Ukázky z knihy Vesmírná sinusoida 

   Vinit se? Kdepak, já se neviním! Z čeho? Proč? Vždyť nemám důvod. Myslíte si to také? Zkuste jít do hloubky sebe sama a zamyslete se. Když opravdu zapátráte, zjistíte, že za většinou našich neúspěchů, nespokojeností, nezdarů, finančních omezení, vztahových i zdravotních problémů, stojí pocit viny.Takový jedinec si pak uvědomí, že je ve svém životě stále něčím a někým omezován a je obklopen z valné části negativními lidmi. Lidmi, kteří ho obviňují, ať udělá cokoliv, vylívají si na něm zlost, limitují ho svým strachem anebo v něm strach spouští. Přesto je touha zavděčit se i tomu největšímu škodiči velice silná. Pocity viny mohou být mnohým aktérům skryté, neuvědomují si, že tendence za každou cenu pomoci svému okolí, rodičům, přátelům a spasitelské sklony, nakládání si na sebe příliš a dření do úmoru jsou ukazatelem silně zakořeněného programu viny....


Dobrý den Ester. Naše rodiny, zejména ze strany otce, měly vždycky blízko k alkoholu. Otec zemřel před dvěma lety při autonehodě, jel opilý na kole a vřítil se pod kola kamionu. Můj pětadvacetiletý bratr má sklony také popíjet, ale dělá to tajně. Zavírá se do dílny, pod záminkou, že má mnoho práce. Pracuje totiž se dřevem, ale výsledky jeho práce neodpovídají času, který v dílně stráví. Když se ho zeptám, jestli má nějaký problém, odpoví mi, ať se starám o sebe a je na mně zlý. Ve svých třiceti osmi letech je svobodný, nikam nechodí a neumí s nikým navázat vztah. Můžete mi prosím poradit, jak se mám s ním bavit a jak mohu pomoci? Je mi ho moc líto. Radka....


Odsudek vůči penězům může být také příčinou jejich nedostatku. Mnoho lidí bere peníze jako nutné zlo a tím je zavrhují. Přitom by jich chtěli mít dostatek. Velkou nenávist k financím si vypěstoval Jaromír, jehož dluhy nabývaly nevídaných rozměrů a on se ocitl v začarovaném kruhu. Věřitelé byli neúprosní a jeho firma krachovala. „Víte, od malého kluka jsem doma slýchával věty typu: To stojí hodně peněz, to ti nekoupím. Na to nemáme. Zase jsme bez peněz. Rodiče se denně hádali kvůli penězům. Raději jsem po nich nic nechtěl, abych nemusel poslouchat jejich křik,“ rozvzpomínal se Jaromír na své dětství v regresi....


V době, kdy mi diagnostikovali rakovinu děložního čípku, jsem už několik měsíců opět řešila vztah. Vytvořila jsem si velice negativní program. K partnerovi i k sobě. Zavrhla jsem v sobě ženství, připadala jsem si málo dobrá, málo schopná. Jeho jsem odsoudila. A taky jsem zapomínala na své tělo. Oddávala jsem se světským radovánkám. Alkohol a msta ve formě střídání partnerů. Mstila jsem se mu zato, že ke mně nebyl upřímný a podváděl mně. Ve skutečnosti jsem se mstila sobě. Sama sebe jsem vinila. Až pak jsem pochopila, co vina a lítost dokáže. Na jedné straně, kdesi uvnitř, ve svém podvědomí jsem se vinila za to, co jsem kdysi páchala a kým jsem byla, a na straně druhé jsem se litovala. To je smrtelná kombinace. Odsoudila jsem se k zániku....


Po propuštění z porodnice mi nastaly krušné šestinedělní časy. Dva týdny jsem si hrála na hrdinku, že vše zvládnu sama a žádnou pomoc nepotřebuji. Přece se umím o svou dceru postarat sama. Jasmínka často plakávala, má prsa byla bolavá od neustálého kojení, mé tělo taktéž, celý den jsem dokázala nejíst, jelikož mě natolik zaměstnávala, že to nebylo možné. Byla jsem ráda, že si dojdu na záchod a dám si rychlou sprchu a pak zase spustila pláč a kojilo se dále. Dalibor se mi čím dál tím více vzdaloval a očividně jsme mu lezly na nervy. Ráno odcházel a večer se vracel. Bylo mi hrozně. Denně jsem měla na drátě maminku, která mi udělovala mateřské rady. Pak to vyvrcholilo silnou poporodní depresí a já jsem k malé pocítila neskonalý odpor a zlost. Hněvala jsem se na ní a pak mi to přišlo líto. Plakala jsem i několik hodin vkuse. Cítila jsem se sama, nepochopena, čtyřiadvacet hodin s dítětem v náručí či u prsu. Když na pár minut usnula, usínala jsem také. Byla jsem jako stroj, vyčerpaná, bolavá, hladová a citově vyprahlá.


Často se setkávám s příběhy, kdy se novorozenec narodí s omotanou pupeční šňůrou kolem krku. A ze své terapeutické praxe vím, že děti, které se narodí takto přidušené, se většinou na příchod do tohoto světa příliš netěší. Buď byly v bříšku maminky vystaveny různým tlakům, nebo se jim otevřel nějaký negativní prožitek z minulé reinkarnace. Tak jako Lukášovi, který mě vyhledal s problémem neustálé nedůvěry vůči lidem, silným nedostatkem sebevědomí, s intenzivními návaly lítosti a pocity nedocenění. V regresi se dostáváme do prenatálního období a Lukáš vypráví: „Maminka se na mě těší, ale cítím, že toho má hodně. Pořád něco dělá a můj bratříček jí pořád zaměstnává. Maminka ho pořád nosí, věnuje se mu a mám pocit, že zapomíná na to, že mě má v bříšku. On stále vyžaduje pozornost. Moc se ven netěším. Maminka na mě určitě nebude mít tolik času, když má ještě jedno dítě. Nechápu, proč si mě tak brzy pořizovali