Spojte se se mnou

Ester Davidová

články

Příběh mojí dělohy.

Povím vám příběh….

Před dávnými časy, žil hluboko v lesích, na území dnešní Anglie, velice moudrý muž. 
Pocházel z váženého rodu, ale vzhledem k tomu, že oplýval neobvyklými schopnostmi a znalostmi, byl vyloučen z těchto kruhů a donucen odejít do ústraní.
V žilách tohoto muže kolovala vikingská a keltská krev, a těmto lidem se říkalo druidové. 
Lidé, kteří vyhledávali jeho um, ho nazývali Merlin.
Mnoha lidem pomohl. Zejména ženám. Ty ho navštěvovaly nejvíce.
Dnes lidé považují Merlina za smyšlenou legendu, anebo jsou přesvědčeni, že byl čarodějem a disponoval s nadpřirozenými silami, míchal nejrůznější elixíry či uměl nahlížet do budoucnosti.

Merlin byl však bohat svou hlubokou moudrostí a byl znalý přírodních i vesmírných zákonů. Uměl lidem pomoci moudrým slovem a radou. Dokázal nahlédnout do každého člověka, do jeho duše, i tělesné schránky a přesně věděl, kde je příčina jeho neduhů.
Měl dar cítění a empatie.
Vyhledávaly ho převážně ženy, které si nevěděly rady. Se svými partnery, dětmi, ale ani samy se sebou. Učil je být ženami, naslouchat svému nitru, intuici a svému tělu. Uzdravoval jejich těla a jejich duše. 
Byly mezi nimi i takové, které se od něho rády učily. Probudil v nich jejich skryté schopnosti a ony pak jeho učení předávaly dále.
Pochopitelně tehdejší společnost ovlivněna církví, i samotná církev tyto ženy pronásledovala, trestala a zabíjela.

A jednoho dne byl pronásledován i Merlin. 
Od té doby, jako by se po něm slehla zem. Některé prameny praví, že se uchýlil do samotného Avalonu, který byl skryt před zraky běžných lidí a někdo zase, že byl zabit a rozčtvrcen a jeho pozůstatky byly vystaveny druhým pro výstrahu.
Ať je to jakkoliv, dnes se vrátil zpět. 
Proto, aby mohl v tom, co započal a nedokončil, dále pokračovat…..

Současnost

Seznámili jsme se, když jsem byla v očekávání.
Předala jsem ti své žezlo a ty jsi usedl na Antakaranovský trůn místo mě.

A já se uchýlila konat své mateřské povinnosti.
I když….nikdy jsem nebyla tou, co sedí doma s dítětem a věnuje se mu na plno.

Ale tehdy jsem již v sobě sváděla velké vnitřní boje.
Jak skloubit mateřství s prací?

Nervózně jsem plnila funkci matky. V noci jsem pracovala na svých knihách a o víkendech vedla kurzy.
Nebyla jsem u toho, když malé vykoukl její první zoubek – protože jsem přece musela na svůj kurz, nebyla jsem u toho, když udělala své první krůčky, protože mě přece mí klienti v potřebovali! Byli u toho jen mí rodiče a má sestra, protože jen na ně jsem tehdy spoléhala.

Tomu říkám zrada matkou!

Pralo se to ve mně, ale po každé jsem to odůvodnila – lidé mě přece potřebují!!

A tehdy jsem ti volala, s plakajícím dítětem v náručí a s pusou plnou slz jsem se tě ptala, co dále.

A tehdy jsi mi odpověděl: „A je tato cesta správná? I ta práce, kterou děláš? Máš ji vůbec dělat? Nežiješ pouze sen své matky? Neplníš jí ho tak náhodou?“

Mou reakcí byla zlost! Hele, ale přece v tom, co dělám, jsem dobrá a vést kurzy, dělat regrese a psát knihy mě baví!
Co je to za nesmysl, že odžívám sen své rodičky. Vždyť ta dělá celý život jen prodavačku.

Jenže tvá slova ve mně zněly po každé, když jsem v sobě sváděla ony boje. Pracovat nebo být matkou naplno!

Přece nejsem ten typ, abych seděla doma s děckem a nic nedělala.
Jenže ouha.

Uběhly další tři roky a má duše byla unavená.
Unavená nejen z těch vnitřních soubojů, ale i z toho, že už jsem dala vše, co jsem mohla a nemám už více. Vyčerpala jsem svou kapacitu.
A průnik do tvé děložní terapie i tvé těhotenské rovnice mě v tom utvrdily.

Chodily odpovědi. Denně. Skoro v každé minutě.

Mé strachy, které se vrátily po devíti letech. Boj o život. Tlak, že MUSÍM. Že na sebe tlačím. Nejsem sama sebou. Že pouze tyto strachy touží po přijetí. A nestojí o to, abych s nimi bojovala.
Zrada matkou. Že si dovolila se mě nezeptat, zda bych stála o sourozence a já jako býk, který potřebuje mít nejdříve plný stůl, aby teprve potom mohl ostatní k němu přizvat.
Že mě to hodilo zpět do místa bydliště, ze kterého jsem před devíti lety utekla.
Že nedávám svému příteli prostor, aby mi plnil má přání. Nenechám ho vyrůst v muže a beru mu jeho roli.

Také, že nyní jsem vyvinula extrém a svou dceru nechtěla pustit. Přestala jsem dělat individuální terapie a omezila psaní.
Izolovala jsem jí a bála se jí dát do školky. Co když, že se jí bude dít to co mě? Že jí školka poznamená.
Ale sakryš! Proč jí to programuješ, vždyť nemusí zažívat to stejné co ty. Pusť ji! Křičelo mé nitro.
Pustila jsem jí. Dokázala jsem to.
A nyní chodí do školky ráda a těší se tam. Dokonce do Anglicko-české školky!

Každodenní, každo -hodinové, každo – minutové BLIK A CVAK.

I díky mé skvělé přítelkyni Janě, se kterou se nám dějí věci paralelně.
Zjištění, že hrajeme chlapy a naše dvě děti, které byly ochuzeny o otce během těhotenství, jsou toho důkazem. Doslova si z nás dělaly otroky.
Neuměly jsme jim nastavit hranice. A jsou na nás totálně závislé.
Pocity vděku vůči nim.

Teď když otce mají, odmítají je. Protože jsme se postavily do rolí otce i matky zároveň a otcům jsme vzaly jejich práci.
Vzaly jim jejich úlohu. Všechno přece zmákneme samy.

V sobotu ráno, před odjezdem na lednový základní kurz regresních terapií má dcera Jasmína šlápla na rozpálenou žehličku na vlasy, kterou jsem nechala ve spěchu ležet na zemi. Pravou nohou.
Musela jsem čas kurzu posunout a odvést jí ke svým rodičům. Chtěla za babičkou a mého přítele Robina odmítala. Přitom jí měl hlídat on.
„Jsem nezodpovědná matka. To mi by se to nemohlo stát.“ Slyšela jsem při odchodu.

Kurz byl skvělý, ale bylo to poprvé, co jsem na noc odjela domů a ráno se tam vrátila.
Potřebovala jsem být sama se sebou. Uvědomit si, co mi mé dítě říká. Co na mně její nožka volá!
Doma jsem si šla udělat autoregresi do vany.
Cvak, blik.
Vrátila jsem se do období těhotenství.
Dcera do mě bušila neskutečnou silou. Hýbala se mi neustále v břichu a kopala. Bolelo to a bylo to neúnosné. Byla jsem už na ni zlá a ptala se jí, co mi tím chce říci.
Ale nenaslouchala jsem pořádně.
Vždyť ona to dělala ve chvílích, kdy jsem pracovala! Potřebovala klid. Vedla mě k odpočinku.
A já ne a ne slyšet!

Po koupeli sedím a koukám do prázdna.
Musím to změnit. Říkám si.
Ale co, ptám se….Jak? ….Nevím…Odpověď přijde, již brzy. Cítím to.
Nech to plynout….

Na druhý den mi přichází zpráva od paní, která žije v Anglii. V zemi, která je mým snem. Mými kořeny. Miluji jí.
Jsem anglomil a keltomil od malička.
Ta žena mi přišla do cesty, po pár odložených cestách do Anglie.
Dělá průvodkyni, je to historička. Kamarádka mé kamarádky Leničky. Spojila mě s ní.
Je jí 65 let a je to úžasná a nádherná žena.
Píšeme si. Plánujeme cestu po jižní Anglii. Do míst, která toužím navštívit a znám z mých vizí a minulých životů.

Vize.
Meditace na Stonehenge, propojení s matkou Zemí na Glastonbury, čištění dělohy a rituální porody v rodišti krále Artuše – hradu Tintagel. Atd.

Těch vizí se bojím, protože jsou tak silné a autentické, nové a přitom tak známé zároveň!

Cítím, jak mě Anglie volá. A pak Skotsko a Irsko. Po stopách keltských kořenů. Po stopách mých kořenů?

Blik. Vize. Sedím v zelených šatech. Uprostřed kamenů. Kolem mě je pár žen. Rituálně rodí a čistí své dělohy. Léčivá síla kamenů to jen umocňuje.

Sakra, musím něco změnit. Svůj koncept práce. Ale jak?

Proč stále na sebe tlačím? Proč chci lidem předávat maximum a mám pocit, že bych toho mohla dělat více? Proč se nachávám druhými tak vyčerpávat?

Chci znát odpověď. Ta však přichází, jakmile to pouštím a už se na to nesoustředím.

„Protože chci svým rodičů dokázat, že jsem dobrá. Že jsem více než ta, za kterou mě mají.
Skrytě toužím po chvále a ocenění, které se mi nikdy nedostávalo.“

Uvědomění. Že všechny programy jsou uloženy v mé děloze.
Já jsem svou dělohou. Já jsem děloha!

Zatím ještě nepročištěnou. Paradox. Kovářova kobyla….
Už jsem dělala děložní terapii pár ženám, šlo to samo….Čištění, rituální porod rodových linií žen, partnerů….. Bylo to silné. Úžasné….

A já nic?“ Říká mi má děloha.

K večeru chodím, bloumám, nosím na rukou svou dceru, s bolavou pravou nožkou. Věnuji se jí celý den.
Stopla mě. Zcela mě zastavila.
Celý den ležíme v posteli, ona si hezky hraje a já se chvílemi nořím do svých progresních vizí.

Slyším opět tvá slova.
„Ta prázdná, vyčištěná místa je třeba zaplnit. Nedovyživovat je dalším humusem, který produkuje naše mysl a tím si vytváří další nové negativní karmické procesy.
Soustředit se na hezké věci, rozmnožovat je a přeměnit negativní pocity na pozitivní.
Pracovat s vizemi, jít za hranice všednosti a vytvářet nové sny a projekty.“

Heuréka! Křičí má děloha! To je ono! Konečně v tobě slova Marka rezonují, co?

Pípne mi zpráva. Má nejlepší kamarádka Jana.
Čtu.
„Dělala jsem si léčení dělohy, přesně podle tvého návodu. Šla jsem do ní. Je chabá, slabá, oklovaná, sedí na ní černá vrána. Bože, hnus.“

Volám jí. Povídá mi své pocity z terapie. Přicházíme na spoustu věcí. Ona doplňuje mně a já jí.
Pak povídám…
„Musím něco změnit…holka, já už takto nemohu. Potřebuji dát do rovnováhy své mateřství a práci.
Už nechci jít klasicky. Chci jinak. Ráda bych si konečně plnila své sny. A dala konečně prostor Robinovi být mužem.
Vždyť se podívej, co nám ty naše děti ukazují.
Daly jsme jim moc, ale jinak, jinak než potřebují. Děláme to extrémně. A navíc, potřebuji změnit koncept své práce! I ty moje spasitelské syndromy. Pocity zavděčit se.
Ráda bych cestovala, byla svobodnější, i ve své práci, ale stále mám z té změny strach.“

„Hele“ povídá Jana.
„Měla jsem blok k čištění zubů a Marek mi jednou řekl, že bychom měli překonávat tyto bloky, jít do nich, pak jsme schopni si je zamilovat. Vždyť pro ty zuby je jejich čištění prospěšné.“

Končíme hovor.

Sotva položím sluchátko. Blik.
Markova slova zazněly znovu „Žiješ sen své matky. Plníš její sny. Ujasni si, kdo opravdu jsi.“

„A jak to mám udělat?“Ptám se.

„Nikdy se nedozvíme co jsme, dokud si nezažijeme všechno co nejsme.“ Zní tvá slova. 

Jdu do dělohy. Žádám o odpověď.

A najednou to přichází!
– Matka má spasitelské syndromy, je výborný psycholog, každého prohlédne, umí jít dál, než vidí druzí, ví, kam trefit…..
Jednou se mi přiznala, že kdybych se nenarodila, došla by daleko, pracovala by s lidmi, pomáhala jim…

Všem se rozdává, je tady pro všechny…Dělá do úmoru a pak si stěžuje, že ji všichni vysávají. Neumí říct ne. Neumí druhým nastavit hranice. 

Sakra, sakra, sakra….dochází mi to.

To nejsem JÁ, TO SAKRA NEJSEM JÁ, TO JE ONA….JÁ ŽIJU JEJÍ SNY! JÁ JI JE PLNÍM!

A proto ve mně vidí rivalku. Je na mně zlá a jízlivá. Napomíná mě, opravuje mě…Je jako oko…Plním její sny, ona je žije jen ve svém světě, neuskutečněném…. Plytkém světě.
Když se mi daří, kope do mně. Hledá chyby. A jízlivě mě poučuje.
Když jsem šťastná, irituje jí to. Už v dětství mi každé mé zaradování zkazila. Vadilo jí to.
Teď mám krásný a naplňující vztah. A ona hledá, jak je to jen možné. Jízlivě říkává, že mi to přeje.
S otcem uvadají. Jsou nemocní. Přežívají. Rozdávají se pro druhé a chtějí, ať je svět jen podle nich.

„Voda neteče do kopce“, jak říkáváš. „Vyživuj sebe a to pod tebou, tvé políčko.“ Rodiče jsou ten kopec. Proč je živit? K tomu jsem došla před pár měsíci. I díky těhotenské rovnici.

„Tak co dál?“ Ptám se dělohy.

„Hele, co jsi chtěla dělat, když jsi byla malá. Čím si chtěla být? Po čem jsi toužila?“

„Chtěla jsem cestovat. Věnovat se historii. Psát pohádky, legendy, příběhy. Umět dobře anglicky. Žít v Anglii. Malovat. Mít obchůdek s uměním. Dělat něco nevšedního.“

A co bys ráda dělala teď?

„To co dělám, ale jinak, …ale i něco nového, jemného…spojeného s cestováním…s Anglií, kameny, s hrady a památkami…malovala na hedvábí – třeba dělohy?“ :-)

 

Ale já mám strach!

„A proč? Z čeho?“ Tuto otázku mi pokládá i Jana, protože jí opět volám a říkám jí to všechno.

„Protože je to nové.“ Odpovídám.

„Zlato, je to stejné jako s těmi zuby!“ Říká. „Je to pro ně prospěšné.“

A najednou se slyším říkat: „DĚLEJ TO, Z ČEHO MÁŠ STRACH, A PŘITOM VÍŠ, ŽE BY TĚ TO NAPLŇOVALO“

Všechno mě svědí. Pálí mě kůže na předloktí a hoří mi uši. Sakra, jsem tak blízko, leze to ven, je to pod kůží, pod povrchem!

Robin, můj přítel sedí vedle mě a poslouchá. Pak říká „Tý jo, já plním sen svého otce. On chtěl, ať jsem mechanik. On je sice karosář, takže skončil u plechu :-) a já už se hrabu hlouběji, ale i tak, chci to také změnit. Chci víc, chci být sám sebou! “

Pak probíráme jeho vize.

Na závěr mu říkám: „Víš co…neplánujme…vize máme v sobě…ale tím, že jsme konečně odemkli ty správné dveře, klíčem, který jsme tak dlouho nosili v sobě a nevěděli kam patří, přijde to, co přijít má….a bude to jen naše. To naše autentické. To, co jsme opravdu my.“

Jdu si napustit vanu. Přišel čas pročistit dělohu a udělat si rituální porod mé rodové linie žen. Vypustit Krakena!
A načerpat do ní to nové, své sny a vize.

Za půl hodiny jdu do teplé vany. Kolem mně hoří svíčky. Hraje tiše hudba.
Nořím se do vody.
Dýchám hluboce do bříška. Uvolňuji jednotlivé části těla. Tak jako v autoregresi.
Nořím se hlouběji do sebe.
Beru pomyslný žebřík a slézám do své dělohy.

Je tam tma. Posvítím si pomyslnou lampou.

To co vidím, mě vyděsí.
Bože můj….seschlá, malá, svraštělá děloha…uvadající, téměř před rozkladem….vaječníky jako dva seschlé květy…bolavé květy…
Jdu zpět do dělohy a svírá se mi křečovitě obličej….hnus, nános, hnůj, smrad….

Naciťuji se na negativní programy a emoce v ní, které jsem nasála od svých předchůdkyň…
Můj obličej je již v hrozné křeči….přesně takový má moje matka, a měla ho i její matka a moje prababička…křečovitý ksicht, panovačný, strnulý….
Pojmenovávám si to v sobě.
Manipulace, nepochopení, zrada, spasitelské syndromy, trpitelské syndromy, pocity zavděčení se, zalíbení se….atd.
A najednou slyším „Vy zasraní chlapi, vy kurvy jedny lenivé, my vám ukážeme, my vás zničíme, my jsme lepší než vy….“
Všechny svoje chlapy tyto předchůdkyně přežily…zničily je, ušlapaly je..onemocněli a odešli, prázdní a zneužití.

Tak a dost dámy!
„Teď si vás hezky porodím,“ říkám jim.
Držím v každé ruce dva velké křišťály – kameny….
Roztahuji stehna a cítím, jak z mé dělohy vede světelná stříbrná spirála nahoru..mám tlaky v děloze, stahuje se a roztahuje….dýchám..tlačím….a ženy odcházejí…jedna po druhé…jdou rychle hezky po sobě….má matka byla uprostřed a jde nakonec.
Dýchám zhluboka, prodýchávám a z očí mi kanou slzy….

Pak se jich ptám…“Je něco, co mi chcete sdělit? Nějaké poselství?“ A všechny jednohlasně říkají „Ester, ty už to poselství v sobě neseš…my jen čekaly na tebe, věděly jsme, že jednou přijdeš a pustíš nás….

Mezi nimi byly i energetické zbytky mých předešlých partnerů, ty odešly s nimi….

Ještě chvíli dýchám a křišťály pokládám na bříško.

Pak jdu opět dolů a koukám znovu na dělohu….

Rozvíjí se ve velký květ, plný modrých květů, růží, …koukají na mně a září…Děloha pulzuje a vaječníky také….

Dýchám a jen tak jsem….

Z celého srdce děkuji Marečku Ščotkovi, mému průvodci…děkuji, že jsi….
S láskou k tobě a ke své děloze…

Ester….:-)

 

POKUD BYSTE SI I VY RÁDY PROŠLY LÉČENÍM ENERGIE DĚLOHY, MŮŽETE NAHLÉDNOUT ZDE. 


NOVINKA:

PRÁVĚ VYCHÁZÍ MÁ NOVÁ KNIHA.

Více se dočtete ZDE

Ester Davidová

Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Více uvnitř články

Vítejte na stránkách Ester



Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Popularní články

Nahoru