Spojte se se mnou

Ester Davidová

články

Poselství ženám. Vzali mi mé děti.

„Svou skutečnou odvahu a sílu dokážeme projevit v okamžiku, kdy o nás druzí nejvíce pochybují.“ Merlin

 

Poselství ženám

Synův křik se zarývá až do morku kostí. Křičí jako o život. O můj život. Jeho otec se mě právě snaží dobít, jak jen to jde. Jsou mu teprve tři roky a „neví“, co se děje. Proč tatínek bije maminku? Proč jí tolik ubližuje? Manžel ustává v kopancích a fackách, obrací se k synovi, aby jej utišil. Je konec, žiji. Díky synovi stále dýchám a vím, že musím stůj co stůj pryč. Na druhý den sbalím děti, pár nejnutnějších věcí včetně hraček a odjíždíme, co nejdále to jde. Opustili jsme domov, začíná nový život? Zdánlivě ano. To nejhorší teprve přijde…

Můj příběh se začal před 12 lety, kdy jsem se zamilovala do krásného, snědého prince z Persie. Láska a velká přitažlivost způsobily brzkou svatbu. Při cestách do Íránu jsem se cítila jako doma, jako princezna. Manželova rodina mě přivítala s neskrývaným nadšením a láskou. První přílet byl skutečně a pocitově návratem domů. Tehdy jsem ještě nic nevěděla o minulých životech, a jaký vliv na naši současnost mají. Perštinu, jazyk básníků a mystiků, jsem se naučila velmi snadno a brzy.

Žili jsme v ČR, ani bych s takovým svazkem nesouhlasila, kdybych věděla, že se chce manžel vrátit do své země. Brzy se nám narodily dvě překrásné děti, holčička a za dva roky chlapeček. Dokonce oba ve stejný den. A právě tehdy, v době mateřské, kdy jsem uvažovala, čemu se chci věnovat, jaké profesi, jaké Cestě, jsem se začala měnit. Již dříve byla patrná manželova prchlivá povaha. Ale nikdy mě neuhodil. Teprve tehdy, kdy jsem si začala uvědomovat sebe samu, své potřeby, své pocity, hlubokou nespokojenost s tím, kde jsem a s kým jsem, se začaly objevovat velké trhliny. I přes zdánlivou podporu, když jsem se začala vzdělávat v oblasti psychologického poradenství, četla knihy o andělech, uvědomovala si jejich přítomnost a kouzla, mi manžel dával nevybíravě najevo, co si o mně a mém myšlení myslí. Psychické týrání střídalo fyzické. Občas mě škrtil pod krkem, nadával, urážel, zkopal, zfackoval. Slova pohrdání od milovaného člověka bolí mnohem více než facka. V mém srdci se usadila ostrá bolest a smutek a já se postupně rozhodovala. Co udělám? Kam půjdu? Jako matka na mateřské dovolené jsem na něm byla finančně závislá. Vyhrožoval, že unese děti do Íránu, budu-li trvat na rozvodu. Svíral mě obrovský strach. Strach z neznáma. Strach ze sebe sama. Zvládnu to?

A pak jednoho rána jsem se probudila a ZCELA jasně věděla, že se MUSÍM rozvést. Ať to stojí, co to stojí. Budu bojovat. Nemohu se obětovat ve vztahu, kde není láska, jen jakýsi zvrácený způsob majetnictví a poslušnosti k manželovi. Nedovolím, aby mé děti vyrůstaly v rodině, kde tatínek bere na maminku nůž. Kde slyší nadávky, kde je normální neúcta k ženě, k partnerce. Jaký muž by vyrostl z mého syna? Jaká žena z mé dcery? Kým by se stali? Kým já? Ne! Půjdu, ač nevím kam.

Rozvod proběhl rychle a stejně tak svěření dětí do mé péče. I tak měl exmanžel možnost děti jednou za čtrnáct dní vídat a mít je polovinu prázdnin. A to přesto, že se mě nebránil napadnout i na rušném nádraží při předávání dětí. Stále jsem byla obětí. Stále stejná role. Stále velký strach. Neměla jsem peníze, nedostávala alimenty. Žili jsme na hranici chudoby, každodenní boj o chleba a o přežití vyčerpal mou duši až na drť.

Přišly osudové letní prázdniny. Věděla jsem, kam poletí. Nemohla jsem tomu zabránit. Na policii mi suše sdělili, že on jakožto biologický otec může děti odvézt kamkoli do zahraničí. Bez ohledu na jeho výhružky únosem. Měli strávit měsíc prázdnin u babičky a dědy v Íránu. Netušila jsem, že si mezitím jejich otec vše připravil. Ukončil pracovní poměr, spálil mosty. Již nikdy se nechtěl vrátit zpět.

Den před odletem mi můj tehdy pětiletý syn povídá: „Maminko, já se už nikdy nevrátím.“ „Co to povídáš, za měsíc jste zpátky,“ ale někde uvnitř mi tichý hlásek intuice říkal: „má pravdu“. A skutečně se nevrátili…

Následovala doba největšího temna v mém životě. Jestli bylo někde dno, tak já byla ještě pod ním. Přijít o vlastní děti a NEVĚDĚT, zda je ještě někdy spatřím, to může pochopit jen ten, kdo to zažil.

Pocity neskutečného zoufalství, beznaděje, potoky slz večer před usnutím, kdy jsem svým malým andílkům v duchu přála dobrou noc. Utrpení, které nebralo konce. Až později jsem měla zjistit, že má duše tuto bolest velmi dobře znala. Z bodu, kdy jsem chtěla vše definitivně vzdát a vzít si život, mi pomohl můj bratr, kterému jsem se tehdy se svým plánem svěřila. Rodina mě držela nad vodou a stereotypní práce v továrně, kam jsem dobrovolně nastoupila, jen abych nemusela přemýšlet nad bolestí, otupila všednost ubíhajících dní.

Andílek, malá soška věnovaná s láskou a požehnáním, soška, již jsem tolikrát držela v dlani a z hloubi duše prosila Boha a jeho anděly, dodnes stojí na mém stole: „Prosím, vraťte se. Prosím, ať mám ještě možnost obejmout své krásné děti, políbit je do vlásků, vidět, jak rostou, jak prospívají, jak se z nich stávají krásní laskaví lidé. Bože! Prosím, pomoz! Udělám cokoliv! Jen mi je vrať!“

Policie, ač bylo vyhlášeno pátrání v rámci republiky i světa, nemohla nic dělat. Nebylo žádné oficiální cesty, jak dostat děti zpět. Napadala mě různá, často zoufalá řešení. Dokonce jsem kontaktovala člověka, který má vlastní komando a nechává se najímat na různé „práce“, s cílem unést děti zpět. Co udělám? Obětuji se? Pojedu za nimi a budu hrát hodnou ženušku? Ne, to nemohu. Zemřela bych zaživa, zradit sebe sama. Bože, pomoz!

Kontakt s dětmi byl občas přes telefon. Syn zapomínal česky. Později jsem s ním hovořila jen persky. Jejich otec stál u nich a hlídal každé slovo. Nesměla jsem brečet ani zvát děti zpět do Čech a děti mohly jen odpovídat ano/ne.

Nejhorší byl Štědrý den, kdy jsem stála v zasněžené telefonní budce a uplakaná přála dětem krásné Vánoce. Krásné Vánoce? Bez nich? Bolest již nemůže být větší. Srdce je na kusy a duše tolik unavená.

Stále nebyla viditelná šance, jak by se mohly děti vrátit. Exmanžel stále trval na svém, přestože s jeho rozhodnutím nesouhlasila ani jeho rodina a děti mu neustále připomínaly, že chtějí zpět k mamince. Až jednoho dne mi má babička sdělila, že má rakovinu, a v slzách mě prosila: „Přivez ty děti zpět, musím je ještě vidět, než odejdu“. Pamatuji si jako dnes, jak odjíždím od babičky, držím telefon a píši zprávu exmanželovi o babiččině zdravotním stavu. Věděla jsem totiž, že jestli ho něco přesvědčí, bude to tato situace. Moji babičku měl nejraději z celé mé rodiny a naštěstí mu zbyl ještě kousek svědomí.

Situace se začala pomalu otáčet, a přestože následovaly několikaměsíční dohady, zda je vrátí a jak, jsem jednoho květnového večera sedla společně s přáteli do auta a jela si pro své miláčky do Holandska. Můj příběh má jako jeden z mála šťastný konec. Děti jsou se mnou. Vidím je denně růst a prospívat. Šťastná za tuto druhou šanci, za toto požehnání.

Snažím se žít nejlépe, jak dovedu a přestože nejsem dokonalá, vím, že takto je můj život v pořádku.

Díky této zkušenosti jsem se naučila mnoho, mnoho o sobě samé, o své síle, o minulých životech, o karmě, která ovlivňuje náš život. Zpětně jsem zjistila, že exmanžel mě kdysi vyslýchal jako inkvizitor ve středověku a že jeden z mých minulých životů byl velice osamělý, protože jsem jen rodila děti a všechny mi je vzali. Vina a trest. Historie se opakovala. Do chvíle, kdy srdce a duše řekly dost. Chci svobodu. Chci být sama sebou. Chci naplňovat svou cestu, o které vím, že nemusí být utrpením. Že je možné žít v lásce a štěstí. V hojnosti. A možné je to pro každou z nás. Kdykoli jste ve slepé uličce, na rozcestí, je nutné rozhodovat se srdcem. A ač vás uvnitř svírá strach, vy v sobě máte veškerou moc a sílu jej překonat. Nikdy nám není naloženo více, než kolik jsme schopni zvládnout. To si pamatujte!

Milované ženy, vy to zvládnete! Vím to! Lidé jako já či Esterka a spousta dalších nádherných učitelů a terapeutů jsme tu pro vás! A tak se nebojte! Nebojte se vykročit. Máte veškerou podporu nebes. Stačí se rozhodnout. Řešení a další kroky se objeví postupně. Na vás je udělat první krok pryč z pekla, směrem k sobě.

Dnes jsem za zkušenost, kterou jsem si prošla, velmi vděčná. Děkuji exmanželovi, odpustila jsem jemu i sobě a vím, že právě díky síle lásky, pochopení a odpuštění jsem nyní volná a mé srdce zacelené. Žiji v hojnosti, denně děkuji Bohu za svůj život, za své děti. Díky této životní etapě jsem dnes tam, kde jsem. Soucit a láska, který mě provází, je hluboký právě díky těmto zkušenostem.

Blanka Chakoshpour, terapeut Duše

 

Ukázka z knihy Vztahová sinusoida – Příběh pro Jasmínku, autor: Ester Davidová

Knihu lze objednat ZDE 

 

Pokračuj ve čtení
Mohlo by se Vám líbit
Ester Davidová

Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Více uvnitř články

Vítejte na stránkách Ester



Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Popularní články

Nahoru