O iluzi zvané „štěstí“

Když má někdo narozeniny, přejeme mu mnoho mnoho štěstí a život nejméně do sta let.

Když se někdo vdává, přejeme novomanželům mnoho štěstí, až do konce jejich dnů. Nejlépe, aby umřeli ruku v ruce, pod stromem, spokojeně, šťastně, na stáří. Bezchybný partnerský život. Bez problémů, bez strastí, s krásnými a zdravými dětmi.

Od malička nám byly předhazovány věty typu, „jednou budeš šťastná/ý, „jednou potkáš toho pravého/pravou“, „určitě se budeš mít dobře“…

Věříme sami těmto slovům, když je vyslovujeme?

Nebo jim chceme věřit, ale někde uvnitř na nás bliká varovná kontrolka, že tomu tak není a nebude?

Jsme opravdu nastaveni tak, že neumíme být skutečně šťastní nebo víme, že je štěstí pouhá iluze něčeho, co jsme si sami vytvořili?

Tak, jak to vlastně je?

Že neexistuje model dokonalého štěstí a nikdy existovat nebude?

Tak odkud se vzala tahle nešťastná iluze o štěstí?

Anebo…Může to být třeba tak, že na základě toho, co nás v životě potkává, můžeme celý systém harmonizovat a přijímat v životě vše, jako součást rovnováhy?

Něco vám svěřím.

Možná žijete v iluzi, že já, jakožto terapeut žiji modelovým, ukázkovým životem, naplněný štěstím, …vždyť přece už musím mít všechno zpracováno a jen tak dolešťuji malinké zbytky, ty maličké kousky ve svém životním obraze.

Omyl vážení.

Chcete znát pravdu?

Vy, kteří jste četli všechny tři mé sinusoidy, ve kterých jdu doslova s kůží na trh, víte, čím jsem si, byť už jako terapeutka procházela.

Věřte, že mnoho lidí, žije v iluzi, že terapeut, léčitel, atd, prostě jejich či jakýkoliv jiný guru musí prožívat štěstí. Být šťastný.

A když se ukáže opak, jsou na pochybách. Jsou zklamáni. Vždyť musí jít druhým příkladem!

Opět nastavení, že když né tento člověk (guru), tak pak už ani já ne? A vezme to lidem vítr z plachet, jejich iluzi o štěstí.

Od dopsání Vztahové sinusoidy uběhly dva roky. Za ty dva roky se toho v mém životě opět velice mnoho změnilo. Prošla jsem si dalšími hlubokými zkouškami.

Ovšem s tím rozdílem, že jsem přestala věřit právě na onu iluzi štěstí a tohle slovo vynechávám ze svého slovníku.

Téměř vůbec ho nepoužívám, a to, i když někomu přeji k narozeninám.

Před pár měsíci jsem zveřejnila na svém soukromém profilu fotku, kde vypadám „šťastně“.

Přátelé ji komentovali „ty záříš“, …vypadáš šťastně“…

Ta fotka byla pořízena, v době, kdy jsem si plnila svůj cestovatelský sen a myslela jsem si, že právě tam, až se tam podívám, budu neskonale šťastná.

Ha. Všechno bylo jinak. Právě tam, jsem si prošla tou největší vnitřní očistou a transformací v celém svém dosavadním životě.

A až tam, jsem pochopila, že jsem si záměrně na sebe naložila co nejvíce, abych to už konečně měla za sebou.

Ha, dopřeji si ono štěstí, kterému stejně nevěřím a pak se stejně rochním v trpitelském syndromu sebe sama.

Tomu říkám nastavení 🙂

Po příjezdu domů, po pár týdnech, koukám na tu fotku a říkám si, zvláštní, já na ní fakt zářím a vypadám klidně  a spokojeně.

A přitom, to, co jsem tehdy prožívala, se nedá ani popsat slovy. Nedefinovatelné zdravotní problémy, potrat,  úmrtí otce, konfrontace se smrtí.

A pak jsem to pochopila, pochopila jsem ten proces štěstí, který jsem doposud neuměla pojmenovat.

Vše, co se mi dělo a děje, přijímám, nevytvářím žádné boje, nic si nenalhávám a nesnažím se svět přesvědčit o opaku.

Již neočekávám, neplánuji, žiji jen pro tento den.

I kdybych měla zemřít dnes, v tomto okamžiku, mě naplňuje právě oním štěstím, přijetím celého procesu a všech situací, které mě na mé cestě potkávají.

Štěstí vychází z duše. Štěstí vychází právě z onoho zharmonizovaného energetického systému.

Nedá se nalézt na povrchu, ale kdesi hluboko uvnitř.

O štěstí se nemluví.

A pokud ano, není to štěstí, jak si mnozí myslí.

Je to jen iluze, kterému jsme dali jméno.

Štěstí je vnitřní stav a nikoliv situace.

A o tom právě ono štěstí je.

Ve své podstatě neexistuje.

Autor článku: Ester Davidová, článek vydán 2017