Spojte se se mnou

Ester Davidová

články

SMRT NEJLEPŠÍHO PŘÍTELE, AYAHUASCA, NOVÁ NADĚJE – Ukázka z knihy Vesmírná sinusoida – Okno do mé duše

  Od té doby, co zemřel můj nejlepší přítel Igor, se můj vnitřní svět rozerval na kusy.

Slýchávala jsem: „Nechej ho, je pryč, odešel, byla to jeho volba, tak už ho nechej konečně jít!“

Ten, kdo si prožil ztrátu svého blízkého člověka, mě snadno pochopí. Člověk si tím musí projít, nechat to probolet, ale především v sobě emoce nepotlačovat, jako jsem to dělala já.

Ne nadarmo se říká, že čas je nejlepší lékař. Přesně to jsem říkávala všem lidem, kteří mě žádali v době ztráty blízkého o pomoc či o radu. A také jim říkávám, že si prostě tou bolestí musí projít, na to momentálně neexistují žádné rady a recepty. Je třeba žal a bolest přijmout, v žádném případě ji neodsouvat, jako jsem to dělala já. Většinou skrze hlubokou bolest nevidíme, neslyšíme, ale mohli bychom být více pozorní a vnímat vše s otevřeným srdcem. Zesnulí nám často nechávají znamení, která skrze žal nevnímáme.

Pomáhalo mi vzpomínat na naše společné chvíle a hovory, které jsme spolu vedli. Do jeho smrti jsem řešila relativně pozemské a materiální věci. Poté to byly hloubky vesmírného bytí. Nemám pro to jiné pojmenování.

Mívala jsem silné pocity odvtělení a oddělení. Připadala jsem si jako ve filmu a mívala jsem silné pocity, že sem nepatřím. Byla jsem jako v jiném světě. Nikam jsem nechodila, nedělala mi dobře společnost. Rušila jsem přednášky, sezení s klienty a vše mě míjelo a zmáhalo. Tentokrát to byly jiné stavy než deprese a panické ataky, kterými jsem trpěla před několika lety a které mě dovedly k regresní terapii. Tyhle stavy byly mnohem horší. Každé takové období tzv. temné noci duše nyní považuji za důležitý transformační proces, hadí sílu v plném proudu neboli psychospirituální krizi, která bývá dalším můstkem pro přechod z temnoty do světla. Někdo si jimi za svůj život projde několikrát, někdo vůbec.

Protože Igor zemřel na podzim roku 2012, Internet byl plný článků o konci světa, nejrůznějšími předpověďmi a konspiracemi se to jen hemžilo. Tato informační smršť mě vyčerpávala, odmítala jsem proto články na toto téma číst.

Tehdy se mi zhoršovala srdeční arytmie, bylo to téměř ke zbláznění. Věděla jsem, že je to nepravidelným životním rytmem, přesto jsem navštívila kardiologii, pro jistotu. V hloubi duše jsem však cítila, že je to jen přechodný stav a že není důvod ztrácet víru. Cítila jsem, že tu nejhorší krizi už mám za sebou.

Za jeden život jsem toho stihla opravdu hodně. Despotický otec, dětství v neustálém napětí, problematické dospívání, hledání sebe sama, drogová a alkoholová závislost, promiskuita, neustálé hledání lásky, několik gynekologických operací, miniinterupce, mimoděložní těhotenství, zamlklé těhotenství, rakovina děložního čípku atd. Většinu těchto problémů jsem zmiňovala ve své první knize.

Po jejím vydání jsem slýchávala názory, zda jsem si celý životní příběh či příběhy lidí nevymyslela, aby mi stoupla knižní popularita a abych tak lépe na sebe upozornila. Odlišnost názorů respektuji. Vím své a nemám potřebu se v tomto směru obhajovat.

Ve své předchozí knize jsem v kapitole o mém životě skončila vyprávěním o mimoděložním těhotenství ve svých dvaadvaceti letech. Nyní je mi o třináct let více a za ta léta jsem si prošla dalšími zkouškami a lekcemi, na které by ani tato kniha nestačila.

 

V době, kdy mi diagnostikovali rakovinu děložního čípku, jsem už několik měsíců opět řešila vztah. Vytvořila jsem si velice negativní program. K partnerovi i k sobě. Zavrhla jsem v sobě ženství, připadala jsem si málo dobrá, málo schopná. Jeho jsem odsoudila. A taky jsem zapomínala na své tělo. Oddávala jsem se světským radovánkám. Alkohol a msta ve formě střídání partnerů. Mstila jsem se mu zato, že ke mně nebyl upřímný a podváděl mně. Ve skutečnosti jsem se mstila sobě. Sama sebe jsem vinila.

Až pak jsem pochopila, co vina a lítost dokáže. Na jedné straně, kdesi uvnitř, ve svém podvědomí jsem se vinila za to, co jsem kdysi páchala a kým jsem byla, a na straně druhé jsem se litovala. To je smrtelná kombinace. Odsoudila jsem se k zániku. Musela jsem přeprogramovat celý svůj software a změnit postoje. Vůbec jsem lékaře neposlouchala a na kontrolu jsem šla až za dva měsíce. Bylo po rakovině. Můj lékař konstatoval, že je to buď náhoda anebo se spletli v laboratoři. Opět mě vyšetřil, ale výsledky vyšly negativně. Věděla jsem, že jsem to dokázala. Věřila jsem si. A přesně tehdy přišel zlom. Naučila jsem se žít sama se sebou. Partnera jsem nepotřebovala. Do té chvíle jsem si to bez chlapa nedokázala ani představit.

Tehdy mi promlouvala do duše také má kamarádka: „Ester, přestaň pořád řešit ty chlapy. Moc se na ně upínáš. Upínáš se na to, zda se ti ten dotyčný ozve, zavolá nebo ti napíše zprávu. Vždyť neděláš nic jiného, než jen řešíš chlapy a koukáš na telefon. Buď nějakou dobu sama. Nauč se být sama se sebou. Postav sama sebe na pevné základy. Pak potkáš určitě chlapa, který je také bude mít pevně postavené. Co vysíláš, to přitahuješ. Podívej se do svého nitra, co tam máš? Co můžeš tomu svému potenciálnímu partnerovi nyní nabídnout? A ještě jedna věc. Přestaň si hrát na hrdinku a soběstačnou ženu. Nauč se projevit svou ženskost a zranitelnost. Pak máš chlapy, za které platíš a kteří tě jen využívají. Následně brečíš a stěžuješ si. Buď ženou, projev svou zranitelnost a nauč se přijímat pomoc. Nauč se o ni I požádat.“

Šla jsem do sebe. A měla pravdu, za čtyři měsíce jsem potkala muže, který už byl na jiné úrovni než ti předchozí. Sdílel se mnou spoustu myšlenek a názorů a nebyl prostý duchem. Už jsem se na tento vztah neupínala. Žila jsem přítomností. Neřešila jsem, co bude a co bylo. Vychutnávala jsem si každý náš společný okamžik, a když se naše cesty rozešly, nebolelo to. Ba naopak. Bylo velice přínosné vědět, že na každého z nás čeká něco jiného a hezkého. Přáli jsme jeden druhému jen to nejlepší.

Pak jsem potkala jiného muže a Vesmír mě opět vyzkoušel. Tentokrát se mé ego při rozchodu vzbouřilo. Vzápětí jsem se však seznámila s Daliborem. Náš vztah prošel několika zkouškami a tou největší byla Igorova smrt. Díky ní jsem si uvědomila, že se rodíme a umíráme v každém okamžiku. A každý nový den je pro nás novou šancí.

Byl to vnitřní boj temnoty se světlem. A přijmutí temna v sobě. Okamžitě se mi vybaví tato slova „Zabývá se světlo tmou? Bojuje světlo s tmou? Nikoliv, světlo prostě je. Tma neumírá nebo něco podobného, tma v přítomnosti světla prostě není.“ Tento výrok mi dává stále ohromný smysl a klid.

Uvědomila jsem si, že se nám děje přesně to, čemu věnujeme pozornost. A když mi to hluboce docvaklo, nastala tvrdá drezura vlastních myšlenek. Zejména po porodu dcery, když jsem byla zmítaná emocemi a hormonální rozkolísaností. Mé dítě mě učilo žít intenzivně v přítomnosti, veliké trpělivosti a disciplíně myšlenek. Při každém zakňourání mě vracela do reality a přítomného okamžiku. Při každé mé vnitřní nevyrovnanosti a myšlenkové negaci mi nastavovala zrcadlo vlastního vzteku a neklidu, a to mě nutilo soustředit pozornost na klidné a hezké myšlenky, aby se má holčička probouzela s úsměvem a během dne neplakala. Přibližně za čtyři měsíce jsem začala sklízet ovoce. Dcerka se každé ráno probouzela s úsměvem, během dne mi nechávala dostatek času na odpočinek, tiše si hrajíc nebo pozorujíc mě u různých činností. Z nás obou čišel klid a vyrovnanost. Mé okolí mi pokládalo otázku, jak je možné, že mám tak hodné dítě. Odpovědi byly jednoduché. Trénink, trénink a zase trénink. A pak ještě nezbytný krok, a to naslouchání svému nitru a intuici.

Někde jsem četla dotaz, jak bezpečně rozeznat hlas intuice od hlasu rozumu. Odpověď zněla, že jakmile vás obdobná otázka při rozhodování napadne a nebudete si jisti, zda k vám promlouvá rozum nebo intuice, pak je to na sto procent rozum. Nejistotu při rozhodování přináší pouze intelektuální spekulace. Pokud jednáme na základě intuice a hlasu srdce, nepochybujeme a prostě jednáme. Je to rozum, který se stále bojí, srdce nemá strach. Rozum pochybuje, srdce věří, protože ví. A ví jistě.

Také jsem dozrála k pochopení, že mnoho lidí svůj klid a dokonalost prezentují pouze navenek. Čelila jsem zkouškám ze strany rádoby přátel. Doslova se oddělilo zrno od plév. Nastaly zkoušky přátelství ve formě situací, ve kterých jsem byla naprosto upřímná a uměla již říkat ne. To se však mému okolí, především pár mým přátelům nelíbilo a láskyplné a kamarádské masky začaly padat. Nikdy bych nevěřila, kolik potlačeného zla může mít v sobě člověk, který se nazývá duchovním a otevřeným. Kolik vulgárností a negací, nadávek jsem v nich spustila svým přímým postojem.

Krásně a výstižně to jednou vyjádřil můj jeden kolega. Ten, kdo nemá co tajit a nedrží si uměle vytvořenou, dokonalou pózu, aby působil, jako „dokonalý“ terapeut, rád pozve své klienty do svého soukromí, do svého života, bez přetvářky, bez studu, jelikož sám sebe přijímá takového, jaký je a učí tím stejnému postoji i je.

Spousta lidí v sobě potlačuje agresi. Navenek se k druhým chovají přátelsky, ale uvnitř se odehrává něco jiného. Nemohou za to, žijí v nevědomosti a k těmto postojům byli vedeni svými rodiči od miminka. Ve snaze se zalíbit se, neustále dávají pozor na to, co by si o jejich konání mohli pomyslet druzí, přitakávají mnohdy všem a všemu, bez svého vlastního názoru, nebo své názory potlačují. Ve skrytu duše cítí nelibost k mnoha lidem.

Je smutné, když v nás rodina a společnost už od malička tlumí přirozenost a upřímnost. Aneb emoce jsou nebezpečné, na ty je třeba dávat si pozor. Mnoho lidí je zametá pod povrch. Anebo to bývá i naopak. Jsou i tací, kteří jsou negativní a kritičtí pouze navenek, ale jejich emoce nemusí korespondovat s tím, co říkají. Můj kolega se na své přednášce o lidském myšlení setkal s dotazem jedné ženy, proč se její babičce, která je celý život negativní, kritická, pořád všechny na něco upozorňuje, neustále si na něco stěžuje, daří i v osmdesáti velice dobře. Je zdravá jako řepa, nikdy jí nikdo neokradl, nikdy jí nechcípla ani jedna slepice, úrodu na zahrádce jí kdekdo závidí a je stále při penězích. Jak je to možné?!

Odpověď zněla, že babička nemusí být ve svém nitru ve skutečnosti tak negativní, jak to prezentuje navenek. Může na sebe pouze upozorňovat těmito řečmi, aby na sebe přitáhla pozornost svého okolí, mohla být litována a ujišťována o opaku.

 

Práce na sobě je neustálá, za života na Zemi nikdy nekončící proces. Ten, kdo říká, že vše ví a má zpracováno, si neuvědomuje, že kdyby tomu tak bylo, už by zde dávno nebyl.

 

V květnu roku 2012 jsem si procházela další psychospirituální krizí a do cesty mi přišla na pomoc rostlina, které se říká ayahuasca.

Věděla jsem o ní mnoho let, ale až za nějakou dobu přišel ten správný čas se s ní skutečně seznámit. Cítila jsem hluboký respekt a pokoru k tomuto přírodnímu zázraku, který je považován za velikou duchovní učitelku. Byla jsem si totiž vědoma bloků, které jsem zastrčila hluboko do svého nitra a přála jsem se s nimi konfrontovat. Trpěla jsem stále silnou arytmií, neustále zablokovanou krční páteří a bloky v oblasti lopatky. V další řadě tu byly problémy s mými častými zamlklými těhotenstvími. Pochopitelně jsem se na vše velmi intenzivně ladila v meditaci a cítila jsem, že se mi odkryje mnohé, jelikož já sama jsem to tak chtěla.

Aayahuasca, kterou jsme pili, byla čerstvá, dovezená před pár dny z jižní Ameriky a pracují s ní lidé s mnohaletými zkušenostmi. Na místě jsem vyplnila důležitý dotazník, který obsahoval otázky typu, co čekám od ayahuascy a co mě vede k tomu ji vyzkoušet, můj zdravotní stav a další důležité informace, včetně kontaktu na dvě blízké osoby. (Podotýkám, že je to jen prevence, není se čeho bát. Léky lidi berou beze strachu, alkohol pijí beze strachu a ayahuasca je tady tisíce let a mnozí ji ještě neznale považují za drogu.)

Na doporučení byli všichni účastníci ve světlém oblečení, včetně mě. Po celou dobu sezení, které trvalo cca 3 hodiny, jsme seděli vedle sebe, ve dvou řadách na židlích. V čele naproti seděla kapela, která po celou dobu rituálu hrála na etnické nástroje a zpívala písně v cizím jazyce.

V místnosti byli čtyři strážci, kteří ještě před rituálem postupně každému dali jakési šamanské ochranné požehnání a teprve potom jsme se jeden po druhém vydali k další osobě pro svůj ayahuascový příděl. Každý se po vypití odebral na své místo se zpěvníkem v ruce.

Mnohým ayahuasca nechutná, mě ano. Připomíná mi kakao rozpuštěné ve vodě.

Bylo důležité držet se po celou dobu zpěvníku, nebylo nutností či povinností zpívat, ale soustředit se na text, který měl udržovat pozornost. Účinek áji (ayahuascy) měl nastoupit do půl hodiny.

Jelikož bylo venku téměř 30 stupňů nad nulou, potili jsme se všichni ještě dříve, než rostlina začala působit. V ruce jsem svírala zpěvník a vzrušeně vyčkávala, co přijde. Zprvu to bylo jen horko a silné bušení srdce, které pro mne bylo slyšitelné i přes hlasitý zpěv svůj i ostatních.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale pocítila jsem náhle jakousi vlnu a mírné mravenčení v rukou a postupně v celém těle. Na okamžik jsem zavřela oči a dostala se do vize jednoho minulého života. Začala jsem se třást a plakat. Krátký výjev minulosti mi měl za úkol připomenout, že mé pocity viny nejsou zcela zpracovány, jak jsem si původně myslela. Teklo mi z očí a nosu a odpouštěla jsem sama sobě. Vše trvalo pár okamžiků. Cítila jsem dojetí, úlevu a velikou pokoru k celému vesmíru. Stále jsem plakala a vyplavovala tak všechny své bolístky a smutek celého světa ven ze svého nitra. Pak to přišlo. Tlak uvnitř těla byl veliký. Tma, pohltila mě temnota a bylo to silné. Nepopsatelný strach, který jsem potlačila a zametla pod svou lopatku. Strach, o kterém jsem si myslela, že mám zpracovaný, na mně dýchal jako démon a tahal mě svými silnými pařáty k sobě. Žádala jsem o pomoc. Měla jsem potřebu zvracet a věděla jsem, že jedině tak démona mohu dostat ven. Pomalu jsem otočila svou hlavu směrem k jednomu strážci, který stál v rohu místnosti, a omámeně mu naznačila rukou kruh, který symbolizoval kýbel na zvracení. Rychlými kroky ho postavil pode mě a já ze sebe kosmickou rychlostí vyhodila obsah svého žaludku. Rukama jsem si přidržovala kýbel a snažila ze sebe dostat co nejvíc temnoty a zla.

Svět se točil a chvilkami jsem nevěděla, kde jsem a kdo jsem. Nebylo to však podstatné, přišlo mi jako odpověď, když jsem se snažila si rozvzpomenout. Zvratky se před mýma očima měnily ve velké hady. Ti se proplétali do spirálovitých obrazců a zvedali ke mně hlavu. Když jsem cítila, že je mi již dobře, uvědomila jsem si podprahově svůj smích a hadi na dně kýblu se propletli a vytvořili velké, krásné zářící srdce. Něco uvnitř mi říkalo, že mám načerpat, že tomu temnému ještě není konec. Všechno se houpalo a připadala jsem si jako v kotli džungle. Výheň, která mnou prostupovala, byla neskutečná, a cítila jsem, že se mé tělo rozpouští v jakémsi prostoru. Zpěvník v ruce se začal prohýbat, ale ne mechanickým působením, ale změněným stavem vědomí, který sílil. Písmenka začala tančit, měnit tvar, velikost a barvu. Z okrajů se na mě dívaly různé obličeje. Známé i neznámé. Řádky se měnily v rostliny, zvířata a hady. To mě vtahovalo hlouběji, až jsem se ocitla někde v meziprostoru a v něm byly tisíce holografických obrazců, tvarů a světel. Oči jen přecházely a stále mi něco našeptávalo, že se mám nechat vést a důvěřovat.

Každá píseň, která se zpívala, byla určitým příběhem. Zmíním jen pár témat písní a vy si zkuste představit, že se s každou z nich dostáváte do určitého holografického a vizuálního tématu a ayahuasca vás vede, tam, kam sami potřebujete jít a kde je potřebné něco zpracovat a čistit.

Když se zpívalo o radosti, mé tělo doslova tančilo. Usmívala jsem se a opojně se vrtěla a bubnovala do stehen. Kolem mě tančily obrazy ptáčků, motýlů, světlušek a utvářely dokonalé tvary a obrazce. Píseň o křišťálové vodě mé cévy, žíly a kapiláry proměnila v řečiště vodních děl a voda je čistila, včetně mé krve. Viděla jsem své krevní destičky a buňky, jak z nich vycházejí toxiny, a cítila jsem hrozný puch, jak je mé póry vylučovaly.

Píseň o tajemství mi ukazovala slabé články mé osobnosti a vylézaly na povrch mé lži. Tedy vše, co jsem si nalhávala. Slova o lži se mi vrývala hluboko do mého podvědomí a rychle za sebou, doslova v nanosekundách se mi ukazovaly mé lživé stránky. Pochopila jsem, jak je člověk i na své duchovní cestě schopen si lhát a zametá vše pod povrch.

Občas jsem měla tendence kontrolovat lidi v místnosti, jak se jim daří a jak jim je. Byly to jen myšlenky, přesto byly silné. V tom mě ája napomenula, že se mám soustředit na text před sebou a hlavně na sebe. „Jsi tady sama za sebe,“ křičelo něco uvnitř mne. „Přestaň být všem terapeutem a buď jím sama sobě.“             Uposlechla jsem a obrátila pozornost do svého nitra a k textu. Pak se mi zjevil obraz mé matky, která vyslovovala mi zcela známé věty o tom, co mám ve svém životě dělat a co ne. Mé nitro křičelo, že chci být jiná než ona, nechci stále vše a všechny kontrolovat a hlídat. Poslala jsem ji mnoho lásky a pochopení ze svého srdce. Tam to bolelo nejvíce a uvědomovala jsem si, že má srdeční čakra je prakticky uzavřená.

Přišla další vlna zvracení. Jiný strážce si všiml mého náznaku, že potřebuji zvracet. Šlo to ven, tentokrát z oblasti srdce. V odrazu na dně kýble na mne zíral jakýsi obličej, pak mi došlo, že je můj. Stáčel se do podoby démona – viděla jsem staré temnoty své duše. Neustále jsem se snažila držet se světla a opakovat afirmace, že jsem světlo, na straně světla, a temnota půjde na ústup. A také opět odešla. Přišla úleva a já se vznášela ve spirále směrem nahoru. Opustila jsem své tělo a ocitla se v meziprostoru, ve kterém se mi zjevovaly obrazce z průběhu mého života. Slyšela jsem hlasy mých známých a věty, na které jsem již dávno zapomněla. Pak přišel úlek, že je něco špatně. Stále mě něco temného a démonického napadalo a já pokaždé zvracela a zvracela a snažila se vracet k textu přede mnou a obracet pozornost ke svému bytí. Když mi padl pohled na lidi, kteří seděli naproti, spatřila jsem jejich světlá, ale i tmavá těla. Ti, co byli tmaví, se měnili v masky a bytosti s protáhlými démonickými obličeji, spaloval mě jejich temný pohled a cítila jsem, jak se vysmívají světlu uvnitř mě.

„Nedívej se na ně a buď sama se sebou, jsou to jen zkoušky. Přesně tak vidíš lidi kolem sebe. V každém máš vidět jen světlo a ne tmu.“

„Mě nedostanete!“ křičelo mé nitro. „Jsem světlo a tam kde je světlo, tma nemůže!“

Můj pohled opět padl na některé z přítomných, kteří se měnili v černé kostlivce. Opět jsem jim poslala spoustu lásky. Pak mne prostoupil nádherný pocit klidu a neskutečné, bezmezné čisté lásky a ocitla jsem se uprostřed růžového obláčku. Kolem mě bylo mnoho světla těch nejkrásnějších barev a mně došlo, že jsem ve fázi, kdy jsem opustila své fyzické tělo. Plula jsem tím neohraničeným prostorem, potkávala své zesnulé blízké, kteří mě hladili a šeptali, že mám ještě na Zemi spoustu úkolů a že se nemám čeho bát. Nevypadali stejně jako za života, jen jsem vnímala jejich určitou energii a tak jsem je mohla od sebe rozeznat a přesně jsem věděla, kdo je kdo. Plynula jsem. Pak přišel strach, ovládl mě obrovský strach a já si musela znovu připomenout, kde jsem, kdo jsem, a že musím zpět do těla. Měla jsem strach i z toho překrásného prostoru klinické smrti a odmítala to krásné. Lpím na těle, řekl mi můj vnitřní hlas. Proto mám strach jej opustit.

„Děláš sice regrese, pomohly ti, ale nalhala sis, že se smrti nebojíš. Bojíš se jí, jen jsi tento strach potlačila a nalhala jsi si, že ne. Přijmi smrt jako svou součást a ty démony taky. Nechtěj je přebíjet stále jen samým světlem a láskou, tam cesta nevede. Přijmi je a oddej se jim!“ povídal tichý hlas ve mně. Pak to přišlo znovu. Démoni mě opět polapili. Sesunula jsem se k zemi a potřebovala jít ven. Došla jsem zmátořeně na chodbu, vzala si další kýbel z rohu místnosti a věděla jsem, že démony opět dostanu ven jen tím, že vše vyzvracím. Klečela jsem a opět zvracela. Když jsem těžce zvedla hlavu a podívala se na verandu přede mnou, spatřila jsem výjevy temných bytostí, natahujíc ke mně ruce a lákajíc.

„Pojď s námi, tady ti bude lépe.“

„Ne!“ křičelo mé nitro, „Já jsem světlo a tam také patřím!“

Hlavu jsem otočila doprava směrem do místnosti, kde seděli lidé ve světlém oblečení, a já věděla, že musím zpět mezi světlonoše po mé pravici. Zvedla jsem se a šla zpět na své místo. Opět přišla fáze odměny. Zrovna zaznívala píseň o světle a lásce a přede mnou se roztančil obraz mé šroubovice, která mě vtahovala do sebe. „Pojď, vstup do mě, něco ti ukážu.“ Uposlechla jsem a šla. Opět jsem byla mimo tělo. Uvnitř svého DNA. To, co jsem prožila uvnitř své DNA podstaty, bylo neskutečné. Slova nedokážou vystihnout tu krásu a prožitek. Po mé šroubovici se plazily zelené liány a květy se rozrůstaly s každým jejím otočením. Kolem prolétávali motýli a světelné mušky. „Takový je vesmír, dokonalý, tvořený z mnoha světů, stejně jako tvé nitro.“ řekl mi něžný hlas.

Dostalo se mi sdělení, že jsem velice silná a že jsem si sama vybrala svou energetickou podstatu, kterou mám předávat dále. Viděla jsem uvnitř svého nitra pulsovat své ženské orgány. Vaječníky rozkvetly v krásné dva květy a má děloha v měkounký pelíšek plný světla.„A chceš ještě něco vědět milá Ester?“ ptala se má DNA, která se stále otáčela. „Podívej se kolem sebe, to světlo je duše, která chce jít k tobě. Je to silná duše, stejně jako ty, a máš ji předat veškeré své zkušenosti a svou moudrost.“

Pak se přede mnou objevilo lidské embryo, bylo průhledné, zářilo a uvnitř něj pulsovalo srdce. Byla jsem mimo své tělo, ale zároveň jsem na tělesné úrovni cítila, jak má děloha roste a plod v něm nabírá na síle.

„Odmítala jsi své ženství a svůj úkol na Zemi. Ty máš předat této duši své zkušenosti a poznání. Přestaň o sobě pochybovat, vždyť jsi úžasná a milující bytost, tak čeho se bojíš. Přijmi ten úkol. Dáš možnost zrodu nové, moudré bytosti, udělej to, jen ze sebe ještě vyhoď poslední zbytky negací a strachu.“ Opět jsem zvracela a vědomě se soustředila na to, že čistím své ženské orgány, ať mohu připravit sebe a své tělo na důležitý úkol. Veškeré tyto myšlenky chodily samy. Stále jsem děkovala ayahuasce za úžasné vedení.

V místnosti vše opět potemnělo a já nabyla zcela vědomí. Byla jsem zpátky ve svém těle. Pohled mi padl na okna napravo v místnosti a cítila jsem síru. Lidé v místnosti se intenzivně zbavovali strachů a negací a vzduch byl jimi prosycen. Tentokrát jsem se temnotě nebránila a přijala ji se vším všudy. Úplně jsem se jí odevzdala a splynula s ní. Když jsem plula v temnotě, uvědomovala jsem si situace, kdy jsem negace jen odsouvala, potlačovala a nechtěla si připustit, že i já jsem součástí negativního procesu. Měla jsem pocit, že vše trvá nekonečně dlouho. Pochopila jsem, že čas neexistuje. V meziprostoru není žádný limit ani časová hranice. Pronikla jsem do nemateriálních rovin a světů mimo náš časový prostor. Byla to nepopsatelně obohacující zkušenost. Prostoupila mě a již vím své. Je v každé mé buňce, v celé mé podstatě.

Přicházeli jsme pomalu k sobě a zpěváci zpívali přenádhernou láskyplnou baladu. Zaslechla jsem smích a místnost byla prosycena vůní květin a láskyplného přijetí světla. Rituál byl zakončen závěrečnou modlitbou, ale také dojmy a proslovem všech jednotlivců. Vše se mi malinko opojně motalo a říkala jsem si, jak ohromný výkon všichni podali. Každý jsme individualita, přitom tvoříme celek.

Přišlo poděkování a chvíle radosti a úlevy. Většina lidí mlčky zářila a zpracovávaly si své prožitky a dojmy. Nebylo třeba slov. Bylo jasné, že si všichni zpracovávali to své. Někdo méně, někdo více, každý jinak.

Je důležité vědět, že každý ayahuascovou zkušenost prožívá individuálně. Můj prožitek se lišil od prožitku všech zúčastněných a taktéž i jejich prožitky se lišily navzájem. Je to stejné jako v regresi. Někdo se čistil pouze na fyzické úrovni, někdo prožíval holografické vize, někdo si jen tak lehce proplouval a nechal se unášet vedením této rostliny. Každopádně vždy se vyčistí a vyjde na povrch, to, co vyjít má. Není dobré potlačovat chod myšlenek, nucení na zvracení apod. Pokud se člověk hlídá a nechce vpustit účinek této rostliny do hloubky, není ještě připraven ji zcela přijmout.

Tento prožitek mě posunul o míle daleko. Ayahuasca mi dala nahlédnout do mé podstaty, kde neexistuje nic než jen má pravda. Vím to, co jsem potřebovala vědět, nahlédla jsem do svého nitra a mám odpovědi. Strach se mi zhmotnil a byl vyplaven. Mé nitro i tělo opět pulsuje a je pročištěno. Ayahuasca mi ukázala cestu a její působení v sobě stále cítím. Vede mně. Je totiž mou součástí.

 Více se dočtete v knize Vesmírná sinusoida – Okno do mé duše, autor: Ester Davidová

Pokračuj ve čtení
Mohlo by se Vám líbit
Ester Davidová

Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Více uvnitř články

Vítejte na stránkách Ester



Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Popularní články

Nahoru