Spojte se se mnou

Ester Davidová

články

ZDRAVOTNÍ PROBLÉMY – Jejich příčiny můžeme nacházet i v dávné minulosti…

Máme mnoho těl, ale převážně vnímáme jen fyzické. Další těla nevnímáme, pokud si je nezačneme uvědomovat na podvědomém základě. Na základě uvědomění si důsledků a příčin.

Také uvědomění si, že existuje něco více, než je jen materiální svět kolem nás.

Proto nás bolí ztráty majetku, ztráty blízkých osob, odchody partnerů a hlavně vnímáme intenzivně bolest fyzickou.

Otázka zní, proč tomu tak je. Spousta lidí stále hledá odpovědi. Příčina je v nás samotných.

Bavíme-li se konkrétně o naší fyzické schránce, tak věřme, že tělo je odraz, zrcadlo, ve kterém se odráží naše duše. Příčin může být několik. Jsou to naše postoje, tedy způsob myšlení.

Negativní myšlenky, které vysíláme, se v našem podvědomí hromadí a časem na sebe upozorní.

Jak tedy mohou na sebe upoutat pozornost, než tělesným signálem? Shromažďujeme v sobě zlost,

nenávist, pocity viny, závist a mnohé další několik let, někdy i několik životů.

Každá nemoc má své odůvodnění, každá je podchytitelná. Jakmile pochopíte příčinu, je nutné přijetí bolesti nebo nemoci, tedy ztotožnění a smíření se s ní. Přijmout jí jako naši součást. Jakmile se s ní ztotožníme, přestaneme ji intenzivně vnímat. Týká se to také handicapů. Například postižení má své opodstatnění v minulosti. Často se setkávám v regresní praxi s tělesně postiženými klienty, kteří se v minulém životě vysmívali a silně opovrhovali člověkem či lidmi s fyzickými nedostatky.

Karmický proces v základě funguje takto. Hodíme-li kamenem, nemusí se nám vrátit hned. Po něm hodíme dalšími, malinkými, či většími kameny a pak se divíme, že se na nás nečekaně přivalí velký balvan.

Ony karmické kameny, zátěže, se nám mohou vrátit řádově až za několik let, ale také až v dalších reinkarnacích, tedy v dalších životech.

Mnohé se ve fyzických příčinách asociuje. Tak například vrah, který prolije nevinnou krev v jednom životě, může vyrovnat svůj dluh tím, že prolije svou vlastní v jiném.

Jsme zároveň oběti i viníci.

Proléváš krev? Tvá krev onemocní. Leukémie.

Pro představu uvedu příklad jedenáctiletého chlapce, kterému již v jeho třech letech

diagnostikovali leukémii. Vesmír mu však dal šanci k nápravě a v šesti letech nemoc sama

odezněla. V terapii jsme zjistili, že v minulosti proléval krev na bojištích.

Ač několikrát raněn, neponaučil se. Bylo v něm mnoho zlosti a nenávisti. Oko za oko, zub za zub. Jak sám řekl.

V současnosti je citlivý a nejsou s ním větší potíže. Poslední dobou trpěl zažívacími potížemi a bolestmi hlavy, pokaždé před odchodem do školy. Jeho matka si myslela, že jen předstírá, aby do školy nemusel.

V noci se mu zdávají často se opakující sny, jak zápasí na bojišti. Totéž pak praktikoval v počítačových hrách a matka už nevěděla, jak mu je zakázat. Karmická odezva se projevila ve fyzické rovině jako varovaní před něčím horším, co by se mohlo znovu opakovat. Přišla leukémie.

Dostal šanci k nápravě, nyní je opět v pokušení. Je pouze na něm, co s tím udělá.

V regresích i po ní si vše velice dobře uvědomoval. Hezky vše komentoval a evidentně pochopil.

Střevní potíže – co zadržujeme?

Střeva symbolizují strachy. Lpění na starých myšlenkách. Držíme si své strachy v sobě, většinou je neumíme ani pojmenovat, protože mají svůj prapůvod někde v minulosti a jsou potlačené. Uvědomíme-li si je, pojmenujeme-li je, přijmeme-li je a přestaneme je živit ohlížením se zpět, co jsme udělali, neudělali, měli udělat, začnou i naše střeva lépe fungovat.

 

Ukázkovým příběhem byla klientka, trpící neustálými bolestmi břicha a střevními potížemi během nástupu jejího syna do školky. Úporné křeče se spustily prakticky kdykoliv nemohla být se svým malým synem. Často také, jestliže sama nebo se synem někam cestovala.

K tomu se pojila i panická hrůza z cestování jako takového.

Strach ji pohltil natolik, že se v místě bydliště pohybovala převážně na kole, do autobusu či vlaku nastoupila jen výjimečně. Ve vlaku ji navíc přepadaly panické ataky a pocity, že zemře.

Vracím ji do minulosti a dostává se mi do minulého života.

„Vnímám své zubožené tělo a je mi moc zle. Chce se mi zvracet a mám velký tlak v břichu, mám v něm velkou ránu. Jsem natažená na nějakých žebřinách, z něčeho mě obvinili a já nevím z čeho.“

Dávám ji prostor a čas vstřebat tyto pocity.

„Cítím křivdu a bolest, nevím, která bolest je horší, zda ta fyzická nebo ta duševní.“

Vracím ji zpět před tuto událost.

„Posuňte se zpět v čase ještě před tímto mučením a řekněte mi, co se opravdu stalo.“

Leží nehnutě, pak s sebou začne cukat.

„Jsem docela hezká žena, vidím kolem sebe domy, jdu ulicí a vnímám tlak v břiše, jsem hodně nervózní, nesu si tašku a spěchám, vcházím do hezkého domu bohatých lidí.“

„Vybavte si, Jani, co děláte a proč tam jdete.“

„Pomáhám těhotným ženám, které si nemůžou dítě nechat, byly nevěrné svému muži

nebo znásilněné, někdy se to nedaří a dítě v nich zůstane, většinou jsou to chudé ženy, na ulici,

občas potřebuje pomoci i nějaká vdaná žena, potratit nebo také po narození dítě odnést, většinou chudé ženy prodají své děti bohatým a ty bohaté je nechávají odnášet do sirotčince, jako že původ dítěte není znám.“

„Co se děje v tom domě?“ ptám se.

„Jedna žena potřebuje porodit v tajnosti a já ji mám pomoci, ale když tam vcházím, cítím, že není něco v pořádku, všude je služebnictvo a její matka, vidím spoustu krve, její manžel je již nějaký čas mimo domov a proto mohla donosit dítě v tajnosti, hrozně krvácí a má velké bolesti, upadá do bezvědomí, tuhne mi ruka, musím to dítě z ní vytáhnout, nejde to, bože, je mrtvé a ona také nedýchá, všichni se na mně dívají, já nemohu nic dělat, její matka řve jako šílená, ať ji pomůžu, ale já už nic nemůžu dělat.“

„Poznáváte někoho v té mrtvé ženě?“

Chvilku přemýšlí a pak říká: „Je to moje sousedka, bývalá kamarádka. Proboha, my se před několika lety pohádaly, odmítla jsem hlídat jejího syna, když potřebovala, pak mě pomlouvala a dlouho se se mnou nebavila.

Zřejmě tehdy zafungovalo její podvědomí a už nechtěla nést zodpovědnost za její dítě.

Pokračuje.

„Odsoudili mě, že jsem to zavinila já, zemřela jsem rukou jejího manžela, dlouho mě mučili, pak mě probodl dýkou, několikrát do břicha, bože, jak já je nenávidím, proč

mě tak křivě obvinili, já za to opravdu nemohla, ale to nikoho nezajímá. Umírám tam natažená, probodaná, cítím teplo, světlo, úlevu, je mi tak dobře, jen pořád nechápu proč, proč?“

Rekapitulujeme společně znovu tento život a děláme odpuštění. Chápe souvislosti. Jdeme

dále a ona hledá další život ve spojitosti s jejími problémy.

„Jdu ulicí a držím za ruku chlapce, tak šestiletého, doslova s ním běžím, cítím strach a

úzkost, bolí mě břicho, cítím v něm velký tlak. Mám strach, že mi ho opravdu vezmou.“

„Proč by vám ho měli vzít a kdo?“ ptám se.

„Vím, že o něho přijdu a nemůžu nic dělat, kolem mě projíždí auto, sedí v něm blond žena a nějací muži, auto zastavuje, chtějí mi ho odvézt, nemám se kam schovat, nemám ho kam

ukrýt, jsem židovka, můj manžel Němec, chlapec musí jít do služeb Německa a mě chtějí odvézt za prací, ale to jen tak prý říkají.

Muži vystupují z auta, musím mu jít sbalit věci, nemůžu nic dělat, jsem jako

paralyzovaná, mám strašný tlak v břichu, je mi tak těžko, co mu mám říct? Jak se na něho můžu podívat?

Nechci přijít o své dítě, nechci, aby mi ho vzali. Co když už ho nikdy neuvidím?“

Posouvá se automaticky dále a popisuje, jak jí dítě berou za usedavého pláče a křiku, chlapeček odjíždí a ona zůstává stát na ulici, vše se kolem ní točí, cítí neskutečnou bezmoc a bolest. Totéž prožívá i reálně, když má chlapec bez ní někam odcestovat nebo ho musí někomu svěřit na hlídání.

Nakonec jí odvážejí do koncentračního tábora a tam umírá na břišní tyfus ve strašných

bolestech.

 

Bolesti zad

 

Příčin může být několik. Pokud se na to podíváme diagnosticky, záda symbolizují: Nesu

si svůj kříž. Nesu si ho sám a nakládám na sebe příliš. Přijde-li klient s tímto problémem, vždy

říkám jedno a totéž:

„Příliš si na sebe nakládáte, chcete všem pomáhat, vyhovět a zapomínáte na

sebe. Neumíte říci dost a stanovit si svou vlastní hranici. Tady jsem já a tady jste vy.”

„Oni si umí poradit,” říkám paní po šedesátce.

„Myslíte si, že ne?“

„Kdepak, manžel si nepřihřeje ani čaj a děti toho mají hodně a musím jim pomoct s

vnoučaty.“ odpovídá.

„Takže máte pocit, že se bez vás neobejdou, že? A kolik času věnujete sama sobě?“ ptám se.

„Oni mě ale potřebují, to se nedá nic dělat,“ stojí si za svým.

„Co se stane, když onemocníte tak, že nebudete schopná jim nadále pomáhat?” pokračuji.

„Pak věřte, že i manžel si nakonec bude muset ten čaj připravit sám a vaše děti najdou nějaké

rozumné řešení, kam dávat své potomky na hlídání. Vy jste tohle dopustila, vy jste si je tak naučila.“

Této paní, paní Aničce, jsem nastínila, z čeho mohou pramenit její potíže se zády, ještě

před regresí. Bylo však důležité se podívat ještě na další souvislosti spojené s jejím problémem.

V regresích se Anička dostala do života někde na severu a popisuje:

„Je mi divně, klepu se, ležím a nemůžu se zvednout, je mi velká zima. Všude kolem mě je bílo, ležím na sněhu.

Hrozně mě bolí záda, nevím, jak jsem se tady dostala a jak dlouho tady ležím. Jsem celá ztuhlá a

mám strach, že tady zemřu.”

„Zkuste zjistit, co tam děláte a jak jste se tam dostala.“ říkám jí.

Vrací se zpět a vypráví: „Jsem v nějakém příbytku, všude kolem jsou kůže, kůže se zvířat, žiju tady sama, nikoho nemám, jsem lovec a chodím lovit. Žiju na samotě, daleko od lidí a většinu roku je tady sníh, jsem někde na severu.

„Co se děje potom?“ ptám se.

„Někdo vtrhl do mého příbytku, nějací zloději, a chtějí všechno, co mám, chtějí moji chýši, vzít mi to poslední, cítím velkou ránu do zad a do hlavy, nedokážu vstát, nemůžu se pohnout, pak se doplazím na svou postel, ležím a třepu se, je mi chladno, nemohu se pohnout, jsem úplně vyčerpaná, špatně se mi dýchá, ty bolesti jsou hrozné a já cítím, že nemohu nic udělat.

Umřu tady bez pomoci, umřu hlady, nemohu se o sebe postarat, mám strach. Upadám do

bezvědomí a mám pocit, že mě někdo někam táhne, cítím chlad, táhnou mě po sněhu ven, ta

bolest je strašná, nechávají mě tam ležet a vrací se zpátky do mého příbytku.“

Pokládám ji otázku, zda poznává někoho v těch lidech.

„Jsou dva, ale neznám je, ani z tohoto života je neznám, jsou to nějací cizí lovci, chtěli se

mně zbavit, jsou chamtiví a je jim jedno, že tady umřu. Taky tady sama umírám, opuštěná, už se

na sebe dívám shora.“

Vracíme se v tom životě ještě do dětství, které si vybavuje pouze útržkovitě. V osadě, obklopena milující rodinou, u ohniště, mnoho dětí, sourozenců. V dospělosti odchází mimo svou rodinu na samotu. Dala přednost samotě před civilizací a živila se lovem.

Když jsme rekapitulovaly tento život, byly zřejmé asociace ve spojitosti s nynějším

životem. Nyní je ráda obklopena svou rodinnou, snaží se udržet teplo rodinného krbu a chce

udělat pro své blízké maximum. Zrcadlí se extrém. Jak se říká, všeho moc škodí. Člověk by se

neměl obětovat na úkor sebe. Nemyslím tím dát přednost izolaci, jistěže je v pořádku, mít kolem

sebe lidi, kteří nás milují, a my milujeme je. Jen je třeba si uvědomit, že jsme přišli na tento svět

sami za sebe a nemůžeme lidi kolem sebe spasit a být pro ostatní nepostradatelní. Ve všem je

důležitá rovnováha.

 

Výhřez plotének. 

 

Mirek už v minulosti prošel regresemi u jiného terapeuta. Trápil ho výhřez plotének, měl za sebou několik měsíců léčení a rehabilitací, ale nic nepomáhalo.

Dalším důvodem bylo manželství. Míval pocity nepochopení. Cítil se stále vůči své rodinně povinován. Bral si toho na sebe moc.

Trpěl výčitkami svědomí, aniž by znal důvod. Stále pracoval a neuměl odpočívat.

V regresi vypráví:

„Je to hodně dávná minulost, spíše se chováme jako opice nebo zvířata.

Vidím, jak tahám svou partnerku za vlasy, táhnu jí po zemi, jako by byla kus nějakého hadru.

Moc ji ubližuji, hodně trpí, ale nic mi neříká, vidím jí to pouze z očí, padá na zem, dal jsem jí hroznou facku, spadla na nějaký kámen a je tam spousta krve, utíkám pryč a vydávám nějaké zvuky, běhám po lese jako šílený a strašně řvu. Cítím v sobě lítost a strašnou nenávist.

Skočil jsem z nějaké skály, nemůžu se pohnout, spadl jsem přes nějakou větev, strašně mě bolí záda,

padám dolů. Přibíhají další lidé z tlupy, odnášejí mě do nějakého přístřešku, nechce se mi žít,

vydechl jsem naposledy, odcházím ke světlu.“

Rekapitulujeme tento život a nacházíme souvislosti.

Ta žena tam byla jeho současnou ženou. Choval se k ní majetnicky, urážel jí, fyzicky

napadal a nakonec zabil. Jeho žena může nyní podvědomě cítit, že již v minulosti nebylo něco v

pořádku a jako by mu to nyní bezdůvodně vracela. On si uvědomuje, jak ji ubližoval a proto děláme

odpuštění.

 

Také v dalším životě se opět zrcadlily problémy s jeho zády.

„Jezdí tanky, je to strašný kravál, střílí se, jsme v zákopech, jsem asi Rus, střílíme po tancích, jsou všude kolem, vybíhám ze zákopu, běžím a střílím hlava nehlava. Jsou tam i civilisté, nevinní lidé, ale nám je to jedno, střílíme i do nich. Na vše živé. Máme z toho velkou radost.

Zabil jsem tam velkou spoustu lidí, může to být v Berlíně?“ ptá se mně.

Neodpovídám.

Nečeká na mou odpověď a hned pokračuje:

„Ano, je to Berlín, visí tam z velkého baráku

cedule a na ní je Berlin Stadt, už se vedou jen němečtí zajatci, pak tam jen tak sedíme, kouříme a

užíváme si ten pocit vítězství, slyším střelbu a pak cítím, jak mě zasahuje kulka do zad a další do

hlavy, pak jen ležím a vidím se shora. Bylo mi 32 let. Umírám. Odcházím pryč.”

 

Pak promluví tichým hlasem:

„Jsem ve světle, je mi tady krásně, je nás tady hodně, cítím se v bezpečí, je to nepopsatelné. Pochopil jsem, že lidé mají být na sebe hodní, laskaví a

pomáhat jeden druhému. Ať se děje cokoliv, musí si odpustit. Člověk má být vděčný za všechno, co mu život přinese. Přijímat vše. I když se člověk cítí ukřivděný, musí tomu druhému odpustit.

Já musím odpustit i sobě, uvalil jsem si na sebe trest, za to, co jsem dělal v minulosti. Tak si toho teď moc nakládám, jako bych si musel stále něco odčiňovat, aniž bych věděl co. Teď už to chápu.

Musím se mít rád. Nevinit se.“

 

Rakovina – malé nahlédnutí

 

Kapitolou samou o sobě je rakovina. Velice úzce souvisí se schopností nezištně dávat lásku. Rakovina ale může doslova sežrat zaživa i toho, kdo lásku rozdává. Důležité je přihlédnout také k orgánu, který rakovina napadla. Pochopit příčinu, přehodnotit své názory. Tuto kapitolu ponechávám pootevřenou. Každý musí příčinu svých nemocí najít sám.

„Orientace na fyzické tělo a na následky, nikoli na příčinu, je nesmyslná a nebezpečná stejně jako jsou nesmyslné obrovské výdaje na boj proti nemocem, a nikoli jejich příčiny. Hodit vinu na lékaře by bylo snadné, jejich postoj je ale ovlivněn myšlením celého lidstva, orientovaného dětinsky na následek, aniž by vidělo příčinu. V područí výdobytků civilizace zůstáváme všichni dětmi, pro něž  je pestře pomalovaná hračka mnohem zajímavější než

nevyhnutelné a životně důležité věci.“ (S. N. Lazarev)

 

 

 

Ukázka z knihy Karmická sinusoida – Z deníku regresní terapeutky 

 

Pokračuj ve čtení
Mohlo by se Vám líbit
Ester Davidová

Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Více uvnitř články

Vítejte na stránkách Ester



Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Popularní články

Nahoru