Mám strach z vlastního šílenství…

„… Mám neustálý hlad po jídle. Přežírám se. Jsem psychicky unavená, pořád se točím v kruhu, ale co je nejvíc, jsou ty šílené panické ataky. Kdo, ví, o čem je řeč, chápe mně. Mám strach už chodit ven mezi lidi. Mám strach žít, jak moc mě to ovládá v těch nejméně očekávaných situacích. Psychiatr, ke kterému jsem chodila, mi chtěl dát antidepresiva, ale já vím, že to nic neřeší. Že když nedojdu k příčině, nebudu mít nikdy pokoj…

… Od malička se cítím sama. Rodiče se rozváděli pět let a já byla jako mezi mlýnskými kameny. Vedli skrze mě válku, kdo si více ublíží. Nechutné…

… Raději jsem pobývala u babičky a dědečka. Tam jsem nacházela svou oázu klidu…

… Děti mám ráda, ale bojím se je mít. Bojím se, že nebudu dobrá máma…“

… Mám šílené stavy, mám strach se svého vlastního šílenství…“

Uvádí Dita v dotazníku.

V regresi.

Dětství.

„Brzy chodím a mluvím. Tak moc chci mamince dokázat, jak jsem dobrá. Ale ona mě neslyší. Ona mě nevidí. Nevěnuje mi pozornost. Jen tu nejnutnější. Najíst, napít, procházka a spát. Každý den. Pláču, když mě ukládá do postýlky. Ona zhasíná a odchází. Nechává pootevřené dveře. Slyším je. Pořád se s otcem hádají. Pořád dělám více a více, aby si mně všimla, abych jí ukázala, že jsem dost…“

Prenatální období.

„Kdybych se nenarodila, maminka by byla šťastná. Jako bych tam byla trpěna. Jsem tam trpěna! Cítím pocity mé matky, jako by mi říkala, hele, nějak to doklepeme, sice bez radosti, ale doklepeme. Pche, vždyť já mívám stejné pocity i nyní. Nějak to doklepu. Bez radosti. Stejně jako to mám v práci. Trpím, ale nějak to doklepu. Vlastně jako ve všem…“

Minulé životy.

„Jsem žebračka. Na ulici, rodiče nemám, jsem sirotek. Něco jsem ukradla, mám hrozný hlad, kručí mi v břichu. Mám pořád hlad. Zavřeli mě do kobky. Umírám tam hlady. Jen pro ubohý kousek chleba mě svět zatratil…“

„Mám pocit, že jsem muž. Ano, muž. Hodně škaredý, tlustý. Ověšený nějakými amulety. Zlatem. Piju víno ze zlaté číše a do ruky beru z velkého tácu kus pečeného masa. Všem kolem sebe rozkazuji. Opovrhuji lidmi. Plýtvám svým bohatstvím. Zneužívám svého vysokého postavení. I tam mi chybí láska, tak si lidi kupuji. Kupuji si jejich pozornost a náklonnost… Ano, i v současném životě trpím pocity nedostatku a necítím žádné naplnění…“

„A existuje nějaký život, kde jste se cítila naplněná?“ pokládám Ditě v regresi otázku.

„Ne, žádný takový není. Je to pro mě něco nového. Něco, na co si mám přijít v tomto životě.“

„Odkud pramení vaše panické ataky? Vybavte si ten zdroj problému,“ vedu jí dále.

„Je to hodně starý život. Moc starý. Žijeme pospolitě. Ve velké jeskyni. Byl to jeden velký stres. Nejen o sebe, ale o celou naši rodinu, společenství. Nejsme hloupí, kdepak, ale jsme stále ve střehu. Všude na nás něco číhalo. Byli jsme součástí potravního řetězce a stačila menší nepozornost a museli jsme bojovat nebo utíkat. Zemřela jsem tam hlady. Naše skupina byla až na pár jedinců vyhlazena nějakým jiným kmenem. My, co jsme přežili, jsme se schovávali. Byla zima a nikde žádná potrava. Umírám hlady. Slyším hlas mého břicha, cítím tu bolest, držím se za něj, mám hrozné křeče… Stejně jako teď. Když jsem ve stresu nebo napětí, bolí mě břicho. A ty ataky, ty pocity ataků, ty jsou úplně přesné, jaké jsem měla i tam, v tom dávném životě… Když se zamyslím a představím si ten panický pocit, tak je úplně stejný. Teď už to konečně mohu pojmenovat, že je to na chlup stejné jako když bojujete o život. Utíkáte a nevíte kam. Pocit, že vás něco drží a vy se nemůžete – neumíte nadechnout. Pocit, že se musíte schovat, před celým světem. Že na vás číhá nebezpečí. Také, že zkolabujete. Dává mi to neuvěřitelný smysl.“

Chvilku se odmlčí a pak pokračuje.

„A věřím, že řada lidí, kteří procházejí panikami, mají co dočinění právě s nějakými životy, kde jim šlo o život, utíkali, byli pod tlakem, permanentně ve stresu a ve střehu, protože tak se tělo při panice chová,“ říká zamyšleně Dita.

Dávám jí za pravdu. Je to tak. Často lidé, trpící panickými ataky a úzkostmi, popisují podobné prožitky jako Dita. I já mám s panikami vlastní zkušenost.

Pokládám Ditě ještě další otázku.

„Dito, kdy se u vás panika poprvé přihlásila o pozornost? Vzpomeňte si na ten moment.“

Po chvíli povídá: „Vím, bylo to v autobuse, když jsem jela ze školy. Autobus byl narvaný k prasknutí a nedalo se tam dýchat. Byla jsem hrozně vyčerpaná a unavená. Rodiče se tehdy rozváděli a byly to šílené boje. V noci jsem téměř nespala, nic jsem nejedla a pořád jsem byla ve střehu, kdy zase něco přijde. A tam to na mě přišlo. V tom autobuse.  Bylo to hrozné, myslela jsem, že zblázním, že zešílím, šílené!“

„A teď se zamyslete. Proč se to stalo zrovna v tom autobuse? Jakou vzpomínku si tím prostorem vaše mysl aktivovala?“ ptám se Dity a vyčkávám.

„Autobus, autobus, ten prostor…, no ano! Jeskyni, připomínal jeskyni, když jsme utíkali, schovali jsme se do jedné části jeskyně, menší jeskyně, bylo nás tam natlačeno mnoho lidí na sebe, bylo tam málo místa a nedalo se tam skoro dýchat…, bylo to strašné, nebylo kde utéct…, ano, to je ono, úplně přesný pocit jako v tom autobuse.“

„A teď mi řekněte, co vyvolalo ty další panické ataky?“ nedá mi to a vedu jí na základě otázek hlouběji.

„Byl to strach. Strach, který už si tělo a paměť pamatovala. Ta první ataka byla tak silná, že to otřáslo s celou mou bytostí. A ten hrozný prožitek ve mně zůstal. Pak už jsem byla jen ve střehu. Pořád jsem byla v úzkosti, kdy to zase přijde. A přišlo, mnohokrát.“

 „A proč to přišlo, co myslíte?“

„Tolik jsem tomu věnovala pozornost, že jsem si to v sobě naprogramovala a prožila znovu. I když už pak na jiných místech.“

„A Dito, myslíte si, že kdybyste po tom prvním záchvatu panické ataky, v tom autobuse věděla, to, co víte nyní, znala ten spouštěč, to, že byl v minulém životě, opakovaly by se ty další ataky?“

„Ne, cítím, že ne. Že by mi to pomohlo tu příčinu uvolnit tím, že to vím, kde je zdroj. Přiznám se, že tím strachem, strachem v hlavě jsem si tu paniku pak už sama přitáhla, že jsem si jí kdykoliv navodila.“

„Tak vidíte, jak silná dokáže myšlenka být, co všechno dokáže. Jak dokáže tělo aktivovat až k určitým fyzickým procesům a projevům. Dokáže jak ničit, tak i tvořit, viďte. A co kdybyste ode dneška, kdykoliv vám do hlavy přijde destrukční myšlenka strachu z dalšího záchvatu, co kdybyste jí přetvořila na něco hezkého, tvůrčího, něco, co odvede pozornost jinam?“

(Za pár týdnů mi Dita potvrdila, že to opravdu funguje. Panika se o ní pokoušela několikrát, ale jednak, si v danou chvíli připomněla příčinu ataky, a jednak poctivě trénovala a pokaždé stočila pozornost do jiných, hezčích myšlenkových míst.)

S Ditou jsme pochopitelně v rámci sezení zpracovávaly ještě řadu dalších věcí. Zejména vztah s rodiči. Hlubokou křivdu. Pocity nedostatku, které si kompenzuje jídlem a strach ze zodpovědnosti – tedy strach mít děti.

Dita patří k životním jedničkám, které dostaly mnoho šancí k nápravě a které, když se jim dostalo nakopnutí a vedení, se rozjely naplno a jedou. Mám z ní velkou radost.

Příběh Dity/ Životní číslo jedna

Ukázka z knihy CESTY DUŠE V ČÍSLECH A ZNAMENÍCH více o knize se dočtete ZDE