Spojte se se mnou

Ester Davidová

články

O tom, jak trpíme pocity nedostatku

 

„Mami, mami, ještě..“ Volá na mě moje malá dcera, sedící v nákupním koši a natahuje se do něj pro další přesnídávku do ručičky. „Jasmi, to už je třetí“, odpovídám. Ano. Má dcera již od malička trpí syndromy pocitu nedostatku. A projevuje se to různě.

Ve svých dvou a půl letech dala málo kdy dudlík z pusy a neustále sebou tahala plenu, které říká fufi. Pokud ňuňu (dudlík) a svoji fufi neměla, bylo zle. Bez nich bychom nikam neodjeli, neodešli, či neusnuli.

Možná si pomyslíte, že tyto projevy úzce souvisí se zlozvykem a závislostí.
A také, že dítě terapeuta přece nemůže mít problém a proč s tím tedy něco nedělám! :-)  (pokud si to nemyslíte, divili byste se, kolik lidí si to myslí :-) )
Ještě před pár měsíci jsem si i já myslela, že jde o určitý druh dceřiných závislostí, ovšem díky jedné mé kolegyni, jsem si uvědomila, že všechny různé závislosti, i další podobné programy, mají jednoho původce a tou je právě onen pocit nedostatku nebo nedostatek hojnosti.
Když se vrátím zpátky v čase, tak je třeba zdůraznit,že jsem svou dceru kojila jen krátce. Prostě to nešlo.
Neskutečně jsem trpěla a měla jsem pocit, že mi prsy explodují. Mívala jsem v nich záněty a krvácela jsem.
Nebudu zde popisovat všechny problémy s kojením spojené, ale tehdy jsem se setkala s ortodoxními a alternativními názory, že kojit prostě musím, …musím tu bolest překonat,… copak jsem to za matku, …dítě mateřské mléko potřebuje a kojit bych měla co nejdéle.
A právě ony razantní přesvědčení a rady mě dostávaly do hlubokých pochybností.
Říkávala jsem si, proč tak lidé lpí na svých názorech a přesvědčeních a myslí si, že jen ten jejich úhel pohledu a jejich zkušenost je ta správná?!
Vždyť právě „ony pravdy“ mohou v druhých lidech spustit další negativní programy a bloky.
Počínaje lítostí, a končeje třeba oním pocitem nedostatku.
Člověk, který se viní, či si myslí, že selhal, si právě ony deficity může začít jakkoliv kompenzovat.
Tehdy jsem se i já vinila, že nejsem dost dobrou matkou, i když jsem kdesi uvnitř cítila, že dělám správně. Jenže hlava byla v rozporu s vnitřními pocity.
Bylo to i tím, že jsem celé těhotenství slýchávala, že bych měla kojit co nejdéle. V podstatě jsem přesvědčila i samu sebe, že tomu tak bude.
„Tak proč to nejde? Proč selhávám?“ Ptala jsem se tehdy sama sebe.
Žila jsem v očekávání a to je další spolu-podílný faktor.
Takže ve výsledku si má dcera svým dudlíkem kompenzovala nejen to, že jsem jí kojila jen pár týdnů, ale já dovolila sama sobě, abych si myslela, že jsem selhala, a mé vnitřní pocity viny způsobily, že jsem jí dudlík ponechala a vytvořila jsem jí program závislosti na něm.
Tehdy jsem si říkala „Násilím ji ho brát a odebírat nechci. To necítím jako řešení. Čím více druhému něco zakazujeme a tlačíme na něho, tím se jeho např. závislost či starý program prohlubuje. A jelikož mám důvěru v tzv.“proces“, i v ní (v mou dceru), vím, že se právě její upnutí brzy rozvolní. Pochopitelně jí občas naznačím, že by to bylo fajn bez dudlíku, domluvím ji, že nyní ho necháme odpočinout a ono to funguje. Tu potřebu má čím dál menší a věřím, že ho brzy odloží úplně.
A co je velice zajímavé, že před pár měsíci, se mi sama od sebe začala „přisávat“ k prsu. Přes oblečení, na pár vteřin, minut, prostě jen přišla a řekla, „maminko, chtěla bych mléčko“. Nechávám jí. Dělá, jako, že saje, pak mi poděkuje a řekne, že mléčko bylo výborné a je spokojená. No a její potřeba „ňuninka“ se minimalizuje! Tento proces jsem nazvala tzv. Mentálním dokojováním. A myslím si, že se to dá praktikovat a aplikovat u více případů. Prostě tam, kde byl kdysi určitý nedostatek, tak ten nedostatek mentálně doplníme – nebo-li „dokojíme.“  Zkuste to 🙂 
Další její projev nedostatku byla nadměrná konzumace jídla.
V roce a půl, sotva ráno otevřela oči, chytla mě za ruku a vedla mě k lednici. Vytáhla z ní to, co jí zaujalo a žádala konzumaci.
Tento proces trval asi půl roku a bylo to v době po rozchodu s mým tehdejším partnerem.
„Dělá to jen tobě“, říkávala moje kolegyně a kamarádka Petra, která v té době Jasmínu občas hlídávala.
„U nás je v pohodě, co jí nachystám, to sní a nežádá si vůbec návštěvy ledničky a další jídlo mezi jídly.“
„Podívej se na její závislosti a zříš i ty své. A ony závislosti mají jednoho původce. Pocity nedostatku.“
Měla pravdu, nikdy předtím mě to nenapadlo.
Ano, a tehdy mi došlo, že mi dcera nejen zrcadlí mé nitro, ale také závislost na partnerech, na vztazích, mé pocity strachu, nejistoty, pocity nedůvěry, pocity nedocenění, pocity selhání, a další programy.
A zakazovat jí to, čím se konejší a omezovat jí, nemělo význam. V podstatě by to stejně zůstalo bez efektu. Změna musela nastat u mně.
Já, jakožto stvořitelka její bytosti jsem jí dala základní stavební kámen. A ten musím změnit v sobě.
Ve výsledku jsem si uvědomila, že mé dceři nedokážu zastávat funkci matky i otce zároveň, což jsem dělávala.
Na vědomé úrovni jsem si také myslela, že jsem smířená s tím, že vyrůstá bez otce, který by jí dával lásku, ale na podvědomé úrovni jsem se za to vinila.
Jakmile jsem si tyto programy začala čistit a uvolňovat, i dceřiny závislosti a pocity nedostatku se začaly mírnit.
U spoustu rodičů však k žádnému uvědomění nedojde.
Zoufají nad svým osudem, nad tím, jak jsou jejich děti komplikované, jak neustále žádají pozornost, přejídají se, jsou závislé na drogách, alkoholu nebo automatech, utrácejí a zadlužují se.
Například syn mých známých, nejmladší dítě ze třech. Benjamínek. Vytoužený a vysněný syn.
Již od malička měl cestičku vyšlapanou. Nikdo ze starších sourozenců na něho nesměl zvednout ani hlas. Bylo o něho vždycky postaráno. Rodiče na něm doslova lpěli a chtěli pro něho to nejlepší. Nikdy po něm nic nechtěli. Vše za něho vyřešili a vyřídili. Kupovali mu auta, drahé oblečení a udělali, co mu na očích viděli.
Po rozchodu se svou dívkou se mu sesypal svět. Utrpěl velkou ránu. Žil v iluzi a očekávání, že bude vždy po jeho. Ona ho opustila, jelikož nedávala jeho nálady a výstřelky.
Začal se utápět v depresi a oddával se alkoholu. Zadlužil sebe, i své rodiče.
Jeho matka se mi několikrát svěřila, že si s ním neví rady a je zoufalá.
„Proč?!“, ptala se. „Vždyť jsme mu dali všechno!“.
„Všechno ne“, říkám jí.
„Nedali jste mu důvěru, pocit zodpovědnosti, vše jste dělali za něho. Udusili jste ho přílišnou láskou, o které si myslíte, že láskou je. I nyní, za něj platíte a bojíte se, že o něho přijdete. Podívejte se, jak jste s manželem strhaní. Žijete jen pro něj, nemyslíte na sebe. Vy si tím pouze kompenzujete své nedostatky z minulosti. Sami jste měli deficit lásky a hojnosti a myslíte si, že to tím napravíte.“
„A co máme tedy dělat?“. Ptá se moje známá.
„Nechat ho padnout. Na samé dno. Jedině tak mu můžete pomoci. Jinak vás stáhne sebou.“ Říkám.
„To přece nejde, je to náš syn a my ho milujeme, musíme mu pomáhat!“ Uzavírá náš rozhovor.
Taktéž lidé, kteří lpí na minulosti a nechtějí ji propustit, mohou trpět pocity nedostatku. Nashromažďují v sobě nejen mnoho vzpomínek, ale i starých křivd, hněvů a bolestí. Naplňují se tak těmito pocity, jelikož se bojí být „prázdní“. Bojí se, že přijdou o to, co je jejich součástí a může se to projevovat nejen duševně, ale i materiálně. Lpí na materiálních statcích, kupí doma spoustu nefunkčních a nepotřebných věcí a tím si zajišťují uměle vytvořený pocit naplnění a jistoty. Ohrazují se tím, že se jim každá věc může jednou hodit a také tím, že se s ní nedokážou rozloučit.
Stejně je to např. i s věcmi po pozůstalém člověku, či vzpomínkami na něho. „Je to přece jediné, co jim ještě zbylo.“ Říkávají.
Podobné je to i s jídlem. Znám spoustu lidí, u kterých jsou spíže a ledničky narvány k prasknutí. Bojí se nedostatku jídla a tyto projevy mohou mít příčiny nejen v dětství, ale i v minulých životech.
Možná se ptáte, zda může někdo mít i pocity nadbytku.
Napadlo mě, že může. V případě, že má sám dostatek lásky a cítí se být naplněn po všech stránkách.
To mi připomnělo výrok jedné mé známé. Má čtyři děti a touží po dětech dalších.
Na mou otázku, co ji k tomu vede, mi odpověděla, že má v sobě tolik lásky a sama měla překrásné dětství a ráda by se o to všechno podělila s co nejvíce svými dětmi.
Kdybych jí osobně neznala, nevěřila bych jí to. Na světě je totiž velice málo lidí, kteří žijí sami se sebou v rovnováze a jsou tzv.naplněni.
Opakem mé „naplněné“ známé, je má další známá, a ta taktéž touží po více dětech.
Avšak ta, nikdy nepoznala mateřskou lásku, matka s otcem se k ní, i k jejím sourozencům chovali chladně a odtažitě.
Na mou stejnou otázku, co ji k tolika dětem vede, mi odpověděla, že si to chce všechno díky dětem vynahradit.
Přijde mi, že hranice mezi hojností – dostatkem a nedostatkem je velice úzká a křehká.
Nedávno jsem byla svědkem rozhovoru dvou mladých děvčat.
Z jejich debaty jsem pochopila, že se jedno z děvčat rozešlo před pár dny se svým přítelem.
Seděla jsem blízko jejich stolu a i kdybych se snažila sebevíc, nešlo jejich hlučný rozhovor přeslechnout.
Zklamaná dívka líčila té druhé, své kamarádce všechny podrobnosti jejího rozchodu.
Lamentovala nad tím, jací jsou chlapi neřádi (užívám zde mírná slova), jakou má smůlu ve vztazích a nechápe, co dělá špatně.
Ona „zklamaná dívka“ byla velice atraktivní a bylo znát, že pokud žádný z hostů restaurace neprojde v oděvu značkovém, či nevypadá dosti „cool“, v jejím hodnocení neprojde také.
„Včera jsem utratila pět táců za hadry.“ Povídá ta zklamaná. A pokračuje. „Pojď se mnou dneska nakupovat, klidně tě založím.“
„Prosím tě, vždyť máš hader, že nevíš, co s tím.“ Povídá ta druhá.
„No a co, je to prostě moje úchylka, já prostě musím!“ Odpovídá ta zklamaná.
Jejich rozhovor pokračuje a po chvílí zklamaná povídá.
„Si nechám udělat kozy, ať frajer lituje toho, o co přišel.“
„Prosím tě neblbni. Vždyť máš svoje hezká prsa, tak proč se chceš ničit!“ Vymlouvá jí její kamarádka a pokračuje.
„Já bych ty peníze raději věnovala nějakému bezdomovci nebo chudému člověku.“
„Ty jsi šílená, fuj, bezdomovci, to bych musela být blázen! Nebudu podporovat někoho, kdo má problém a neví, co se svým životem dělat. Můžou si za to sami, špinavci“. Ohradila se ta zklamaná.
V tu chvíli jsem si vybavila mou nedávnou zkušenost, tedy rozhovor právě s několika bezdomovci.
Dala jsem se s nimi do řeči. Zajímaly mě jejich osudy. Nikdy jsem neviděla tolik vděku a překvapení, že se někdo zajímá o jejich životní příběhy. A hlavně, že jim někdo naslouchá.
Každý z nich měl toho za sebou spoustu, především si všichni prošli nebo procházeli nějakými závislostmi.
Věděla jsem, o čem mluví, jelikož jsem si sama v minulosti prošla cestou na hraně. A taktéž vím, odkud pramenily právě ty mé „nedostatky.“
Nejmladší z bezdomovců měl kolem dvaceti a nejstaršímu bylo sedmdesát.
A všichni měli jedno společné. Pocity viny. Pocity selhání. Pocity nedůvěry.
Pocity nedostatku. Z nedostatku lásky a pochopení.
Stejně jako ta dívka v restauraci.
Stejně jako před lety já.
Motáme se v bludném kruhu.
Žádáme pozornost, přejídáme se, pijeme alkohol, jsme závislí na lásce, lécích, čokoládě, cigaretách, na partnerech, na nákupech, na věcech, na nebožtících, na zdravé stravě, na sportu, sexu atd.
A to jen proto, že nám chybí rovnováha a především zdravá láska.
Jedině láskou k sebe sama můžeme naplnit a uzdravit tyto nedostatky.
Na ničem jiném nezáleží.
Autor článku: Ester Davidová

 

Pokračuj ve čtení
Mohlo by se Vám líbit
Ester Davidová

Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Více uvnitř články

Vítejte na stránkách Ester



Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Popularní články

Nahoru