Spojte se se mnou

Ester Davidová

články

SMRT BLÍZKÉHO PŘÍTELE JAKO OSOBNÍ ZKUŠENOST ANEB I TERAPEUT JE JEN ČLOVĚK

Ukázka z knihy Karmická sinusoida – Z deníku regresní terapeutky (2011)

„Těsně před vydáním této knihy mi zemřel při tragické dopravní nehodě můj skvělý kamarád Igor. Byl pro mě bratrem i přítelem zároveň. Byl to skvělý člověk. Měl v sobě mnoho lásky, úcty, pokory a vychutnával si každičký životní okamžik. Jeho přítelkyně nehodu přežila s několika zlomeninami.

Před lety jsem z jeho úst několikrát vyslechla, že by za mne položil i život. Tehdy jsem těmto jeho výrokům nepřikládala žádnou hlubší váhu, pouze mi polichotil a cítila jsem se důležitá. Po jeho smrti se mi tato slova znovu vybavila a doslova mě oblila vlna uvědomění si hloubky tohoto výroku.

Ze začátku jsem se držela statečně, snažila jsem se pracovat, přednášet a normálně fungovat. Pak to přišlo. V klidovém režimu jsem se zhroutila mé kadeřnici pod rukama a myslela jsem, že umírám. Nemohla jsem se nadechnout, můj tep se zrychlil z minuty na minutu, polévala mě vlna úzkosti a viděla jsem se chvilkama nad svým tělem. Držela jsem se zuby nehty a stále si opakovala, že se nic neděje, že je to pouze panická ataka a úzkost, není třeba mít strach. To ve mně vyvolalo vzpomínky na mé dávné deprese a úzkosti. ,,Co to je?“ říkala jsem si. To přece není možné! To nechápu! Vždyť pracuji s lidmi a na základě svých dávno zpracovaných prožitků vím, co je spouští. Přece jsem už docela daleko. Tak proč se mi to sakra opakuje?!

Následoval pláč. Třásla jsem se po celém těle a přisuzovala celý stav možnosti, že odejdu taky, že mě nahoře můj kamarád chce a tahá mě. ,,Blbost! Vzpamatuj se a nemysli na nesmysly!“ kárala jsem se v duchu. To, že zemřel před pár dny a jeho duše tady ještě je, neznamená, že tě tahá nahoru k sobě! Ten večer jsem odvolala všechny pracovní schůzky na týden dopředu a tiše se zhroutila se svou bolestí. Konečně jsem si uvědomila, že jsem přece jen také člověk a potřebuji si svou bolestí projít.
Nemohu se stavět na piedestal statečných, silných a vyrovnaných terapeutů. Jsme lidé a neodsouvejme třeba i v pozici terapeutů svou vlastní bolest jen proto, že chceme být příkladem těm druhým a nepřipustit si fakt, že jsme také smrtelníky. Nehalme naši bolest a emoce do plášťů své síly a mlhavých představ o něčem, co tady nemusí ani být.
Uchopme své slabiny, pracujme s nimi, neodsouvejme je, jsme lidmi, kteří mají být nohama na zemi a zároveň smýšlet v lásce. Buďme propojeni sami se sebou, se všemi, neodmítejme dualitu sebe sama a ani tohoto světa. Protkávejme ji pouze pochopením lásky a zároveň vše přijímejme a prožívejme. Plačme a smějme se zároveň. Žijme, žijme naplno tady a teď a nedělejme si starosti s tím, co bude zítra. Neřešme něco, co ještě není. Řešme to, až když to přijde. Jinak vše zbytečně přivoláváme.
Samozřejmě, lehce se píše a říká, ale těžko činí. Vše je o prožitku a pochopíme do hloubky jedině v praxi. Ano lehce mi to myslelo, ale těžko pronikalo do hloubky. Měla jsem střídavé pocity úzkosti a napětí a můj rozumový potenciál mi vytvářel doslova chvilkové stavy šílenství. Strach. Nepopsatelná hrůza, která ve mně spouštěla stavy bezmoci. Co přesně vyvolává tyto pocity strachu? Uvažovala jsem stále dokola. Loudily se mi do duše děsivé myšlenky a pochody, střídaly se s pocity klidu a pochopení. Jako na skluzavce. Žádná radost, ač jsem chtěla, žádná láska, ač jsem věděla, že uvnitř je. Naprosté odcizení od všeho a všech. Divné stavy. Byl to podobný stav jako před mnoha lety, kdy jsem si procházela zkušenostmi s depresí a panickými ataky.
Ovšem teď to bylo jiné. Snad proto, že jsem byla mnoho let již ve velikém klidu a navíc jsem věděla jak s tím pracovat, ale stále to nepronikalo do hloubky pochopení, co přesně tyto stavy vyvolává. Věděla jsem jistě, že spouštěčem byla smrt Igora a po regresi, kterou jsem dělala jeho přítelkyni, která nehodu přežila, jsem se sesypala úplně. Třásly se mi ruce a nohy, pálilo mě celé tělo, hlavně levá polovina, mravenčila mi levá ruka, dlaň, brněl obličej a měla jsem velké bolesti v oblasti hrudníku a levé lopatky. Stále mi bolest vystřelovala do oblasti srdce a to bilo v neustálém nepravidelném rytmu a probíjelo. Bolely mě záda a sotva jsem se hnula. Jasné známky oslabení organismu způsobené traumatem. Ztrátou a přepracováním.
Opět volalo ego. Infarkt? Mrtvička? Zděšeně jsem hledala na internetu veškeré možné symptomy těchto nemocí. Věděla jsem, že je to od páteře, ale do mysli si mi stále loudilo, co když je to od srdce?
Na návštěvě jsem se svěřila mé matce, že mám veliké bolesti, a s hrůzou v očích jsem se jí ptala, co to má znamenat. Odpověděla mi naprosto přesně.
 …,,Moc si to připouštíš a vyvoláváš si ty strachy sama. Pracuješ s lidmi a neumíš pomoci sama sobě. Navíc jsi stejný hypochondr jako babička, to máš po ní. Snaž se na to nemyslet a hýbej se. Pořád sedíš u počítače, píšeš, regresíš a na sebe zapomínáš!“ V duchu jsem si pomyslela, že má pravdu. Vybavila se mi vzpomínka z dětství na mou hypochondrickou babičku, která mě často hlídala a při každém mém píchnutí kdekoliv v těle, mě cpala spoustou léků a sirupů. Pokaždé se jednalo pouze o chřipku nebo angínu.
Vypěstovala ve mně trpitelský syndrom. ,,Bingo!“ řekla jsem si. „Tady je ten spouštěč.“ V hlavě nastala na chvíli útěcha. Bylo mi lépe. Objednala jsem se na bioenergetickou masáž k mému kolegovi. Ten se na mně podíval a řekl, že moje fyzické tělo už volá o pomoc, kolabuje a má duše je chvilkami mimo něho (což vysvětluje mé stavy) jelikož emoční tělo utrpělo velký šok. Proto ty pocity odcizení, jako by svět kolem mě běžel jako ve filmu.
Po Igorově jeho smrti jsem měla tendence vystupovat ze svého těla, protože jsem nepřijala bolest a odsunula jí za masku tvrdého terapeuta. Kolega mi dělal masáž všech energetických center, uzemňoval mě a to, co se se mnou dělo, bylo neskutečné. Vykřičela jsem všechny potlačené emoce, třepala se, plakala, smrkala, řvala a bolest se mi stěhovala z místa na místo.
U toho mi povídal, že hněv se v těle kumuluje a nesmí se pořád odevzdávat nahoru a andělům, že problém většiny duchovních lidí je ten, že si ulítávají v jiných světech, pořád se pitvají v konspiracích a všechno přisuzují vyšším a temným silám. Musíme to přijmout, ponadávat, vyřvat a nepoletovat nahoře sem a tam a hledat tam, kde se stále jen zvažuje, zda to tak je a není.
Prostě se lidi mají naučit být v těle a neodsouvat vše bokem. Být uzemnění a zbytečně se nehrabat v nějakých pomyslných světech. Přesně to
vyvolává u mnoho duchovních lidí strachy. Strach z toho, zda to tak je či není. Necháváme se unášet a strhávat vším, co nám kdo řekne a za tím hledáme nemožné. Když mi tohle všechno řekl, bylo mi rázem jasné, že to tak je a já jsem v poslední době opravdu ujížděla v myšlenkách někam nahoru a nebyla jsem uzemněná. Pár dní poté jsem poprosila o regresi mou kolegyni. Dlouho jsme procházely jeden minulý život, velice dramatický. Život s Igorem. Byla jsem mlaďounkým, blonďatým, hubeným chlapcem v mnišském rouchu. Šla jsem do kamenitého, strmého kopce, a když jsem se ohlédla, viděla jsem nádherně blankytné moře. Stoupala jsem a zadýchávala jsem se, přesně tak jako nyní. Bolela mě celá levá polovina těla a trnul mi obličej. Byla jsem celá pokroucená bolestí, ale ani ne tak fyzickou jako emoční. Došla jsem do kláštera a vpustili mě dovnitř. Odešla jsem mezi ostatní mnichy, ale s nikým jsem nepromluvila ani slovo. Stáhla jsem se do sebe a potřebovaly jsme zjistit proč. Vrátila mě o pár hodin zpět. Seděla jsem v kamenné skromné chýši, či chalupě, vedle mě seděla má matka a naproti seděl asi osmiletý chlapec. Poznala jsem v něm Igora. V ruce držel dřevěnou lžíci a plácal do jakési kašovité hmoty na dřevěném talíři a měl z toho velikou srandu, matka ho napomínala, ať toho nechá a jí. Stále se smál a po chvíli i já jemu.
Byl nádherně veselý a sršel z něho klid
 a hravost. Jedl velmi pomalu (což dělával i v současnosti a tím někdy mě i naše přátelé doháněl k šílenství, jak mu všechno dlouho trvalo, a dával si na čas). Moc jsem se tomu smála i v regresi. Pak jsme běželi z chalupy ven. Měla jsem ještě čas, než se vrátím opět do služeb kláštera. On venku vymýšlel hry a běžel pro něco, co mi plný nadšení toužil ukázat. V běhu se vracel zpět s velkým klackem, který ho převyšoval.
Zarazil se mu o zem nebo kámen a vymrštil ho do studny, která stála opodál. Studna byla usazená hluboko do země, obložená kolem dokola pouze několika širšími kameny. Neměla pevný a stabilní základ. Rychle jsem zareagovala.
Visel na klacíku, který se uprostřed pod jeho tíhou lámal, s nohama spuštěnýma do studny a jednou rukou se přidržoval jednoho z kamenů, který rámoval studnu.
Nevýhodou bylo, že jsem se nohama neměla o co zapřít. Musela jsem se pravou rukou přidržovat jednoho z kamenů a druhou rukou jsem držela mého malého bratra a tahala ho ven. Klouzalo mi to a sváděla jsem velký boj. Klacek se zlomil a spadl dolů. Viděla jsem jeho vyděšený výraz. Ruka mi trnula, v rameni škubalo, celá levá polovina těla byla ve velkém napětí. Pálila mě dlaň a prsty mi mravenčily. (Stejný stav jako nyní.) Neudržela jsem ho a on spadl dolů. Jeho poslední výraz v očích mi řekl: „Ty za to nemůžeš, udělal jsi maximum.“ Pohledem mi odpustil. Ve mně zůstala nepopsatelná bolest. Na duši i těle. Pak jsem s Igorem navázala kontakt. Řekl mi, že jeho současná smrt měla pro mnoho lidí z jeho blízkosti velký význam. Mezi námi to je již karmicky čisté. Obětoval se na úkor karmického zatížení celé své rodiny a má jí posunout v jejím duchovním vývinu. Stmelit ji a začít vnímat věci jinak než doposud. I to je forma karmické očisty.
Po regresi se mi ulevilo fyzicky. Přestalo mě bolet tělo. Zklidnila se mysl, ale pouze na pár dní. Opět mě okupovaly chvilkové strachy a paniky. Říkala jsem si, proč? Při pohledu na mého současného přítele mě napadaly děsivé myšlenky. Co když o něho přijdu? Co když jsem teď na řadě já? Vždyť chci žít, miluji život, svou práci, rodinu. Teď, když jsem našla svého duchovního partnera? Opět bolest na hrudníku a tlak v hlavě. Nemohla jsem se na nic soustředit. Snažila jsem se všemožnými způsoby odvádět pozornost jinam.
Prosit o pomoc anděly, afirmovat, dívat se na komediální filmy, číst si. Nešlo to. Hlava s duchem sváděly boj. „Musíš myslet pozitivně. Poletíme na dovolenou, tam si odpočineš! No jo, ale co když letadlo spadne? Co? Jsi snad blázen? Ty máš pomáhat lidem
to nahoře nedovolí!“ uklidňovala jsem se. Blik, opět klid. Jen na chvíli. Na každém rohu byla smrt. Za každou myšlenkou byla smrt. „Ester!“ kárala jsem se v duchu,“ ty jsi to s tou smrtí prostě nedořešila. Ty jsi myslela, že jsi to zvládla, ale ty jsi to jen potlačila. Přece víš, že je třeba žít v přítomném okamžiku a neřešit to, co bude. Ty stavy si vyvolá- váš sama. Máš strach, tak si to přiznej! Ano, přiznávám, měla jsem hrozný strach. Strach z toho, že jsem se duchovně posunula veliký kus.
Došlo ke zharmonizování vztahů v rodině, již dlouho jsem žila v klidu a ve zdraví, vyřešila jsem si pracovní stránku a nedávno i tu vztahovou. Mám milující druhou polovinu duše. A co teď, co mi vesmír připraví? Určitě mě nenechá v klidu, vždyť také nenechal, když mě připravil o člověka, který byl pro mě jako bratr, člověk, který byl velice duchovní, čistý, pracoval v zenovém klášteře, pomáhal tělesně postiženým a hluchoněmým. Co to má tedy znamenat? Modlila jsem se o pomoc. Nechť mi přijdou odpovědi. Nechť vstoupí do mého života opět světlo!
Bůh vyslyšel mé modlitby a poslal ke mně na návštěvu mého dalšího kolegu a žáka regresí. Lukáše. Se vším jsem se mu svěřila a on mi navrhl dočištění a další regresi. Procházeli jsme opět život toho mladého mnicha a zjistili jsme, že jsem byla donucena mou matkou studovat na kněze v klášteře. Měla jsem k církvi odpor již od malička, ale abych matce vyhověla, udělala jsem to i přesto, že jsem se velice trápila.
Matka na tom stále trvala. Byla velice zbožná a ve mně spustila proces nenávisti vůči Bohu a zbožnosti jako takové. Po smrti mého malého bratra jsem z kláštera utekla a vydala se na pouť. Šla jsem krajinami jako tělo bez duše a moc jsem trpěla.
Nenacházela jsem hlubší smysl života a stále jsem si pokládala otázku, kde je Bůh a jak se k němu dostanu blíž. Putovala jsem několik měsíců, snad i rok a došla na pobřeží Anglie. Zemřela jsem vyčerpáním a zklamáním.
Když duše opouštěla tělo, otevřela se nebesa a Božská energie mě doslova pohltila.
Najednou jsem cítila ten veliký klid a konečné spojení s Bohem. Plakala jsem a mé tělo a duše se s ním spojila v jeden celek. Bylo to nepopsatelné a mě po dlouhé době opět prostoupil veliký klid. Jen vnitřní žena a dítě plakaly.
Kolega mi řekl, že se mám spojit se svým vnitřním mužem a měla jsem ho popsat. Cítila jsem velikou sílu bojovníka. Tu sílu, která mě stále chvílemi držela v normálu. Ovšem žena a dítě ve mně trpěly. ,,Tak a teď utěš své dítě a ženu a dej jim pocit bezpečí a klidu. Také ochranu.“ řekl mi. Viděla jsem najednou třímetrového muže – energii, která se zvedá a prorůstá mým tělem a zároveň rostla žena i dítě. Byl to úžasný pocit. Pak mi řekl, ať se spojím s bytostí matky Země, bytostí, která už na mně dlouho čeká, aby mi pomohla mě ochránit a zároveň mě uzdravit. To, co jsem zažila, je naprosto nepopsatelné!
Viděla jsem se za domem mých rodičů, v poli, které tolik miluji a z něho se zvedla postava mlhoviny, nádherné záře. Jako bych chvilkami spatřila její rysy, ale zároveň vnímala její velikost, beztvarost i tvar, barvy a záři! Něco tak nádherného jsem nikdy nespatřila. Měla ruce i křídla zároveň. Uchopila mě svou energií do náruče a já se rozplakala. Dala jsem jí hlavu na hruď a ona mě utěšovala. Mluvila ke mně tiše a laskavě. Své jméno mi neřekla, a ani to není podstatné. Řekla mi: ,,Je na čase se starat o své tělo Ester, ty jsi na něho dlouho zapomínala a ono je slabé. Tvé duši se dostávalo výborné péči a posunu, ale svou energetickou velikost bys tělesně neustála. Ty sama to dobře víš, a já jsem tady proto, abych tě uzdravila a také ti stále připomínala, že o tělo se musíš náležitě starat. Přijmout ho se vším všudy. Zapomněla jsi na ženu a dítě v sobě, živila jsi pouze muže bojovníka, což je dobře, ale ten bojovník má teď pomoci ženě a dítěti vyrůst. Pojď, vyzvi muže bojovníka a jdeme společně s ním léčit tvé tělo.“
Lukáš celou dobu mlčel a nechal mě s ní komunikovat. Viděla jsem se seshora ležet na gauči a ta žena stála vedle mě. Chytla mé ruce, ruce muže, a najednou se mé tělo nafouklo, zprůhlednělo a viděla jsem v něm pulzovat všechny orgány. Společně jsme přikládaly na všechny části mé a její ruce a v tu ráno mi došlo, že i já potřebuji svého terapeuta a průvodce, ať je jím kdokoliv. Dost bylo mé terapeutické hrdosti a duchovní pýchy, že si vždy pomohu sama. Prostoupil mnou nesmírný vděk a pokora. Léčily jsme společně mýma rukama a jejími křídly mé tělo od hlavy až k patě modrým proudem světla.
Nakonec mě objala a řekla mi: ,,Jsi velice silná, umíš pracovat se svými myšlenkami a víš moc dobře, že pokud budou pouze pozitivní, také i tvé představy budou pozitivní, uzdravíš se kdykoliv budeš chtít! Nenech se ovládat svým egem a strachy. Neexperimentuj se svými myšlenkami a pouze plyň jako kdysi!“ Poděkovala jsem jí z celého srdce. Nedopustím, aby mé tělo pokulhávalo za duší. Je nesmírně důležité tělo i duši propojit. Tady vidíte, že člověk může o příčinách svých neduhů pouze polemizovat, ale pokud si osahá příčinu do hloubky, rychle pochopí a uzdraví se po všech stránkách. Mým dalším lékem a terapií bylo tvoření.
Promítla jsem všechny své emoce do uměleckého díla a svěřila formě, tvaru a barvě vše, co jsem potlačovala. Všem svým klientům říkám: „Tvořte, malujte, hrajte si. Co na tom, že máte kolem sebe nepořádek a neuklizeno. Vaše děti nechtějí, ať stále stojíte u plotny a zároveň odbíháte celí nervózní k žehlení. Pro ně je zklamání vidět svou matku celou upachtěnou a vystresovanou, pouze lpící na tom, aby bylo vše ťip ťop.“
Dejte všemu rovnováhu a myslete na to, že zítra může být vše jinak. Pak věřte, že se na nepořádek nebude už nikdo dívat. Probudíte v sobě malé, skrčené, plačící, bojácné dítě, které sedí v koutku. Ano, mluvím o vašem vnitřním dítěti. Potřebuje vyrůst! Potřebuje hru, akci, smích. Povinnosti a slovo ,,musím“ neexistují. Navíc, kdo si hraje, nezlobí a nemá čas své myšlenky zaměstnávat svými nesmyslnými úvahami, kdyby bylo, co by bylo, proč a protože… Je to výborná forma terapie. Zapojte do hry své děti, příbuzné, manžela. Není důležité, jakou formu hry zvolíte, prostě jen tvořte.
Dělejte to, co máte rádi anebo co jste dlouho nedělali. Klidně pište nebo si malujte, šijte, navlíkejte korálky, hrajte hry. Třeba Člověče, nezlob se. Dělejte cokoliv, co vám přináší radost. Pokud si řeknete, že to nejde, vězte, že to jde. Překonejte sami sebe a uvidíte, že ten blok nebo momentální nechuť brzy překonáte. Ptejte se svého vnitřního dítěte, co by dneska chtělo dělat.
Hlaďte si bříško v místě Solar Plexu, tedy svou třetí čakru, a pokládejte mu otázky
typu: ,,Co bys chtěl dneska dělat? Na co máš chuť? Co tě dneska trápí? Co ti dneska udělá radost?“ Bude na to reagovat a odpovídat. A tytéž otázky pokládejte i svým biologickým dětem, budou růst i s tím vašim. Budete růst společně a pomůžete si uzdravovat se navzájem. Je to zaručený recept. Tvoření mi tedy pomohlo překonat a pochopit mou bolest.
Probudilo ve mně opět to malé dítě, na které jsem jako rádoby vzorný terapeut zapomněla. Je smutné, že mnohdy až díky odchodu někoho blízkého člověk dospěje k určitému poznání a pochopení. Ale i to k našemu vývoji patří a věřím, že jeho smrt měla pro mnoho blízkých lidí určitý význam a smysl.
…,,Díky tobě jsem pochopila, prozřela. Mnohému jsi mě naučil během svého života, ale i po své smrti a dovolím si připomenout tvé oblíbené: Carpe diem.“ ,,Navždy s láskou, Ester.“
….

Ukázka z knihy Karmická sinusoida – Z deníku regresní terapeutky

Knihu si můžete objednat ZDE

Ester Davidová

Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Více uvnitř články

Vítejte na stránkách Ester



Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Popularní články

Nahoru