Spojte se se mnou

Ester Davidová

články

Vesmírná sinusoida – Okno do mé duše

Strach, je tím velkým hnacím motorem, že se na tuto planetu rodíme znovu a znovu.

Dovolte mi ukázku z knihy Vesmírná sinusoida, ve které přibližuji právě tento reinkarnační proces.

 

Kéwa

 

Kéwa se rozhlédla po krajině, která byla provoněná vzduchem vesny a tiše naslouchala svému nitru. Je to už dlouho, co její muž s dalšími odpluli po velké vodě do dálav mimo jejich Modrý Ostrov. Ragga, jejich stařešina, je varoval, ať to nedělají. Mohou svůj čistý zdroj snadno zaměnit za lesk a pozlátko ega. Také se obával, že by to pro ně mohlo znamenat zkázu. Vždyť už jednou byl jejich domov téměř spláchnut velkou vodní vlnou. Kéwa se zachvěla a zachytila jakési vnuknutí divného pocitu. Lidé tam za velkou vodou tomu říkali strach. Strach je něco, co se šíří stejně jako jejich nemoci. Nemoc a strach, je pro obyvatele Modrého Ostrova velkou neznámou. Stařešinové a mistři byli názoru, že tělo ochuraví, je- li churavá mysl. Kéwa se zalekla toho neznámého pocitu a nebyla si jistá, zda se jedná právě o strach. Nedokázala ho rozpoznat, protože nevěděla, jak přesně se projevuje.

Sedla si vedle malého levandulového keře a zaměřila pozornost na své nitro. Vzápětí se její mysl ztišila a ona tak nechala přirozeně připlouvat energii vnuknutí myšlenek. Tentokrát to bylo jiné. Něco se jí nezdálo. Myšlenky nebyly čisté jako jindy předtím. Loudilo se tam něco, co neuměla popsat. Pocit, který neznala. Poděkovala svým astrálním průvodcům, zvedla se a v mírném poklusu se odebírala směrem k obydlí starého Raggy.

Ragga byl stařešinou více než 300 let a už rodiče jejích rodičů si ho pamatovali v jeho nejlepších letech. Její rodiče nežili více než sto let. Rozhodli se opustit Modrý Ostrov a své tělo. Na nějaký čas si odpočinout. Pak se zde vrátí. Již dlouho se jí nepodařilo s nimi navázat kontakt, pomyslela si. Jak rychle tato myšlenka přišla, tak i odešla. Zde, na Modrém Ostrově, nikdo netruchlí, když se někdo z jeho blízkých rozhodne opustit tělesný příbytek a vydá se na cesty vplynutí. S láskou se se svými rodiči i jejich rodiči před mnoha lety rozloučila a poděkovala jim za možnost svého vzniku a jejich lásky k ní. Ona a její bratr Inan se často navštěvovali.

„Pamatuješ na Ilii?“ Zaslechla hlas bratra ve svém nitru. „Jak nám říkávala, nechte své děti jít? Bráníte jinak jejich energii v přirozeném rozvoji být sám sebou a škodíte jim.“

„Ano, Inane, pamatuji na slova matky“, odpověděla mu, aniž by otevřela ústa.     „Nedělej totéž svému muži,“ slyšela svého bratra, který k ní taktéž promlouval telepaticky. „Škodíš jemu i sobě. Je to jeho cesta a jeho duši tak ovládáš. Také jeho rozhodnutí jet za Velkou vodu. Už chápeš, co tím chci říci?“

„Vím,“ vyslala svému bratrovi Kéwa.

Najednou se zvedl prudký vítr a Kéwa se zachvěla. Takový vítr nevěstí nic dobrého, pomyslela si a spěchala dále směrem k Raggovu obydlí. Zase ten divný pocit uvnitř. Už ať jsem tam. Děje se něco divného a já na to nemám odpověď. Cupitala ze svahu, který lemoval porost nízkých olivovníků a naskytl se jí pohled na velkou vodu. Kéwa si všimla, že hladina jindy neklidná je rovná jako zrcadlo, přitom vítr je silný a prudký. Šat v barvě pomeranče měla přilepený k tělu, jak čelila prudkému nárazu větru.

Najednou vítr utichl a nebylo po něm ani památky. Vůbec tomu nerozuměla. Zastavila se a chvíli mlčky stála. Ještě něco bylo na tom všem divného. Otočila se. Země utichla. Jindy by slyšela švitořit ptáky, cvrlikat cvrčky a cikády, viděla by pobíhat divoké králíky a srny, létat racky, ale po veškeré fauně nebylo ani památky. Tentokrát si byla jistá, že její vnitřní pocit nevěstí nic dobrého. Pomalu se začala otáčet zpátky a pohled jí padl na velkou vodu před ní. Snažila se pochopit, co její zrak v dálce zaznamenal. Nedokázala to definovat, ale vypadalo to jako vzdouvající se veliké mračno, vystupující z vody. Stála tam omráčená, bez dechu. Pak jí to, došlo. Není to mračno, ale obrovitánská vlna. Tak veliká, že sahala do půli nebes.

Kéwa zalapala po dechu a snažila se vydat niterní signál k obyvatelům jejich ostrova. Neslyšela žádnou odezvu, žádnou odpověď. K osadě přes kopec napravo nedohlédla. Věděla, že utéct není kam. V její hlavě a srdci se rozhostilo ticho a klid. Věděla, že je konec. Konec Modrého Ostrova, přesně jak varoval před časem Ragga.

Je to zánik její i ostatních. Co bude pak? Kam se bude vracet, když ne sem?

Obrovská vlna smetla Kéwu a celý Modrý ostrov.

Kewina duše si uvědomila, co se stalo a shora viděla, jak se celá Země tam dole ocitla pod hladinou. Nejen, že jí to smetlo, ale uvnitř velké vody se vytvořil vír a ten Ostrov pohltil. Cítila, že stoupá nahoru, ke světlu, je jí lehce, ale je tam sama. Nechápala, kde jsou ostatní a proč se to stalo, proč zanikl jejich Modrý Ostrov. Stále si pokládala otázku, kam půjde příště, když ne na Modrý Ostrov.

 

Edwar

 

Statný, snědý muž se rozhlíží po pusté krajině a sotva popadá dech. Dobíhá k suchému pahýlu kmene a s hlubokým výdechem se na okamžik chytá jeho výčnělku. S tichým zasyčením se ho pouští a v duchu proklíná to několikaměsíční sucho.

„Bohové se zlobí“ sykne potichu. Je to trest a není divu. O důvod více nenávidět svého otce. Už i ti Bohové toho mají dost! Pomyslí si. I já toho mám dost! Nesnášel neustálé poučování a kibicování svého nenasytného otce.

„Král králů“, odfrknul si opovržlivě Edwar. Copak mu nestačí, že tou svou nenávistí zničil celý život matce! Odkopl ji nemocnou jako poslední Dharskou krysu! Nehodila se mu do jeho života, tak se jí zbavil a nechal jí samotnou umírat v krutých bolestech. Vřed na noze jí praskl, ale bylo už pozdě. Felčarovy masti nezabíraly. Jako gesto lítosti nad ztrátou své drahé ženy ho otec nechal předhodit Aramským psům. Ti ho rozcupovali do poslední kosti. Matku nechal pohřbít v kryptě v jejich nejlepších šatech a obklopil jí věcmi, které byly pouze dalším gestem jeho nechutného bohatství. Pochopitelně všechny její služebné musely být pohřbeny s ní. Musely pozřít jed. Jedna prý vyzvracela svůj vlastní žaludek.

„Ke všem Bohům“, zaklel Edwar a nahlas si odplivl do rozpáleného písku. Nenávist k jeho otci ho spalovala více než písek, po kterém rozzuřeně našlapoval. Nevěděl, co ho žere více, zda smrt matky, či tyranie otce ke svým poddaným, strážcům, eunuchům, dokonce rádcům, které likvidoval čím dál častěji, anebo to, že mu odepřel sňatek s Darenou, dcerou krále Enegara. Přitom si byli zaslíbeni od svých pěti let. Otcova přízeň k Enegarovi se začala vytrácet s nedostatkem zlata v Yzbadašských dolech. Enegar byl vládce Yzbadašského území a dlouhá léta nevěděl jeho otec, jak by se svého protivníka zbavil a získal tak bohatství, které tato oblast skýtala. Bylo na čase se otci postavit a také to udělal. Prudce se s ním pohádal a odešel.

Z přemýšlení ho vytrhl jezdec, který mířil přímo k němu. Měl pro něj vzkaz od otce, aby se okamžitě vrátil zpět do paláce. Pokud tak neučiní, použije otec násilí. Chvíli zvažoval, zda má tak učinit, a pak se vyhoupl na hřbet koně a usedl za posla.

Otce našel rozjímajícího v jeho komnatě.

„Nalej mi víno a sedni si,“ křikl na svého syna. „Od teď budeš dělat, co ti řeknu, jinak se rozluč se svým nástupnictvím!“

„Nezajímá mě ta tvoje děvka a ani to, co ty nazýváš láskou. Její otec už dohodl sňatek s Ardawem!“

V Edwarovi se vařila krev. Lže, určitě si vymýšlí, chce ho pouze vyprovokovat. Ardaw je starý mrzák, nemocný, ač bohatý. To přece nejde. Vše v něm cloumalo a měl chuť svého otce praštit. Brzdil ho ovšem strach. Zjistím, jaká je pravda, rozhodl se.

„Další důležitá věc, kvůli které jsem tě sem zavolal, je, že se zúčastníš tažení na Dharii. Dharové se začali bouřit a je třeba ty podlé psy zkrotit. Pověřím tě vůdcem celé výpravy. Vezmeš si nejlepší muže a dáš těm zmetkům co proto. Pokud tak neučiníš, zbavím tě veškerých dědických práv.“

Edwar neměl na výběr. Vlastně měl, ale bál se svého otce a nechtěl mu odporovat. Tam v poušti ho spalovala nenávist a stále spaluje, ale strach ho ovládl a nebyl schopen ho překonat. Moc dobře věděl, že pokud půjde proti otci, je schopen ho nechat zabít. Neměl by slitování ani s vlastním synem. Nebál se ani tak smrti jako mučení, které by ji předcházelo. Vzpomněl si na všechny mučící praktiky, které vykonávali otcovi nejkrutější muži a oblil ho studený pot.

Ustoupil a za pár dní odjel směrem na Dharii. Zemřel v boji s Dharenským vojákem. Když umíral, jeho myšlenky mířily více k jeho otci než k jeho milované Dareně. Bylo v nich neodpuštění a silná zloba. Lítost nad svým životem a nad svou slabostí. Vydechl naposledy hlavou otočenou k zemi do horkého písku.

 

Erestor

 

„To je odporná zima“ zakleje Erestor. „Ten zatracený pacholek neumí pořádně ani zatopit v krbu. K čertu s ním!“

„Loreen!“, zařve na svou ženu, která sedí v křesle opodál a soustředí se na vyšívací kruh ve svých rukou. „To byl tvůj nápad, najmout toho malého neschopného zmetka, a kdybys nepřekypovala tím svým zničujícím soucitem, tak bychom ty vši nemuseli živit.“

Loreen pouze tiše pohlédla na svého muže. Věděla, že ať řekne cokoliv, bude to, jako kdyby házela hrách na zeď. Její manžel bude opakovat dokola své pravdy a nebude ho zajímat nic, jen to, že všichni kolem něj jsou neschopní budiškničemové. Včetně ní. Nikdy to nebylo jiné. Tiše se smířila se svým osudem. Už 32 let jsou manželé. Tři z pěti jejich dětí se raději rozprchly do světa, než aby následovaly svého tyranského otce. Další dvě děti, syn a dcera, ještě nedospěly do věku, ve kterém by mohly následovat své sourozence. Ovšem Erestor si liboval v neustálém spřádání plánů, jak nejlépe své děti provdá a ožení. Jenže nikdo z vyšších kruhů nechce mít s jejím mužem nic společného. Co si pamatuje, tak jeho otec býval stejný necita a tyran. Svou ženu utýral k smrti. Zemřela na souchotiny dávno předtím než Erestor dospěl.

Sir Erestor, bývalý rytíř zelené gardy, je už více než 25 let správcem celého Redhofského území a věrně přisluhuje svému pánu, králi Anglie a Skotska. Loreenu vytrhl ze vzpomínek silný kašel jejího muže. Už několik dnů se doslova dávil a žádný z jeho lékařů si s tím nevěděl rady. Dávali mu různé masti a lektvary, dokonce mu pustili několikrát žilou, ale nic nezabíralo. Přesto ho nemoc nezastavila v tom, aby nadále všechny kibicoval. Ležel tam, ve své posteli, zlý a nemocen, což byla ta nejhorší kombinace, jaká ho mohla potkat.

Erestor cítil, že jsou jeho dny sečteny. Z postele již několik dnů nevstal. Jen tak se ale nechtěl vzdát. Když všichni dělali, co on chtěl, měl pocit, že žije. Na mně si jen tak nepřijdou, to by se jim líbilo, dělat si co chtějí, kdepak, pomyslel si. Únava ho zmohla a tak zavřel oči. Prospal několik hodin a v místnosti se rozléhalo pronikavé sípání jeho dechu.

Loreena mlčky vstala a šla svému muži přiložit na prsa obklad z odvaru z bylin.

Erestor ztěžka dýchal. Zatímco mu přikládala obklad, tiše přemítala, zda to jejímu muži ještě stojí za to na smrtelné posteli tolik nadávat a lamentovat. On snad do posledního dechu nedá pokoj. Měl by se kát a prosit Boha o odpuštění, ale jemu je to jedno. Musí mít poslední slovo i těsně před branami posledního soudu. Tiše si povzdychla. Pootevřel oči a podíval se na ni vyčítavě. Již se ale nezmohl na slovo. Chytil ji za ruku a naznačil, aby se k němu naklonila blíž.

„Děti, Lo,“ zasípal.

Loreena kývla na chlapce stojícího v rohu místnosti a ten pochopil. Jakmile se za ním zavřely dveře, přisedla si na kraj jeho postele. Měla se svým mužem soucit. Nechovala k němu žádný vztek, smířila se s jeho životem, jeho povahou. Když byl mlád, neunikla mu žádná žena, bral si je i násilím. Na svých výpravách drancoval a zabíjel. Dobře věděla z vyprávění svých synů, co otec dělá. Chlapci se ho štítili. Opovrhovali jím. Ona ne. Již dávno mu odpustila.

Chtěla povolat kněze, ale věděla, že by to její muž nedovolil. Opovrhoval církví a vírou vůbec. Vše špatné ovšem vždy sváděl na Boha a dával mu to za vinu.

„Erestore, děti jsou tady,“ zašeptala.

Do dveří vstoupil sedmnáctiletý hoch s dvanáctiletou dívkou. Mlčky přistoupili k lóži jejich otce. Klopili pohled dolů a matka je gestem vyzvala, ať jdou blíž. Děvče se drželo stranou, hoch poslechl.

Erestor slábl. Cítil, že mu do posledního výdechu zbývá pár minut. Chtěl se se svými dětmi rozloučit, ale nešlo to. Nebyl schopen cokoliv říci. Sotva otevřel oči. Čím více slábl jeho dech, tím více si uvědomoval strach. Strach z toho, co bude následovat. Na mysl mu vytanuly tváře lidí, které nechal popravit a které za svůj život zabil on sám. Nebylo jich málo. Bál se, čím dál více se bál.

Slábl a jeho dech se zpomaloval. Oheň v krbu také slábl. Loreena se modlila a děti upíraly zrak na umírajícího otce. Ptaly se samy sebe, kam půjde jeho duše.

Konečně jeho duše opustila tělo. Viděl své tělo dole, pod sebou, a snažil se dostat k němu zpátky. Nechápal, proč to nejde. Chtěl si na něj sáhnout, ale nešlo to. Tělo jeho duše byl shluk energie a ta se rozpínala. Bylo mu lehce a zároveň ho pohlcovalo něco, co nedokázal uchopit. Strach to nebyl. Byla to vina. Pocity viny a lítosti. Lítost nad celým jeho životem. Chtěl zpět. Chtěl to napravit, ale něco mu říkalo, že je pozdě. Musí jít dál. Nechtěl, bránil se. Zůstanu zde, u své ženy, dětí, nechci je opustit, potřebují mně. Stále ho nějaká síla tahala nahoru, on se bránil. Kdepak, já půjdu, ale později. Teď zůstanu zde u své rodiny.

 

Temu

 

„Tati, musíme udělat mamince radost, dneska uděláme velký kus práce,“ pokřikoval Temu a táhl vodního buvola za krátkou otěž směrem k rýžovému poli. Tam už na něho čekal otec. Temu poskakoval radostí a utvrzoval se v tom, že když pomůže tatínkovi na poli, maminka se uzdraví. Jeho otec mlčky zapřáhl do přezky v otěži dřevěnou radlovou tyč a nohou obutou do sandálu rádlo natočil směrem od sebe. Buvol sebou škubl a Thai, otec Tema, mu dal povel, že může. Temu sledoval, jak rádlo brouzdá v bahnitém terénu rýžového pole. Pohotově obešel buvola a šel s ním nyní po jeho boku. Měl za úkol ho občas plácnout do boku a tomuto úkolu přikládal velikou váhu.

Temu byl zatím nejmladší ze sedmi Thaiových a Shiiných dětí. Thai celý život pracoval na svém rýžovém poli, pěstoval rýži, kterou po sklizni prodával Jaovi. Jao byl obchodník s rýží snad od nepaměti. Byl si moc dobře vědom, že je jediný v oblasti Loa, který může zajistit pěstitelům pravidelný odběr a také s nimi stále smlouval o ceně. Nic jiného jim nezbývalo než po krátkém smlouvání na cenu přikývnout. Shia, jeho žena, mu na poli pomáhala do doby, než koupil vodního buvola. Starala se tak o domácnost, o jejich příbytek a děti. Nyní byla zesláblá, jelikož na cestě byl další potomek. Malý Temu měl o ni velkou starost. Ušetřili si delšího vysvětlování a řekli mu, že maminka je nemocná. Temu ale věděl, že maminka má v bříšku bratříčka nebo sestřičku, řekl mu to jeho kamarád. Teď se však cítil velice důležitý a chtěl svému otci pomáhat na poli za každou cenu. Thai souhlasil a svého malého syna brával sebou. Temu lehce poplacával buvola a pyšně si vykračoval, že zastává tak významnou funkci.

Půda byla zcela promáčená a Thai měl co dělat, aby rádlo udržel v rovině. Nohy mu v děravých sandálech podkluzovaly. Temu si pochvaloval, jak buvol hezky kráčí a poslouchá ho. Těšil se, až mamince všechno povykládá. Pořád mu ale vrtalo hlavou, jak je možné, aby uvnitř maminky bylo dítě. Nechápal, jak se tam dostalo a jak vyjde ven. Byl smutný, že nezná odpovědi na mnoho věcí, které ho zajímají. Přece jsou jeho rodiče velcí a musí vědět všechno, tak proč vždycky jen mlčí, když se jich ptá. V tom ho přerušil Thajův hlas, že sestoupí o břeh níže, ať Tema ustoupí. Tema si byl vědom, že musí sestoupit nejdříve on, ale břeh byl strmý a potřeboval se o něco zachytit. Chytl se buvolova otěže a lehce našlápl na kraj břehu. V tom sebou buvol škubnul, nejdříve uhnul na jednu stranu, pak na druhou, ale našlápl na okraj, kde se pomalu snažil sesunout Tema. Promočená půda se pod tíhou a náporem těžkého zvířete sesunula. Tema cítil, že ztrácí rovnováhu a zvíře se na něho řítí. Spadl do spodního svahu a o pár sekund později, celou svou vahou, na něj upadl buvol.

Tělíčko malého chlapce se pod váhou těžkého zvířete vpilo do rozbahněné půdy. Thai se snažil zvednout svého buvola, ale ten se nebyl schopen zvednout. Ležel na boku a pod ním Tema.

Tema byl na místě mrtev. Jeho křehká schránka byla rozlámaná na mnoha místech. Cítil se lehký a nechápal, proč jeho otec klečí nad buvolem a ruce má sepjaté. Nechápal, proč se tam seběhla spousta dalších lidí. Viděl svou maminku, jak přibíhá také. I jeho sourozence. Nechápal nic. Netušil, že zemřel. O smrti doma nikdy nikdo nemluvil.

 

Isobell

 

Isobell si uvědomila, že udělala velikou chybu, když řekla své přítelkyni Michelle, že spřádá plán, jak získat barona Remonda. Neuklidnil ji ani fakt, že po celou dobu, co se znají, ji Michelle nikdy nezradila. Byla dcerou obyčejného zlatníka, který pro Isobell vyhotovoval šperky a znají se už od dob, co se stala vévodkyní. Baron byl pro ni jen další kořistí. Hrabě Whiterson zemřel před dvěma lety. Před ním měla za muže vévodu, ten však zemřel na souchotiny. Hrabě zemřel stár a příliš vyčerpán, aby stačil své nenasytné ženě. Ze začátku jí byl velice okouzlen. Byla milá, laskavá, skromná a vděčná za jakýkoliv projev lásky k ní. Pár měsíců po sňatku ji nepoznával. Změnila se v urputnou a zběsilou saň. Chtěla víc a víc a on nebyl schopen vyhovět jejím nárokům. Měla ráda hazard, ráda se ukazovala s mladými muži, neustále utrácela na Londýnské burse, nechávala bezhlavě restaurovat celý jejich dům, jehož interiér pak zdobily veliká pozlacená zrcadla, pohovky zdobené Milánskou krajkou, antické vázy a sochy dovezené z Říma a nejrůznější drahé předměty, které si zamanula koupit z financí svého muže. Libovala si v plesech a zábavách, pořádaných pro své dvořany, kteří jí neustále byli v patách, stejně jako křepeláci, které ji daroval sám baron Remond, okouzlen její sošnou krásou. Když jí uviděl poprvé na plese, který pořádala v domě nebožtíka hraběte a na který dorazil jen kvůli pracovním závazkům k jejímu muži, ztratil slova. On sám byl nejen velice pohledný, ale i velice bohatý a v té době byl již zasnouben s lady Annou. Ta ho tehdy doprovázela. Isobell z něho nemohla spustit oči a domáhala se jeho pozornosti. Pomyslela si, kéž by byl hrabě mrtev, usilovala bych o barona s velkou radostí. Isobell se baronovi na plese taktéž líbila, ale byl v počínání o její přízeň velice opatrný. Nechtěl si proti sobě poštvat hraběte. Měl toho muže ve veliké úctě, jelikož mu několikrát pomohl s investicemi, aniž by za to cokoliv žádal. Když hrabě zemřel, bylo mu jasné, že se hraběnka Isobell nebude zdráhat ho získat jako svého dalšího manžela.

Brzy pochopil, že její zevnějšek neodpovídá jejímu nitru.  Vyhýbal se jí, jak mohl a ona to vycítila. Neskutečně žárlila na lady Annu a spřádala plán, jak se jí zbavit a poštvat proti ní barona. Měla v plánu podstrčit baronovi falešné milostné dopisy psané lady Anně, které nechala sepsat rukou Michelle, s podpisem muže, který se Anně marně dvořil ještě před zásnubami s baronem. V dopisech popisuje jeho vzpomínky na ni a na žhavou, milostnou dlouhou aféru mezi nimi, nešetříc takovými detaily, že by se mohla červenat nejedna londýnská kurtizána. Isobell se neštítila jakékoliv intriky, jen, aby získala, co si zamanula. Nejedné ženě dokázala znepříjemnit život natolik, že se jí pomalu všichni z vyšších kruhů začali vyhýbat.

Isobell vstala od velkého zrcadla zdobeného mohutným zlatým rámem a navlékla si rukavice. Na stolku ležel svazek dopisů, který popadla a schovala pod těžké, krajkami zdobené suknice. Rozhodla se, že tuto práci odvede sama. Ještě jednou se podívala na sebe do zrcadla a uhladila si suknici s myšlenkou, jak útlý je její pas i po tom, co dala hraběti tři potomky. Své děti vídávala zřídka. Nechtěla se jimi obtěžovat a považovala je za velkou překážku. Musela však tajit, že ani jedno z jejich dětí nejsou nebožtíka hraběte, ale pozůstatky jejích nočních dostaveníček s muži různých původů. Měla strach z dalšího těhotenství, proto vždy, když otěhotněla znovu, vyhledala nejvyhlášenější bábu bylinářku a ta jí plodu zbavila.

Isobell se na sebe do zrcadla ušklíbla a rozběhla se směrem k zahradě, kde už stál její osedlaný italský hřebec. Rozjela se úprkem směrem k baronovu sídlu. Pokud se nebude zdržovat, mohla by tam být nejpozději do odpoledních hodin. Měla již plán, jak vše vykoná a opět se sama pro sebe zasmála. Svého koně po cestě vůbec nešetřila. Když projížděla přes Whileshirský les, ponořena do myšlenky sňatku s baronem, nedávala pozor a její kůň, snažíc se přeskočit spadlý kmen stromu, Isobell ze sebe setřásl a ta dopadla prudce na zem. Prudký a tvrdý dopad způsobil, že si baronka zlomila vaz. Opět se její duše vznášela nad tělem, chtíc se dostat zpátky do něj. Cítila, že zpět nemůže a podlehla vibraci temnoty, která ji pohltila.

 

John B.

 

            „Zlatíčka, nezlobte maminku a pomáhejte jí,“ řekl John svým třem dětem, otočil se ke své ženě a pohladil jí vzdouvající se bříško.

John nechápal, co se to s ním stalo, nemohl si vzpomenout, kde přesně je, přitom mu na mysl přišla ranní vzpomínka na jeho těhotnou manželku. Loučil se s ní a pohladil jí její rostoucí bříško. Pak odešel. Chvíli mu to trvalo, ale po chvilce pochopil, že je v práci. A ten výbuch… Výbuch! Cítil jak mu buší srdce a nebyl se schopen nadechnout. Zůstal uvězněn v dole. Bože můj, co se bude dít? Proč jsi to dopustil, pomyslel si. Neustále cítil pach plynu, který byl všude kolem.

Jsem tady sám, uvědomil si. Snažil se rozvzpomenout, proč. Ale ano, byl jsem dnes na úseku sám, chlapi jeli vyvážet vozíky nahoru. Rozhlédl se kolem a zjistil, že obě strany štoly jsou zasypány. Ticho, to ticho. Zaposlouchal se, zda nezaslechne nějaký zvuk či volání, ale ticho bylo přehlušující.

Určitě mě vyhrabou, najdou mě, nenechají mě tady, uklidňoval sám sebe. Ležel opřen o zeď štoly a hlavou se mu honily vzpomínky na jeho rodinu. Cítil, že vzduchu ubývá a ztratil pojem o čase. Upřel pohled před sebe a snažil se nasát poslední zbytky vzduchu do svých plic. Musím šetřit s dechem, nesmím dýchat moc zhluboka, dech raději zkrátím, pomyslel si. Pak ho přepadl šílený pocit strachu, byl natolik ochromující, že Johnovi zalepil plíce a zatemnil mysl. Nebyl schopen jasného uvažování. Takhle vypadá šílenství, napadlo ho. To nemohu dopustit! Nemohu se zbláznit. Má žena a děti mě potřebují! V tom jej zaplnil silný pud sebezáchovy. Vzal se tak náhle, hned potom, co jen na okamžik pomyslel na šílenství!

Dostanu se ven! Zvedl se, ale sotva vstal, neudržel se na nohou a lámaně se sesunul zpátky na zem. Pokusil se tedy plazit. Dech se mu krátil. Vzduch ubýval. Zbývalo ho již málo.

John měl nutkání něco udělat. Musel po sobě zanechat alespoň stopu. Jakoukoliv. Vzkaz, jednoduše cokoliv. Snažil se najít kámen s ostřejší hranou. Nemusel hledat dlouho.

Umíral malinko uspokojen, jelikož se mu z posledních sil, které ještě měl, podařilo vrýt do horniny nad sebou tento vzkaz:

„Zde zemřel John B., miloval svou ženu a své děti… Nezapomeňte.“

Pak vydechl naposled.

 

Linda

 

Prudce se posadila na posteli a rychle se nadechla. Srdce ji bušilo a snažila se rozvzpomenout na poslední momenty toho příšerného snu. Měla tmu před očima a v hlavě jako po výbuchu. „Výbuch! Ano, výbuch!“ Nadskočila s výkřikem. Vždyť se mi zdálo o nějakém výbuchu ve štole. Zůstala jsem tam uvězněná. To byl ten sen. Hrozný sen. A jak jsem se tam dostala? Jak ten sen vůbec začal? Pomyslela si. Pak jí myslí probleskla myšlenka, že šla do práce. Do jaké práce? Ptala se sama sebe. Do dolu, přišla náhlá odpověď. Do dolu? Co je to za nesmysl?

Najednou se spustil proud informací a Linda během pár sekund přesně věděla, co se v té štole stalo. Začala si vybavovat více než jen to. Před očima měla živý obraz krásné, těhotné ženy a sama sebe viděla jako muže. Je to možné? Podivovala se. Pak jí to došlo. Vždyť těch snů bylo více, nebyl jen jeden! Když ve své mysli pátrala postupně po všech příbězích, byla překvapena, jak je vše jasné a sotva pomyslela na jeden, vybavil se jí konec toho předchozího. Co to má znamenat? Kárala se v duchu. Co mi to má jen říci? Její mysl se opět vzdálila, v její hlavě bylo prázdno a přitom měla Linda jasno. Před pár dny absolvovala regresní terapii. Prošla s terapeutkou celé své dětství a také prenatální období, včetně porodu.

K regresi jí dovedly její životní okolnosti, které by mnoho lidí považovalo za těžké. Linda si pomalu uvědomovala svůj smysl existence a úkol tady na Zemi. Pracovala na sobě už nějaký čas, díky otřesům, které se jí v životě děly. A vida! Nyní se jí ve snu spustil proces vzpomínek na minulé životy. Linda byla nadšena. Vzala tužku a papír a snažila se každičkou vzpomínku či příběh sepsat. Stalo se tak. Vše chronologicky setřídila a pak si jen povzdechla, ovšem s úlevou a radostí.

Mám to! To je přesně ono. Zbytky kousků do mé životní skládačky.

 

Linda si již od svého útlého dětství připadala, že sem vůbec nepatří. Trpěla neustálým pocitem samoty, který ji provázel po dlouhá léta. Své dětství prožila v nemocnicích. Byla neustále neidentifikovatelně nemocná a každý pobyt v nemocničním zařízení jen prohloubil její pocity osamocení. Neustálá vyšetření, přecitlivělost její matky a věčné problémy s páteří se na ní podepsaly. Připadala si nechtěná, i když věděla, že rodiče jí mají rádi a snesli by jí modré z nebe. Linda to nazvala přílišným lpěním a nezdravou, sobeckou láskou. Proč to rodiče svým dětem dělají? Vždyť je to zvrácené, to s láskou nemá nic společného! Zlobila se na ně. Proč to dělají, zopakovala si sama v sobě tuto otázku. Najednou měla před sebou obraz jednoho minulého života. Života chlapce, o kterého přišli rodiče na rýžovém poli. Ano, chlapec Temu! To do sebe zapadá. Vytanul jí na mysl obraz těhotné ženy. Moje matka. Ano! I tehdy to byla má matka, která přišla o své milované dítě. A otec byl také tehdy jejím otcem. Proto na mně nyní tolik lpí! Mají o mně podvědomý strach, přesně jak mi to říkala terapeutka. I ona byla přesvědčená, že příčina může být v nějakém minulém životě.

Sotva to domyslela, hlavou jí probleskla další vzpomínka. Viděla před sebou postavu další těhotné ženy. Zase matka! Tehdy byla mou ženou! Linda opět pocítila úlevu.

Hezky se mi to skládá. Nechám vše plynout a další díly téhle skládačky do sebe zase zapadnou, utěšila se a měla pravdu.

A pak je tady ještě ta ztráta. Hrdlo se jí sevřelo. Pohladila si své ploché břicho a ponořila se hlouběji do vzpomínek.

Tak moc se s manželem těšili na jejich druhé dítě. Vše probíhalo dobře, ale v šestém měsíci těhotenství dítěti přestalo tlouct srdce. Nikdo nevěděl proč. Lékaři jí nebyli schopni odpovědět. Vyvolali jí porod. Nepřála by tento prožitek nikomu. Prožila si doslova muka. Opět nemocnice.

Najednou jí naskočil jiný obraz. Přesně tak to začalo. Své terapeutce na otázku, kde přesně je, co vidí nebo cítí, odpověděla, že trojúhelník. Chvíli nechápala, proč zrovna tento útvar a co symbolizuje. Pak pochopila zcela přesně. Dívala se zespodu na muže, přímo do jeho nosních dírek, který rámoval trojúhelníkový tvar, tedy nos. Ten muž byl oblečen do bílého pláště. Lékař. Otřásla se při této vzpomínce.

S terapeutkou procházela celé své dětství, byla v úžasu, kolik situací a detailů se jí během jedné terapie podařilo vybavit. Co všechno se v podvědomí skrývá, co vše je tam uloženo. Nyní nemá pochyb o existenci svých minulých životů, když se jí vybavily ve snu tak jasně. Pokud tak tomu je, má mi to říci daleko více než jen, že jsem byla nešťastným dítětem, opuštěnou a ztracenou duší v tak nehostinném světě. Musí pochopit další souvislosti a podstaty.

Jen stále nechápala současný svět. Lidé, většina z nich, jsou tak povrchní, nepřejícní, závistiví a tak konzumní. Stačí se podívat všude kolem. Vybavila si, s jakým odporem navštěvovala hypermarkety a velké kolosy obchodních monster. Její muž si v návštěvách těchto komplexů velice liboval. Pokud mohla, vyhýbala se těm místům, kdežto on tam dokázal trávit celé hodiny. Říkával tomu „rodinný výlet“. Otřásla se při této vzpomínce. Vybavila si, jak se lidé jako loutky promenádují od obchodu k obchodu, poflakujíce se po obchodní kolonádě s hamburgerem v ruce nebo s nožkou přes nožku vysedávající a planě klábosící u svého oblíbeného cafe latte. Tolik prázdnoty, tolik nepochopení.

Najednou jí přišla na mysl další vzpomínka. Modrý ostrov, tato dvě slova na ni zapůsobila jako mávnutím kouzelného proutku a její nitro se naplnilo nepopsatelným hřejivým pocitem. Ano, tam byla šťastná, tam cítila moudrost svého myšlení i konání, svět byl v souladu a harmonii, než přišla ta velká vlna. O Atlantidě slýchávala dlouho. Vybavila se ji píseň o této bájné zemi. Měla pocit, že jí text vtahuje někam, kde to dobře zná. Byly to však zlomky vteřin. Linda je nazývala vhledy a její terapeutka taktéž.

Stočila pozornost do snu a vybavil se jí přenádherný ostrov v celé své kráse. Měla muže a ten odplul někam na moři. Pak se muselo něco stát, něco, co bylo spouštěčem, že ostrov zmizel pod vodou. Vybavila si nádhernou faunu a flóru, skleněné, nadčasové obydlí plné světla a slunce, vybavila si také možnosti, které ostrov skýtal a také nespočet moudrých duší, které uměly disponovat velkým energetickým potenciálem. Cítila, že právě tento potenciál byl jejich zkázou. Opět měla vhled, že pár mužů a mezi nimi i ten její, odpluli na velikém vodním plavidle kamsi do dálav něco předat, jednalo se o něco důležitého a snad i to přispělo k zániku celé jejich říše.

Linda si uvědomila, jak lehce jí přicházejí na mysl intuitivní vhledy a pokračovala v rozvzpomínání se dále.

Ten další život, ano, tam už nebyla v roli moudré ženy, nýbrž v roli muže, který sice nebyl zcela hloupý, ale již se nechal ovládat svými pudy a instinkty. Žila život na nižší energetické úrovni. Měla pochopit i jinou stranu lidství než byla ta na Atlantidě. I nyní, když nazývá člověka jednodušším, se snižuje k posuzování a hodnocení.

Klesali jsme za ta období našich existencí, klesali proto, abychom se naučili přijmout dualitu tohoto světa. Ve hmotě je nemožné být jen u zdroje světla, musíme napřed projít temnotou a přijmout ji jako svou součást, abychom pochopili obě strany.

Její terapeutka během sezení prohlásila: Měli bychom milovat a přijmout své temné stránky, nepotlačovat je. Ony se pak s těmi světlými krásně propojí a vznikne právě ta potřebná a nezbytná rovnováha našeho lidství.

Mnoho lidí dělá pravý opak, pomyslela si Linda. Buď jsou v tak silné temnotě a odmítají to světlé, protože nevěří, že by mohlo existovat právě i to hezké a mezi hezké věci řadí pouze materiální statky, a pak další extrém a to, že tzv. duchovní éra si nastavila postoj pouze „světlého“ a na „temné“ pohlíží jako na něco, co už do jejich života nepatří. Většina z nich vysloveně lítá a konspiruje. Jsou vynikajícími teoretiky, dychtí po informacích, ovšem zatím neumí dát tyto teorie do praxe a jejich životy se po čase úplně hroutí.

 

Linda se vrátila zpátky k minulému životu šlechtice Erestora. Opovrhoval všemi a vším. Byl zlý, zneužíval, kradl, zabíjel a bál se smrti. Bál se, že jeho duše nenalezne klid.

Cítila, že se do toho života musí vrátit s terapeutkou. Zejména na sklonek toho života a zkusit nahlédnou do života duše, než se reinkarnovala dále. Najednou jí bylo jasné, proč mívá od dětství nedefinovatelné sklony se za všechno omlouvat a vinit. Mívá pocity, že se musí druhým zavděčit, ale stále na to doplácí. Druzí ji jen využijí a opustí. Tolika lidem v životě pomohla a nikdy nic za to nečekala. Nečekala? Najednou jí došlo, že vlastně očekávala, jen si to nechtěla přiznat. Očekávala vděk, pochvalu a lásku. Najednou se v ní něco uvolnilo. Zase pochopila malý kousek do své životní skládačky. Lpěla na věcech a lidech a proto, aby se uměla vzdát toho, co je pro ni důležité, musela si projít zkouškou ztráty dítěte.

Ano, moc na tom těhotenství lpěla a zahnala svého manžela do kouta jen proto, že za každou cenu chtěla dítě. Není divu, že se pak od ní začal odtahovat.

Byla lhostejná a myslela jen na sebe. Vždyť si vynutila násilím i nějakou tu dušičku, aby k ní přišla. Jí se tady vůbec nechtělo, a proto její tělesná schránka byla velice slabá. Všechno jí nyní dávalo velký smysl. Opakovala stejný program jako v minulosti. Chtít, mít a za každou cenu vlastnit.

Chudák její muž, uvědomila si, že on trpěl více než ona. Udělala si z něj pouze nástroj, aby si splnila to, co si zamanula.

Dítě není jen nějaká fyzická schránka, je to bytost lásky a duše, a pokud chce přijít na tento svět, musí si sama o to říci. Až nyní pochopila ty, kteří jí před nějakým časem přesně tato slova říkali. Tehdy nechápala a přišla si neschopná a litovala se.

Byla to pro ni velice důležitá lekce, kterou si musela projít, aby prozřela. Ve vesmíru neexistují náhody.

 

Další zkouškou pro ni byl život malého chlapce Temu. Byl to očistec života předchozího, života šlechtice Erestora. Opět ztratila rodinu a ztratila jí i v životě horníka Johna. Má ji to ukázat, aby na té své příliš nelpěla. Měla by jim nechat svobodu a prostor. Nechtít formovat život manželovi a synovi. Její jedenáctiletý syn jí dával mnohokrát najevo, že ho jako matka dusí. Vždyť i jeho alergie a astmata mluví za vše. Dusí ho svou přílišnou, sobeckou láskou a on nemůže dýchat a má už na její péči doslova alergii. A ten výbuch plynu! Plyn! Nyní si uvědomila, že má panickou hrůzu z pachu plynu již od dětství. Po každé, když odchází z domu, má až obsedantní tendence kontrolovat, zda je vypnutý plynový sporák a pokud kdekoliv ucítí pach plynu, jímá ji panika.

 

A co život baronky Isobell? Co ten jí měl říci? Byla povrchní, sobecká, jízlivá intrikánka. Opovrhovala vším a všemi, co nebyli na její úrovni. Hladila si své ego pozlátkem majetku a sexuálními avantýrami. Zatratila spoustu svých dětí jen pro svou tělesnou krásu, aby si nepoškodila své dokonalé tělo. Děti, kterým dala možnost přežít, odkládala do rukou chův a kojných a neměla k nim žádný citový vztah. Muže zneužívala a manipulovala s nimi. Byla uzavřená ve svém slepém světě a viděla jen sebe a nic víc. Napadla jí okamžitě asociace, že v následujícím životě byla také uvězněna. Zůstala zasypána ve štole a zemřela tam. Byla to jakási satisfakce, vyrovnání, za předešlý život plný rozmaru a pýchy.

            Pořád jí však nebylo jasné, kdo, nebo co rozhoduje o tom, co bude v následujícím životě prožívat a kým bude. Domluvila si proto v nejbližších dnes schůzku s regresní terapeutkou, aby nalezla na své zbývající otázky odpovědi. 

 

Autor: Ester Davidová – Vesmírná sinusoida – Okno do mé duše 

Pokračuj ve čtení
Mohlo by se Vám líbit
Ester Davidová

Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Více uvnitř články

Vítejte na stránkách Ester



Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Popularní články

Nahoru