Spojte se se mnou

Ester Davidová

články

Epilepsie. Když duše volá o pomoc.

Epilesie je z lékařského hlediska velice závažné onemocnění, jehož původ nebo to, co ji způsobuje zatím lékařská věda neodhalila. Avšak z mé terapeutické praxe již po několika zkušenostech s epileptickými klienty vím, že tato nemoc poukazuje většinou na to, že je duše nespokojená a nemocný by si měl nejen “něco” uvědomit, ale především změnit. Mnohdy pomáhá pouhé uvědomění si příčiny této choroby. Epileptici pak dokážou svému tělu nejen lépe naslouchat, ale již nejsou tak intenzivně ovládáni svými strachy z možného dalšího záchvatu, jako před terapií.

Před několika lety jsem v jedné ze svých knih uvedla příběh jedné mé klientky. Trpěla častými epileptickými záchvaty, které dostávala převážně v koupelně. V regresi se jí vybavil zážitek spojený s odpornými experimenty, které na ni prováděli v druhé světové válce. Právě koupelna jí připomněla místnost, kde se pokusy prováděly. Příčiny epilepsie jsme spolu odhalily ještě ve více minulých životech. Posléze se její záchvaty zmírnily a nebyly tak časté a podle jejich posledních zpráv již poslední rok a půl žádný záchvat neměla.

Epilepsie nemusí mít příčinu v minulých životech, ale také v současnosti. U některých klientů stačí v terapii projít prenatálním obdobím a následně porodem. Tito jedinci prožívali nejen složitý prenatální vývoj, ale také dramatický a komplikovaný průběh porodu.
U jednoho klienta byly při porodu použity kleště a druhý byl přiškrcen pupeční šňůrou.
Oba prožívali silný emoční šok a jejich podvědomí vyplavilo v regresi tuto vzpomínku v souvislosti s podobnými symtomy, které je provázely i při epileptických záchvatech. Poté došlo k emočnímu i energetickému uvolnění.

Ani v terapeutické praxi neexistuje škatulka pro příčiny tohoto onemocnění. Všichni klienti s epileptickým onemocněním, kteří podstoupili terapii však mají jedno společné. Jejich duše volá skrze tuto nemoc o pomoc.

 

Příběh Jonáše

Jonáš prodělal ve svých dvanácti letech silný zápal mozkových blan a ten mu odstartoval časté a silné epileptické záchvaty. Podstoupil nespočet vyšetření, užíval léky, avšak ke zlepšení nedocházelo. Po dvou letech si už jeho rodiče nevěděli rady a vzhledem k tomu, že se začali zajímat o alternativní směr a dostali se také k informacím o regresní terapii, rozhodli mě kontaktovat. Jonáše ke mně dopravili až z daleké Bánské Bystrice.

Už po pár větách v rozhovoru jsem cítila, že je Jonáš stará duše, ale v mnoha minulých životech padl na samé dno. To se později v samotné regresi také potvrdilo.

V kolektivu se snažil být originální, všemožnými způsoby na sebe poutal pozornost a ve škole docházelo k častým nedorozuměním, jelikož neuměl věci správně pojmenovávat a komunikovat, pak byl podrážděný a vzteklý.

Na svůj věk je velice tělesně vyspělý, ale trpěl nadváhou. Vytvořil si jakýsi krunýř, za který zakrýval své vnitřní obavy a strachy.

V regresi se krásně uvolnil a okamžitě se spojil se svým nitrem. Dostal se do minulého života, byl mnich, který hledal v nějaké staré kryptě zlato. Byl velice chamtivý a závistivý. Poté ho však někdo okradl a on se uzavřel do sebe, do kláštera a zbytek života strávil tam. Zemřel stár, zanevřený na celý svět.

Dále jsem Jonáše vyzvala, ať se podívá do života, kde měl problém s hlavou.

Vyprávěl, že je tlustý muž, černoch, zlý, negativní, agresivní, plný zloby a zlosti. Zabil nožem svého přítele, který ho okradl a zradil. Neunesl vinu a rozbil si hlavu o zrcadlo a smrtelně se pořezal a vykrvácel. Viděl se jako duše vznášet se nad svým tělem a sám si ten život zhodnotil, jako špatný a negativní.

Další život prožil jako muž, který pomáhal lidem v nouzi, aby odčinil ten život předtím (sám si to hezky komentoval a uvědomoval), ale stala se mu nehoda, při které se vážně zranil a po zbytek života zůstal upoután na invalidní vozík.

Následně jsem mu řekla, ať si představí, že je u současné maminky v bříšku. Popisoval, že cítí strach, bojí se narodit a na tento svět se mu nechce, bolí ho hlava a je mu divně od žaludku. Měl pocit, že se točí a dělá kotrmelce. Najednou viděl sám sebe v posledním minulém životě, jak jede závod autem, cítí se plný adrenalinu, ale řízení nezvládne, dostane smyk a auto se ve velké rychlosti točí a do něho vrážejí další závodní auta.

Podlehl ihned na zranění hlavy. Velice intenzivně popisoval stav, kdy jeho duše stoupá nahoru, nad tělo a pak jde dál, do světelné čekárny. Vtělil se do dalšího života, do toho současného velice rychle a proto měl v bříšku u maminky podobné stavy jako při úmrtí v posledním životě.

Na závěr regrese si uvědomil, že nemá být tvrdohlavý, neústupný, ale používat i srdce, intuici. Měl by se naučit překonávat své strachy tím, že se nebude obávat dalšího záchvatu, povznese se nad ten strach a nebude se uzavírat do sebe.

Zeptala jsem se ho, zda by ho bavil nějaký sport, zejména takový, kde by mohl pracovat se svou potlačenou energií, která má také podíl na epileptických záchvatech. Odpověděl, že by ho bavil golf. Souhlasila jsem.

Při golfu by pracoval se svou zablokovanou energií, vyventiloval hlavu, přišel na jiné myšlenky, naučil by se soustředit, koncentrovat a být v klidu.

Jonáš potřeboval sebedisciplínu a zodpovědnost. Strachy vyměnit za zdravý respekt.

Vysvětlila jsem mu, že tehdejší zápal mozkových blan byl pouze spouštěč. Jeho duše volala o pomoc a chtěla se osvobodit od napětí a negací, které si v sobě nashromáždil v mnohých minulých životech.

Na závěr sezení, jsem mu ukázala jak má se strachem a napětím pracovat. Naučila jsem ho pár relaxačních cvičení a techniku jak pracovat s propouštěním strachů.

Měl by častěji chodit ven, do přírody, k vodě, potřebuje se propojit s matkou zemí, tím se také uvolní jeho nakulminovaná energie.

Jelikož Jonáš absolvoval regresi teprve nedávno, zatím mi není známo, jak se jeho životní příběh dále vyvíjí. Každopádně vím, že si mnohé uvědomil a je natolik silný a uvědomělý, aby dokázal se svou nemocí i sám se sebou hezky pracovat.

 

Příběh Aničky

Další zkušenost s epilepsií měla také Anička. Sama sepsala a dovolila zveřejnit svůj příběh včetně průběhu regresního sezení.

„Na zemi žije mnoho lidí, kteří se trápí a bojují s epilepsií. Jak zákeřná tahle nemoc může být, si asi jen málo kdo dokáže představit. Proto jsem se rozhodla podělit o svůj příběh a cestě k regresi.

Někdy ve třinácti jsem dostala první záchvat po cestě do školy. Skončila jsem v nemocnici. Z vteřiny na vteřinu se mi změnil život. Když jsem se po týdnu vrátila z nemocnice s jasnou diagnózou, věděli to snad už úplně všichni. Někteří si šuškali a jiní mě obcházeli, aby se nenakazili. Rodiče mě, v zájmu mého zdraví, drželi hodně zkrátka. Nemohla jsem se účastnit oslav narozenin, škol v přírodě, lyžáků, táborů, prázdninového přespávání u kamarádek a podobných akcí a tím jsem přišla o většinu kamarádů.

Nedokázala jsem zkrátka držet krok a tak mě kolektiv časem vytěsnil. Naštěstí přišla doba internetových chatů a tam se nikdo neptal na můj chorobopis. U počítače jsem sice taky mohla být jen chvíli, ale poznala jsem tam Petra. Stali se z nás dobří přátelé a mohli jsme se bavit o všem. Nezávisle na sobě jsme se rozhodli pro stejnou střední školu, a když jsme se pak potkali ve stejné třídě, považovala jsem to za zázrak. To už mi bylo patnáct, byla jsem bez záchvatů a léků,  i když s jizvou na duši. Bylo to jako začít znovu, noví lidé, noví přátelé.

Našla jsem si přítele a Petr, leč s kyselým obličejem, mi byl oporou ve všech krizích a karambolech, kterých v tomhle pětiletém vztahu nebylo málo. V osmnácti se mi záchvaty vrátily a skončila jsem opět v nemocnici. Sanitka mě odvezla ze školy a po předchozích zkušenostech jsem měla strach se do ní vrátit. Během mého týdenního pobytu v nemocnici se za mnou můj milovaný ani nepřišel podívat, a jelikož jsem byla velice zamilovaná, nechtěly se mi sundávat růžové brýle.

Zato Petr tam se mnou trávil všechen volný čas a povídal si se mnou, jakoby nic. Asi milionkrát mi říkal, ať se na toho idiota vykašlu a netrápím se.

Když jsme odmaturovali a šli na vysokou, sice jsme si vybrali rozdílné obory, ale byli jsme ve stejném městě, takže naše přátelství neutrpělo. Kdežto můj vztah utrpěl hodně, ale pořád jsem to nechtěla vzdát. Osud mě postavil před rozhodnutí. Musela jsem se rozhodnout mezi tehdejším přítelem a Petrem. Buď ztratím nejlepšího kamaráda, nebo přítele. Já jsem se rozhodla pro svého kamaráda.  Prostě jsem cítila, že Petra nemůžu ztratit.

To, co mě k němu táhlo byla láska, ale dlouho byla zakuklená hluboko ve mě. Náš vztah se začal pomalu měnit. Po nějaké době se mi zmínil, což mě hluboce zasáhlo, že mě miluje od našeho prvního setkání, nikdy nestál o jinou dívku a přitom nechtěl rozbíjet můj vztah. Byl ochoten čekat.

Jak moc musíte člověka milovat, abyste byli ochotni čekat třeba celý život? Jak moc se musíte trápit, když vidíte, že miluje jinou osobu? Řekl mi: Já jsem prostě věděl, že jednou budeme spolu.  

Uvažovala jsem, jestli si ho vůbec zasloužím.

Žili jsme šťastně, ale mě se zmocňovala obava, panika, že přijdou zase další záchvaty.

Když uplynul rok od posledního záchvatu a já s panickou hrůzou očekávala další. Začala jsem pátrat na internetu, co by mi mohlo pomoci a také diskuse některých epileptiků, až jsem se dopátrala k „nějaké“ regresi.  Něco jsem si o ní přečetla, ale neočekávala jsem. Říkala jsem si, že tím nic nezkazím.

Zvedla jsem telefon, objednala jsem se a přestala dále pátrat.

V regresi jsem prošla několika životy, jeden z nich byl velice výrazný a pro mě hodně zlomový. Tam jsem pochopila, proč přišla tato nemoc, jako ukazatel. Tam jsem pochopila, že má duše volala pouze o pomoc.

Život se odehrával v temném středověku.

Byla jsem mladé děvče, které žilo šťastné se svým chlapcem na samotě, někde v lesích. Velice jsme se milovali, bezpodmínečnou láskou. Nepotřebovali jsme k životu nikoho jiného, nepotřebovali jsme svůj vztah stvrzovat sňatkem, protože jsme žili ve vlastním světě. Neobtěžovali jsme okolí a věřili, že si nás nebude nikdo všímat. Přesto všímal.

Byli jsme podezřelí lidem, jelikož jsme nežili počestně ve svazku manželském. Obviňovali mě, že jsem svůdnice a čarodějnice. Byli jsme nazváni pohané a rouhači! Odvlekla mě inkvizice. Můj partner se mě snažil bránit, držel mou ruku do poslední chvíle. Kolem se rozléhal jeho křik a můj pláč. Odvezli mě do města, zavřeli do cely a tam jsem měla čekat na rozsudek. Podařilo se mi utéct, běžela jsem domů, do bezpečí ke své lásce, do náruče, která mě zbaví strachu. Doufala jsem, že se pro mě už nevrátí, nic zlého jsem neprovedla. Pronásledovali mě. Když jsem přiběhla domů a skočila své lásce kolem krku, byli mi doslova v patách. Probodli nás mečem a my jsme se zhroutili na zem. Podlahu začala zaplavovat naše krev, břicho mi svírala ukrutná bolest. Byla však nesrovnatelná s tou, která přicházela, když jsem si uvědomila, že milovaná tvář, do které se dívám, trpí. Ruku v ruce, tváří v tvář jsme leželi naproti sobě, plní bolesti, vzteku, smutku a křivdy. Co jsme provedli tak strašného, že jsme museli zemřít? Ve tváři toho muže jsem nepoznala nikoho ze současného života, ale oči, TY OČI patřily jemu, mému milovanému Petrovi.

Ve velké křeči jsem umírala a ve velké křeči odešla i má duše. Cítila jsem její vztek a žal i mimo tělo. Volala o pomoc, volala po své lásce.

Když jsem se ve čtrnácti poznala s Petrem, moje záchvaty ustaly. Vrátily se ve chvíli, kdy se můj tehdejší vztah začal pomalu sypat a já jsem ho měla ukončit a neprotahovat ho. To byl ten ukazatel. Má duše volala o pomoc, volala po lásce, naplňující lásce a dávala mi svou nevoli najevo nemocí. Po regresi jsem pochopila a potvrdila si to, co jsem někde hluboko v sobě cítila už dlouho. Mé strachy byly neopodstatněné a vytvářela jsem si je sama.

Už tehdy jsem měla najít cestu k Petrovi. Teď vím, že jsme dostali druhou šanci, protože našim duším bylo v minulosti ukřivděno. Bolest z minulého života, vystřídalo štěstí v tom současném, a já už nemám strach z nemoci. Vím, že ztráta milované osoby je daleko horší. Nikdo z nás neví, kdy se jeho čas naplní a život je příliš krátký na to, abychom žili ve strachu a nenávisti.

Uběhlo něco přes půl roku od mé terapie a ráda bych se podělila o důkaz toho, jak moc mi pomohla. Podstoupila jsem pravidelné vyšetření EEG a jeho výsledek – ani stopa po epilepsii! Možná si řeknete „zázrak“, já ale cítím, že se zhojila rána, jejíž bolest byla tak velká, že se projevila epilepsií. Musíme nejdřív ztratit, abychom mohli hledat a najít. Musíme nejdřív spadnout, abychom mohli vstát a jít.

Děkuji Vám, Ester, pomohla jste mi hledat a dala mi sílu vstát.

 

 Autor textu: Ester Davidová

Pokračuj ve čtení
Mohlo by se Vám líbit
Ester Davidová

Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Více uvnitř články

Vítejte na stránkách Ester



Ester Davidová pracuje v oblasti regresních terapií několik let, poté, co si jimi sama před lety prošla a které jí pomohly pochopit příčiny a původ jejich problémů. Na jaře 2012 vydala svou první knihu Karmická sinusoida - Z deníku regresní terapeutky a na podzim 2013 její pokračování s názvem Vesmírná sinusoida - Okno do mé duše. Na podzim 2015 vyšla její třetí kniha, s názvem Vztahová sinusoida - Příběh pro Jasmínku. Ester omezila svou terapeutickou praxi, jelikož je maminkou malé dcerky Jasmínky . Věnuje se psaní, pořádá tématické přednášky, semináře a pobyty pro ženy a kurzy regresních prožitkových terapií.

Popularní články

Nahoru