Za vším hledej matku

Monika chce řešit vztah se svou maminkou a manželem. Manžel nechává veškerou odpovědnost na ní. Celá domácnost je jen na ní. Kibicuje a poučuje jí stejně jako celý život její matka.

Oba jí stále předhazují její nadváhu.

Má mladšího bratra, kterého matka upřednostňuje.

Často se setkávám s ženami, jejichž matky upřednostňují syny a to z důvodu nenaplněného vztahu. Na svých synech lpí a dělají si z nich potencionální partnery. Ke svým dcerám se chovají jako ke konkurenci.

Vedu Moniku do první vzpomínky na dětství.

„Donesla jsem trojku a mamka mi vyhrožuje děcákem. Přivážu se k židli a ubližuji si. Vyčítám si, že jsem selhala, že nic neumím.“

Následuje pláč a v slzách pokračuje.

„Mamka mě nutí dělat věci, které neumím, které mi nejdou. Proč mě nechválí za to, co mi jde, co mi dělá radost? Je to hrozné! Musím dělat radost druhým tím, co mě nebaví. A tak je to pořád! Celý život je jen o tom! Nechci dělat to, co mi říkají ostatní, abych dělala. Proč, když je kolem tolik jiných zajímavějších věcí? Chci se někam vnořit, plavat a ulítnout.

Visím nad hladinou, kam se chci vnořit a oni mě tahají za kšandy a nedovolí mi to.

To, co chci já, mi oni nedovolí!“

„Moniko, pojďme se podívat, zda už jste v minulosti měla podobný pocit nebo jste nemohla dělat to, co jste chtěla. Mám na mysli nějakou velice starou vzpomínku.“ Vyzývám jí.

Po chvíli se začne otevírat velice hluboký příběh ženy, která žije se svým mužem, pravděpodobně šlo o nějakého válečníka, na kamenné tvrzi. Muž opět odjíždí na válečné tažení a ona zůstává sama. Má k dispozici několik sloužících a mezi nimi je i mladý muž, do kterého se zamiluje. Otěhotní, a když se její muž vrátí z tažení, drží již v náručí dítě, které není jeho. Je z jeho pevnosti vyhnána a potlouká se studenou krajinou. Neví, co je s dítětem. Zda žije nebo ne. Umírá v jakémsi prostoru pod zemí podobné noře. Vyhládlá, prochladlá, zoufalá a v pocitech marnosti.

Následně si vybavuje další vzpomínku na život, kde prožívala další zklamání.

„Žiji se svou rodinou na ostrovech. Kolem je modré blankytné moře a plujeme z ostrova na ostrov. Máme tmavou barvu pleti. Jsem muž. Je to velice hezký život….do doby, než naše loďka ztroskotá. Vidím se vznášet nad svým tělem, které leží na pláži. Má duše je velice smutná, že přišla o to hezké.“

„Moniko, je něco, co se vepisuje do vaší duše? Něco, co ji ovlivní v dalších životech?“ Ptám se.

„Mám strach být šťastná, abych o to zase nepřišla. Ano! To je ono! Bojím se, že když už budu šťastná, přijdu o to!“

 

„Zkusme najít život, kde jste prožila úplně poprvé velkou zradu, zklamání. Pojďme ke zdroji, ke kořeni: Kdy poprvé a proč..“ Povídám.

Vzápětí se dostala do vzpomínek života, ve kterém byla velice oblíbená, jelikož pomáhala lidem svými radami a bylinami. Lidé ji vyhledávali a ona žila hezký a naplňující život do doby, než jí obvinili ti, co z ní měli strach a považovali ji za „jinou.“

Byla zazděná zaživa.

Když jsem jí položila otázku, v jakém rozpoložení opouští její duše tělo, dostalo se mi hbité odpovědi.

„Moje duše ví, když umírá, že to ještě dokáže, že to ještě dokončí a počká si…“

„Vidíte, Moniko a nyní jdete správným směrem, když se věnujete alternativním věcem, bylinkám a zdravé výživě. Nyní máte možnost to dokončit. Zkuste se nyní zaměřit na to, zda v tom životě kousek vaší duše nezůstalo.“ (Většinou se tomu tak děje, když člověk nedokončil to, co ho tehdy naplňovalo.)

Vzápětí se potvrdil můj pocit a Monika vypráví, že kousek jí tam zůstal a čeká na ni. Bere si ho zpět, naplňuje se jím a popisuje krásné a naplňující pocity.

Dávám jí dostatek časového prostoru, aby si mohla celý proces náležitě vychutnat.

Uzavíráme tak kapitolu minulé životy a vydáváme se na energetickou pouť do její dělohy.

„Jak to ve vaší děloze vypadá? Projděte si jí a popište mi, co v ní je…“

„Je v ní strach, mnoho strachu.“ Říká.

„Jakého strachu? Strachu z čeho?“ Ptám se.

„Strach být ženou, že jsem jako žena selhávala. Nyní i v minulých životech. I v tom, že matka chtěla syna a narodila jsem se já.“ Odpovídá.

„Běžte nyní ze své dělohy do dělohy maminky a popište mi, co tam vnímáte.“

„Přesně jak říkám, máma chtěla kluka. Potřebovala mít svého potencionálního partnera, protože mého otce nemilovala. Připomínala jsem jí křivdu. Byla zamilovaná do jiného muže, ale nemohla ho mít a tak si našla náhradu. Mého otce.“

Jdeme do dalšího kroku a tím je nacítění se na matku.

„Matka je ukřivděná. Když se jí nedaří, tak proč by mělo někomu jinému! – Když nejsem spokojená já, ať není spokojený nikdo. Nadává na druhé, ale na druhou stranu všem pomáhá.“

– Tady je patrné, že svůj trpitelský syndrom (nikdo mě nemá rád, jsem oběť), skrývá za syndrom spasitelský (tedy pocity viny a pocit se druhým zavděčit.)

Vyzvala jsem Moniku, ať otevřeně s matkou promluví a řekne jí, co má na srdci. Bez pocitů viny.

Monika si dovolí matce od srdce říci vše, co si o ní myslí.

Totéž děláme i v případě jejího manžela.

„Cítí se být jako malý kluk. Já mu dělám mámu, o kterou se může opřít. Chce si hrát, proplouvat životem jen tak, aniž by musel vyvíjet nějakou zodpovědnost nebo akci a když není po jeho, tak trucuje.“

Procházíme odpuštění matce, manželovi i sobě.

Monika pochopila, že si přitáhla do svého života manžela, který jí zrcadlí její matku. Vždyť odešla z domova proto, ve snaze se od ní odpoutat a obešlo jí to z druhé strany – ve formě partnera.

Je důležité, aby byla konečně sama sebou. Dokázala se jím v lásce postavit. Upřímně komunikovat. Nastavit jim hranice. A žít, tak jak ona chce. Dovolit si být beze strachu šťastná.

Monika ví, kam má směřovat a co má dělat. Má jasnou představu. Ukázalo se jí to v progresi. Ale ráda by si své rozhodnutí nechala pro sebe 🙂

Monika / Znamení Blíženců 

Právě jste si přečetli ukázku z knihy CESTY DUŠE V ČÍSLECH A ZNAMENÍCH

Více o knize se dočtete ZDE