Spojte se se mnou

Ester Davidová

články

PŘÍBĚH AUTISTICKÝCH DVOJČAT „Moji synové žijí ve svém vlastním světě.“

 O autismu už určitě většina z vás už slyšela, možná máte i vy sami ve svém okolí člověka, kterého společnost a lékaři označili za autistu. Úhly pohledu se na tuto diagnózu různí, my vás však seznámíme s příběhem paní Dagmar, maminky dvou autistických chlapců, dvojčat, Libora a Radima. Podělí se s vámi o své životní zkušenosti, které získala během několika let výchovy svých dětí. Jak jí to změnilo život?

 

Dagmar, kdy jste si poprvé všimla, že s vašimi syny není něco v pořádku?

 

Dvojčátka Libor a Radim se mi narodila předčasně, ve 29. týdnu těhotenství. Radim už v inkubátoru nesnesl žádný fyzický dotek – ani od sester, dokonce ani ode mě, jako matky. Tehdy jsem si to ale ještě nespojovala s nějakým větším problémem. Radim dostal krátce po porodu krvácení do mozku, a tak mu lékaři zavedli trubičku do hlavičky, aby se přebytečná krev dostávala do žaludku a nedělala na mozku potíže. Měla jsem o něj velký strach, a bylo pro mě nejdůležitější, aby vůbec přežil. Že mají dvojčata nějaký vývojový„ problém“, mi naplno došlo zhruba v jejich dvou letech, kdy už jejich poruchy vývoje nemohly být omluveny předčasným porodem.

 

Cítila jste, že je něco v nepořádku?

 

Ano, ale nikdy nezapomenu na slova mé tchyně, když jsem se snažila přijít na to, co Radimovi je. Tehdy mi řekla, že ten cejch nenormálnosti mu na čelo dávám jenom já. Jenže pocit matky, že s jejím synem něco není v pořádku, byl velmi silný. Dohnal mě až na vyšetření do APLY v Praze, což je asociace pomáhající lidem s autismem, kde byl u Radima jasně diagnostikován nízce funkční dětský autismus. Další překvapení přišlo s podobnou diagnózou u Libora. Zněla – atypický, středně funkční autismus.

 

Jak se tehdy tyto formy autismu u vašich dětí projevovaly?

 

Většina projevů byla taková ta klasická, jako pozdní nerovnoměrný vývoj, nesociální chování, nepochopení mluvené formy, vlastní svět, ale ráda vzpomínám třeba na ty úsměvné projevy. Radim třeba očichával lidské nohy, a pokud byly ještě k tomu řádně chlupaté, pak byl naprosto šťastný. Vrhal se na slečny v silonkách a já musela odstraňovat své vzpouzející se dítě z jejich nohou. Většinou měnil projevy co půl roku, takže třeba dalšího půl roku jsme měli všude na stolech, stěnách, papírech usmívající se obličejíčky. Liborek pro změnu měl od malinka velmi vyvinutý hudební sluch. Když dcera vzala do rukou housle, Liborka jsem našla pod matrací, kde se snažil ucpat si uši, aby ji neslyšel „vrzat“. Nebo když přišla návštěva a nelibě voněla z úst, hbitě doběhl pro prádelní kolík, ucpal si s ním nos, a demonstrativně chodil před návštěvou a vysvětloval, že fakt jim z úst jde zápach.

 

 

Co jste prožívala, když lékaři vynesli svůj verdikt? Změnil se váš postoj k dětem?

 

Před pár lety jsem mluvila s dalšími maminkami podobných dětí, ptala jsem se, jestli se matka dokáže smířit s tím, že má postižené dítě. Všechny jsme se shodly na tom, že se s tím pouze naučí žít. Jenže mně to nestačilo, chtěla jsem znát odpověď na to – proč zrovna já a moje děti? Na slzy nebo sebelítost nebyl čas, dvojčata potřebovala každodenní cvičení, a já se musela neustále vzdělávat o tom, co vlastně autismus obnáší, protože v té době se o tom ještě moc nevědělo. Vždycky mě ale vedl pocit, jakýsi pud matky, která ví, co má se svými dětmi dělat, i když jsou jiné. Tento pocit mi i napověděl, že bych se měla k mým synům chovat jako k normálním dětem a nedělat z toho ještě větší problém, než mají. Díky tomu, že jsem nijak nepodceňovala jejich inteligenci, pak dvojčata ve speciálních centrech vynikala, i když Radim vůbec nemluvil. Naučil se číst a v matematice zářil. Oba měli velké štěstí na paní učitelky, které po nich vždycky vyžadovaly víc, než by podle diagnóz mohli zvládnout. Jsem jim vděčná za to, že je neučily striktně podle „tabulek“.

 

A co na to váš partner? Jaký zaujal postoj?

 

Můj bývalý manžel bere postižení našich synů tak, jak to situace zrovna vyžaduje. Má k nim pěkný vztah. Snaží se pochopit jejich svět a podniká s nimi spoustu věcí, jako se zdravými dětmi. Co z toho, že Radimek, ač má letos 13 let a je vyšší než já, mezi lidmi si píská a vzteká se, což přináší hloupé pohledy a výrazy okolních lidí, kteří nechápou, co vidí. Pro nás oba je na prvním místě radost kluků, i když je dávána najevo někdy velmi zvláštním způsobem.

 

Jak jste zvládali výchovu dětí sami?

 

V podstatě celá rodina získala postoj k dětem ve smyslu – nezlobte se, ale my prostě nevíme, jak se k nim máme chovat.

Naše prvorozená dcera Kateřina, která je jen o tři roky starší než kluci, se naučila zastávat roli matky ve chvílích, kdy jsem byla nemocná, nebo se jim nemohla plně věnovat. Tím zase vznikl problém u dcery, protože svou předčasnou dospělostí a zodpovědností vůči dvojčatům neměla ve škole moc kamarádů, neboť náš život byl zcela jiný než v rodinách ostatních dětí. Měli jsme velké štěstí, protože přes speciální centrum jsme dostali kontakt na studentky zdravotní školy, Danielu a Andrejku. Obě nám doplnily chybějící rodinu, babičky, tetičky, hlídání. A já jim dodnes nemůžu dostatečně poděkovat za jejich lásku a starostlivost k našim dětem.

 

A co lékaři a psychologové, jaké máte s nimi zkušenosti v přístupu k autismu vašich synů?

 

S lékaři se dokážu domluvit, s psychology je to trochu jiné. Uvedu příklad Radima, ten má s psychology častější zkušenosti.

Narazila jsem na doktorku psychologie, která k Radimovi přistupovala jako k hlupáčkovi. Jenže autisté mají svůj svět a inteligenci a vesměs nesnáší podceňování. Radim se psycholožce snažil spousty způsoby sdělit, že její úkoly dělat nebude, neboť jsou pod jeho úroveň. Toto sdělení z jeho strany nějak nevnímala nebo opomíjela, proto vzal papír a tam napsal své vyjádření v pocitech. Znělo: „ Psychologie je nervy. Zavolám tátu, on dá deset tisíc na zadek, protože psychologie je nervy.“ A toto jí podal. Na místo toho, aby si psycholožka papír přečetla a pochopila, co tím chce říci, podivila se nad tím, že Radim vůbec píše, a že dokonce píše i věty. Když jsme vyšli s Radimem ze dveří její ordinace, poděkovala jsem synovi za jeho trpělivost. Podíval se na mě chvilkovým přítomným pohledem a jemně se usmál. My dva jsme věděli své. Vím, že nemůžu psychology dávat do jednoho pytle, ale zkrátka jsme neměli štěstí.

 

Autismus je poruchou, jejíž příčinu se prozatím nepodařilo odhalit. Co si o tom myslíte vy?

 

Předpokladů o tom, jak vzniká autismus, jsem slyšela už mnoho. Přikláním se k verzi výskytu těžkých kovů v organismu matky. Bydlíme v blízkosti chemické továrny a dětí s autismem v okolí je spousta. V současné době se i ve světě mluví o vakcinaci – tzv. trojkombinaci, – která autismus vyvolává. Také jsem se zúčastnila přednášky jedné lékařky, která mluvila o tom, že autismus je z 80% mylně diagnostikován, a že jde přitom ve většině případů o diagnózu dětské epilepsie. Všechny tyto verze jsou však jen fyzickými příčinami vzniku autismu. Pak jsou tu ale i ty duchovní příčiny a ty jsou zcela jiné.

 

Jen tak pro zajímavost. Navštívila jste nějakého léčitele či terapeuta? Co vám to dalo a co jste vy sama pochopila?

 

Ano, navštívila. S dalším doprovodným projevem autismu, a to s problémem udržením stolice, mi u Libora pomohl jeden skvělý homeopat. Sama jsem si také prošla psychoanalytickým rozborem mé osoby, kdy se hledaly příčiny. Z tohoto hledání jsem pochopila hodně a dalo mi to i jednodušší smíření se s touto situací. Probírali jsme jak rodovou, reinkarnační, tak i individuální karmu obou dvojčat. Zajímavé na tom bylo to, že mi bylo řečeno, že Radim i Libor jsou jedna duše, která v minulých cyklech neměla velkou úctu k životu člověka, a tak se musela v tomto životním cyklu rozdělit do dvou fyzických těl, neboť by byl tento život pro jediné fyzické tělo velice náročný.

 

A o co vlastně šlo?

 

Autismus je o egu osobnosti, vnitřní agresivitě a jejím projevu navenek. Dvojčata to v sobě mají, dokážou zezadu napadnout kohokoli, matku, otce, menší dítě a všechny, kdo je něčím nazlobí. V minulých cyklech života měl tento člověk spoustu agrese, kterou často používal v boji o svůj vlastní život a k rabování cizích majetků. Proto se v tomto cyklu tato vnitřní agrese rozčlenila do dvou fyzických těl, aby byl úkol zvládnutí sebe sama alespoň trochu zjednodušen. Tímto dvojčata pochopí spolupráci jeden s druhým, a naučí se mít jeden k druhému lásku, neboť jsou jedna duše, co si zvyká na okolí, které kdysi plundroval a na lidství, k němuž neměl žádnou úctu. Pochopitelně jsem do toho zakomponovaná i já jako matka, která v minulých cyklech děti upřednostňovala nad svůj vlastní život. Byly pro mě víc, než já sama. V tomto životě mám pochopit starost o ně, ale nevyvyšovat tyto osůbky nad sebe, neupřednostňovat jejich potřeby nad své vlastní a uvědomit si svou důležitost ve svém životě. Což mi hodně pomohlo k pochopení sebe sama.

 

Co jste ještě zjistila?

 

Celistvost a počátky tohoto procesu dodává rodová karma mého manžela ze strany otce, prostřednictvím uřknutí jeho rodu. Nechci to příliš rozvádět, bylo by to hodně zdlouhavé. Ale je jasné, že v rodové linii manželova otce a jeho dětí působí tato rodová karma s rezonancí jejich inkarnačních tak, že žádné vnouče nemá zdravotní stav zcela v pořádku. Projev nemocí prochází od astmatu, leukémie, dyslexie, dysortografie až po autismus. Pochopitelně jsme si tuto cestu zvolili sami, ale zjistit souvislosti se málokteré rodině podaří. Nic to ale nemění na tom, že oba své syny miluji z celého srdce a pomůžu jim, jak budu moci jejich nesnadný životní úkol zvládnout.

 

Máte zkušenosti ještě s jinými alternativními metodami?

 

Při svém hledání jsem narazila na zcela novou metodu, kterou jsem posléze vnesla do praxe. Dnes je lidem známá jako plazmatická terapie. Tato terapie pozměňuje plazmatické pole člověka a přetváří jej na plazmové ozdravné pole a to tím, že se k této terapii přiřazuje verbální kódový systém, který rezonuje s DNA. Nevím, jak jednodušeji to popsat, doporučuji si tedy přečíst knihu „Plazma, pátrání po látce, z níž je utkána duše“. Mým překvapením bylo, co všechno se tím spustilo.

 

Jaké změny jste zaznamenala?

 

Že to opravdu funguje, a není to jen můj dojem, mi denně dokazovali lidé, kteří za mnou chodili, že dvojčata jsou nějaká jiná. Dříve nemluvící Radim už teď ve škole v podstatě nezavře pusu, rozmluvil se a v Liborovi se projevilo větší sociální cítění a v normálních životních situacích se začíná lépe orientovat. I my pak s ním jednodušeji pracujeme.

Je mi známo, že nemůžu zasahovat do vývoje svých dětí, proto kódy použité při této plazmatické terapii byly verbálně formulovány tak, aby byly adekvátní k jejich vývojovému procesu osobnosti. Vím, že ačkoliv se dvojčata v jejich vlastním vývoji, kterým jsem napomohla touto terapií, projeví jakkoliv, bude pro ně plnění jejich úkolu jednodušší.

 

 

Co byste poradila rodičům autistických dětí?

 

Milujte své děti takové, jaké jsou, neb právě vaše děti jsou dokonalé a nezáleží na tom, zda jsou zdravé nebo handicapované. Ony jsou své, a ví, co září z vašich srdcí. A jen o to jde.  Svůj život s autistickými dětmi bych neměnila. Jeden úsměv, objetí a věta „mami, mám tě rád“ a mé životní hodnoty jsou díky tomu jiné, nejsou o penězích, kariéře či super bydlení, jsou o světlu v srdci, vděčnosti, dojetí a lásce.

 

 Zdroj – Rozhovor pro časopis Záhady Života

 Autor článku – Ester Davidová

Dagmar Röhrerová – maminka autistických dvojčat

Pokračuj ve čtení
Mohlo by se Vám líbit
Ester Davidová

Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Více uvnitř články

Vítejte na stránkách Ester



Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Popularní články

Nahoru