Spojte se se mnou

Ester Davidová

články

Odkud jsme přišli? Jaký je náš životní smysl? Odpovědi hledejme v sobě.

„Ty se věnuješ duchovnu, ezoterice, co tě to napadlo?“ říká mi mnoho lidí.

Ezoterika a duchovno není styl, který se zrovna teď šíří.

Byl tady stále. Je to probuzení a očista nás samotných. Matička země volá po očistě a větší lásce. Pláče. Volá o pomoc. Jedině my jí můžeme pomoci. Tím pomůžeme pochopitelně i sami sobě.

Najdeme-li v sobě lásku, můžeme zaoblit ostré hroty násilí a nenávisti a zabráníme tomu, aby se tyto negace dále šířily. Poznáváme díky ní hloubku své existence a čistíme tento svět od negativního. Mnoho lidí se potřebuje probudit a zjistit, proč se nám dějí určité věci. Nelpět na materiálnu. Začít věřit v jiné hodnoty.

Jak nejlépe se probudíme, než přes silné životní prožitky. Nemoci, rozchody, nehody, finanční úpadky, ztráty atd.

Narodíme se rodičům, kteří nám nerozumí, nedávají potřebné množství lásky, pohlazení, neprojevují své emoce, nevěří nebo pohrdají námi, jsou plní zloby, smutku, neodpuštění a jsou kritičtí. Máme pocit, že jsme se jim narodili omylem.

Ukazují nám směr. Biologická rodina nám otevítá oči, abychom si hledali svou rodinu, tu duchovní. Tvořme tedy hnízda duchovních rodin, jen nezapomínejme i na tu svou biologickou, díky které jsme se posunuli o kus dále.

Zda nás bude následovat, je už na ní. Pokud ne, nelitujme. Jejich čas ještě nepřišel. Můžeme je maximálně nakazit svou láskou a rozpustit mezi sebou všechny negativní programy.

Tím jim pomoci očistit a uzdravit jejich duši, aby do dalších životů šli s menší zátěží. Sami jsme si tento úkol určili, pouze jsme na to zapomněli.

Zlo bude plodit pouze zlo.

Láska bude šířit pouze lásku.

Jedině tak uzdravíme tento svět.

 

Jsem zastáncem teorie, že jsme jedna velká energie, která pochází z jednoty. Vesmírné jednoty. Vybrali jsme si tento život na zemi, abychom přijali lidské tělo, tedy hmotu. Jedna velká energetická částice se rozštěpila na tisíce malých. Netroufám si říci, kolik částeček, jelikož vzhledem k rozsáhlé lidské populaci je to nepoměr. Odkud se berou další lidské formy? Proč je nás tolik, když v prvopočátcích nás bylo opravdu jen několik desítek nebo stovek tisíc? Tyto formy, které nazývám škodiči, přišli i z jiných planet a dimenzí a nemají za sebou velký reinkarnační proces jako my. My staří. Myslím tím staré duše, mnohokrát reinkarnované. Ti druzí jsou tady pouze na návštěvě a na nich se máme učit. Nikde není řečeno, že by se z nových mladých duší nemohly stát časem uvědomělejší a mohly se posunout dál. Pokud mají energeticky dispozičně dáno, že jejich cesta bude taková jako naše, stane se tak. To už je na nich.

Naši energii nelze zničit, je nesmrtelná.

Ve svých existenčních počátcích jsme si sami pokazili čistý zdroj bytí. Tou prvotní existencí mám na mysli starou Atlantidu. Disponovali jsme velkou energetickou silou, intuicí a dalšími schopnostmi. Došlo ke zneužití a na scénu přišlo ego. Mělo dojít k nápravě, ale nestalo se tak. Poté začala dlouhá nápravná reinkarnační pouť.

Nyní se do těchto počátků opět navracíme, po dlouhé a náročné cestě.

Tomuto složitějšímu a dlouhému tématu bych věnovala povídání v mé další knize.

.

 

S příchodem Krista si měli lidé opět uvědomit, kam patří a odkud jsou. On měl být prototypem člověka v čisté formě bytí a měl ukázat lidem, jak by se k sobě měli chovat. Byl smířen se svým osudem a přesně věděl, že musí zemřít, aby lidem otevřel oči. Vše přijímal s naprostým pochopením a odpuštěním. Nevyslal jedinou negativní myšlenku nenávisti vůči těm, kteří stáli za jeho utrpením. Možná i někteří z nás se podíleli ve své tehdejší nevědomosti na jeho mučení a smrti.

Věděl, že vše má svůj smysl a řád. Plný lásky a pochopení žil život léčitele i mučedníka. Věděl, jak karmický zákon funguje.

,,Jak soudíš druhé, budeš i ty souzen.”

Nazýval to zákonem Božím. V bibli jsou o karmickém procesu zmínky, jsou ale zaobaleny tak, že mnohým lidem unikají. Prameny původní bible byly změněny někde ve třetím století po Kristu za vlády Konstantina. Dalším zničujícím faktorem byla církev. Za účelem zisku a moci v lidech vzbuzovala strach a v neposlední řadě hrozila peklem. Využívala Boha jako prostředku. Přitom Bůh jsme my, vše kolem nás, celý vesmír. Jedna velká energie. Energie lásky. My jsme láska.My jsme Bůh.

 

Přej a bude ti přáno. Klepej, bude ti otevřeno. Pros a dostaneš.

 

Co všechno jsme se museli napáchat za staletí a tisíciletí. Teď to dostáváme zpět. Hodíme-li kamenem, vrátí se nám. Řekneme si, ale já odjakživa lidem pomáhám, jsem dobrotivý, nikomu jsem nikdy neublížil a nikdo to neocení, ba naopak, všichni jsou na mně zlí a chovají se ke mně hrozně. Jistě,  nyní. Ale co v minulosti?

 

Pochopme. Bez příčiny není důsledku. Naházené kameny se nám vracejí ve zhuštěné formě právě teď.

Právě nyní nám mají karmické důsledky říci, abychom konečně pochopili. Můžeme žít současný život v dobrotě, ale sklízíme pozůstatky našich činů z minulosti.

Ti, co páchají zlo nyní a mnozí si myslí, že na ně není metr, věřte, že je. Bude. I jim se vše vrátí, dřív či později.

 

Přestaňme se litovat. Přijímejme život se všemi strastmi. Nic se neděje jen tak. Náhody neexistují. Právě to nás má posunout opět k našemu původnímu zdroji. Spousta strachů pochází z dob velké vlády církve. Nejen v roli trpitelů, ale i činitelů. Strach z hříchu, strach z pekla, strach z nejistoty. A spousta dalších. Proto některé duše po své smrti neodejdou ke světlu, ale drží se na zemi. Dokud své strachy nezpracují.

 

Mám mnoho zkušeností z regresí, že tomu tak opravdu je. Mnoho duší uvízlo v časové smyčce a dojdou-li do fáze, kdy už potřebují opravdu pomoci, dokáží na sebe upozorňovat. S tímto úkazem se otevření lidé také setkávají. I mě to potkalo nedávno ve své praxi v Anglii.

Tato země je kolébkou církve a na jejím území bylo napácháno mnoho zla.Války, boje, inkvizice, rabování, ubližování, spousta krveprolití.

Co dělala církev? Strašila lidi peklem. Nestačilo jít do kostela, pomodlit se a přeříkat Otčenáš. V podvědomí to zůstalo a po své smrti se neštastník ocitl v kruhu svého vlastního strachu. Proto má dnes k církvi hodně lidí odpor.

Z reinkarnačního hlediska mohl být on sám také viníkem, ale i obětí. A to v mnoha životech. Za svůj existenční proces vystřídáme spoustu životů, až několik stovek. Měníme svůj původ, podmínky, jsme chudými i bohatými, zdravými i nemocnými, bílými i tmavými.

 

Je to škola, ve které se máme učit být svým vlastním zdrojem, zdrojem rovnováhy.  Milovat sám sebe i ostatní. Žít v odpuštění a lásce. Jak nás to učí všechna ezoterická literatura.

Přiznáme-li si své vlastní chyby a odpustíme sami sobě, dokážeme odpustit i ostatním. Ve všem je nějaká příčina. Je třeba hledat a nacházet. Uchopit a uvědomit si. Jednou z těchto technik, které nám k tomu mohou dopomoci, je právě regresní terapie.

 

Každý terapeut má svůj styl. Já pracuji takto.

Nejdříve vyplním s klientem dotazník. Ptám se ho na otázky typu: vztah s rodiči, partnerské vztahy, zda má nebo měl zdravotní problémy, operace, potraty, úrazy, strachy, fobie a v závěru, co by potřeboval momentálně řešit. Jednoduše stěžejní věci, abychom mohli jeho problém lépe podchytit a věděli, na co se zaměřit. Mnohdy se stává, že si nemusí být vědom nějakého svého bloku a v regresích se ukáže, že to, co považoval za nepodstatné, může být ve skutečnosti velkým zádrhelem.

Pak je důležité uvolnění. Uvolnění celého jeho těla.

Za pomocí meditační a relaxační hudby jej tedy postupně uvolňujeme. Jmenuji všechny tělesné části a klient si představuje, jak se uvolňují a veškeré napětí odtéká pryč. Je důležitá klidná a tišší intonace hlasu, aby se opravdu zklidnil a uvolnil.

Pak začínáme otevírat jeho podvědomí. Řeknu mu, at´si představí své tělo jako pyramidu se sedmi schody uvnitř a odpočítávám sedm schodů níž. Pokud má klient strach sejít schody dolů, volím alternativu jít nahoru. Představit si schody vedoucí nahoru a např. v domě nebo chrámu.

Může si také představit, že do něj proudí krásná léčivá energie a po celou dobu našeho sezení bude klidný a uvolněný. V bezpečí.

Nejde o hypnózu, ale o hlubinnou terapii. Vše vnímá, je při plném vědomí, proto je tato terapie účinná. Potřebujeme jen docílit alfa stavu, tedy stavu uvolnění, tak jako před spánkem, kdy se vědomí malinko uspí a podvědomí začne vypouštět důležité informace. Vypustí ovšem pouze to, co je momentálně důležité a co musí jít na světlo.

Nejsem zastáncem hypnózy ani technik, kdy se mění závěr prožitého příběhu. Je to choulostivé, jelikož v hypnóze si člověk emočně neprožije zážitek či vzpomínku sám a nedojde k uvědomění si svých chyb a souvislostí s jeho danými problémy. Chybí přímý prožitek. Další techniky, které mění závěr vzpomínky nebo vzpomínky celé, „tzv. na lepší konec“ mohou sice pomoci, ale otázkou je, na jak dlouho. Je to umělý zásah do přirozeného emočního pole a nevyřeší-li se problém pořádně, časem se objeví na jiném místě.

 

Podvědomí je jako černá skřínka. Rekordér, který nahrává všechna data a situace.

Ale také jako tlakový hrnec. Mnohdy před výbuchem, protože většina klientů příjde ve vykulminovaném stavu a jejich duše již prosí o pomoc. Pootevřeme pouze ventil a ven začne unikat tlak. Vypouští se, co je zrovna akutní a klienta tíží.

Nikdy tlakáč nevypustí tolik, co by člověk neunesl.

Další důležitý faktor je terapeut. Vše je o důvěře a vedení. Já preferuji raději kratší sezení a častěji. Člověk musí své zážitky vstřebat, potřebuje čas. Po čase je opět něco vypuštěno. Stále je co řešit.

I já se občas proregresím. K tomu jsem došla později, naučila jsem se autoregresi, která je o velké autokontrole a uvolnění.

Poté, co klient pomyslně sejde nebo vyjde schody, představí si dlouhou chodbu a jde po ní. Někdy používám techniku odpočítávaní. Jak u koho. Musím se na daného člověka nacítit, co je pro něj vhodnější.

Pak si představí dveře, popíše mi je. Představí si, že dveře jsou jeho problém. Může si představit i více dveří a před ty, které ho přitahují nejvíce, se postaví.

Odpočítávám od pěti do jedné a jakmile řeknu jedna, vstoupí za ně a nabádám jej, ať mi poví, kde se nachází, co cítí, vidí.

Hodně pomáhá, když mu řeknu, ať se soustředí na své nohy a popíše mi, jak je vnímá. Zda jsou bosé nebo obuté, patří ženě, muži, dítěti, starému člověku, mladému atd. Apeluji na jeho prvotní pocit, první, co jej napadne. Může to být vzpomínka z tohoto života, z dětství, jakákoliv.

Nechci, aby ji analyzoval a dlouho nad ní přemýšlel. Vždycky říkám, že první myšlenka je od Boha a je správná. Na tom si také klient cvičí svou intuici. Učí se s ní pracovat. Je to stejné, jako když vám přijde na mysl nějaká vize, pocit, že se něco stane, někdo zavolá nebo potkáte někoho, na koho jste dlouho mysleli. Přijde spontánně. Bez přemýšlení.

My dospělí máme tendence stále analyzovat, dávat do všeho rozum a ego. U dětí je tomu jinak, v regresi jsou otevřené, nic neanalyzují a nad ničím nepřemýšlejí. To samé učím i své dospělé klienty. Neanalyzovat, nepřemýšlet. Nechat se jen unášet.

I kdyby to byl nesmysl a výplod fantazie. Pokaždé to dá určitý smysl. Někomu to jde dobře a reaguje okamžitě, někomu ztuha. Učí se trpělivosti.

Někteří jedinci mi skočí do minulých životů hned po uvolnění, někteří se dostanou do traumat nebo příčin bloků v momentálním životě.

Podvědomí ukáže, co ukázat má.

 

Zda se někdo v regresi neotevře vůbec? To není možné. Důležité je projít určitá životní období a dostat ven emoční silné prožitky. Můžeme se dostat do dětství nebo prenatálního období. Mnohdy to stačí a odhalí spoustu důležitého k pochopení.

Procházením vzpomínek se člověk uvolňuje a emočně zbavuje starého a skrytého.

Lidé více intuitivně otevření se mohou dostat do minulého nebo minulých životů. I tam nacházejí  odpovědi. Není důležité kým nebo čím jsme byli a co jsme dělali. Stačí pochopit co nám vzpomínky asociují a jaké si z toho máme vzít ponaučení.

Důležité je nalézt v sobě zdroj čisté lásky ke své rodině, k přátelům i nepřátelům, ke všem lidem, k celé planetě a vesmíru.

 

V pohádkách se říká, že láska vítězí nad zlem. Není na tom nic smyšleného. Je to pravda. Pravda, která mnohdy bolí a lidé se bojí tuto pravdu najít sami v sobě. Bojí se mít rádi sami sebe.

Je pro nás snadnější žít v negativních programech. Nenávisti, lítosti, hněvu, závisti, strachu, pýše, neodpuštění a mohla bych pokračovat do nekonečna.

Je třeba si uvědomit, že naše planeta volá po očistě. Je třeba zbavit se všecho zlého a zkaženého. A to jedině láskou.

Po každém regresním zážitku, ale již i v jeho průběhu vše zanalyzujeme a poté zrekapitulujeme, aby si klient uvědomil souvislosti a asociace.

Proč se mu děje to nebo ono. To je velice důležité. Po regresi přichází většinou stav otupění a člověk může mít různé pocity. Třeba pocit jako by se odoperovalo něco starého a najednout to chybí. Do tohoto čistého a prázdného prostoru by se měly nasazovat pozitivní programy. Je to choulostivé. Bolí to, ale je to nezbytná očista duše. Je třeba to podchytit za čerstva, dokud je podvědomí otevřené. Vědomí to pak celé přijme a jak já říkám, jeho mysl se ukojí. Informace se přelijí z hloubky podvědomí do hloubky vědomí.

Jsme jako děti. Malé, zvědavé, nepokojné a chceme na všechno odpověď a vše si osahat.

 

Zapomínáme, odkud jsme přišli. Je to světlo, vesmír. Ve vesmíru neexistuje prostor pro nic negativního. Duše, naše energie, je bezpohlavní a tam jsme jeden celek. Ptáte se, kde tam?

Mezi životy se občas dostáváme právě do tohoto vesmírného prostoru, kde neexistuje ani čas, ani prostor. Jsme v úžasné energii jednoho celku.

Pokud se člověk v regresi dostane do fáze mezi životy, cítí úžasné a lehké plynutí. Zde přestává řešit své všední problémy, neřeší to, co je jeho pozemskou každodenní záležitostí a samozřejmostí. Cítí proud nádherné energie, žádné omezení nebo strachy.

Tento výlet, jak já říkám, dělám s lidmi i v meditaci na závěr regresního sezení.

 

Najednou se rozplývá jeho touha něco řešit, přestává proudit tok myšlenek, ega a strachu.

Vše se rozpouští. Tohle tato terapie umí. Respektive my to dokážeme, a to nejen v regresi – je ale pochopitelně třeba na „plynutí“ pracovat.

 

Mnoho lidí ještě zpochybňuje existenci minulých životů. Chápu to. Mnohdy o tom slyší poprvé nebo se k tomu pojí strach. Strach z neznámého, strach z něčeho, o čem se nikdy nemluvilo. Bláboly. Řeči nějakých lidí, kteří jsou zralí pro psychiatry.

Mě přesvědčilo o existenci minulých životů mnoho důkazů. Například děti. Dokážou popisovat historické události, o kterých se nikde v knihách nemohly dočíst, jelikož samy sotva ještě přečtou slabikář. Popisují barvitě stavby, říkají si jmény, které by si těžko vymyslely, popisují vše do nejmenších detailů. Včetně jídla, které jedí, oděvů, které nosívají, šperků, které je zdobí. Dokonce se stalo jednomu kolegovi, že chlapec ve věku pěti let mluvil v regresi naprosto jiným jazykem a jednalo se o řeč, která byla kdysi užívána ve střední Asii.

 

Zajímavým příběhem je příběh dvou manželů, které jsem regresila ve stejném dni. Byli z jiného konce republiky, ale přijeli společně. Ochotně čekali několik hodin jeden na druhého. Nebyla šance si cokoliv říci. Oba se pouze vyměnili, potkali se střídavě ve dveřích mezi jejich regresemi.

 

Pavel a Hanka

 

Jako prvního jsem regresila Pavla. Řešil vztah se svým bratrem. Byla mezi nimi velká rivalita. Stále spolu bojovali, již od útlého dětství. Pavel se dostal do zvířecího minulého života.

Asi si teď říkáte, jestli je to vůbec možné. Ano, setkávám se s reinkarnacemi ve zvířecí formě, ale opravdu zřídka. Jsem názoru, že alespoň jednou jsme si v našem existenčním vývoji museli projít i touto fází. Zatím nejsem ve stádiu, kdy jsem schopná s určitostí říci, proč tomu tak je. Snad život za zásluhu, snad také pochopení a nacítění se do duše zvířete, jako fakt, že musíme přijmout sebe jako celek této planety. Snad proto, abychom mohli být v této fyziologické formě svým milovaným nablízku.

Pavel se dlouho svíjel a hluboce vzdychal. Trvalo dlouho, než jsme byli schopni definovat, že se jedná o medvídě, přesněji mládě v děloze matky medvědice. Nebyl tam sám. Měl ještě jednoho medvědího sourozence, bratra. Byl to také jeho současný bratr.

Nechtělo se mu uvěřit, ale vše popisoval se silnými emocemi. Nešetřil ani slzami.

Jeho medvědí bratr byl větší, docela temperamentní a on se v matčině lůně cítil utlačován. Taktéž tomu bylo i v průběhu medvědího dospívání. Opět velký boj o pozornost matky a o místo na slunci. Oboustranná zlost jeden na druhého. Neustále soutěžili.

V současném životě měl alespoň jeden z nich ustoupit a pochopit, že by je tato sžíravá nenávist mohla zničit. Pavel musel svému bratrovi odpustit. Pochopil a skutečně došlo k odpuštění.

 

V dalším životě žil v 19. století se svou nynější ženou. Obsah jeho života není tak důležitý jako jeho samotný závěr.

Popisoval: „Jdeme s mou ženou ulicí, po ulici jezdí kočáry, mám na sobě frak, cilindr, ona je také hezky, vycházkově oblečená, má jakýsi deštník, krajkový, připomínající slunečník a na rukou rukavičky. Zastavujeme se u stánku s tiskem, tedy novinami a já si tam chci něco přečíst, ona mi říká, že půjde přes ulici koupit na trh nějaké ovoce. Odchází. Já tam chvíli zůstávám. Pak se otáčím a jdu přes ulici směrem k ní. V ruce držím rozevřené noviny a čtu si v nich. Najednou cítím velikou ránu a slyším  křik. Nevím, co se to se mnou děje. Všechno mě bolí a já tam nehybně ležím. Koutkem oka pozoruji, že se ke mně sbíhají lidé. Pak jen mlhavě vidím svou vyděšenou ženu. Sklání se nade mnou a pláče. Pevně mě tiskne, ale to cítím jen krátce. Pak se vidím shora. Asi jsem umřel, nic mě nebolí, jen tam to tělo leží a kolem něho je spoustu lidí.

Je mi z toho smutno i přesto, že cítím velikou úlevu. To tělo mě už netíží, je mi lehce, ale cítím žal nad tím, že jsem ji tam nechal. Měli jsme krásný vztah. Moc krásný. Ale vím, že musím dál. Musím nahoru. Počkám na ni. Zase budeme spolu. Vím to.“

Poslední slova přerušoval jeho usedavý pláč. Bylo to velice dojemné, ale v těchto chvílích si udržuji nadhled. Chápu již souvislosti života a vím, že se proto se svou nynější ženou potkali, aby uzavřeli jakýsi inkarnační vztahový cyklus. Slíbili si to.

 

Pavel spoustu věcí pochopil. Ulevilo se mu, ale byl ze svého příběhu trochu smutný. Vysvětlila jsem mu, že to brzy přejde. Jsou to pouze dozvuky a přece ví, že jsou se svou ženou i nyní. S úsměvem přikývl.

 

Jeho žena Hanka si také potřebovala dořešit spoustu svých neduhů. Především potřebovala nalézt cestu k práci, která by ji naplňovala. Vysvětlila jsem jí, že jsme schopni nalézt a podívat se na takový minulý život, kde dělala něco, co jí s láskou naplňovalo a nejde o to, dělat stejnou věc, ale o to, s jakými pocity naplnění to dělala. Krásné pocity se pak dostanou do jejího vědomí a ona bude jimi motivována.

Jde o jakousi motivaci a člověk si to, co ho prostoupilo už v minulosti, zafixuje, a bude vědět, že pokud bude pod napětím a v pochybnostech, není pro něj práce tou „pravou“.

To samé je i v progresi – vhledu do budoucna. Není rozhodující, zda se to stane, ale opět je to o pocitu. Nejdříve procházím s člověkem variantu A.

Jak by to bylo v případě, kdy se bude motat neustále ve svých problémech a neudělá pro práci na sobě nic. Setrvá ve stejném stavu. Pochopitelně se nic nezmění, ba se to zhorší. Nabalí se na to další problémy a např. onemocní. Jak rychle pak přijde uvědomění. Chtějí to změnit.

Pak přichází na scénu varianta B. Budu na sobě pracovat, odpoutám se např. od vztahu, který mě vyčerpává a vysává a dám prostor něčemu lepšímu.

Klient má jasno. Vidina krásného života ho inspiruje a motivuje. Apeluji, aby si tento nádherný pocit patřičně vychutnal. Dám mu prostor a dostatek času.

Mám s progresí vynikající výsledky, ovšem musím upozornit, že není pro každého. Sama ucítím, zda je u určitého jedince vhodná či ne.

Nejdřívě preferuji práci s odblokací a prací na sobě. Tedy zpracovat minulost. Samo mě to navede, zda půjdeme do progrese, či ne. Je to individuální.

 

S Hankou jsme sestupovaly do jejího minulého života a jak sama popisovala, dělala sochařku. Měla milujícího manžela, který ji v tom podporoval a už na začátku příběhu mi bylo jasné, že je ve stejném životě jako byl její manžel. Tajila jsem dech a tiše poslouchala.

 

,,Musím si dát od své práce pauzu, pracuji na jedné soše už několik dní a ani pomalu nevím, jak to venku vypadá a jaké je tam počasí. Manžel mi navrhuje procházku. Oblékáme se do hezkých šatů. Mám na sobě krémové šaty, krajkové a k tomu i rukavičky a takové paraplíčko, tedy deštníček proti slunci. Vycházíme ven z domu. Vzduch je prostoupen vůní jara, je velké teplo a na ulici, po které jdeme, se zvedá prach za projíždějícmi vozy.

Těžko se mi dýchá, protože náš dům je chladný a já cítím, že do mě proudí příval tepla a slunce. Říkám si, že nemohu stále pracovat, takhle to dál nejde.

Kráčíme po ulici a zastavujeme se u stánku s novinami. Můj muž tam chce strávit chvilku v debatě se stánkařem a mě ty jejich povídačky o tom, co se kde děje, vůbec nebaví. Navrhuji mu, že zajdu koupit nějaké ovoce na tržnici, která je přes cestu.

Manžel pouze kývne na souhlas a já se ubírám opačným směrem. Na trhu si prohlížím ovoce a přemýšlím, které je nejčerstvější. Z mého přemýšlení mě vytrhne řehot koní a křik kočího. Slyším ženské kvílení a zděšené výkřiky. Ohlížím se a mezi lidmi zahlédnu na zemi ležet muže ve fraku, o kousek dál ležet vysoký cilindr.

V tu chvíli jako by se se mnou svět zastavil. Trvá to celé minuty, aspoň mám ten pocit.

Pouštím ovoce na zem a běžím jako o život. Je mi vše jasné. Můj muž byl sražen jakousi drožkou, která stojí opodál, nechápu, jak se to stalo. Vidím se, jak klečím na té ulici plné prachu a špíny, a snažím se zvednout mému manželovi hlavu. Těžce dýchá, je celý pokroucený a vyděšeně se na mně dívá, jako by nechápal co se to stalo. Bije mi srdce jako o život. Sotva se můžu pohnout. Jsem paralyzovaná a točí se se mnou celý svět. Je to jako ve zpomaleném filmu.

Cítím, že mu není pomoci. Jen se mi honí hlavou, co si bez něho počnu. Tolik ho miluji. Copak mě tady může jen tak nechat? Teď, když ho nejvíce potřebuji? To mi nemůže udělat! Vydechuje naposledy a já mám pocit, jako bych i já vydechla zároveň s ním. Zemřel. On zemřel. Pak se se mnou všechno točí. Nevím..“

Hanka tehdy upadla do mdlob a její zbytek života se odvíjel v samotě. Pokračovala sice ve své práci, ale už tam nebylo stejné naplnění jako předtím. Její muž jí velice chyběl. Měla pocit, jako by odešel kus její duše.

O Pavlové regresi jsem ji neřekla vůbec nic. Chtěla jsem, ať si to doma poví sami v klidu.

Za pár dní mi telefonovali. Sami tomu nemohli uvěřit. Byli šťastní a pro mě to byl velký skok v mé praxi.

Dlouho jsme byli ve spojení. Za několik měsíců mi od nich přišel krásný a potěšující e-mail. Pavel a Hanka se přihlásili na kurz regresní terapie a budou se rozvíjet společně. Oba cítí, že by měli dělat něco společného a naplňujícího.

Mnohé se jim otevřelo a chtějí jít ruku v ruce duchovím vývojem, protože tomu tak vesmír chtěl. Po mnoha letech se opět jejich duše potkaly, aby byli spolu nejen jako partneři, ale také tým dvou lidí, který může na základě svých prožitků a pochopení pomoci druhé lidi navést na správnou cestu.

Měla jsem nepopsatelnou radost.

Nezapomenu na větu, kterou Hanka napsala v e-mailu: ,,Celkem si troufám myslet, že pokud existuje taková výborná metoda, proč ještě existují psychiatři a psychologové. Regresi by měla hradit pojišťovna. To by byla teprve paráda.“

 

Více se dočtete v mé knize Karmická sinusoida – Z deníku regresní terapeutky

Pokračuj ve čtení
Mohlo by se Vám líbit
Ester Davidová

Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Více uvnitř články

Vítejte na stránkách Ester



Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Popularní články

Nahoru