UKÁZKY Z KNIHY 

 ... Nikdy jsem se například příliš nezabývala tím, jak prožili mí prarodiče a jejich rodiče válečné období.

Myslela jsem si, že se jich to příliš nedotklo, že tak nějak druhou světovou válku přežili bez velkých dramat.

Omyl.

Moje babička zažila velké bombardování, s rodiči a sourozenci se schovávali několik dnů ve sklepení a žili z malých zásob jídla a vody.

V den osvobození vedle ní a jejího bratra kousek za jejich domem na poli vybuchla bomba. Babička ztratila vědomí, na pár dnů ztratila paměť a přestala slyšet. Střepina bohužel zasáhla jejího sedmnáctiletého bratra, a ten zemřel.

V dalších dnech rodiče schovávali své dcery před osvoboditeli, protože ti si brali vše, co viděli, a co mohli ukořistit.

Jakmile jsem pronikla do příběhu mé rodiny, začala jsem si uvědomovat spoustu paralel jak se svým životem, tak i s životy mých dalších příbuzných...

CHCI POMÁHAT. Další výrazný program, který se do Tebe z Tvého rodu opírá.

Ženy ve Tvých rodech pomáhaly za každou cenu a rozdávaly se pro druhé.

Litovaly se a žily v očekávání, že je budou druzí více chválit.

– „Mějte mě rádi,“ volalo jejich nitro, které prahlo po uznání a pochvale.

Přemírou pomoci zapomínaly na sebe a šly cestou sebedestrukce. 

„Byly doby, kdy jsem chtěla spasit celý svět. Když zemřela má maminka, která to měla stejně a každému za každou cenu pomáhala, její odchod se mnou silně zatřásl a uvědomila jsem si, že svou nemoc neměla jen tak. Že právě proto, že sebe stavěla až na druhé místo a zapomínala na sebe, jí to tělo dávalo najevo. Zastavovalo ji a ona ho stejně neposlouchala.

Vzpomínám si, že mi v dětství často říkávala: „Marto, je důležité, abys dělala druhé lidi kolem sebe šťastné, to Tě bude naplňovat a víc nebudeš k životu potřebovat.“ Věřím, že to samé jí říkávala její maminka, protože co si babičku pamatuji, mohla se pro druhé rozkrájet a nevěděla, čím by nám ještě udělala radost. Byla hodně nemocná, když zemřela.

A přesně to je pro mě ten moment uvědomění, že pokud tady chci žít v radosti a ve zdraví, užívat si života naplno, musím samu sebe postavit na první místo a přestat být tady pro všechny.“

Vypráví jednička Marta.

Syndrom rodiče projektanta.

V rodech šestek, je další významný faktor, a to ten, že rodiče do svých dětí nejčastěji projektují své plány a nenaplněné sny. Chtějí své ratolesti vtlačit do formiček – značka Ideál, které mnohdy, ještě před jejich narozením, vytvořili.

Znala jsem člověka – muže, šestku, do kterého rodiče vložili veškeré naděje, upnuli se na něj – jako na jediného syna (dvě dcery šly stranou) a od kterého očekávali, že bude žít tak, jak chtějí oni.

Otec synovi vybral školu a zakládal si na tom, aby se z jeho syna stal lékař. Stejně jako on. Syn se otcovu přání podvolil i přesto, že se cítil nejlépe s kytarou v ruce, mezi muzikanty a lidmi stejně naladěnými, avšak se bál zklamat své rodiče, a tak upřednostnil titul před svým vlastním snem.

Tím silně potlačil své šestkové energetické centrum a dělal jen to, co se po něm chtělo. Ambiciózní rodiče měli svého syna i v jeho zralém věku pod neustálou kontrolou a on začal uvadat.

Ve svým necelých čtyřiceti letech onemocněl. Diagnóza zněla – nádor v čelním laloku. Rodičům se zhroutil celý jejich svět.  Otec zemřel pár měsíců po smrti syna. Prý již neměl pro co žít. Z matky se stala zatvrzelá a zarputilá žena. Dcery jako by neexistovaly. 

Jejich syn odešel v energii čísla sedm. - Více Vám ji rozvedu v kapitole – Umíráme tak, jak žijeme. 

PŘÍBĚH RODU ŽIVOTNÍHO ČÍSLA OSM VYPRÁVÍ:

„Juro, přestaň se ve smutku utápět. Vím, že je to pro tebe těžké, ale život jde dál. Oba chlapci nás teď moc potřebují. Tím směrem hleď, k nim! Tam soustřeď svoje žití. Vždyť oni mají jen nás!“ Promlouvá k Jurovi jeho sestra Milena.

Jura Milenu chytil za ruku a hlavou na souhlas směrem k ní kývnul. V očích se mu zaleskly slzy.

Milena má pravdu, pomyslel si.

Jiřímu se vzápětí myšlenky stočily do minulosti, do toho dne, kdy si ho Marta svou přítulností a jiskrou v oku získala. Tehdy jí z duše litoval. Chuděra sirota to v životě též neměla lehké. O oba rodiče v útlém věku přišla a byla vydána napospas milosrdenství svých příbuzných. Pověděla mu, že její strýc si na ni nároky už jako na mladou děvuchu dělal a chtěl, aby po vůli mu byla, ale ona si raději sbalila raneček a po nuzotě od vsi ke vsi chodila. Pak potkala jakéhosi domkaře Otu a ten si jí vzal. Ovšem brzy po veselce pro ránu nechodil daleko, a když byla v očekávání, tak Martu zbil tak zle, až z toho porodila, a ta to sotva přežila.

Když mu to vyprávěla, byl plný zlosti, a kdyby mohl, tak se do té vsi k tomu všivákovi rozjede a dá mu co proto. Ale Marta trvala na tom, že nechce o něm už nikdy slyšet, a navíc pořád manželé byli a on by jí dříve zabil, než aby jí dovolil se s ním rozvést.

Proto se usadila o kus dál a vzala službu v malé hospůdce v jejich dědině pod horami. Tam se také s Jurou poznali a oba se do sebe zahleděli. Jura nemeškal a po pár dnech jí nabídl, aby se i s malým synkem nastěhovala k němu. Však on má dobrou robotu a všechny je dokáže uživit.

V kamenolomu jeho obživa už několik let byla. A stejně jako jeho otce i bratra, než se stala ta hrozná nehoda.

Starého Juru, a i jeho bratra Františka v lomu zavalilo. Dlouho si to Jura vyčítal, to on tam měl být místo Franty. Ale na šichtu místo sebe tehdy jeho poslal, protože potřeboval cosik ve městě zařídit.

Franta na místě byl mrtvý a otce, starého Juru z pod kamenů polomrtvého vytáhli. Dlouho se dával do kupy. Nohy mu to rozdrtilo a žalem po mladším synovi mu srdce puknout chtělo...

Jak už jsem uvedla v kapitole životního čísla sedm, ženy jako Marylin Monroe, Iveta Bartošová, princezna Diana, nebo Simona Monyová, měly jedno společné. Všechny potkal tragický konec. Všechny našly svůj konec v náručí destrukce nebo sebedestrukce. Byly pronásledovány. Kritizovány. Odsuzovány. Mučeny tělesně nebo duševně. 

Možná působily, že své ženské zbraně – půvaby umí používat a využít, navenek vystupovaly sebejistě, přitažlivě a žensky, ale v jejich nitru se choulily malé raněné holčičky.

Sedmičky často cítí během života vinu, aniž by znaly její důvod i původ. 

Je to proto, že na sebe stáhly a naložily tíhu pocitů viny svých předků.

S velkou pravděpodobností ji cítila i Simona, když dovolila, aby s ní její muž manipuloval, týral a bil jí, zatímco ona za něj platil dluhy a stále ho omlouvala.

Simona zůstávala v roli oběti a dovolila, aby jí její muž ubližoval. Měla dost prostředků na to, aby se od něho odpoutala, ale oběť v ní, strach a nedostatek sebedůvěry jí v tom bránily.

 

Její tragický odchod v energii čísla 6 vypovídá o tom, že její duše odcházela ve vibraci utrpení a strachu. Nechávala se ovládat. Neuměla nebo možná nechtěla nastavit svému tyranovi hranice.

Žila v očekávání, že se věci kolem ní samy změní, protože se sama bála tu změnu udělat. Držela si své jistoty, protože to pro ni znamenalo bezpečí.

Šestka svým tvarem připomíná malý bič, oprátku, která dokáže obtočit a nepustit.

Svazuje, ovládá, uzurpuje, nárokuje, poutá i zotročuje. 

Bůh ví, jaké dávné trauma leželo pohřbeno v nevyslovené rodinné historii Simony. Co a proč chtěla její duše svým tragickým odchodem odčinit. Co uvízlo v její buněčné rodové paměti, že samu sebe trestala soužitím s tyranem...