UKÁZKY Z KNIHY 

„Plno roboty na nás čeká. Není čas na zahálku! Samo se to nezrobí.” Zachycuji tyto věty a cítím z nich silné MUSY a také velkou únavu těla a duše. Též velkou vnitřní bolest, potlačenou, která souvisí se ztrátou syna, bratra mé babičky, kterého v jeho sedmnácti letech zabila střepina, v poslední den války. Praděda Alois si zakázal truchlit. „Na truchlení není čas. Musíme jít dál. Je třeba zajistit nám živobytí. Pocity musí jít stranou,” říkají jeho myšlenky a jeho životní dvacet devítka.

Pak ke mně přichází ještě další informace. Ta slova můj praděda Alois převzal od své matky Františky, mé praprababičky. Když pradědovi Aloisovi bylo dvanáct let, jeho otec, můj prapraděda Adolf padl na italské frontě. To ona, matka Františka, mému pradědovi Aloisovi opakovala, že na truchlení není čas. Vždyť zůstala se sedmi dětmi sama! Jejich nejstarší dítě zemřelo do roku po narození.

A on, Alois, jakožto nejstarší žijící syn, musel svého otce zastoupit. Byl okolnostmi nucen rychle dospět. Po svém otci převzal hospodářství a měl na starost obživu rodiny. Od jara do podzimu pracoval na polích a hlavně během zimy pak vykonával příležitostné formanské práce: nejčastěji rozvážel s koněm uhlí do domů na Ostravsku.

V tu chvíli přichází další uvědomění.

Jednak mých strachů ze ztráty mé jediné dcerky, které již nejsou tak intenzivní jako před pár lety, ale občas na mně nějaká ta vlna přijde. 

A jednak vnímám v sobě ten tlak programu – musíš. Tlaku toho slova. 

A vím, že si ty tlaky dělám už jen já sama. Nikdo nade mnou nestojí, nikdo na mě netlačí. Jsou do mě vepsány a moje nitro touží po jejich rozvolnění.

A pak přichází ještě další uvědomění...

Mezi vámi, devítkami, je mnoho starých a moudrých duší.

Přicházíte se sem rozvzpomenout a ukončit jak karmické, tak i rodové procesy.

Ovšem pokud se odpojujete od zdroje, nenasloucháte své intuici a vyššímu vedení, ztrácíte víru v život, sebe, zpochybňujete samy sebe, budete se stále točit v kruhu.

Nesete si v sobě vizionářské a spirituální schopnosti.

Ze všech životních čísel máte nejintenzivnější napojení na vyšší vědomí – Vesmírný zdroj. Ovšem jen tehdy, pokud se nenecháváte ovládnout hlavou a myšlením.

Jste schopny vidět dále než spousta lidí.

Dokážete načítat pocity i myšlenky druhých lidí.

Dokážete moudrým slovem i darem léčení druhým pomoci.

Ovšem pozor, máte tendence pomáhat až příliš, pokud samy sebe nemáte postavené na pevných základech.

Přílišná pomoc a angažování se do problémů druhých vás může nejen energeticky vyčerpávat, ale také ničit po fyzické stránce.

Můžete na sebe přebírat neduhy druhých lidí.

Je důležité, abyste uměly nastavit hranice jak sobě, tak druhým.

Naučit se odmítnout člověka, pokud cítíte, že by pomoc nepadala na úrodnou půdu nebo by vás vyčerpávala.

Také pokud se necítíte být v pořádku nebo by se jednalo o pomoc, která by byla nad míru vašich schopností.

Často se setkávám v odkrývání rodových příběhů s tím, že vyskytly-li se životní devítky v rodu, tak to byli většinou moudří i vědomí lidé s určitými schopnostmi a nadáním či darem. A obzvlášť pokračuje-li v rodu devítka, umí navázat na schopnosti svých devítkových předků.

Porodní báby, léčitelky, kartářky, věštkyně, báby kořenářky a bylinkářky. Lidé empatičtí, lidé, kteří uměli poradit slovem, a i takoví, kteří uměli ulehčit tělu i duši.

Znám i takové devítky, které jdou ve šlépějích jedinců ve svém rodu, aniž by je poznali, jako tomu je v případě Věrky, která vypráví:

„K práci na sobě mě přivedla babička, kterou jsem nikdy nepoznala. Mluvilo se o ní jako o moudré ženě, která pomáhala lidem. Vykládala karty a měla i další schopnosti. Uměla pomoci i v těžkých situacích, právě na duchovních cestách. Povídání o ní bylo a je pro mě jako magnet.“

Vy, devítky, máte strach naplno projevit svůj potenciál a využít ho.

Máte strach ze zneužití své síly.

Když už jste v něčem dobré, často své schopnosti zpochybňujete.

Ve Tvém rodu byli jedinci, kteří byli nadaní, ale buď jim nebylo dopřáno se plně projevit, anebo byli za své schopnosti vykořeňováni, znevažováni, zesměšňováni i trestáni.

Taktéž se jim jejich dar nebo nadání mohlo stát osudným.

Jejich strachy se vepsaly do Tvé buněčné paměti a omezují Tě v tom se plně projevit či uskutečnit to, co bys uskutečnit chtěla.

Ty se však již obávat nemusíš. Tebe žádný výsměch či trest nestihne.

Tvůj strach je neopodstatněný.

Budeš-li se svou energií zacházet moudře, v pokoře, můžeš být osobou, kterou chceš být, a dělat to, co by Tě naplňovalo.

Dělej si pauzy a nechej přicházet vhledy. Tvé napojení je silné, ale může ho narušovat lpění, analýza a chtění mít vše za každou cenu pod kontrolou.

Nezapomeň, že co je Tvé, Ti nikdy nebude odepřeno.

Odchází-li bytost ve vibraci čísla 6 smířená se svým odchodem, umírá ve stáří, nebo obklopená milujícími a blízkými lidmi, v odpuštění, není nic, co by ji tížilo na srdci a nelituje žádných věcí, které udělala či neudělala, odchází v důvěře a beze strachu a přijala svůj život takový, jaký byl.

Odchází s pocitem svobody a důvěry.

Přijímá svůj život jako dar.

Cítí vnitřní klid a propojení s Božstvím.

Přijímá svůj odchod a je propojená s ENERGIÍ DUCHOVNÍHO POZNÁNÍ.

Simona Monyová

Simona Monyová byla česká spisovatelka zaměřující se především na romány pro ženy, pro které sbírala inspiraci ve vlastním životě. Čerpala ze svých zkušeností, především s mezilidskými vztahy a domácím násilím.

Byla šarmantní, inteligentní a nadaná, navenek působila sebejistě a sebevědomě.

Kromě spisovatelky na volné noze byla i matkou tří synů (dva měla z prvního manželství, jednoho s druhým manželem).Simonu první manželství s klidným, introvertním a neakčním mužem nenaplňovalo, a tak se rozvedli. Ovšem dlouho sama nezůstala a brzy se vdala podruhé.

„Je zadlužený, nespoutaný, neuznává konvence a respektuje pouze pravidla, která si vytvořil sám. A právě to mě k němu přitahuje,“ nechala se slyšet budoucí nevěsta krátce před svatbou.

Své „ano“ mu řekla i přesto, že věděla o jeho kostlivcích ve skříni, a to byl začátek jejího konce.

Soužití s manželem bylo pro Simonu velkým utrpením. Jedenáct let ji týral a znásilňoval.

Volání o pomoc, které autorka nenápadně zanechávala ve svých románech a posléze i v textovkách přátelům, nebylo dostatečně hlasité.

Jednoho dne ale pohár trpělivost přeci jen přetekl. To, když Simona oznámila, že chce podat žádost o rozvod a že si přeje, aby se od ní a dětí odstěhoval. Od té doby se stýkali na její žádost pouze na veřejnosti. Bála se, že by na ni zase vztáhl ruku.

Jednou ale bohužel o samotě zůstali a její manžel jí zasadil šest smrtelných ran.

Simona Monyová byla životní číslo 7. Myslím si, že v tomto směru není třeba podrobně rozebírat, co si převážně ženy, životní sedmičky na své cestě životem nesou.

 

Jak už jsem uvedla v kapitole životního čísla sedm, ženy jako Marilyn Monroe, Iveta Bartošová, princezna Diana, nebo Simona Monyová, měly jedno společné.

Všechny potkal tragický konec.

Všechny našly svůj konec v náručí destrukce nebo sebedestrukce.

Byly pronásledovány. Kritizovány. Odsuzovány. Mučeny tělesně nebo duševně. 

Možná působily, že své ženské zbraně umí používat a využít, navenek vystupovaly sebejistě, přitažlivě a žensky, ale v jejich nitru se choulily malé raněné holčičky.

Sedmičky často cítí během života vinu, aniž by znaly její důvod i původ. 

Je to proto, že na sebe stáhly a naložily tíhu pocitů viny svých předků...

CHCI POMÁHAT. Další výrazný program, který se do Tebe z Tvého rodu opírá.

Ženy ve Tvých rodech pomáhaly za každou cenu a rozdávaly se pro druhé.

Litovaly se a žily v očekávání, že je budou druzí více chválit.

– „Mějte mě rádi,“ volalo jejich nitro, které prahlo po uznání a pochvale.

Přemírou pomoci zapomínaly na sebe a šly cestou sebedestrukce. 

„Byly doby, kdy jsem chtěla spasit celý svět. Když zemřela má maminka, která to měla stejně a každému za každou cenu pomáhala, její odchod se mnou silně zatřásl a uvědomila jsem si, že svou nemoc neměla jen tak. Že právě proto, že sebe stavěla až na druhé místo a zapomínala na sebe, jí to tělo dávalo najevo. Zastavovalo ji a ona ho stejně neposlouchala.

Vzpomínám si, že mi v dětství často říkávala: „Marto, je důležité, abys dělala druhé lidi kolem sebe šťastné, to Tě bude naplňovat a víc nebudeš k životu potřebovat.“ Věřím, že to samé jí říkávala její maminka, protože co si babičku pamatuji, mohla se pro druhé rozkrájet a nevěděla, čím by nám ještě udělala radost. Byla hodně nemocná, když zemřela.

A přesně to je pro mě ten moment uvědomění, že pokud tady chci žít v radosti a ve zdraví, užívat si života naplno, musím samu sebe postavit na první místo a přestat být tady pro všechny.“ Vypráví jednička Marta.

MATEŘSKÝ SYNDROM ŠESTKY – toť velké a ústřední téma Tvého životního čísla.

O životním čísle šest říkávám, že se na něm podepisuje mateřský komplex.

Buď je té mateřské lásky přespříliš, anebo je tam její velká absence.

Dovolila jsem si je rozdělit do těchto kategorií:

Syndrom opičí lásky

- Matky své dítě nechtějí pustit, lpí na něm a dusí ho svou nezdravou láskou, byť už je dospělé.

- Matka své dítě nenechá vyrůst, stále v něm vidí to své miminko. Upne se na dítě tak, že si z něj udělá potenciálního partnera.

- Trpí extrémními strachy o své dítě. Bojí se o ně až nezdravě a svůj strach na něj přenáší.

- Dítě je pro matku vším. Stává se pro ni tím jediným smyslem života. A když se potomek osamostatní, matka smysl života ztrácí.

Šestka také figuruje v otázce početí.

Neplodnost. Potraty a zamlklá těhotenství.

Žena si má něco uvědomit. Pokud nemůže otěhotnět, i to má svůj důvod.

Pokud potratí či plod zanikne – duše bytosti jí přijde svým krátkým životem v jejím lůně sdělit určité poselství, na čem by měla zapracovat. Těch témat, proč tomu tak je, je spoustu...

PŘÍBĚH RODU ŽIVOTNÍHO ČÍSLA ČTYŘI VYPRÁVÍ:

„Málo zbožnosti projevuješ, dcero. Bůh to vidí, jak bezbožná a nevděčná jsi, když odporuješ mně a matce,“ vyčinil Mikuláš své dceři Jenovéfě.

„Co matka s Tebou při narození vytrpěla! Ani Tví dva bratři jí tolik zabrat nedali! A to poslední jsi byla. Už tehdy sis v jejím lůně hlavu postavila a stejně tak činíš i teď. Málo pokorných myšlenek máš vůči svým rodičům, když říkáš, co bychom dělat měli!“

Otec Jenovéfy vládl doma i na statku pevnou rukou.

Její bratři se mu vždy báli vzepřít a poslušně plnili vše, co si otec zamanul.

I toho léta na ně neštěstí vztáhlo své ruce, jeden bratr ulehl v horečkách a druhý se zle při práci zranil.

Práce schopní nebyli a otec spílal Bohu. Úroda byla špatná, protože do Velikonoc na poli ležela sněhová přikrývka.

Jenovéfa toho léta dostala nápad, aby otec kus svých pozemků odprodal.

Zájemců by bylo mnoho.

On si však hlavu postavil a spílal zase jen Bohu, jaké špatné období na ně snesl.

Jenovéfa to však myslela dobře. Viděla, jak se otec a bratři do úmoru dřou a chtěla jim zároveň ulevit.

Jenže otec byl neústupný.

Jeho tvrdost se ještě prohloubila a pro ránu nechodil daleko.

Z jeho ženy se stával stín. „Nikdy nejsi při ruce, když Tě potřebuju.“ „Ta polévka je moc horká, to si mám hubu spálit?“ „Co těm slepicím sypeš, že tak málo nesou?!“ „Holku jsi špatně vychovala, tvrdohlavá je jak mezek a žádný chlap si s ní nebude vědět rady!“ nadával jí.

Vše bylo zle, ať udělali cokoliv. Jak matka, tak Jenovéfa nebo bratři.

Bratry navíc tloukl hlava nehlava za každý krok, který nebyl dle jeho představ, a i na Jenu několikrát vztáhl ruku.

Pacholci a děvečky si u nich ruce podávali – budou biti jako žito – otec křičíval, když někdo v tempu zpomalil či neudělal to, co měl.

Kdykoliv se Jena z něčeho zaradovala, otec zle na ni se podíval a zepsul ji. Co se směješ? To je Ti život k smíchu? Pomysli na to, jak náš pán Ježíš trpět musel, to si připomínej, než se začneš smát!

A tak Jena ve strachu v takové rodině žila a tiše se denně modlila za záchranu.

Útěchou jí byly procházky po lese a bylinková zahrada, kterou s láskou opečovávala.

Už odmala se zajímala, co která bylinka dokáže, a když ještě žila její babička, matka její matky, malé Jeně své poznatky a zkušenosti předávala.

Byla to laskavá žena, která však měla též tvrdý život.

Stejně jako její dcera i ona měla manžela despotu a zarputilce. I on k Bohu vzhlížel a lpěl na tom, aby i jejich děti byly řádnými křesťany.

Jena chodila do kostela s nechutí. Neztotožňovala se s tím, co v Bibli stojí, měla na to svůj názor. Stejně jako její babička.

Matka, ta už to měla postavené jinak. Tu výchova a víra jejího otce zlomila.

Jena se v babičce viděla a měla ji nesmírně ráda.

Když jí bylo osm let, babička náhle zemřela. Na zástavu srdce.

Jena si už tehdy myslila, že babičce puklo srdce z toho, pod jak velkým tlakem žila.

K uším Jeny jednou, pár měsíců před babiččinou smrtí, doneslo se, jak babička ke své dceři, její matce, promlouvá tichým hlasem, když ve světnici nad hrnci osaměly:

„Neměla sis ho brát, Ludmilo, on tě dřív či později usouží. Už tehdy, před svatbou, jsem tě varovala, abys nedopadla jako já. Mě tvůj otec také vzal kus života a já mu to dovolila. Ty jsi mě neposlechla a teď s modřinami na tajnou chodíš. Copak to je život? Vezmi děcka a běžte. Jakési peníze ušetřené mám a jít kam máš. Moje sestra v Hradišti se tě ujme. Je zajištěná a vzdělaná. Pomůže ti. Já už to tu na výminku dožiji, na mě si ten tvůj uřvanec nedovolí.“