PROČ MĚ JENOM NENECHÁ ŽÍT?!

Je mu 22 let a přijel za mnou z druhé strany republiky. Žije se svou maminkou. Otec od nich odešel. Sourozence nemá.

„Mám hrozné úzkosti a strachy. Chodím jen do práce a zpět domů. Do práce, která mě nebaví, nenaplňuje. Přátelé nemám. Máti je na mě hrozně fixovaná. Nenechá mě žít, jak chci já.“

Vracíme se do bříška matky.
„Má velký strach, že o mě přijde. Ten strach se mi zavrtává až do morku kostí. Přede mnou už přišla o dvě děti. Bere něco na zklidnění. Chci křičet, ať to nedělá, že nemusí mít strach. Já se narodím. Vím to. Ale ona tomu nevěří.“

Na svět šel císařem. Raději. Matka to tak chtěla. Známý lékař jí to zařídil. Pro jistotu.

„Už od začátku mě dusí svou přílišnou péčí. Ať se mi něco nestane. Ať se nenachladím. Ať se nezraním. Ať se mi nezhorší astma. Drží mě ve zlaté kleci. Milion otázek. Milion připomínek. Otec nás opustil. Není divu. Já jsem se stáhl do sebe. Mám strach jí cokoliv říct. Ze všeho se hroutí.“

Jdeme hlouběji. Dál v čase.
„Žijeme v malé rybářské vesnici. Otec odplul na moře a už se nevrátil. Žiju sám s matkou. Musím se o ni postarat. Je na mně závislá. Umírá stará a já už taky nejsem nejmladší. Zůstal jsem sám. A dožívám na tom místě. Nic jiného jsem nepoznal.“

„Existuje další vzpomínka na společný život s matkou?“ ptám se a vyčkávám, zda se na nějakou další rozvzpomene.

„Ano…, někam nás vedou. Drží mě křečovitě za ruku. Nastupujeme do vagónu. Je tam moc lidí. Nedá se tam dýchat. Usínám jí v náručí. Ona pláče. Zase nás někam vedou. Rozdělují nás. Vedou mě pryč. Pláču a ona také. Jsem v nějaké místnosti. Prý nás musí umýt. Štípou mně oči. Nemůžu dýchat. Pak se vidím shora. Mé tělo, to malé tělo tam leží. Duše je smutná. Chce zpátky k té ženě. K té mamince…“

„Kam odchází tvá duše?“

„Je tu hezky. Plno světla. Čekám na život. Na nový život. Chci se narodit. Cítím, že tam brzy půjdu.“

„Proč se chceš narodit? Co tě do toho života táhne?“

„Ona. Ta žena. Musím se s ní znovu setkat. Mám tam úkol. Ukázat jí, že nemusí žít ve strachu. Že láska není vlastnění a připoutání.“

Provázím ho rituálním znovuzrozením, tedy energetickým porodem a odpoutáním se od maminky.
Odchází se slzami v očích.

Za pár dnů mi píše: „Vše jsem jí řekl. Poprvé v životě jsem se jí v lásce postavil. Našel jsem si byt ve vedlejším městě. Musím jít dál. Žít si svůj život. A ona také. Stále bude mou mamkou. Miluji jí, ale takhle to dál nejde. Strach by nás oba zničil. A tak, jak jste mi řekla: Nechť ctí cestu mou, ať je jakákoliv. Já ctím stejně tu její. A tak se staň. 
Radek.“

Radek/ Znamení Ryby

 „Drahá maminko.

Mám pro tebe velice důležitý vzkaz. Rozvíjej ve mně intuici a nedopusť, aby jí druzí ve mně potlačovali. Potřebuji tvou podporu, potřebuji mít přítele, kterému se budu moci se vším svěřit, protože svět kolem mě mi nerozumí a já nerozumím jemu. Už tak je to pro mě tady těžké. Tolik strachů jsem si přinesla na tento svět. Skrze mé strachy ti budu zrcadlit ty tvé. Budeš-li pracovat na svém strachu, budeš ho uvolňovat i u mě. Tím mi hodně pomůžeš. Jen tě žádám, nedus mě, nedus mě přemírou tvé lásky, a péče. Ponechej mi prostor. Ponechej mi důvěru. Rozvíjej u mě pocit zodpovědnosti, protože toho mám právě nedostatek. Potřebuji cítit stabilní mantinely a hranice, o které se budu moci opřít. Mám v sobě tolik originality, tolik kreativity. A když na mně přijde splín, dej mi papír a pastelku a já se z něj vymaluji nebo mě vezmi na procházku a povídej mi o zvířátkách, o stromech, o slunci i o měsíci. Tolik mě toho zajímá, mám v sobě tolik otázek a já vím, že ty mi odpovědi na ně pomůžeš nalézat. Tvá milující Rybka.“

Úryvek z knihy Cesty duše v číslech a znameních. Více o knize ZDE

Zajímá vás online program RITUÁLNÍ ZNOVUZROZENÍ? Více se dozvíte ZDE