Spojte se se mnou

Ester Davidová

články

Láska nebo závislost?

Závislosti mohou být různé. Na alkoholu, drogách, automatech, na jídle, ale i také na partnerovi nebo na dítěti. Tento program však není zcela v pořádku. Musíme si uvědomit, že přílišnou láskou a vlastnictvím, můžeme tomu druhému také ubližovat. Chceme mít, vlastnit a ovládat a tyto postoje nemají s láskou nic společného. Kdysi jsem si oblíbila velice jeden citát. „Milujete-li něco, nechte to odejít, vrátí-li se to, je to vaše, pokud ne, nikdy to vaše nebylo.“

 

Dusila jsem ho svou láskou

„Šla jsem na regresi kvůli syna, který má astma. Je mu 7 let a astmatem trpí od miminka. Když mě Ester uvedla do regrese, navázala jsem podvědomou komunikaci se svým synem a zeptala se ho, zda mi dovolí podívat se na jeho problém.  Když souhlasil, šli jsme dále.

Viděla jsem, jak jde žena ze svým dítkem po lázeňské promenádě. Ta žena ho drží za ruku, on sebou cuká. Chce běhat. Ona jej nechce pustit. Okamžitě mě napadlo, že ta žena jsem já a ten chlapec můj syn.  Držím pevně své dítě, nedávám mu volnost, takovou jakou potřebuje. Dusím ho!

Jdeme dále, kde to vzniklo a proč to vzniklo. Vidím své rodiče a cítím, že jsem ten program převzala od nich. Opakuji stejnou chybu. Maminka byla fixovaná na mého bratra, tatínek na mne. Starali se o nás tak usilovně, že se v tom nedalo dýchat. Bratr ve svých třiceti letech utrpěl těžký úraz. Byl řadu měsíců v umělém spánku připoután na lůžko. Věděla jsem, že odchází. Cítila jsem, jak jej maminka nechce pustit. Já si přála, ať odejde a už se netrápí, cítila jsem, že nebojuje, nechce žít. V tu dobu jsem otěhotněla a čekala jsem syna. Věděla jsem, že to bude syn hned od začátku. Zakázali mi návštěvy u bratra v nemocnici.  Umřel, když jsem byla v sedmém měsíci těhotenství.

V regresi jsme procházeli období, kdy bratr zemřel.  Vše se ve mně svíralo a špatně se mi dýchalo.  Pak jsme se s Ester zaměřily na pocity mého syna v bříšku. Byl to šok! Cítil to samé co já!  Celou tu dobu to můj syn cítil také! Svým prožitkem jsem ho dusila. Pochopila jsem, že mi můj syn měl nahradit mého zemřelého bratra. K tomu se pojil i strach, že bych mohla přijít i o něho. Svým strachem jsem ho dusila a ničila!

Na závěr jsem k synovi promluvila a učinila jsem odpuštění jim oběma. I já sobě jsem musela odpustit a postupně pak celou věc zpracovat. Odpoutat se a nechat syna jít svou cestou. Milovat ho, ale nedusit ho svou láskou. Chvílemi jsem pochybovala, ale když se synovi začalo ulevovat a záchvaty se zmírňovaly, byla to pro mě ještě silnější motivace, abych na sobě a na odpoutání pořádně zapracovala. Hlídala jsem si své myšlenky a v každém negativním momentu jsem se napomínala. Šlo to z tuha, ale byla jsem trpělivá, jelikož nadarmo se neříká, že trpělivost růže přináší.

 

Pokud svého partnera nezdravě milujeme, lpíme na něm a tzv. ho stavíme nad Boha a nadevše, může se stát, že v dalším životě nás týž partner může naopak nenávidět. A to proto, abychom se naučili nevytvářet extrém a jednali v rovnováze.

Láska až za hrob

Totéž řešila i Hanka, šedesátnice, která celý život obětovala svému despotickému a tyranskému manželovi, alkoholikovi, aniž by věděla, proč to vůbec dělá.

Hanka se v regresi vrátila v čase do období starého Egypta. Byla vdovou, manžela jí zavraždili nějací tehdejší pobudové a ona zůstala sama se synem. Velice na něm lpěla a dusila ho svou láskou. Když dospěl, všechny jeho přítelkyně, které kdy měl, natolik znechutila, že se s ním nakonec samy rozešly. Pokaždé se radovala a prožívala triumf. Syn s ní musel spávat v posteli a nakonec to došlo tak daleko, že si s něho udělala svého milence. Zůstal s ní do konce jejího života.

Další život se svým současným přítelem se odehrával o několik století později.

V regresi vypráví:

„Vidím se jako prostá dívčina. Mám na sobě jakýsi kroj. Kolem dokola jsou samé chalupy a já mám pocit, že se chystám na nějakou tancovačku. Pak vidím přicházet moc krásného chlapce. Ano, je to můj přítel a běží ke mně. Chytá mě kolem pasu a rozutíkám se s ním směrem mezi chalupy. Přicházíme na malé náměstíčko, kde je spoustu lidí a hraje muzika. Jdeme hned na parket a tančíme. Je nám spolu krásně. Naše rodiny se mají rády a plánují naší svatbu. Jsem velice šťastná. Miluji svého přítele nade vše. Tančíme spolu až do pozdních hodin. Jsem už unavená a on říká, že mě odprovodí domů. Vracíme se po pěšince mezi domy. Najednou se ze stínu vynoří tři muži. Jeden mě chytí a druzí dva povalí na zem mého milého. Všechno se děje tak rychle. Chci volat o pomoc a křičet, ale muž mi tiskne dlaň na ústa. Tiše přihlížím, jak ti dva kopou a mlátí mého přítele. Cítím veliké zoufalství a bezmoc. Pak ho svlíkají do naha a všechno co má na sobě i u sebe odnášejí. Já sotva popadám dech, přes slzy nic nevidím, jen vidím, jak k němu klekám a beru jeho zakrvácenou hlavu do dlaní. Mám pocit, že nedýchá. Křičím a volám o pomoc. Pak slyším přibíhat spoustu lidí. Odstrkují mě od něho a nic nevidím.“

Hanka dále popisuje, že pro ni život smrtí přítele úplně skončil. Uzavřela se do sebe, trpěla depresemi a lidé jí považovali za šílenou. Spáchala sebevraždu. Utopila se.

Hanka v regresi rekapituluje oba minulé životy a spojuje ho s životem současným.

Vypráví:

„Svého přítele Milana jsem poznala v době, kdy jsem se rozváděla. Můj exmanžel hodně pil a nerozešli jsme se v dobrém. Teď v podstatě chápu, že pokud odejdete ze vztahu, kde nejsou poměry urovnány a ještě v té době potkáte a začnete vztah s dalším partnerem, je to jako byste šli z deště pod okap. Já jsem si přitáhla podobného partnera, jako byl můj manžel. Ale s tím rozdílem, že s Milanem jsem vydržela téměř dvacet let! Dvacet let jsem se nechala citově vydírat a manipulovat! Ze začátku našeho vztahu byl Milan úžasný. První tři roky jsme prožívali líbánky. Bylo to úžasné období. Ale pak začal popíjet a začalo se to stupňovat. Já jsem žila v iluzi krásného vztahu dalších třináct let, i když mě pak napadal slovně, později i tělesně a jeho pití začalo být neúnosné. Neustále jsem věřila, že se Milan změní. Navštěvovala jsem různé kartářky a vědmy, aby mi řekly, že se tak stane a Milan prozře. Nestalo se tak. Pak jsem pochopila, že musím změnit sama sebe. A po dvaceti letech jsem se od něho konečně odpoutala a odstěhovala jsem se. Stala se z něho troska, alkohol ho zničil. Jeho rodina ho úplně zavrhla. Mi to však nedá a občas za ním chodím. Uvařit mu, uklidit a popovídat si s ním. Cítím, že je rád, ale ztrácí se mi před očima. Mám ho stále moc ráda, ale žít už bych s ním nedokázala. A zavrhnout ho také ne. Teď už chápu, že bych vytvořila extrém. V těch dvou minulých životech jsem ho milovala „až za hrob“ a nyní by to bylo stejné, kdybych s ním zůstala. Ovšem kdybych ho zavrhla, také by to nebylo správně. Tak mám pocit, že je to z mé strany vyčištěno.“

 

A co teprve, když svou láskou dusíme dítě, které se ještě nenarodilo? Je to vůbec možné? Jsem přesvědčena, že ano. Každá akce vyvolává reakci, stejně, jako tomu je v následujícím dotazu, na který jsem nedávno odpovídala ve své dopisové poradně.

Náš syn se narodil přidušený

„Drahá Ester, 
píšu Vám, protože jsem strašně nešťastná. Před pár dny se nám narodil chlapeček. Možná si nás pamatujete, žádali jsme vás s manželem, abyste nám pomohla pro něho vybrat jméno, a zároveň jsme se vás ptali, jakým směrem, by se měl, v životě ubírat.
Byla jsem nucena rodit císařským řezem, i když porod začal normálně vaginální cestou, protože se stav miminka se panu doktorovi nezdál. Nakonec to dopadlo tak, že malý nedýchal. Já jsem zůstala v nemocnici a malého transportovali do jiné nemocnice. Ještě v této chvíli leží na JIP, už se mu daří lépe, ale ještě to není úplně v pořádku. Moc mě mrzí, že náš maličký musí prožívat takovou hrůzu.
Mohla byste mi prosím říci, proč se to vlastně stalo?
Moc vám děkuji, Zdenka.“

„Dobrý den Zdeni,
naprosto s vámi soucítím.
Pamatuji si, že jste po dítěti moc toužili a tím jste už tehdy tvořili proces přílišného lpění na svém dítěti.
Situace, která vznikla, vás má naučit, že máte dát věcem volný průběh a svému synovi dát dostatečný prostor a svobodnou vůli volby. V jeho diagnostickém aspektu hraje výraznou roli jeho tatínek, váš manžel, ten totiž vytvořil podvědomý proces, že by chtěl mít život syna podle sebe nalajnovaný a lpí na jeho budoucnosti. Sama si vzpomeňte, na co jste se mě tázali před půl rokem. Nejen jaké jméno by bylo pro vašeho syna nejvhodnější, ale jakým směrem by se měl, v životě ubírat.
Váš syn ty vaše tlaky už v bříšku cítil a jeho plíce začaly stagnovat (dusil se právě tímto programem) a chtěl dát najevo, že nemůže být vše jen podle vás, tak jak vy chcete. On sám se rozhodl pro tento život s vámi, ale celou situací vás má naučit „nelpět na něm a nedusit ho přílišnou láskou.
Jeho duše se ozývá a dává vám najevo skrze své tělíčko, jakých chyb se dopouštíte, a vede vás k ponaučení. Zkuste s ním telepaticky promluvit a požádat ho o odpuštění, odpustit mu a odpustit hlavně sobě. Nesmíte se v žádném případě vinit! To by zničilo nejen vás, ale i jeho. Další aspekt jeho cesty je ten, že ačkoliv je silný a vše zvládne, bude velice přecitlivělý, plačtivý a závislý na vaši lásce. Nechci říci, že bude labilní – to ne, ale pomalejší. Bude řízen více intuicí než logickým uvažováním a vy ho musíte brát takového jaký je. Nese si z minulých životů úkol – naučit se žít v rodině jako vcelku a nesmí být ničím a nikým omezován, ale zároveň byste mu měli ukazovat cestu rovnováhy, zdravé lásky a svobody sebe sama. Pokud tohle pochopíte, dojde k jeho uzdravení. Síla myšlenky je mocná a teď záleží, zda tomu podlehnete, nebo si to vezmete jako ponaučení, protože vám, přesně již první den svého narození poukázal na to, co je špatně. Vzdejte se svých starých programů a nechte mu prostor. On se sám rozhodne, jakou cestou půjde. Jakmile to pustíte, vše se bude vyvíjet dobře.

Přeji vám mnoho síly, lásky a trpělivosti.“

„Milá Ester,

omlouvám se, že jsem se neozvala dříve, ale událo se spoustu věcí. Navíc máme mnoho starostí kolem našeho chlapečka. Tímto bych vám chtěla ze srdce poděkovat, jelikož jste mi svou upřímnou odpovědí otevřela oči. Velice to bolelo, nechtěla jsem si to přiznat, manžel už vůbec ne, ale nedalo mi to a při první návštěvě jsem našeho synáčka prosila za odpuštění a promlouvala jsem k němu. Nevím, zda pomohlo právě to, ale brzy se jeho stav stabilizoval a je to pár dnů, co nás propustili domů. Je to krásné miminko a dělá nám velikou radost. Vše vypadá, že je na dobré cestě.

Ze srdce děkuji, Zdenka.“

 

Ukázka z knihy Vesmírná sinusoida – Okno do mé duše, Ester Davidová

Objednat si jí můžete také tady: http://knihy.abz.cz/prodej/vesmirna-sinusoida-okno-do-me-duse

Pokračuj ve čtení
Mohlo by se Vám líbit
Ester Davidová

Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Více uvnitř články

Vítejte na stránkách Ester



Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Popularní články

Nahoru