Spojte se se mnou

Ester Davidová

články

Ženy s pomačkanou duší.

„Člověk se může dostat do vyššího světa, jen pokud si prožil ten nižší. Můžete dosáhnout vyššího světa, jen pokud jste prošli vší agonií a extází toho nižšího.
Dřív než se lotos stane lotosem, musí se prodrat bahnem – a to bahno je náš svět.“ Osho

 

  1. července 2014

Poslední půlrok často řeším s ženami v terapii jejich ženství. Mnoho z nich si ve svých životech prošlo velice traumatickými zkušenostmi. Včetně znásilnění a zneužívání svými nejbližšími. Tyto příběhy ani mě, terapeutku, nenechávají chladnou. I když vím, že všechno má jakýsi smysl i důvod. Nedávno mi přišel dotaz na e-mail od jedné ženy.

 

„Esterko, jak si vysvětlujete takové ty případy, kdy je uneseno dítě a následně se dozvídáme, že bylo znásilněno a poté zabito, navíc svým vlastním příbuzným? Víte, mě vždy oblije takový strach, taková hrůza, a to ještě ani nemám vlastní děti, ale malého bratra. Myslíte, že jsem na dobré cestě, když si sama pro sebe vysvětluji, že my prostě nevíme, co za tím vším stálo? Jak se na to díváte vy, když pracujete s lidmi? Děkuji za váš názor.

Renáta“

 

„Reni, ani mě takové činy nenechávají chladnou, zvlášť nyní, když mám sama dítě a ještě k tomu děvče. To víte, že se ve mně pokaždé, když se o něčem takovém dozvím, ozve starý hlas ega a jakési touhy po pomstě a nepříjemný pocit z toho činu. Leč, když se na to podíváme i z té druhé strany, nic není náhoda. Člověk, který takový čin udělá, pravděpodobně sám prožil určité trauma zejména v dětství, mohl být sexuálně zneužíván, ale také nemusel poznat zdravou mateřskou lásku nebo ho naopak matka mohla příliš dusit svou nezdravou láskou. Taktéž mu v těhotenství mohla předat spoustu strachů a bloků, tedy pokud sama byla někdy v minulosti zneužívána.

Pak je tady další úhel pohledu, a to, že tito jedinci jednají pouze pudově, přízemně a ovládají je podvědomé programy, mnohdy spojené s minulými životy, kdy mohli být buď sami sexuálně zneužiti i zabiti, anebo sami páchali podobné věci. V další řadě si mohou se svými oběťmi, vyřizovat karmické dluhy, i ony mohly být pachateli podobných činů a jejich role se nyní vyměnily.

Jelikož jsou tito jedinci ovládáni přízemními pudy a nedokáží své chování přehodnotit, jsou nevědomí, tak jednají násilně.

V poslední řadě mohou být příčinou matky obětí. Ze své praxe vím, že ženy, které mají své ženství a sexualitu v silné nerovnováze, nevěří si, nemají se rády, opovrhují muži, nebo se nechají ponižovat atd., přitahují sexuální zvrhlíky anebo se samy stávají terčem sexuálních útoků. Tyto situace jim mají sdělit, na čem by měly zapracovat.

Když se na tyto situace podíváme z energetického hlediska, zjistíme, že pokud si nesou oběti a viníci stejnou energetickou vibraci, byť i na základě starého prožitku a zkušenosti, dojde ke střetu.

Víte, mohlo jít také o domluvu duší, ještě před narozením, aby si prošly i touto zkušeností. Zní to tvrdě, ale mnohdy i rodiče obětí i viníků mají něco pochopit.

Avšak v drtivé většině případů k pochopení nedojde. Zejména příbuzné obětí pohltí na dlouhou dobu jejich vlastní žal, velká ztráta, pocit křivdy a silná touha po odplatě. Takže se stále motáme v bludném kruhu. V kruhu obětí a viníků.

Proto musí změna proběhnout u každého jedince v nitru, tím se začne měnit svět a nebudou se dít tyto věci.“

Sexuálním zneužíváním si prošly i dvě mé klientky, které měly odvahu zveřejnit své příběhy a dokázaly o své zkušenosti otevřeně hovořit i s dalšími ženami. Příběhy Olinky a Patricie ti též ráda svěřím.

„Už jako malá holčička jsem se hodně uzavírala do sebe. Byla jsem raději sama a nebylo nic, o co bych se mohla se svými kamarádkami podělit. Nebylo nic, čím bych se mohla chlubit. Ostatní děti toho měly víc, více zážitků, radosti i pohlazení. Cítila jsem prázdnotu a smutek. Přitom jsem lásku tolik potřebovala. Naši rodiče nás měli rádi, ale jinak. Maminka často plakávala a já nevěděla, jak jí mohu pomoci. Proto jsem se všechnu práci doma i úkoly do školy snažila provádět přesně tak, jak to po nás chtěla, aby nebyla smutná a měla radost, že jí tím pomáháme. Otec byl alkoholik a matce vydělané peníze nedával. Chodívali jsme za ním do hospody pro drobné, abychom si mohli koupit něco málo k jídlu, když byla mamka v práci. Jak léta běžela, my rostli, staral se o nás převážně náš starší bratr. Měl za nás velkou zodpovědnost, v době, kdy mamka byla v práci a otec „doma v hospodě“. Byl to pro nás druhý táta a my ho poslouchali.

Jednoho dne ale došlo k něčemu, co změnilo celý můj život.

Chtěl po mně, abych se svlékla. Od pasu dolů, že se jen podívá. Já poslechla, z respektu, strachu a vím, že mi i vyhrožoval, ale už si přesně nevzpomínám, čím to bylo. Chtěla jsem to někomu říct, ale bála jsem se.

„Šílené, proč mě chce můj bratr vidět nahou?“ křičela jsem uvnitř. Chtěla jsem to někomu říct, ale bála jsem se.
Svěřit se mamce, když má tolik trápení a neustále pláče, bylo nemožné. Nikdy! Svěřit se otci, když dělá kravál stále, aby se pak doma křičelo a plakalo? Nikdy! Postupem času už bratr jen nekoukal. Osahával mě a stupňovalo se to. Jednou mě přinutil, ať si lehnu, líbal mě po celém těle a nakonec mi to dělal pusou, tedy orálně. Sám sebe u toho uspokojoval rukou. Hnusil se mi, bylo to pro mě odporné. Více si nikdy nedovolil, ale přesto jsem si přišla nečistá a raněná. Mé nitro křičelo a volalo o pomoc. Je mi z něho zle, chce se mi zvracet. Tiše pláču a modlím se, aby to už skončilo. Nechápu, proč jsem tehdy nechala sebou manipulovat, proč jsem to nechala dojít tak daleko. Byl to strach, bála jsem se.

„Nikdy v životě TO nikomu neřeknu,“ přísahala jsem. „Tolik se za to stydím.“

Čas plynul a přišla doba, kdy bratr musel na vojnu. Přišlo vysvobození a úleva. Skončilo to. Pak jsem nastoupila na internát. Byl to můj domov, bylo mi tam dobře. Našla jsem si tam spoustu kamarádek. Nikdo nekřičel, nikdo se nehádal, nikdo neplakal. V noci bylo ticho. Byla jsem tam šťastná. Přišly první lásky. Kluci se o mě zajímali, ale pořád byl tady onen strach. Chtěli mě držet za ruce, kolem pasu, políbit mě. Styděla jsem se, bála.

Láska na první pohled.

Po škole jsem se seznámila s mým budoucím manželem, bylo mi 19 let. A paradox je, že na bratrově svatbě. Byl velmi sympatický, stále se smál. Jeho radost na mě působila příjemným dojmem. Byl hodný, milý. Věděla jsem, že jsem se zamilovala. Bylo to nádherné, polibky, pohlazení mi nenahánělo strach, cítila jsem se s ním tak dobře a bezpečně. A především šťastně. Jenže věděla jsem, že nezůstane u polibků. Bála jsem se a cítila jsem svůj silný blok. Netlačil na mě. Byl trpělivý a o panenství jsem s ním přišla až rok poté. Byl opatrný, ale mé tělo bylo stáhnuté, sevřené.

Uvnitř jsem se pořád bála. Stále jsem se s ním milovala se strachem a napětím.

Narodili se nám postupně dva kluci. Manžel byl šťastný. Byla jsem šťastná maminka. Měli jsme hodného starostlivého otce, obětavého a láskyplného člověka. Byl mi vším. Měla jsem všechno, co jsem si přála. Jenom to milování, toho jsem se pořád bála. Léta běžela a manžel cítil, že není něco v pořádku. Od příbuzných jsem se doslechla, že si myslí, že mám asi milence, když ho často odmítám. Tolik jsem mu chtěla říct pravdu, ale nešlo to. Manžel náhle dostal zánět slinivky a po deseti dnech zemřel!

Moje láska, moje polovina srdce, můj princ odešel. Navždy.

Zůstala jsem opuštěná, sama s dětmi. Svět se mi zbortil jako domeček z karet. Kluci ztratili během 10 dnů tátu. Chtěla jsem si vzít život. Rozum však velel NE! Máš tady syny, potřebují tě. Po pohřbu jsem trpěla výčitkami. Nedávala jsem mu tolik lásky, jak by on chtěl, jak bych já mu měla dát. Život ho nebavil, trápil se. Proč jen jsem mu mé „tajemství“ neřekla! Určitě by to pochopil. Byl by mi oporou a společně bychom to už zvládli. Nic, nic jsem neudělala, nic jsem neřekla, umřel bez lásky. Kvůli mně! Navíc jsem se dočetla, že duchovní příčinou onemocnění slinivky je onen nedostatek lásky! S tímto pocitem jsem se vyrovnávala velice dlouho.

Osud mi po několika měsících poslal do cesty jiného muže.

První setkání v den narozenin mého muže. Ihned jsem si pomyslela, co když mi jej posílá manžel? Abych nebyla sama. Začali jsme se scházet. Byla jsem zamilovaná, mezi námi byla láska. Pomohl mi zvednout se ze země. Děkuji mu za to! Poslal mě k psychologovi. Byl však povahově odlišný, živelný a temperamentní. Časem byl prioritou v našem soužití sex. Zase ten sex. Sex, co mi připomínal utrpení a strach. Byla jsem nešťastná a nakonec jsem podlehla svým depresím a sahala jsem čím dál častěji po alkoholu. Jednou jsem se přistihla, že v sobě vidím otce, plakala jsem, až jsem se dusila, a v tu chvíli jsem si řekla dost. V té době mi přítel sdělil, že má již tři měsíce někoho jiného. Cítila jsem se podvedená, ublížená. Pocity úzkosti a poruchy spánku se prohloubily. Věděla jsem, že musím něco udělat, ale nevěděla jsem co.

 

Při vznikající krizi s druhem jsem hledala cestu, jak z toho ven. Četla jsem různou literaturu, klikala na různé stránky a jednou jsem v trafice narazila na časopis Záhady života. Zaujaly mě články o regresní terapii, které napsala Ester. A jelikož je z jednoho města, přihlásila jsem se na její přednášku. Cítila jsem, že Ester je človíček, který mi pomůže rozluštit hádanky mého života.

Na regresní terapii.

Měla jsem obavy, zda něco uvidím nebo ucítím. Ale šlo to nakonec hezky. Vidím a cítím, jak skotačím na louce, jsou mi 2-3 roky, jsem velice šťastná, pořád se usmívám a v ruce svírám krásné luční kvítí. Skáču a skáču a najednou jsem u maminky, nikdo jiný na louce není. Jen my dvě a naše chaloupka, chudobná, se zahrádkou a velkým dřevěným plotem. Maminka kope nebo ryje a má radost, že je pěkná úroda, já mám tu radost ještě větší, když vidím, jak je maminka spokojená. Najednou vidím, že někdo zapálil střechu našeho domečku, střecha hořela a my s mámou dostaly strach. Vidím přijíždět na koních několik vojáků. Mají boty s ostruhami a v ruce drží meče. Hledám maminku. Ta ve stejnou chvíli padá k zemi. Volám ji. „Maminko, maminko!“ Nehýbe se. Pořád na ni volám. V tom se jeden voják z koně ohýbá a mě bere do náruče jako nějakou ulovenou zvěř. Pláču a moc se bojím. Kam mě ti vojáci jen odvážejí?

Posouvám se v čase dále a vidím komnatu, jsem starší, tak 14 – 16 let. Jsem bosá, mám na sobě staré otrhané šaty. Pobíhám v kuchyni, je velmi tmavá s obrovským stolem, se svící uprostřed a s křížem. Rozhlédnu se po místnosti a v tom se objeví muž. Má na sobě velmi zvláštní oděv. Na hlavě, ve tvaru jakoby čtverce, černý čepec a na sobě dlouhé černé šaty, poznávám, že je to kněz. Začíná mě osahávat, já se snažím uniknout a dělat si svou práci. Jsem asi jeho služebná. Sápe se po mně a zvedá mi sukni, strhne mě čelem na stůl a zneužívá. Vůbec nepomáhá, že křičím, pláču a prosím o milost!

Až je po všem, mám pocit, že to nevydržím, srdce pláče a já s ním. Nenávidím ho! Nenávidím ho! Pak se vidím, jak mu při stolování nalévám něco tekutého do sklenice, on se napije a padá k zemi. Otrávila jsem ho. Jsem vysvobozená! Pak vidím náměstí, je prázdné, nikde ani živáčka. Něco mě táhne za krk, hlavu a mám pocit, že mi nohy visí dolů. Poznávám, že jsem za svůj čin byla oběšena. Mně to však vůbec není líto, jsem šťastná, že je konec. Umírám a v tom vidím, jak se i s mou duší zvedá nádherné světlo vedoucí k nebesům. Cítím se tak volná! To světlo mi i nyní, kdykoliv něco řeším, pomáhá odpoutat se od strachů a obav. Stačí, když si ho představím. V regresi se mě Ester ptá, zda někoho poznávám v mrtvé mamince. Automaticky odpovídám, že svou sestru. Máme k sobě nyní velice blízko. Na otázku, koho poznávám v knězi, odpovídám, že bratra. Už vím, proč jsem se v dětství nedokázala přinutit modlit! Rodiče to chtěli a nutili nás. Vadily mi kostely, společné modlení, faráři, kteří káží vodu a pijí víno. Uvědomila jsem si, že jsem v minulém životě udělala něco hrozného. Zabila jsem člověka, kněze. Proto jsem přišla na tento svět znovu, abych to napravila. Naučila se nebát. Byla sama sebou a nepotlačovala své emoce. Nebála se projevit, promluvit, ozvat se! Přijala své ženství a božství v sobě. A především si odpustila a odpustila ostatním. Bez toho se nelze posunout dále. Učit své syny vážit si žen, ctít je, milovat.

Když se můj přítel odstěhoval, byla jsem na pokraji zhroucení. Strachy byly čím dál silnější. Měla jsem pocit, že srdce to nevydrží. Bolesti na hrudi byly obrovské. Musela jsem si připomenout regresi u Ester a došlo mi, že to odpouštění musí být opravdové, plné, upřímné zevnitř mého Já. Neustále jsem odpuštění opakovala, snad tisíckrát denně, a za pár dnů jsem zjistila, že se cítím svobodnější a klidnější. Přišlo to. Přišlo hluboké odpuštění, ale chtělo to čas a trpělivost. Vše jsem opravdu přijala a teď vím, že svůj život tady a teď, přijímám s velkou pokorou. Měla jsem si prožít tenhle život se vším všudy. Bratr, otec, manžel, druh. Oni jsou ti, které mám přijmout. Ti, na kom se mám učit, abych pochopila. Pochopila sebe i je. Milovat a odpouštět, nebát se, nic nepotlačovat, nedusit se. Milovat sama sebe takovou, jaká jsem. Můj život se mění ze dne na den. Mění se i okolí. Mí synové, kteří nikdy nedávali city najevo, mě dokážou obejmout a říct mi: „Mám tě rád, mami.“ Až jsem poprvé plakala radostí a dojetím. Zanedlouho mě můj bývalý přítel čekal před prací s velikou kyticí. Bylo to neuvěřitelné. Poděkoval mi za ta léta prožitá se mnou, poprosil o odpuštění a popřál mi hodně štěstí a lásky. Naposledy jsme se políbili a objali. Cítila jsem nádherný klid na duši.

Na Vánoce jsem napsala svému bratrovi přání, kde jsem mimo jiné napsala, že mu odpouštím. Věděl určitě co. Neodepsal. Přeji si, abych mu pohlédla do očí a mohla ho láskyplně obejmout a říci mu: „Mám tě ráda, brácho.“ Každý z nás má v sobě skrytou třináctou komnatu. Ta má, byla dlouho zavřená. Nyní jsem velice šťastná, že jsem překonala samu sebe, zmáčkla kliku a nebála se ji otevřít.

Tímto mé tajemství svěřuji druhým a děkuji za vše, co ztrácím a co znova nalézám.

Olga.“

———————–

„Ptám se sama sebe.

Kde jsou hranice týrání ať už psychického, či fyzického? A kde jsou hranice sexuálního zneužívání? Mockrát jsem si během svého života kladla tuto otázku, co je přijatelné a co už ne a neznala na ni odpověď.

Nyní už ji znám. Tam, kde si je nastavíme každý sám za sebe!

Muži mne, stejně jako spoustu z vás (byť si to třeba nemyslíte), většinou zneužívali.

Naštěstí jsem nikdy nebyla násilně týraná. O to to bylo lepší, ale také horší.

Vy bité a fyzicky týrané, si možná řeknete, zda jsem nespadla z višně a zda mi dochází, jaké to je, pokud muž ženu třeba shodí ze schodů a pod nimi do ní ještě kopne.

Ne, nevím. A nechci to vůbec srovnávat. Ale také vím, že jsem si mockrát přála být udeřena. Ne, že bych toužila po týrání, ale proto, že rány a modřiny lze ukázat.

Člověk pak může křičet do světa – podívejte se, on je agresor, on mě bije.

Já byla týraná psychicky a sexuálně, navíc od muže, který byl pokládán za dokonalého manžela a otce. Jenže to není ve skutečnosti o křiku, o pomoci zvenčí, je to o tom, naučit si sama sebe vážit, sama sebe milovat. Bez toho se z toho nedá vystoupit.

Co vyzařujeme, to sklízíme. Čemu věříme, toho se nám dostává.

Nedáváš-li úctu a lásku sama sobě, od okolí ji nedostaneš. Věříš-li, že jsi méněcenná, či dokonce nic, tak prostě budeš.

Když pominu souvislost s hlubokou minulostí a karmou, tak mi mé hraniční limity nastavili mí rodiče.

Nikdo mě neočekával, nikdo mne tu nechtěl, byla jsem jen problém.

Při regresní terapii jsem v bříšku necítila žádné spojení s mou matkou. Nikdo na mě nemyslel, nikdo o mě nestál, rodiče jen řešili problém.

Po narození jsem hodně plakala, zřejmě jsem se hlásila, aby si mě konečně už někdo všiml. „Haló, rodiče, já jsem tady, já vaše dcera.“

Od otce se mi dostalo pozornosti v podobě facky (byly mi 2 měsíce). Další zkušenost, která mé hranice velmi výrazně ovlivnila, je z dětství a odhalila se mi v regresi.

Jsem čtyřletou holčičkou, je krásný slunečný den a jdu se svým tatínkem, který mne drží za ruku, na procházku. Mám na sobě květované lehké šatečky se sukýnkou nad kolena. Jdeme pěšinou k mostu přes řeku, kolem nás je nádherná svěží zelená louka. Za mostem se dáváme úzkou pěšinkou podél řeky, až přicházíme k ruinám starého domu. Vedle ní mě tatínek pokládá do trávy. 

 Již před mostem jsem věděla, co mne čeká a nechtěla jít dál. Nechtěla si v terapii přiznat, že jdu s otcem, nechtěla jsem zabočit na tu pěšinu a přemlouvala své vlastní pocity, že se musí mýlit. Má hlava křičela, že to nemůže být pravda, že tou cestou jsme určitě nešli. Uvnitř jsem však cítila, že lžu sama sobě. Ester mě pak vyzvala, a řekla mi, ať vystoupím z těla a vše jen nezúčastněně pozoruji. 

 Tatínek klečí u mých nohou, vyhrne mi sukénku, svlékne kalhotky – vše probíhá jemně a s otcovskou láskou. Zasouvá mi svůj prst do vagíny a po chvíli i penis. Cítím, jak mi krev stéká po zadečku. Jsem zmatená, nevím, co si mám o všem myslet. Cítím, že to není v pořádku, ale tatínek by mi přeci nikdy neublížil. Jsem tak zmatená! Nemám žádnou odpověď, je ve mně prázdno. Vše v sobě mažu. Nedokáži to přijmout, nedokáži s tím ani bojovat a tak to popírám. Zakrývám tuto vzpomínku na příštích víc než 40 let plátnem, na kterém je malé děvčátko v květovaných šatičkách na louce a vnímá jen tu louku. Svět není zlý, svět je krásná zelená louka a vše ostatní, co se mi vkrádá do myšlenek, je jen můj výplod. Svět není zlý, to já jsem zlá, že si to o něm myslím. 

 Ester mi pokládá ještě otázku, zda se to opakovalo vícekrát. 

 Vidím velmi ostře zářivou, jasně červenou barvu a i zřetelně strukturu povrchu gauče u nás doma (pořád ho máma má, jen je již notně vybledlý) a odpověď zní ano. 

 Dál už mě Ester netrápí.

Úplně stejně jsem reagovávala dlouhé roky. Nikdy jsem nedokázala uvěřit, že mi chce někdo ublížit. Nechtěla jsem si to přiznat, nechtěla vidět pravdu, nechtěla si přiznat, že svět je i zlý. Na každou zkušenost jsem pověsila plátno a přemalovala ji. Přesvědčovala jsem sama sebe, že to vše jen nějak asi špatně chápu. Člověk s nepomačkanou duší asi nepochopí a ťuká si na čelo, jak je možné pokládat za omyl, osahávání autoritami, pokusy o znásilnění známými, používání partnerky či manželky jako teplé nafukovací panny.

Byla jsem dlouhé roky zmatená úplně stejně jako ta malá holčička.

Nejspíš to také souvisí s dáváním pozornosti, náklonnosti.

Otce si z dětství téměř nepamatuji, ale dává mi to smysl. Chtěla-li jsem být „milována“ mužem, chtěla-li jsem, aby mi věnoval pozornost, aby o mne stál, tak jsem mu dovolila mne použít.

Matka mi dávala pozornost a něhu, když jsem byla nemocná, takže jsem byla nemocná téměř stále.

Nechtěla jsem se do tohoto světa vůbec narodit. Do takové temnoty, do takové lhostejnosti a nelásky. Z příšerné temnoty jsem odcházela už minule.

Zemřela jsem v koncentračním táboře a odcházela s pohledem na obrovskou neúctu k životu, která tam byla tak neskutečně silná. Byla přítomna v každém atomu ovzduší. Ta temnota na tomto světě je tak neskutečně hustá, temná a těžká.

Jenže ta temnota je v nás. V nás samotných. Ta temnota je neúcta a neláska a nepřijetí. A skrze druhé, je nám to sdělováno. I přesto, že dokáži být upřímně velmi milá, laskavá, přející, dávající, něžná, pozorná, přesto ve mně stále ještě není dost lásky k sobě, k životu, k Božímu stvoření. Byla jsem kritizována, ponižována, znásilňována. Psychologicky – nevážila jsem si sebe dostatečně, duchovně – nevážím si dostatečně Boha. I přes své dobré stránky neustále něco kritizuji, to a ono se mi nelíbí. Kritizuji Boha tím, že kritizuji jeho dílo a to aniž bych byla při své lidské titěrnosti schopna vůbec pochopit širší souvislosti.

Andílci, pomáhání, obětování se, modlitby za Zemi, vegetariánství, nic z toho vám nepomůže ke světlu, nic z toho z vás samo o sobě nesejme temnotu. Jen Láska. Láska k životu, k božímu stvoření, přijetí všeho, tak jak to je. A začít musíme u sebe.

Léčit, zachraňovat druhé, matičku Zemi, vysvobozovat uvízlé duše, to vše je v drtivé většině jen únik od nás samotných, od přijetí nás samých sami sebou.

Samo o sobě to není špatné, ale jde o náš skrytý motiv. Jen zakrýváme vlastní temnotu bílým kabátem.

Byla jsem Ester požádána o svůj příběh. Ale myslím, že není nakonec vůbec důležité, čím vším a jak se na mně muži provinili, navíc by to vydalo na samostatnou a pěkně tlustou knihu.

Ať jste na tom milé ženy jakkoliv, vězte, že nejste samy. Možná dokonce ta vždy usměvavá a upravená sousedka je na tom hůř, než vy. Možná ta protivná kolegyně z práce, co vás štve, je jen nešťastnou týranou ženou. Je nás vážně velice hodně, co jsme používány a zneužívány a týrány.

Ale nespílejme děvčata mužům. Skrze ně nás jen Vesmír učí, kde jsme ještě látku nezvládly. Každý den se na sebe usmějme, každý den hledejme v sobě více lásky. Více lásky k sobě. Tak, jak dokážeme milovat samy sebe, jen tak dokážeme milovat kohokoliv, či cokoliv jiného. Spousta nyní asi oponuje, že milují, minimálně své děti.

Nemilujete. Tedy milujete, ale jen tolik, kolik samy sebe.

Naše vztahy jsou skvělý ukazatel toho, kam jsme to samy se sebou už dotáhly, či nedotáhly.

Ani pěkná tvářička, ani pevné poprsí, ani štíhlý pas, ani postavení, ani peníze, ani vzdělání, ani znalosti, ani moc, prostě nic vám nepřinese vztah plný lásky, porozumění, pochopení, úcty, vstřícnosti.

Jen láska k sobě samé.

Patricie.“

 

Úryvek z knihy Vztahová sinusoida – Příběh pro Jasmínku, Ester Davidová

 

Pokračuj ve čtení
Mohlo by se Vám líbit
Ester Davidová

Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Více uvnitř články

Vítejte na stránkách Ester



Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Popularní články

Nahoru