Spojte se se mnou

Ester Davidová

články

Muži mě zneužívají. Proč?!

Příběh Renáty.

Renáta je čerstvá padesátnice. Několik let jsme byly pouze ve virtuálním kontaktu, než se rozhodla pro regresi. Chtěla znát příčinu své chronické nespavosti a také, proč neustále přitahuje problémové muže. Má téměř třicetiletého syna z prvního manželství. Po rozvodu ho nechala v péči manžela. Rozvedli se, jelikož jí chtěl neustále řídit a organizovat celý život. Navíc byl bohém a rád si užíval s jinými ženami. Její druhý manžel, se kterým má dvaadvacetiletou dceru, byl hospodský rváč a alkoholik. Renátu neustále ponižoval a pro ránu nechodil daleko. Jejich manželství trvalo pět let. Odešla od něho a teprve po deseti letech se rozvedli. Po odchodu od něho se nastěhovala ke své matce, u které bydlí dodnes. Maminka je pedantka, puntičkářka a vše musí být podle ní. Renátu neustále kritizuje, koriguje a vychovává. Ta však nechce matku nechat samotnou a cítí se povinována se o ni starat. Renáta během svého života prodělala několik gynekologických operací, včetně odebrání dělohy.

Jejím největším a nejstěžejnějším životním problémem je její chronická nespavost. Trpí jí již od dítěte. V regresi se na ni zaměřujeme.

Rozvzpomíná se v ní na velice choulostivý zážitek se svými rodiči.

„Vybavuje se mi třináctka, číslo třináct, dveře číslo třináct…ano, jsme na nějaké podnikové chatě, na rekreaci, stojím za dveřmi a poslouchám, mám na sobě punčocháče a šatičky, je mi kolem pěti let, za dveřmi se někdo hádá. Slyším křik mé maminky. Otec jí sprostě nadává. Velice na matku žárlí, nechce, aby se ukazovala mezi lidmi, mamka ho pořád přesvědčuje, že se nic neděje…Otevřela jsem potichu dveře a koukám na ně škvírkou. Otec jí popadá za vlasy a tříská s její hlavou o zeď, vidím, jak jí teče z nosu krev, někdo křičí na otce, přibíhají tam lidé a odvádí ho pryč. Maminku podpírá nějaká paní a přivádí ji do pokoje. Jen tak tam stojím a nevím, co mám dělat. Ta paní maminku ukládá do postele a já si lehám k ní. Však celou noc nespím, mám strach, že se otec vrátí. V hlavě mám myšlenku, že musím maminku hlídat a strážit, aby se jí nic zlého nestalo, i nyní se stále o ni bojím. Ten strach je silnější, než její citová manipulace, proto ji stále toleruji.“

Pak si vybavuje další zážitek z dětství. Jak leží v postýlce, jsou jí asi tři roky a za dveřmi se míhají postavy. Tatínek křičí na maminku, je opilý a maminka pláče. Moc si přeje, aby už bylo ráno. A tak se to děje často.

Jdeme ještě hlouběji a Renáta se dostává do své minulé reinkarnační existence.

V regresi vypráví:

„Jsem v kostele, vidím oltář, na něm květiny, klečím a modlím se. Cítím se tam bezpečně. Nejednou mám pocit, že mě někdo pozoruje. Pocit klidu je ten tam. U lavic v zadní řadě se krčí nějaký muž. Vypadá bídně, mám z něho strach. Utíkám z kostela pryč, ale on běží za mnou. Běžím přes les. Ocitám se v nějaké staré lesní chalupě. Opuštěné, dřevěnici. Dohání mě. Shazuje mně na zem, lehá na mně a škrtí mě. Bráním se zuby nehty. Křičím. Škrtí mě dále a mě napadá, že musím předstírat smrt. V duchu se modlím a on mě vzápětí pouští. Kopá do mě a já dělám, že jsem mrtvá. Odchází. Já tam ležím, mám strach se pohnout. Čekám, až bude ráno a ani se nehnu. Teprve až je venku světlo, zvedám se a odcházím.“

Vedu Renátu zpět v čase onoho života. Do dětství. Odpočítávám od pěti do jedné a ona se vrací v čase zpět. Pak povídá.

„Vidím se točit mlýnské kolo, je to mlýnice, kolem běhá spoustu dětí, nějaký muž zavazuje pytle s moukou. Něco mi říká, že je to můj strýc. Rodiče nemám. Zemřeli.  Je mi 13let. Pomáhám strýci se zavazováním pytlů. Ty děti, jsou jejich děti. Já si tam připadám trochu navíc. Těším se, až dospěju a odejdu pryč. Kolem mlýnice chodívá tulák. Je zubožený. Mě je ho líto. Ostatní ho odhánějí, ale já mu vždy něco schovám na přilepšenou a on je celý šťastný. Dnes se zase schovává za dřevěným plotem a čeká, až mu něco přinesu. Podávám mu šátek s výslužkou uvnitř a on mě chytá za ruku. Povídá mi, jak moc mě má rád, ať s ním odejdu. On se do mě zamiloval a denně mě tam chodí sledovat. Já jeho však neberu vážně. Jednoho dne se stalo, že mě začal osahávat a líbat. Vysmekla jsem se mu a sprostě mu vynadala. Řekla jsem, ať už se tam nikdy neukazuje. Už se tam neukázal, až potom v tom kostele.“

Prošly jsme s Renátou život až do konce, ale už tam nebylo nic podstatného, kromě negativního zážitku z onoho večera a noci. Od té doby měla panickou hrůzu z noci. Bála se usnout, že se jí něco přihodí. Dožila se tam sice vyššího věku, ale měla následkem nespavosti silné psychické problémy. Zemřela ve vibraci strachu a úzkosti.

Vyzývám Renátu, ať si rozvzpomene na život prvotní, kde byl prvopočátek příčiny jejího problému s nespavostí.

„Vidím poušť a v dálce obrysy velikých staveb. Jsou to asi pyramidy. Dívám se na skupinu lidí, kteří sedí okolo ohně a vyprávějí si. Jsem mezi nimi. Cítím, že jsem muž. Vnímám jakési napětí, ale jde z venku. Není mezi námi. Něco jim vzrušeně vyprávím a chvílemi odvracím hlavu do tmy a jsem ve střehu. Cítím nějaké nebezpečí. Ano, to je ono nebezpečí z venku, ale lidé, kteří sedí kolem mě u ohniště na má slova a varování vůbec nereagují. Jsme kočovníci a putujeme krajinami. Nikdy se nám nic nestalo, ale tentokrát je to jiné. Mé nitro mi říká, že již brzy může. Jeden po druhém uléhají k spánku, ale já nemohu zahmouřit oka. Jsem ve střehu.

Slyším nějaký zvuk a zpozorním. Než se naděju a cokoliv stačím udělat, tak se na nás vrhá skupina ozbrojených mužů v divných hábitech a mým mužům podřezávají hrdla. Vidím jen, jak se někteří z nich vrhají na stany, kde spí ženy a děti. Chci něco udělat, ale v tom cítím na krku ostrou bolest a padám k zemi. Těžce chroptím a cítím spoustu bolesti. Ne však té tělesné, ale té niterní. Mám pocit silného selhání, že jsem pro celou situaci více neudělal. Měl jsem na ně více apelovat. Neměl jsem se nechat odradit. Vidím se již shora. Už nejsem v těle. Křivdu a bolest však cítím stále. Dlouho tam kroužím a vnímám tu bolest a žal, kterou jsem tam dole zanechal. Chtěl bych to napravit, ale nevím jak….“

Renáta se odmlčela. Nereaguji a nechávám ji v tichosti přemítat nad svým prožitkem. Po chvilce pokračuje.

„Je mi to jasné, tam to celé vzniklo. Skrze pocity viny a selhání jsem navázala na životy dále. Stejná škola, stejné pocity i nyní. Opakuje se to. Už vím, proč přitahuji stále do svého života muže, kteří mě jen zneužívají buď citově a někteří i tělesně. Já jsem si sama v sobě nastavila satisfakci, tzv. očistu, za to selhání v minulosti. Navazovalo na to i to dětství. Neuchránila jsem svůj kmen, ale i svou maminku. Tak mě ztrestejte! A ti muži to dělali. Já si je svými myšlenkami přitáhla do svého života. Měla bych s tím programem začít pracovat.“

„A jak to chcete udělat?“ Ptám se.

„Ještě přesně nevím jak, ale v prvé řadě se přestat vinit a litovat.“

„Skvělé. A víte co? Zkuste si udělat doma, o samotě odpouštěcí rituál. Zapalte si bílou svíčku, kterou pak nechejte dohořet a napište sama sobě list, vypište se ze svých emocí a na závěr udělejte prohlášení, že se zříkáte veškeré viny a lítosti, od teď až navždy. List pak spalte a nechte ho venku větrem rozfoukat. Pak si doma zatančete, jakýsi svůj tanec radosti. Uvidíte, že vše z vás krásně opadne a budete se cítit jako znovuzrozená. Pochopitelně si ten rituál můžete udělat zcela po svém. To už je na vás, jak to cítíte.“

 

 Příběh Hanky. 

Totéž řešila i Hanka, šedesátnice, která celý život obětovala svému despotickému a tyranskému exmanželovi, alkoholikovi, aniž by věděla, proč to vůbec dělá.

Hanka se v regresi vrátila v čase do období starého Egypta. Byla vdovou, manžela jí zavraždili nějací tehdejší pobudové a ona zůstala sama se synem. Velice na něm lpěla a dusila ho svou láskou. Když dospěl, všechny jeho přítelkyně, které kdy měl, natolik znechutila, že se s ním nakonec samy rozešly. Pokaždé se radovala a prožívala triumf. Syn s ní musel spávat v posteli a nakonec to došlo tak daleko, že si z něj udělala svého milence. Zůstal s ní do konce jejího života. V tomto synovi poznala svého současného manžela. Poznala jej ale také v dalším životě, který se odehrál, o několik století později.

V regresi vypráví: „Vidím se jako prostá dívčina. Mám na sobě jakýsi kroj. Kolem dokola jsou samé chalupy a já mám pocit, že se chystám na nějakou tancovačku. Pak vidím přicházet moc krásného chlapce. Ano, je to můj přítel a běží ke mně. Chytá mě kolem pasu a rozutíkám se s ním směrem mezi chalupy. Přicházíme na malé náměstíčko, kde je spousta lidí a hraje muzika. Jdeme hned na parket a tančíme. Je nám spolu krásně. Naše rodiny se mají rády a plánují naší svatbu. Jsem velice šťastná. Miluji svého přítele nade vše. Tančíme spolu až do pozdních hodin. Jsem už unavená a on říká, že mě odprovodí domů. Vracíme se po pěšince mezi domy. Najednou se ze stínu vynoří tři muži. Jeden mě chytí a druzí dva povalí na zem mého milého. Všechno se děje tak rychle. Chci volat o pomoc a křičet, ale muž mi tiskne dlaň na ústa. Tiše přihlížím, jak ti dva kopou a mlátí mého přítele. Cítím veliké zoufalství a bezmoc. Pak ho svlékají do naha a všechno co má na sobě i u sebe odnášejí. Já sotva popadám dech, přes slzy nic nevidím, jen vidím, jak k němu klekám a beru jeho zakrvácenou hlavu do dlaní. Mám pocit, že nedýchá. Křičím a volám o pomoc. Pak slyším přibíhat spoustu lidí. Odstrkují mě od něho a nic nevidím.“

Hanka dále popisuje, že pro ni život smrtí přítele úplně skončil. Uzavřela se do sebe, trpěla depresemi a lidé jí považovali za šílenou. Spáchala sebevraždu. Utopila se.

Hanka v regresi rekapituluje oba minulé životy a spojuje ho s životem současným.

Vypráví: „Svého přítele Milana jsem poznala v době, kdy jsem se rozváděla. Můj exmanžel hodně pil a nerozešli jsme se v dobrém. Teď v podstatě chápu, že pokud odejdete ze vztahu, kde nejsou poměry urovnány a ještě v té době začnete vztah s dalším partnerem, je to jako byste šli z deště pod okap. Já jsem si přitáhla podobného partnera, jako byl můj manžel. Ale s tím rozdílem, že s Milanem jsem vydržela téměř dvacet let! Dvacet let jsem se nechala citově vydírat a manipulovat sebou! Ze začátku našeho vztahu byl Milan úžasný. První tři roky jsme prožívali líbánky. Bylo to úžasné období. Ale pak začal popíjet a teror se začal stupňovat. Já jsem žila v iluzi krásného vztahu dalších třináct let, i když mě pak napadal slovně, později i tělesně a jeho pití začalo být neúnosné. Neustále jsem věřila, že se Milan změní. Navštěvovala jsem různé kartářky a vědmy, aby mi řekly, že se tak stane a Milan prozře. Nestalo se tak. Pak jsem pochopila, že musím změnit sama sebe. A po dvaceti letech jsem se od něho konečně odpoutala a odstěhovala jsem se. Stala se z něho troska, alkohol ho zničil. Jeho rodina ho úplně zavrhla. Mi to však nedá a občas za ním chodím. Uvařit mu, uklidit a popovídat si s ním. Cítím, že je rád, ale ztrácí se mi před očima. Mám ho stále moc ráda, ale žít už bych s ním nedokázala. A zavrhnout ho také ne. Teď už chápu, že bych vytvořila extrém. V těch dvou minulých životech jsem ho milovala „až za hrob“ a nyní by to bylo stejné, kdybych s ním zůstala. Ovšem kdybych ho zavrhla, také by to nebylo správně. Tak mám pocit, že je to z mé strany vyčištěno.“

Ukázka z knihy Vesmírná sinusoida – Okno do mé duše, Ester Davidová

Knihu si můžete objednat např. zde: http://knihy.hledajici.cz/detail.php?id=1730&action=kniha&ssearch=vesm%EDrn%E1%20sinusoida

Pokračuj ve čtení
Mohlo by se Vám líbit
Ester Davidová

Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Více uvnitř články

Vítejte na stránkách Ester



Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Popularní články

Nahoru