Mí (ne)rozluční přátelé: ÚZKOSTI, STRACHY, DEPRESE A PANICKÉ ATAKY.

Se strachy, úzkostmi, depresemi a panickými ataky, jsem sváděla bitvu mnoho let.

Vzpomínám si na doby, kdy jsem si začínala myslet, že takhle už budu žít napořád. Že to tak má asi každý. A že neexistuje nic, co by mi ty démony mohlo pomoci porazit.

A možná, že vám mé zkušenosti a prožitky, byť jsou jen ve zkratce, pomohou zvednout těžký poklop a odhalit původ, odkud ti samozvaní démoni pochází a navedou vás, jak s nimi uzavřít příměří.

Strachy. 

Ty mě provázely od dětství, kam až má paměť sahá.

Přicházely v různých etapách. Vynořovaly se a zase schovávaly.

Byly různé a většinou tématické.

Dala jsem jim nálepku „hmatatelné a nehmatatelné.“

Strachy se později překlenuly v panické ataky. 

Ti, kteří je prožili a prožívají, ví, o čem hovořím.

Je to jako by vás uchopila neviditelná ruka, která vás stahuje do temnoty a vy ztratíte kontrolu nad sebou samým i nad reálným světem.

Srdce se vám buší, tělo  se třese, nemůžete se nadechnout, oblévají vás vlny strachu, paniky a horka.

Máte pocit, že jste mimo tělo a všechno se kolem vás odehrává jako ve filmu.

Lékaři vám dají léky na úzkost nebo nasadí antidepresiva. O této zkušenosti bych také mohla dlouho vyprávět.

Léky nic neřešily. Jen mě to otupily a zatlačily příčiny do kouta.

K řešení jsem si musela dojít sama.

Kdy to začalo?

V podstatě celé to strachové a panické martýrium začalo úzkostmi v dětství.

Čtenáři mé knižní prvotiny Karmická sinusoida, kteří se s mým životním příběhem seznámili, ví, že jsem neměla dětství nikterak růžové.

Hádky rodičů, výbušný otec, neustálý tlak ze strany rodiny a okolí, nepochopení a nedůvěra, to vše se na mně podepsalo. Byla jsem citlivější jedinec a vše se mě velice dotýkalo. Uzavírala jsem se do svého světa. Jakákoliv disharmonie mě  trhala na malé kousky.

Denně jsem se probouzela se sevřeným žaludkem a úzkosti provázely problémy s příjmem potravy.

Rodiče mě považovali za labilní a přecitlivělou. Jakmile jsem se začala otevřeně emočně projevovat, byla jsem hysterka. Když jsem nemluvila, byla jsem citlivka.

Více emocí nebo žádný emoční projev, všechno bylo špatně.

Tyto stavy mě provázely až do dospělosti. Později jsem je otupovala alkoholem, léky a také drogami. Hledala jsem únik do jiných světů, kde mi bylo v tu danou chvíli dobře. Pochopitelně bez těchto preparátů se stavy , prohlubovaly a vládu převzaly těžké deprese.

A po 31 letech do mého života vstoupily regresní terapie. Světlý bod. Záchranný bod, který mě pomalinku začal vyvádět z toho bludného a démonického  kruhu.

Začal proces hledání, uvědomování, konfrontování se sama se sebou a především osahávání si příčin a souvislostí.

Na co jsem si přišla? 

Pochopitelně se na mě nepodepsalo jen dětství, ale také dávná minulost.

Ono totiž některé opakující prožitky a  situace nám aktivují paměťovou stopu těla a duše.

Já přistupuji k minulosti a minulým životům jako ke studnici pravdy, do které, když nás to pustí a jsme připraveni,  nahlédneme a můžeme v ní nacházet odpovědi, příčiny a souvislosti.

Když zaujmeme k situacím jiný postoj a začneme jednat jinak, nemusí se nám lekce opakovat.

Jak jednat a žít jinak?

V souladu sám se sebou. Se svými skutečnými pocity.

Žít v pravdě. Nelhat sobě ani ostatním.

Naslouchat svému nitru, intuici.

Prostě narovnávat všechny pokřivené programy, které pokřivily naše duše a naše těla.

A hlavně! Převzít zodpovědnost sám za sebe.

Přestat obviňovat z toho, co se mi děje své rodiče, děti, partnery, okolí, politiku, osud, Boha a život sám.

K tomuto poznání a pochopení jsem si došla, když přišla na svět má dcera. Trpěla jsem téměř rok poporodními depresemi. Bála jsem se zodpovědnosti. Jakpak by ne, když jsem nechtěla převzít zodpovědnost sama za sebe a co tak za dítě! A co když že budu špatnou matkou? Budu opakovat stejné chyby jako mí rodiče?

Spílala jsem na osud, na život, na chlapy. Na to, že jsem na všechno sama. Přitom jsem sama byla svým strůjcem a má duše věděla, do čeho jde.

Dále – neustálý, celoživotní tlak MUSÍM… jak můj, tak ze strany okolí.

Chtít mít vše a všechno pod kontrolou.

Tělo už tyto procesy nedává.

Proto reaguje panikou „a křičí: „Sakra, už se všechno nesnaž řídit a mít ve své režii! A začni důvěřovat sobě a procesu!“

Rozkličování a uvědomění, že některé strachy nejsou mé, ale působí na mně kolektivní vědomí, zejména když se nacházím mezi lidmi, kteří jsou strachy prolezlí skrz na skrz.

Další rozkličování, že v břiše mé matky, jsem spoustu strachů převzala od ní.

To mě velice, ale velice uklidnilo.

A ten AHA moment: „To není moje, ale její! Ten byl nesmírně úlevný.“

Že emoce a pocity jsou zdravé a touží pouze po přijetí a nemají být potlačovány.

A že všechno mám ve své hlavě a ta je tak vynalézavá, že dokáže mít strach ze strachu a dokonce si i paniku navodit.

Co mi tedy pomohlo? 

• Osahat si příčiny. Mysl se ukojila a duše uvolnila.
• Dýchat, dýchat, dýchat. Správně dýchat! 

• Uvědomit si, že ataka jednou přišla, aby mi něco ukázala. – A že vlastně ona by nepřišla znovu, ale tím, že máme strach ze strachu, si ji vlastně dokážeme znovu vyvolat.

• Dovolovat si krůček po krůčku NEMUSET.
• A hlavně netlačit na sebe, na NIC.
• Být v tom nic (než jsem k tomu došla, trvalo to a hodně bolelo)….ale jde to.

Důvěřovat Vesmíru. Bohu. Procesu. Sobě.

No jo, to se lehce řekne, ale jak to udělat? – Ono to jednou přijde, když přestaneme BOJOVAT.

EMOCE. Potlačené. Zakázané.

Když celé dětství slyšíte, jak jste labilní a hysterická,…tak pak není divu, že chtějí pocity ven. A když je pak začnete vypouštět, bez pocitů viny, tak se dějí opravdu divy.

Nenechat se zviklat kolektivním vědomím.

To jsou jejich strachy a ne moje. Lidi prostě druhé rádi straší, aby v tom strachu nebyli sami.

Dovolit si UMŘÍT.

Ano, čtete dobře. Umřít. A já zemřela. Protože jsem si to dovolila.

A když se to stalo, smrt objala všechny mé strachy.

To proto, že jsem je přijala. 

Všude se mluví o přijímání a já pochopila, že to není o tom to jen přijmout, tady jde o to, se s tím vším SKAMARÁDIT. 

PROSTĚ SI UDĚLAT Z TĚCH VŠECH DÉMONŮ PŘÁTELÉ.

Stanou se vašimi partnery, kteří tu budou stále s vámi, ale už vás nebudou převyšovat a ani na sebe poukazovat.

Jak to probíhalo prakticky, že jsem tu smrt a ty strachy přijala?

Vesmír mi dal příležitost.

Onemocněla jsem campylobacterem.

Týden jsem se potýkala s průjmy a šílené bolesti ve střevech. Chvilkami jsem měla pocit, že v nich mám trhavinu a ta mě trhá na kusy.

A 20hodin denně/7 dnů vkuse trávíte na oné místnosti. Jste slabí tak, že už sotva chodíte.

A tehdy SE TO STALO. 

Naprosté smíření a odevzdání. Dovolila jsem si připustit, svůj fyzický konec. Smrt.

Doslova a do písmene jsem dva dny odevzdaně ležela a dýchala…

Bez jediné myšlenky, bez jediného náznaku boje o život, boje o přežití. Smířená s koncem.

Naprosté odevzdání a DAR ŽIVOTA. – Já si ho darovala.

Protože jsem se bála nejen SMRTI, ALE  PŘEDEVŠÍM ŽIVOTA. 

—