UKÁZKY Z KNIHY KARMICKÁ SINUSOIDA

...V mém životě byla spousta chvil, kdy má osudová sinusoida kolísala na pomyslné ose. Byla mnohokrát nízko, tedy alespoň pro mě. Ovšem otázkou je, co je to nízko. Můj emoční chaos byl způsoben mnoha faktory a především velkým vnitřním napětím. Trvalo dlouho, než napěťové stavy začaly odeznívat, až odezněly úplně. Byla to dlouhá strastiplná cesta, u každého je jiná a tím vám nyní nechci tvrdit, že u vás musí trvat také tak dlouho. Jak já říkávám, jsem duchovní realista, potřebuji si na vše sáhnout a zjistit, proč a jak. Jsou lidé, kterým k pochopení sebe sama a nalezení vnitřního klidu stačí práce na sobě pomocí ezoterické literatury, různých přednášek, meditací a jiných technik a k tomu nepotřebují určité terapie. Pak jsou i tací, kteří potřebují uchopit a osahat si podvědomě svůj problém. V tom jsou regresní terapie výborné. O době své velké psycho-spirituální krize jsem již psala. Bylo to období mého vztahu s mužem Lvem. Po rozchodu s ním jsem se totálně zhroutila a už jsem nevěděla, kudy kam. Nacházela jsem se v období střetu s duchovním světem a hodně se to ve mně bilo. Afirmace a modlitby ani žádné jiné techniky nepomáhaly. Absolvovala jsem jich spoustu. Pomohly pouze na chvilku. Stále mi unikala podstata, co musím v sobě změnit. Zmítala jsem se v nepochopení sebe sama. Vždyť jsem odpouštěla, vysílala světlo a lásku. Později jsem pochopila, že spousta věcí nepronikla přes hrubou slupku mého ega. Muselo se to navrtat a dostat pod povrch. Pochopit na příkladech a prožitcích. Potřebovala jsem impuls, podnět, důvod…


A Bůh řekl:

 „Dávám ti do vínku spoustu odvahy a temperamentu. Lidé tě budou milovat, ale také odsuzovat i nenávidět. Tvým úkolem bude je milovat všechny, bez rozdílu. Zakusíš velké extrémy ve všech životních oblastech. Zakusíš veškerou slast pozemského života, ale každé slastné sousto ti bude způsobovat velké utrpení. Budeš si neustále pokládat otázku, kam až jsi schopna zajít. Tvá dychtivost a zvídavost tě nikdy neodradí a nezastaví. Pouze zabrzdí tvou netrpělivost. Budeš mít ke mně blízko a mnohdy i daleko. Budeš disponovat velkou vnitřní silou a jedině ta tě bude posouvat ve tvém hledání dále. Zacházej s ní moudře.“ V tom okamžiku jsem se poprvé nadechla. Narodila jsem se první májový den, byla neděle, slunečný den. Lidé slavili a můj otec také. Narodila se mu dcera, kterou si tolik přál. Zvláštní. Většina mužů si přeje mít syna. Můj otec dceru. Rozhodovali se mezi Andreou a Ester…“


Narodíme se rodičům, kteří nám nerozumí, nedávají potřebné množství lásky, pohlazení, neprojevují své emoce, nevěří nám nebo námi pohrdají, jsou plní zloby, smutku, neodpuštění a jsou kritičtí. Máme pocit, že jsme se jim narodili omylem. Ukazují nám směr. Biologická rodina nám otevírá oči, abychom si hledali svou rodinu, tu duchovní. Tvořme tedy hnízda duchovních rodin, jen nezapomínejme i na tu svou biologickou, díky které jsme se posunuli o kus dále. Zda nás bude následovat, je už na ní. Pokud ne, nelitujme. Jejich čas ještě nepřišel. Můžeme je maximálně nakazit svou láskou a rozpustit mezi sebou všechny negativní programy. Tím jim pomoci očistit a uzdravit jejich duši, aby do dalších životů šli s menší zátěží. Sami jsme si tento úkol určili, pouze jsme na to zapomněli...


PAVEL A HANKA

Zajímavým příběhem je příběh dvou manželů, které jsem regresila ve stejném dni. Byli z jiného konce republiky, ale přijeli společně. Ochotně čekali několik hodin jeden na druhého. Nebyla šance si cokoliv říci. Oba se pouze vyměnili, potkali se střídavě ve dveřích mezi jejich regresemi.

Jako první absolvoval regresi Pavel. Řešil vztah se svým bratrem. Byla mezi nimi velká rivalita. Stále spolu bojovali, již od útlého dětství. Pavel se dostal do zvířecího minulého života. Asi si teď říkáte, jestli je to vůbec možné. Ano, setkávám se s reinkarnacemi ve zvířecí formě, ale opravdu zřídka. Jsem názoru, že alespoň jednou jsme si v našem existenčním vývoji museli projít i touto fází. Zatím nejsem ve stádiu, kdy jsem schopná s určitostí říci, proč tomu tak je. Snad život za zásluhu, snad také pochopení a vcítění se do duše zvířete, jako fakt, že musíme přijmout sebe jako celek této planety. Snad proto, abychom mohli být v této fyziologické formě svým milovaným nablízku.

Pavel se dlouho svíjel a hluboce vzdychal. Trvalo dlouho, než jsme byli schopni definovat, že se jedná o medvídě, přesněji mládě v děloze matky medvědice. Nebyl tam sám. Měl ještě jednoho medvědího sourozence. Byl to také jeho současný bratr. Nechtělo se mu uvěřit, ale vše popisoval se silnými emocemi. Nešetřil ani slzami. Jeho medvědí bratr byl větší, docela temperamentní a on se v matčině lůně cítil utlačován. Taktéž tomu bylo i v průběhu medvědího dospívání. Opět velký boj o pozornost matky a o místo na slunci. Oboustranná zlost jeden na druhého. Neustále soutěžili.

V současném životě měl alespoň jeden z nich ustoupit a pochopit, že by je tato sžíravá nenávist mohla zničit. Pavel musel svému bratrovi odpustit. Pochopil a skutečně došlo k odpuštění.

V dalším životě žil v 19. století se svou nynější ženou. Obsah jeho života není tak důležitý jako jeho samotný závěr. Popisoval: „Jdeme s mou ženou ulicí, po ulici jezdí kočáry, mám na sobě frak, cylindr, ona je také hezky, vycházkově oblečená, má jakýsi deštník, krajkový, připomínající slunečník a na rukou rukavičky. Zastavujeme se u stánku s tiskem, tedy novinami a já si tam chci něco přečíst, ona mi říká, že půjde přes ulici koupit na trh nějaké ovoce. Odchází. Já tam chvíli zůstávám. Pak se otáčím a jdu přes ulici směrem k ní. V ruce držím rozevřené noviny a čtu si v nich. Najednou cítím velikou ránu a slyším křik. Nevím, co se to se mnou děje. Všechno mě bolí a nehybně ležím. Koutkem oka pozoruji, že se ke mně sbíhají lidé…“


Je třeba pochopit celkový chod naší existence. Je třeba pochopit, že duše, naše energie, je bezpohlavní a bereme na sebe pouze kabát, tedy tělo, a v něm se posouváme dále po naší karmické pouti. S příchodem na tento svět většinou zapomínáme, s jakým úkolem jsme tady přišli. A týká se to i vztahů. Spousta lidí řekne: „Já mám smůlu na partnery.“ -  Otázkou je, zda je to opravdu smůla nebo jen příležitost k duchovnímu rozvoji. Co když si máme s dotyčnými pouze něco dořešit, něčemu se naučit, odpustit si a jít dále.

Když mi můj duchovní učitel před lety řekl, že můj tehdejší sedmiletý vztah je jen přestupní stanicí, dívala jsem se na něj jako na blázna a myslela si, že to není možné. Byla jsem přesvědčena, že „on“  je ten pravý a ten, se kterým chci prožít celý zbytek života. Pak jsem se začala vyvíjet a posouvat dále a navíc chápat, že tento svět je něco více než jen světem materiálním. Bylo toho ve mně plno. Toužila jsem své pocity a poznatky za každou cenu s někým sdílet. A pochopitelně rozvíjet a probírat se svým partnerem. Přišlo však velké zklamání a nepochopení. Muž, který mi byl po boku celých sedm let, mi najednou připadal cizí. V žádném případě nechtěl cokoliv slyšet a dával přednost své zaběhlé životní jistotě. Všechno se ve mně bouřilo, nedokázala jsem pochopit, proč nechce na sobě pracovat a naslouchat mi. Začaly odumírat pomyslné jistoty a náš vztah také. 

Ze dne na den jsem všechno opustila. Vzdala jsem se veškerého finančního zázemí, dlouho trvalo, než jsem se s tím vnitřně vyrovnala a opustila to, o čem jsem si myslela, že miluji a je pro mě vším. Na vztahové i materiální rovině. Ještě jsem se nestačila vzpamatovat z tohoto vztahu a hned do mého života vstoupil další muž. A já se opět nechala pohltit růžovou iluzí lásky. Brzy však přišlo prozření. Potkali jsme se v době, kdy jsme si oba řešili pozůstatky své minulosti. Tahali jsme jeden druhého jako břemeno a došlo to do fáze, kdy jsme nemohli být spolu, ani bez sebe…