Spojte se se mnou

Ester Davidová

články

Strach z lásky…

 Příběh ze mé terapeutické praxe.

 

„Na regresní terapii jsem šla z několika důvodů.

Hlavním problémem byly vztahy s muži. Téměř ve svých 26 letech jsem ještě žádný vážnější vztah neměla.

A dalším problémem byly mé dvě fobie.

Strach v autě při přejíždění vlakových kolejí, a strach z cestování letadlem.

 

Na počátku regrese jsem se vrátila do dětství, zejména do situace nespravedlivých křivd mého otce. Necítím potřebu to zde ve svých řádcích rozvádět, ale důležité je zmínit, že jsme s Ester provedly hluboké odpuštění, kterého jsem dříve sama nebyla schopná.

V regresi jsem pochopila, že svého problematického otce nemohu soudit, jelikož i on si zde má něco odžít a pochopit. Já neznám celý jeho existenční příběh.

Když jsem tohle pochopila, vzápětí nastala veliká úleva.

Odpustila jsem.

 

Pak mě Ester odpočítáváním vedla do svého prenatálního stadia.

Vše probíhalo bez komplikací, dokud mě po narození nepřiložili k matčinu prsu. Měla jsem hrozný hlad, ale nemohla jsem pít.

Ester se mě ptala, proč nechci pít. Jen pořád jsem si nebyla jistá. Cítila jsem, že mi prso nechutná. Postupně jsem se dostávala hlouběji a v tu chvíli jsem si uvědomila, co mi prso připomíná. Byl to žalud penisu.

A v tu chvíli jsem se dostala do minulého života.

 

Klečela jsem na podlaze a nade mnou stál tmavovlasý, snědý muž. Nutil mě, abych jeho penis vzala do úst. Nechtěla jsem. Po tvářích mi stékaly slzy. Najednou muž ejakuloval, jeho sperma mi vystříklo do obličeje. Poté mě muž odstrčil a odešel, zůstala jsem ležet na podlaze.

Ester se mě zeptala, kde jsem?

„V harému“

„Kolik je Vám let?“

„Osmnáct“

„Jste tam dobrovolně?“

„Nejsem“

„Znáte toho muže?“

„Neznám, nikdy jsem ho dřív neviděla“  ( při vybavování si příběhu znovu mi naskočilo jméno Ahmed )

 

„Vraťte se nyní zpátky. Jak jste se tam dostala?“ Slyším říkat Ester.

 

Vrátila jsem se v čase zpátky. Seděla jsem v poušti u studny, vedle mne byl velbloud.

Byla jsem hodně unavená, odněkud jsem utekla, nemohla jsem dál.

Najednou jsem viděla přijíždět muže na koních, mohlo jich být kolem dvaceti. Všichni byli zahaleni do černého roucha a byly jim vidět pouze oči.

Přijeli až ke mně, muž v popředí byl tím tmavovlasým mužem.

„Neztratila ses náhodou?“ zeptal se a začal se smát. Stejně jako všichni ostatní muži, až na jednoho, který byl po boku tmavého muže.

Tmavý muž mě chytil a přehodil mě přes koně jako pytel brambor. Odváželi mě pryč.

Po nějaké době jsme dojeli k obrovskému paláci se dvěma zlatými kupolemi.

Vjeli jsme bránou dovnitř. Muž mě doslova shodil z koně, odtáhl mě ke dvěma ženám, které stály poblíž, a řekl jim, ať mě nachystají.

Do té doby jsem se nebránila, ale jakmile muž odešel, snažila jsem se ženám vytrhnout.

Poblíž stále stáli ostatní muži ze skupiny. Přistoupil k nám společník tmavého muže, který se jediný v poušti nesmál. Zvedl mě ze země, pohladil po tváři a řekl „Neboj se!“

V tu chvíli jsem věděla, že toho muže znám, jak v tomto minulém životě, tak i v přítomném. (Poznala jsem v něm jednoho muže, do kterého jsem byla zamilovaná v životě současném).

 

Dívali jsme se jeden druhému do očí, byl to muž, kterého jsem milovala, najednou jsem byla úplně klidná. Nechala jsem se ženami odvést.

Odvedly mě po obrovském zlatém schodišti do koupelny. Okoupaly mne a oblékly do růžových pantalonů a podprsenky, naposledy mi daly závoj. Vypadaly potěšeně a říkaly, že jsem krásná. Odprovodily mě do pokoje, ve kterém jsem se ocitla na začátku. Uprostřed stála obrovská postel s baldachýnem. Snažila jsem se schovat do závěsů, ale bylo to pošetilé.

Pokračovalo to začátkem příběhu. Tam, kde jsem byla znásilněna tím tmavým mužem.

 

Poté jsem se v příběhu posunula automatický dále a najednou jsem stála ve tmě na tom velkém zlatém schodišti, dole pod schody na mě čekal ten hodný muž. Seběhla jsem rychle dolů, vzal mě za ruku a řekl mi, že musíme rychle jít. Utíkali jsme do stájí, vzali jsme koně, Míla si mě posadil před sebe na koně, ujížděli jsme pryč pouští. Najednou začalo hodně foukat, písek byl všude, začala písečná bouře. Najednou už jsem nebyla na koni, ležela jsem v písku. Písek se mi dostával do očí, nosu, do pusy, nemohla jsem dýchat, vztahovala jsem ruku k nebi, ale už jsem nemohla. Ucítila jsem ještě něčí ruku, jak mě někam táhne, ale bylo pozdě.

Nastala tma, zemřela jsem v poušti pod pískem.

 

Poté jsem se dostala do dalšího života, ale až poté, co došlo k odpuštění všem bytostem z onoho minulého života.

 

…Po tmě v písku jsem se ocitla v bouřce u stožáru. Lezla jsem na něj….

Ester mě vrátila na začátek té vzpomínky.

…Byla jsem muž, chystala jsem synovi večeři.

Synovi byly 4 roky, tmavovlasý, krásný chlapeček s modrýma očima. Venku se pomalu stmívalo.

Chlapec mě prosil, ať se jdeme pouštět draka.

„Nemůžeme, za chvíli bude tma a vypadá to na bouřku.“

„Ale maminka by se mnou šla.“ Povídá chlapec.

„Maminka už nežije.“ Odvětil jsem mu a vzápětí mě tato věta mrzela. Ale vzal jsem syna za ruku a šli jsme pouštět draka.

Bohužel se zvedl vítr a drak nám uletěl, uletěl do drátů vysokého napětí. Malý začal plakat, odvedl jsem ho do domu a slíbil, že mu draka donesu. Šel jsem ven, vyšplhal se na sloup vysokého napětí a snažil se dostat draka dolů. V tom do mě udeřil blesk, zemřel jsem v pádu.

Došlo mi, že jsem v tom životě přišla o milovanou ženu. Rozvzpomněla jsem se, že jsem se zařekl, že už nikdy nikoho nebudu milovat. Žádnou jinou. Přísahal jsem si.

A také jsem tragicky opustil svého milovaného syna.

Jako duše jsem se chtěl velice intenzivně vrátit do těla toho muže, ale nešlo to. Trpěl jsem výčitkami, co teď se synem bude, když jsem ho tak náhle opustil.

Bylo na čase si odpustit.

 

 

Dostala jsem se do dalšího života, byla jsem muž, 45 let, byla jsem pilotem práškovacího letadla, třetího prototypu, který byl postaven. Měla jsem na sobě oblečení jako z filmů, koženou čepici s ušankou, brýle a bílou šálu. Byl krásný den, slunečný, těšila jsem se na tento let.

Nasedla jsem do letadla, let probíhal bez problémů, až se mi odmotala šála, kterou jsem měl kolem krku, otočil jsem se za ní, letadlo se nahnulo, až se celé otočilo a stoupalo vzhůru.

„Musím přistát, musím přistát“ povedlo se mi dostat letadlo částečně pod kontrolu, přistál jsem v poli, tvrději než normálně, začal jsem utíkat pryč, Najednou letadlo začalo hořet, cítil jsem ten žár. „Už nikdy nechci letět, už nikdy nechci letět“ opakoval jsem a zapřísahal jsem se!

Odtud ta fobie z létání.

Nyní již vím a mám z letadel pouze respekt, strach už tam vysloveně není.

 

 

Další život.

Jsem muž. Jedu v autě, v modré Škodě 130, stojím, spěchám, jedu za ženou do porodnice, má rodit.

Svítí červená na kolejích, nemohu čekat, musím jet, vjedu do kolejiště, ale zastavím se, nemůžu jet. Auto se zastavilo a nejde nastartovat.

Chytá mě panika, nevím, co mám dělat a jak mám reagovat. Ztrácím nad sebou kontrolu a vidím se jako ve filmu. Vše je kolem mě zpomalené.

Sleduji, jak se na mě řítí vlak, vidím pouze jeho světla, slyším skřípění brzd. Tma.

 

Další ztráta. Opět jsem si jako duše uvědomila, že jsem zase tragicky opustil své milované.

Na závěr regrese, tedy v celkové rekapitulaci souvislostí jsem pochopila veškeré zrcadlení se svým současným životem.

Životem v harému to začalo, tam byla příčina, že jsem v sobě potlačila lásku k druhému člověku, protože jsem zažila ponížení a křivdu, kterou jsem si nesla do dalšího života svým neodpuštěním ke svým únoscům.

Tak jsem se jako duše zapřísahala, že už nebudu nikdy nikoho milovat a v dalších životech jsem si nastavila další podobné lekce, abych pochopila a odpustila. Sobě i svým milovaným.

Mým současným úkolem je otevřít se bezmezné lásce, bez strachů a pochybností. Teprve pak mohu do svého života přitáhnout milujícího partnera.

 

Ještě jedno mi však nešlo do hlavy.

 

Jak jsem mohla stihnout žít čtyřikrát v jednom století? Vždyť časově to není ani možné.

 

Ester mi vysvětlila, že někdy není důležité zacházet do hloubky minulých životů a pitvat se v tom, zda to tak bylo a nebylo.

O opravdu prožitý minulý život se většinou jedná v případě, kdy jsou tělesné i emoční symptomy v regresi silné a ta, kde je jen vizualizační lehký prožitek minulého života, může jít o tzv. zapůjčený život z Akáši, tedy z Akášické kroniky.

Ta nám ho propůjčí k tomu, abychom si něco uvědomili a vzali si z něj ponaučení.

Intuitivně již časem poznáte, zda se jedná o Akášu nebo o život váš.

Důležitý je pak výsledek .  A ten je pro mě velice pozitivní.

 

S láskou Soňa“

 

 

Autor článku: Ester Davidová 
Fotka uživatele Es Ter Ka.

Pokračuj ve čtení
Mohlo by se Vám líbit
Ester Davidová

Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Více uvnitř články

Vítejte na stránkách Ester



Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Popularní články

Nahoru