, než se vrátit zpátky do těch jemných a vlídných energetických struktur.
Mnoho lidí si ťukalo na čelo, když se dozvěděli, kam se chystám a někteří si ťukají na čelo ještě dnes, když jsem jim po svém návratu pár větami oznámila, že to byla pro mě nejnaplněnější cesta v mé životní existenci a ráda bych se tam vrátila zpátky.
Slýchávala jsem komentáře typu: „Fuj, taková špinavá země,… Jak se ti tam mohlo líbit,…Všude je tam bordel,… Indové jsou divní, …Něco se ti stane,…Mohla jsi tam něco chytit,…Tam bych nikdy nejel(a) atd.
Většina lidí o této zemi ví pramálo a pokud ano, tak má informace většinou mediálně a strachem zkreslené, či ojedinělé, protože to, co se tam občas děje, se děje všude ve světě, jen se o tom mnohdy nemluví a je třeba si uvědomit, že Indie je velká svou rozlohou jako celá Evropa.
A především, kdo se bojí nesmí do lesa a pokud se bojí, přitáhne pouze temný les.
Nikomu nic nevysvětluji, už dávno to nedělám, je to plýtvání časem a energií a daleko snadněji píši než mluvím a ten, kdo si mé řádky přečíst má, ten si je přečte.
Takže tady sama za sebe si dovolím říci a objasnit, že ani nešlo o Indy, o lidi takové, ale o energii té země…
O to, že jsem se tam cítila, jako bych se vrátila do milujícího a láskyplného lůna matky stvořitelky a ona mě objala svými pevnými a něžnými pažemi a po celou dobu mě chránila a hřála…
Poprvé ve svém životě jsem si dovolila být sama sebou, jen tak plynout a být.
No a když jsem seděla ve vlaku, na cestě zpátky domů z letiště, do Ostravy, pozorovala tu šedivou krajinu a slzy mi tiše stékaly po tvářích, jsem si uvědomila fakt, že se vlastně na ty letošní vánoce nijak zvlášť netěším.
Nebylo tam takové to každoroční WOW!, budou vánoce!
Poprvé v životě žádná euforie, žádné nadšení, i přesto, že je od dětství miluji.
Žádná emoce. Nula. Prostě, budou vánoce.
A najednou se ve mně objevil pocit, „vždyť já bych ty vánoce chtěla strávit v Indii!“ Se svou dcerou a přítelem. Strávit je společně s mou nejlepší kamarádkou Leničkou a jejími přáteli.
Vzápětí se ale ozvala hlava: „Co by na to řekli mí rodiče! Vždyť by jim to bylo líto!! To bych jim nemohla udělat!“
Na úrovni hlavy přišel spín a ten se se mnou táhl až domů, i přesto, že hluboce vtisknutý, naplňující vnitřní pocit ve mně, stále přetrvával.
Přišly vánoce a my je chtěli prožít tentokrát jinak. Každý rok pravidelně trávím štědrý den u svých rodičů, avšak tyhle poslední, jsem tu potřebu neměla.
Jeli jsme k nim až na druhý den a probíhalo to klasicky. Dárky, rozbalování, jídlo, a takové to rodinné plkání o ničem.
Klasické věty typu: „Neměli jste nám nic kupovat….Proč utrácíte….atd.
Přitom se snažím dárky opatřovat tak, ať jsou něčím naplňující a přínosné, nikoliv za majlant nebo kvantitně.   Prostě dárky o něčem a něco říkající.
Během svátků jsme navštívili rodinu jak mou, tak i rodinu přítele.
Avšak už po hodině strávené na každé návštěvě, jsem cítila, že je něco jinak.
Bylo mi těsno, úzko, divně, ošívala jsem se a toužebně jsem čekala na příležitost se rozloučit a vydat se směrem k našemu domovu.
Zpět do své komfortní zóny, za kterou jsem byla v onu chvíli velice vděčná.
Přiznám se, že jsem si mnoho jejich dárků rozbalila až doma.
Na štědrý den, jsme se s přítelem obdarovali tak nějak prakticky, vzájemně jsme si předem pověděli, po čem toužíme, dcera dostala pár dárečků, o kterých jsem věděla, že u ní najdou využití a nijak jsme to nepřeháněli.
Celý den jsme strávili v pyžamech, všude zapálili svíčky, koukali na pohádky, pouštěli si krásnou keltskou hudbu a večer jsme si skvěle zabubnovali.
Nic jsme nemuseli, nic jsme nedělali formálně, do ničeho se nenutili a jen tak plynuli.
Když na mně na druhý den vykoukly na facebookové síti mnohá štědrovečerní rodinná foto, dovedlo mě to k hlubšímu zamyšlení, o čem Vánoce a obdarovávání opravdu je.
Vánoce jsou svým způsobem hezký svátek, jen sám Bůh ví, na jakém základě doopravdy vznikly a jak se k nim postupně nabalovaly další tradice, včetně těch církevních.
Mnoho lidí si přeje spoustu krásných věcí, říkají, jak moc se mají rádi, jak nejsou dárky vůbec důležité a všechno kolem toho, „no hlavně to štěstí a zdraví“, si vinšují….přitom, jde o mnohá formální a morální klišé, která vznikají z pouhé povinnosti.
Přemýšlela jsem i nad tím, co si tím obdarováváním mnozí ve skutečnosti dokazují a jaký k němu zaujímají postoj.
Spoustu lidí bezmyšlenkovitě nakupuje a háže do nákupního koše, co jim přijde pod ruku, a nijak se do hloubky nezamýšlí nad všemi těmi nakoupenými věcmi, kterými za každou cenu „chtějí a musí“ obdarovat všechny své blízké.
Hlavně, aby pod tím stromkem něco bylo.
Jsou i tací, kteří potřebují dokázat sobě i druhým, schopnost obdarovávat co nejkvalitněji a nejnákladněji a tím projevit svým nejbližším tu nejkvalitnější náklonnost, kterou si v podstatě tímto kompenzují a dokazují.
Ptám se sama sebe, na kolik si lidé naslouchají, když už jde o nákup dárků, pokud mají tu potřebu se opravdu obdarovávat?
Řekla bych, že minimálně.
A víte proč?
Jelikož si lidé mezi sebou většinou naslouchat neumí, řídí se svými vlastními názory a přesvědčeními, jak by to obdarovávání mělo být a vypadat, nebo čím by obdarovali popřípadě sebe, i to, že něco přece koupit musí a přesně to vypovídá o nich samotných.
Sami sobě neumí naslouchat, takže i v dárcích pro dárce, se jejich postoje mohou odrážet.
Nejen, že pak v balíčcích nacházíme množství alkoholových lahví, i přesto, že alkohol nepijeme, …spoustu laciných kosmetických přípravků v dárkových baleních, třeba, že sami používáme pouze přírodní kosmetiku, …spoustu oblečení, které nám je buď malé či velké, jelikož odhad mnohých darujících, je dosti zkreslený  :-)…nebo máme šperky, které stejně nenosíme, jelikož nám způsobují různé alergické reakce.
A co se dětí týče, u nich obdarovávání připomíná spíš hračkářskou soutěž, a přitom více než polovina dárků skončí na dně nějaké krabice. Jak se pak mají děti naučit vážit věcí, natož sami sebe?
Jaký příklad jim to vlastně dáváme?
Není divu, že pak ani děti nechtějí vykročit ze svých komfortních zón a ze svých zlatých klecí, kde se cítí dobře a bezpečně, zahlceny a zasypány spoustou nepotřebných věcí a hraček.
O Indii je známo, že tam pořádní zrovna nejsou.
Ano, ale víte co?
Mi osobně ten jejich nepořádek vůbec nevadil.
V podstatě jsem si uvědomila, že my máme pořádek jen kolem sebe, ale uvnitř ho mnohdy nemáme vůbec 🙂
Autor článku: Ester Davidová

Pokračuj ve čtení
Mohlo by se Vám líbit
Ester Davidová

Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Více uvnitř články

Vítejte na stránkách Ester



Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Popularní články

Nahoru