Spojte se se mnou

Ester Davidová

knihy

UKÁZKA Z KNIHY „KILIÁNOVO TAJEMSTVÍ“

Ve Vesmíru je všechno dokonalé. Vše žije a putuje svým vlastním tempem. Pulsuje, září, svítí i zhasíná. Ve Vesmíru se vše rodí, i zaniká. Je tam světlo i tma. A bez tmy by světlo nemohlo existovat a tma by zase nemohla existovat bez světla. Tak jako v příběhu, který vám budu vyprávět.

KILIÁN

Nožky malého chlapce opatrně našlapují a levá noha střídá pravou. Snaží se, aby nešlápl na žádnou z rostlin, které rostou podél pěšinky, po které kráčí. Najednou se zastaví u velkého kamene, jenž je pokrytý mechem. U kamene leží veliký brouk, obrácený bříškem nahoru. Chlapec na něho tiše promluví: „Broučku, neboj se, chci ti jen pomoct a obrátit tě zpátky na nožky.“

Opatrně chytí broučka mezi dva malé prstíky, jemně ho otočí a postaví ho na tenké nožičky. Brouk se rozběhne, ale vzápětí se zastaví, jako by chtěl chlapci poděkovat.

Chlapec se usměje a pokračuje ve své cestě dále. Pěšinka, po které kráčí, vede podél lesa a na jejím konci, tam, kde začíná velká louka, se začne rozšiřovat. Tady se chlapec zastaví a rozhlédne. Pak se s rozpaženými pažemi rozběhne, jakoby letěl a radostně utíká loukou. Mezi prsty mu proklouzávají špičky trávy a hlavičky vysokých květin, které se pod jeho dotekem skloní a opět narovnají.

Opojen vůní trávy, rostlin a bylin, a unaven teplým letním vzduchem, uléhá doprostřed louky na malinkou mýtinku pokrytou mechem. Upřeně pozoruje modrou oblohu, po které plují malé, bílé, nadýchané mraky. Sám pro sebe se usměje a po chvíli zavře těžká víčka. Usíná.

Probudí ho zpěv barevného ptáčka, který nad ním proletí.

Sedá si a protahuje se. V tom si uvědomí, že by měl ještě natrhat nějaké byliny, tak, jak slíbil. Pomalu vstává a dívá se směrem ke slunci. Ještě není tak pozdě, pomyslí si. Chvilku potrvá, než slunce začne zapadat za obzor.

Natrhá velikou kytici bylin, do které zaboří svůj malý obličej a vdechuje jejich krásnou léčivou vůni. Zároveň jim poděkuje, že celé jeho rodině poslouží svou léčivou silou.

Když dochází na konec louky, rozprostře se před ním velké údolí. V něm stojí několik malých domků. Vypadají jako barevné kloboučky hříbků, které vykukují z mechu. Opět se zastaví a kochá se tím výhledem.

Je vděčný, že zde může žít. Žít tady, na této planetě. V duchu poděkuje za tuto možnost a také za krásně strávený den. A navíc! Je šťastný, že mohl na dnešní procházce zase vykonat spoustu dobrých skutků a byl v přírodě užitečný.

Nejen že pomohl broučkovi postavit se zpátky na nožky, ale taktéž vyprostil malou lišku, která zůstala zaklíněna mezi spadlými větvemi, vrátil zpátky ptačí hnízdo, které spadlo ze stromu, a natrhal spoustu bylinek pro svou maminku.

Určitě bude mít velikou radost, pomyslel si a zamířil k další pěšince, která vede přímo do zahrádky u jejich domečku. Maminka právě vyšla ven, mává a usmívá se na něho.

„Kiliáne, už tě s tatínkem čekáme. Pojď, ať se můžeme všichni společně najíst,“ povídá maminka. A jakmile chlapec vejde do zahrady, obejme ho a políbí. „Pak nám povíš, jaká byla dnešní procházka.“

Kilián, tak se chlapec jmenuje, vejde dovnitř malého a útulného domku a obejme tatínka, který už sedí u stolu.

Po jídle Kiliánek rodičům nadšeně vypráví o svých zážitcích z dnešního dne.

Rodiče mu pozorně naslouchají a usmívají se.

Když se večer Kiliánek ve svém pokojíčku ukládá ke spánku, přijde za ním maminka, aby mu popřála dobrou noc.

„Maminko, mohli bychom si spolu ještě chvíli povídat?“ ptá se jí Kiliánek.

„Ano. A o čem by sis chtěl povídat?“

Poznala totiž na svém synovi, že nad něčím přemýšlí a něco ho velice zajímá.

„ Víš, včera si děti v Moudrušce vyprávěly o planetě Zemi. A mě by zajímalo, jestli je to tam opravdu takové, jak říkají.“

„A co o ní děti říkaly?“ ptá se ho maminka.

„Říkaly toho hodně. A babička, ještě než odešla, mi o ní také jednou vyprávěla, ale zajímalo by mě toho více. Opravdu už někdo z naší planety Bela tuto Zemi navštívil?“

„Ano Kiliánku, navštívil. Ale to už je velice dávno. A prý se tam mnoho od té doby změnilo. Víš přece, že je u nás čas nepodstatný. Na Zemi je to jiné. Lidé ho tam měří. A proto je u nás jeden den, jako u nich jeden týden, možná více.“

„A co všechno ještě o Zemi víš, maminko? Velice by mě to zajímalo.“

„A proč tě to tak zajímá Kiliánku?“

„Rád bych věděl o planetách ve Vesmíru více. V Moudrušce si o nich vyprávíme. Ale o planetě Zemi jsme si ještě nepovídali.“

„Víš Kiliánku, nezapomeň, že je dobré vědět, jaké to je i na jiných planetách, ale pro nás je důležitější, abychom měli úctu k naší planetě a učili se od ní naší pradávné moudrosti, která nám je stále předávána.“

„ Souhlasím, maminko, ale i přesto by mě zajímalo, jaké to je tam, u nich,“ prosí stále maminku Kiliánek.

„Tak dobře, povím ti všechno, co vím, od tvé babičky. Ale není toho moc,“ usmívá se maminka a je ráda, že je její syn tak zvídavý.

Kilián si vzpomněl na svou babičku. Jemnou, drobnou, něžnou a láskyplnou bytost. Vždy mu uměla dát na všechno odpovědi. A také mu často vyprávěla zajímavé příběhy. Při vzpomínce na babičku na

okamžik posmutněl. Avšak věděl, že babička se sama rozhodla odejít. Říkala, že přišel její čas. Na Bele to tak chodí. Když už bytost, tedy člověk cítí, že nadešel jeho čas, se všemi se rozloučí a ve spánku odejde. Nikdo mu v tom nebrání. Nikdo nepláče a netruchlí. Všichni vědí, že to bylo jeho rozhodnutí. A stejně, i když někdo odejde, zůstane tady stále. Pokud to tak duše té bytosti chce.

A babička to tak chtěla. Kdykoliv by rád měl babičku u sebe, vzpomene si na ni a dokáže ji svojí myšlenkou přivolat. Akorát ji nevidí, protože už nemá tělo.

Babička se stala jeho průvodcem. Tak se duším, které tady zůstávají, říká.

Už mnohokrát mu poradila a pomohla. Možná by jí mohl k sobě přivolat a sám se jí zeptat na všechno o planetě Zemi. Ale napřed by to rád věděl od maminky.

A maminka začala vyprávět…

„Na planetě Zemi je to podobné jako u nás, na Bele. Jsou tam hory, lesy, louky, ale i moře, jezera, a řeky. Kdysi dávno tam žili lidé v podobných domcích, v jakých žijeme my tady. Ale pak se to všechno změnilo. Takových domů ubývalo. Lidé je nahradili jinými domy. I zeleně, lesů a luk začalo na Zemi ubývat. Lidé je nahradili velkými vesnicemi, kterým říkají města. Kdysi dávno tam žily velice moudré bytosti, které žily v souladu se zemí, s přírodou, jako tady u nás. Ale to se prý změnilo. Lidí, kteří si předávají prastarou moudrost, už je tam málo.“

„A proč tomu tak je, maminko?“ ptá se Kiliánek.

„Víš, Kiliánku, ve Vesmíru je světlo i tma. Je to jako když den střídá noc. A stejné je to i s planetami. Určitě vám v Moudrušce povídali, že ve Vesmíru existují planety stejné, jako je ta naše. Lidské bytosti na těchto planetách vyzařují pouze světlo. To znamená, že jsou k sobě laskaví, váží si jeden druhého, navzájem si pomáhají a mají se rádi. Ale pak jsou i takové planety, kde tomu tak není. Lidé na těchto planetách dokážou být velice zlí. Škodí si navzájem, ubližují si, nežijí v souladu s přírodou a ničeho si neváží. A na planetě Zemi je obojí. Jak světlo, tak i tma. Jsou tam lidé jak hodní, tak i zlí.“

 

 

„ A jak by se dalo těmto lidem pomoci? Nejen těm zlým, ale i těm hodným. Vždyť ti hodní lidé z těch zlých musí být smutní,“ptá se smutně Kiliánek.

„Určitě dalo Kiliánku. Ti hodní už těm zlým pomáhají. Ukazují jim, že i oni, ti zlí, mohou být k sobě milí a hodní. Ale to může trvat ještě dlouho, předlouho, než se to změní.“

Kiliánek se zamyslel a po chvíli povídá. „Možná, kdyby těch hodných bylo více, tak by to nemuselo trvat tak dlouho.“.

„Ano, to máš pravdu.“ souhlasí maminka.

„A co děti, jaké jsou tam děti? Víš něco o dětech z planety Země? Navštěvují třeba Moudrušku, tak jako my tady na Bele?“ ptá se maminky.

„Děti tam vypadají stejně jako děti u nás, na Bele. A od babičky vím, že Moudrušce říkají škola. Říkala, že tam se děti učí jiným věcem, než tady u nás.“

„A nevíš jakým?“

„To nevím, chlapečku můj. Ale třeba se to jednou dozvíš. Víš, jak to chodívá. Když si něco s čistými úmysly a od srdíčka přeješ, tak se to splní,“ povzbuzuje ho maminka.

„Děti v Moudrušce říkaly, že tam žije mnoho lidí. Víc, než tady nebo jinde. Proč tomu tak je?“ vyzvídal dál Kiliánek.

„Když jsem ti povídala, že se na planetě soustředí světlo i tma, stejně tak se tam soustředí mnoho duší z různých koutů Vesmíru a z různých planet, které si chtějí život tam, vyzkoušet. Ale tím, že pozapomněli na prastarou moudrost, lidé tam o svých duších, ani o tom, odkud přišli a proč tam jsou, nevědí,“ odpovídá mu.

„Myslíš, že všichni tohle pozapomněli?“ pokládá mamince poslední otázku.

„Věřím, že všichni ne, ale převážná většina ano,“ odpovídá mu a hladí ho po vláscích.

Kilián by se maminky ptal dále, ale už byl příliš unavený a zavíraly se mu oči. Věděl, že musí na zítřejší den načerpat sílu, a proto poděkoval mamince a popřál jí dobrou noc. Maminka ho políbila a on vzápětí usnul.

ZAUJALA VÁS UKÁZKA, ALE RÁDI BYSTE SE O KNIZE DOZVĚDĚLI VÍCE?

VSTUPTE

JSTE Z ČESKÉ REPUBLIKY A RÁDI BYSTE SI KNIHU PŘED-OBJEDNALI I S VĚNOVÁNÍM? 

VSTUPTE

 

JSTE ZE ZAHRANIČÍ A RÁDI  BYSTE SI KNIHU PŘED-OBJEDNALI?

VSTUPTE

 

RÁDI BYSTE SI KNIHU OBJEDNALI  V ELEKTRONICKÉ VERZI?

VSTUPTE

 ♠

Ester Davidová

Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Více uvnitř knihy

Vítejte na stránkách Ester



Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Popularní články

Nahoru