„Víte, jsem závislý na tom být stále zamilovaný. Je to až posedlost. Měl jsem už několik milenek a moje žena to ví. Přiznal jsem se jí. Ona to po každé vytušila a nic na sobě nedala znát. To ona mě dovedla k tomu, že je příčina někde hlouběji, ona sama na sobě už nějakou dobu pracuje. Měli jsme podobné dětství. Já nebyl přijat svou matkou a ona svým otcem. Je na čase, abych s tím něco dělal, jinak to zničí náš vztah. A to nechci. Má žena je můj nejlepší přítel. Je to poklad nad všechny poklady a já ji moc obdivuji, že je schopna tohle se mnou snášet. Nezaslouží si to. Jen ta má věčná touha po těch jiných ženách, je tak silná, až mě to ničí. Je to hrozné, viďte… Měl jsem strach, že mě odsoudíte.“
Ty, kdo jsi bez viny, hoď kamenem
Čeňka naprosto chápu. Lidí, kteří mají tento problém, je mnoho. I já mezi ně patřila. Téměř většinu spojuje jedno: Vnitřní pocity nedostatku, za kterými převážně stojí nedostatek sebeúcty, sebedůvěry a sebehodnoty. Pocity, že nejsem dost a potřeba dokázat sám sobě, že jsem chtěný a žádoucí. Touha po lásce, obdivu, pochvale, pochopení. U některých lidí, zejména mužů se k tomu pojí ještě určitý energetický a testosteronový přetlak, a to je pro ně ventilace, jak na chvíli ulevit svému nitru od napětí a úzkosti. Ovšem i to má své příčiny.
Vedu Čeňka do vzpomínek z dětství a on mi popisuje:
„Ať jsem udělal cokoliv, byl jsem špatný. Pořád mě srovnávala s druhými. Dávala mi někoho za vzor. Otec nebyl věčně doma, pracoval na stavbách, a když přijel, dal mamce peníze a mizel do hospody. Tolik jsem se jí snažil zavděčit, tolik jsem toužil po pozornosti, po pochvale…“ Odmlčí se a propukne v pláč.
Nechávám ho se vyplakat a on se v slzách omlouvá a opakuje, že je slaboch.
„Proč si myslíte, že jste slaboch?“ Ptám se ho.
„Máma mi to často říkala. Že prej chlapi nebrečí. Jednou jsem jí namaloval přáníčko k svátku, kytičku v srdíčku. Tak moc jsem se těšil, až jí ho dám. Tak moc jsem toužil, aby mě pochválila, objala a řekla, že mě má ráda. To se ale nestalo. Řekla jen „hm, pěkné.“ Na druhý den jsem ho našel v koši. Rozplakalo mě to. Ona to viděla a začala po mně křičet. „Neřvi, jsi chlap, tak se vzmuž, chlapi nebrečí! Tak jsem přestal plakat. Nebrečel jsem ani na jejím pohřbu, ani když se nám narodily děti.“
„Čenku. Vaše matka už sice nežije, ale představte si jí nyní před sebou a řekněte jí vše, co máte na srdci.“
Chvíli se zdráhal, ale pak prolomil tu hráz, která mezi ním a matkou stála a emoce se valily ven.
Nadával, spílal, křičel a dával ven vše, co po celý svůj život v sobě potlačoval. „Řekni mi proč? Proč jsi mě tolik nenáviděla? Proč jsi mě nikdy nepohladila? Nepochválila? Neřekla mi, že mě máš ráda? Tolik jsem toužil aspoň po jednom slůvku, malinkém gestu, že ti na mně záleží… Proč jsi mě odmítala? Co jsem ti udělal?“
„Chci pochopit, proč taková byla. Proč mě odmítala.“ Překvapilo mě, že si sám tuhle otázku položil. Jako by četl mé myšlenky. Tutéž otázku jsem chtěla položit já jemu.
Vydáváme se do bříška matky. Do prenatálního období.
Tam Čeněk přichází na spoustu odpovědí. A hlavně – matka toužila mít dceru. Po celou dobu těhotenství doufala, že bude mít holčičku. On už tím v bříšku trpěl. „Ona muže nenávidí. Otce brala jen jako nástroj k oplodnění. A když jsem se narodil, byla hrozně zklamaná. Nenáviděla mně. Cítím tu její nenávist. Já nechci mít v sobě tutéž nenávist. Nechci nenávidět ženy jen proto, že ona, matka nenávidí muže. Já takový nebudu…“ Uzavírá Čeněk.
Čeňku, zkusme nyní najít společný zdroj příčiny, vy a matka. To, co vás v minulosti spojovalo. Zda vás něco spojovalo. Podíváme se, zda existuje nějaký společný život s vaší matkou, takový, který vám dá odpovědi na vaše otázky.
Vedu ho hlouběji, odpočítávám a chvíli to trvá, než se rozpovídá.
„Stojí vedle mě žena, v takových velikých bohatých šatech, na hlavě má paruku, jééje, já ji mám taky, vypadám směšně…, je o dost starší než já, mám pocit, že je to má matka, ano a poznávám v ní i tu matku současnou, i když vypadá úplně jinak, ale ten pocit, ten je silný…, mluví na mně…“
„Zkuste zachytit, co říká.“ Vyzývám Čeňka.
Říká: “Synu, mám z tebe radost, mám radost, že se ženíš z lásky, že sis to u něho prosadil. A moc tě prosím, nebuď stejný jako tvůj otec…, však víš, podvádí mě, kde může…, já vím, já vím, on je v pasti, on musí…“
V tu chvíli jsem Čeňkova slova nechápala, ale po chvíli se dozvídám celou podstatu. Celý příběh. Byl dlouhý a Čeněk se do něho zcela ponořil. Vybavoval si spoustu detailů. Měla jsem pocit, jako bych se přenesla do filmu a plná očekávání jsem Čeňkovi naslouchala. Nyní vám ho ve zkratce přiblížím.
Čeněk a jeho rodina se pohybovali ve vyšších kruzích. V těch nejvyšších a jejich povinností bylo následovat svého nejvyššího. Krále. Celý šlechtický ansábl, který čítal na několik stovek lidí, složený zejména ze šlechty, musel plnit jeho přání a rozmary.
Od ranních rituálů, kterých se účastnilo několik desítek lidí, kteří měli přihlížet probouzení se jeho výsosti, vyměšování, oblékací rituál, účastnit se snídaně o několika chodech, až po sexuální avantýry, hry a radovánky. Ten, kdo miloval jen jednu ženu, byl zesměšňován. Ten, kdo se bral z lásky, klesal v očích druhých. Bylo naprosto běžné a normální mít více milenců nebo milenek. Král to s radostí podporoval, on sám měl pouze legitimní manželku, která měla jen dva úkoly – mlčet a přivádět na svět dědice. Vydržoval si řadu žen, milenek a vyžadoval to i od svých dvořanů.
A mezi nimi byl i Čeněk. Ten, který se oženil z lásky. Vzal si ženu svého srdce. Láska ale přece ke dvoru nepatří. Byl dvorany zesměšňován a urážen. Bále se jim postavit. Po čase už nezvládal čelit velkému tlaku a byl ke dvoru povoláván čím dál častěji. Svou ženu, která žila na jejich panství na venkově, téměř neviděl. Matka, která vkládala do svého syna naděje a která bezmezně věřila, že se nenechá zmanipulovat, po čase jen tiše přihlížela, jak její syn podléhá a snaží se s druhými držet krok. Čeněk sloužil věrně svému pánovi, plnil jeho rozmary a přání a jeho milovaná žena, uschovaná na venkově, jen trpně a tiše snášela vše, co se k ní donášelo. Musela. Věděla, že jakýkoliv protitlak by způsobil, že by se králi znelíbili. Stačilo jedno slovo a byl by konec jeho podpory. Jak finanční, tak i poziční.
„Ze začátku jsem protestoval, nechtěl jsem se účastnit jejich intrik, her a podlostí, lovu na sexuální trofeje, ale ten tlak mě tak vyčerpal, že jsem se poddal a podlehl jsem. Měl jsem hrozné výčitky, vůči své milované ženě, a s těmi jsem i umíral. Dlouho po té, co zemřela ona. Vím, že se vnitřně utrápila a onemocněla. Nikdy nedala nic najevo. Ale vím, že to tak bylo. Zemřela zcela zapomenuta. Zrazena. Titul, moc, majetek a postavení bylo v té době mnohem důležitější než láska, vzájemná podpora a porozumění. Umíral jsem s pocity viny. Má poslední myšlenka před mým skonem byla – drahá moje, najdu si tě a vše ti vynahradím.“
Na chvíli se odmlčí a pak začne křičet: „ Bože můj, bože můj, vždyť já jdu ve stále stejném nastavení. Ve stejném zaběhlém módu. Teď jsem dostal šanci to napravit. Být se svou milovanou, kterou jsem tehdy ztratil. Ona i nyní trpělivě čeká, stejně jako kdysi…, ach, tolik si se mnou vytrpěla, já, já ji tolik obdivuji…Už to chápu, já v každé té ženě hledám svou matku, tu, která tehdy zavřela své srdce. Již chápu, proč byla taková. A já si těmi ženami a nevěrami kompenzuji si své pocity nedostatku, a přitom má žena je ta, která mi to vše dává, jen já to nevidím! Ona je tou ženou, kterou jsem již tehdy miloval…a ona to ví. Cítím tolik viny. Nedokážu si to odpustit.“
S Čeňkem ještě v regresi nějakou dobu pracujeme, spoustu dalších věcí, se v něm uvolňuje, a uvědomuje si další souvislosti. Jedno však nedokáže. Odpustit si.
Po čase mi od něj přichází email a v něm stojí:
„Drahá paní Ester. Sotva jsem přišel po regresi domů, vše jsem své ženě pověděl. Drželi jsme se dlouho za ruce a v objetí a oba jsme plakali. Nedokážu tu sílu emocí slovy vyjádřit. Já vím, že vy víte…I má milovaná ví. Nyní je to již na mně, nakolik své pochopení převedu do reality, ale cítím v sobě klid a smíření. Mé touhy ustaly. To uvědomění, prožitek a pochopení dělá divy, zázraky… Zdálo se mi o mé mamince. Přišla ke mně ve snu, chytla mě za ruce a seděla u mé postele…, když jsem se probudil, ještě dlouho jsem plakal. Ten pláč byl tak moc úlevný. Je úlevný. Včera jsme s mou ženou plakali u jednoho krásného a dojemného filmu… A ještě něco vám chci říci. Nikdy jsem se o historii nezajímal. Nikdy jsem netíhl k žádnému období, ale moje maminka, ta měla doma milión různých barokních serepetiček. Tu dobu milovala! A já na ně nejednou jako kluk žárlil. Chápete to? Úplně jsem na to zapomněl…
Jo a co se týká odpuštění, ono mi u vás vůbec nešlo. Ale díky vašim audio vedením, které jste mi po terapii poslala, a ke kterým jsem se často vracel, cítím v sobě čím dál větší vnitřní klid a smíření.
Děkuji na tisíckrát. Má žena vám také děkuje. – Vrátila jste jí zpátky zase muže.
Čeněk a Andrea.“
Čeněk, životní číslo 3
Právě jste si přečetli ukázku z knihy CESTY DUŠE V ČÍSLECH A ZNAMENÍCH / Knihu si můžete objednat ZDE