Minulé životy našich dětí.

Říká se, že malé děti jsou jako čistý nepopsaný list papíru. Kdo jim ale někdy opravdu dobře naslouchal, zjistil by, že tomu tak vůbec nemusí být. O tom, že se jim čas od času vynoří nějaká vzpomínka na předchozí život, není pochyb a každý rodič už se jistě setkal s nějakým dětským “výplodem fantazie.” Jenže jak víme, že nemluví pravdu?

Jana Koutná z Prahy nám do redakce napsala zajímavý postřeh: “Jela jsem v autobuse přes Cheb a vedle mě seděla maminka asi s tříletou holčičkou, Karolínkou. Dívaly se spolu z okna a najednou Karolínka uviděla starý polorozpadlý dům, který jsme míjeli. Začala křičet nadšením: “Tady jsem kdysi bydlela se svým tatínkem!” Jenže maminka jí začala vysvětlovat, že se plete, tatínek tady nikdy nebydlel a ani Karolínka tam být nikdy nemohla. Holčička kroutila hlavou, ale po chvíli zmlkla. Bylo ale vidět, že s maminkou vnitřně nesouhlasí. “To je typický případ, kdy rodiče vzpomínkám svých dětí nevěří, protože to odporuje veškeré logice,” říká Ester Davidová, který se už čtyři roky zabývá hlubinnou regresní terapií, způsobem, jakým se podle všeho dá nahlédnout do minulých životů. Velmi záleží na prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. “Do šestého roku jsou děti velice otevřené a když se zeptáte třeba tříletého dítěte, čím bylo, když byl velké, tak vám na to spontánně odpoví bez toho, že by nad tím muselo přemýšlet. Malé děti zároveň vnímají bytosti, které my už nevidíme. Sice je ještě neumí popsat ani to nějak analyzovat, ale často na ně ukazují, povídají si s nimi nebo se upřeně dívají jejich směrem,” vysvětluje. S přibývajícím věkem si tu schopnost v sobě uzavírají sami, nebo ji v nich utlačují rodiče a “duchovně” nepřístupné okolí.

Pečlivá příprava je základ

Člověk, který regresi podstupuje poprvé, musí nejprve vyplnit podrobný dotazník, ve kterém se terapeut dozví všechno potřebné – z kolika je dětí, jaké vztahy má k rodičům, sourozencům – a oni k němu, co ho trápí, strachy, fobie, zdravotní obtíže, atd. To pak terapeutovi pomůže objevit asociace se zážitky v minulém nebo současném životě. „Až sedmdesát procent traumat vzniká v prenatálním stadiu, kdy se člověk sice zatím nenarodil, ale už hluboce vnímá to, co se okolo něj a jeho matky děje. Rodiče si vybíráme zásadně my z nějakého důvodu, který má svůj vyšší smysl,“ vysvětluje Ester Davidová a dodává, že regresní terapie ukáže jenom tolik, co je člověk schopen snést a unést. Čím více na sebe ti lidé pracují, tím snadněji se pak otevírají hlubší vzpomínky. „Přirovnala bych to duchovní evoluci, všechno má svůj správný čas. Děti mají na rozdíl od dospělých svůj vzpomínkový kanál velmi dobře přístupný, ale u nich platí, že se jim ale otevírá jen to, co jsou schopny pochopit.“ Regrese jim mohou pomoci s nejrůznějšími problémy – nočními můrami, počůráváním, úzkostmi, fobiemi, strachy, psychickými bloky, atd.

Schody do vlastního podvědomí

Když přijdeme na regresi, je nejprve nutné si udělat si pohodlí a maximálně uvolnit. „Někdy jim pustím relaxační hudbu nebo zkusíme jiné meditační uvolňovací techniky, je to individuální,“vysvětluje paní Ester. Přes oči se dá šátek, aby je nerušilo světlo nebo jiné vjemy z okolí. „Každý terapeut má svůj osvědčený způsob, jak podvědomí klienta otevřít, já osobně používám pyramidu, podle mě je to nejsilnější symbol, jaký vůbec může být. Řeknu jim, ať si představí pyramidu, do které vstoupí a sestoupí dolů do podzemí, krůček po krůčku, schod po schodu. Projdou chodbou (cesta do podvědomí a minulosti), na jejímž konci jsou dveře. Po jejich otevření už jsou někde, kde začíná jejich příběh a sami už jsou schopni říci, kde jsou nebo jak se tam cítí. Postupně se jim všechno samo otevírá, “ říká terapeutka. Někdo může vidět obrazy, jako by se díval na film, jinému se to před očima odvíjí na základě silných a neodbytných pocitů. „To první, co člověka napadne, je to správné. Klient do toho v první řadě nesmí dávat rozum, v okamžiku, kdy pocity začne analyzovat a příběh měnit „k obrazu svému, je to špatně a zkušený terapeut to pozná.“ Dělají to ale hlavně dospělí, děti do svých zážitků většinou logiku nepouští.

Všechno musí ven

Je zcela běžné, že lidé při regresi zívají nebo pláčou, jedná se o účinnou formu úlevy a je to moc dobré znamení. Nezvyklé nejsou ani tělesné prožitky – například cítí, že mají nohy ve vodě, je jim zima, horko, cítí kouř, apod. Často v zážitcích poznávají někoho ze svého současného života a daří se jim tak snadněji pochopit jejich vzájemné vztahy. „Je třeba, aby si při regresi odpustili, stačí, když to udělá klient. I ten druhý člověk začne brzy v realitě měnit své chování k lepšímu, i když vlastně netuší, proč. Všechno se děje na vyšší úrovni. Na závěr regrese se klient dostane do světelného prostoru a odtud už ho může terapeut přivést „zpět“ nebo zavést do jiného života. Důležité je, abychom zmínili, že je celou dobu plně při vědomí, nejedná se o hypnózu, stále si uvědomuje kdo je a může kdykoliv otevřít oči, kdyby se mu něco z toho, co vidí, nelíbilo. Při regresní terapii je člověk jakoby na více místech najednou ve stejný čas, který tam nehraje absolutně žádnou roli…

„Regresní terapie se zabývá pochopením individuálních problémů, jejich příčina je v současném nebo minulém životě.“

„Na svých facebookových stránkách jsme se setkali s názorem, že jedné čtenářce bylo po regresích „špatně“ a svému dítěti by to prý nikdy nedovolila podstoupit. Zajímá mě váš názor.“

V tom případě to bylo špatně zpracované, nepochopila do hloubky svůj problém a jejímu terapeutovi unikly závažné asociace, které byly třeba řešit a pochopit. Pokud je terapeut laxní a nechá klienta pouze odvyprávět svůj příběh, aniž by do toho vstupoval a neptal se na určité závažné věci, které jsou pro něj důležité, může se to stát. Důležité je, aby klient určité věci v podvědomí zpracoval a dostaly se mu nakonec do vědomí. Je to ale vždy chyba terapeuta, pokud klient určité věci nepochopí a nevezme si z nich poučení, od toho tam je. Jsme jako stopaři, detektivové, kteří intuitivně vycítí, kde je třeba se zastavit a začít hledat asociace s problémy v současném životě. Odmítat ale regrese kvůli chybě jednoho terapeuta je nesmysl. Samozřejmě ale svůj pohled nikomu nevnucuji.

„Občas se najdou „odborníci,“ kteří vzpomínky na minulé životy společně s klienty mění k lepšímu, říkají mu, jak svůj „příběh změnit,“ aby se mu ulevilo.“

Podle mě je to hloupost a nemá to dlouhodobý účinek. Problém se dříve nebo později objeví na jiném místě. Je třeba to trauma nejprve objevit, vytlačit ho ven, emočně prožít, pochopit souvislosti, odpustit sobě i ostatním a hlavně to v sobě nepotlačovat.

„Proč se lidé bojí nahlédnout do minulých životů?“

Mají strach sami ze sebe, jejich ego se brání tomu, něco změnit nebo pochopit. Nic jiného v tom není. A pokud rodiče odmítají regresní terapie u svých dětí, je to pouze o neinformovanosti. Neuvažují nad tím, že by děti díky tomu mohly mnohé pochopit, ale hned to odmítají. A pak je nechají v klidu koukat na televizi, kde je samé násilí nebo jim koupí nějakou krvavou videohru – a to je přece v pořádku. U dětí je nejčastější a zároveň žádoucí, aby regresi nejprve vyzkoušel alespoň jeden z rodičů a pak na základě toho se rozhodl, co dál.

 

„Zaslechla jsem názor, že se při regresní terapii nedíváme na svůj život, ale pouze se napojíme na akášu (veškeré vědomí lidstva), a příběh, který tam prožíváme, ve skutečnosti není náš.“

I to je možné. Nejsem vševědoucí a netvrdím, že můj názor je ten jediný správný. Pro mě je důležité, že regresní terapie skutečně pomáhají jak s psychickými nebo zdravotními problémy.

 

PĚT NEJVĚTŠÍCH MÝTŮ O REGRESNÍ TERAPII

1. Fyzická bolest je tam reálná, nechci ta traumata zažít znovu Není to pravda, člověk se na zážitek dívá naopak s nadhledem. Fyzická bolest tam je, ale ve velmi zmírněné formě, něco jako náznak. Člověk ji prožívá jinak než tu skutečnou

2.Může se stát, že někdo zůstane nebo uvízne v minulém životě?

Stát se to pochopitelně nemůže. Při regresi jste stále při plném vědomí, vše si pamatujete a komentujete. Nejde o hypnózu.

3.Absolvuji regresi a co dál?

 Tím to pochopitelně nekončí. Vše je o práci na sobě, člověk si musí přehodnotit své myšlení a postoje. Terapeut by měl umět dotyčnému vysvětlit a poukázat na slabiny a na to, na čem by měl zapracovat.

4.Lidé si myslí, že regresní terapie je pouze o náhledu do minulých životů.

U každého člověka je regrese individuální. Stačí mnohdy projít dětství či prenatální období, tam je zaklíněno spoustu příčin současných problémů. Není podstatné kým nebo čím jsme byli. Důležité je pochopit co nám vzpomínky asociují a jaké si z toho máme vzít ponaučení.

5.Strach, že se v regresi nic neukáže.

 Omyl, vždy se něco ukáže. Ovšem vždy jen to, co je člověk schopen v danou chvíli zpravovat. Pochopitelně se to musí zpracovat dobře a do hloubky.

FASCINUJÍCÍ SVĚDECTVÍ z dětských úst

NEJSME TADY POPRVÉ…

 

Přinášíme vám exkluzivní výpovědi dětí, které se vydaly na dlouhou cestu do jejich minulých životů, aby nahlédly pod pokličku svých současných problémů. Co prozradilo jejich podvědomí? Jejich zkušená průvodkyně Ester Davidová z Ostravy vám s jejich souhlasem kousek z toho tajemství poodhalí a pomůže vám si pomocí úryvků ze sezení ujasnit, „co se na těch regresích doopravdy děje.

 

Moje první regrese dětí

Lukáš z Nového Jičína (8 let) :

„Stavěli jsme pyramidy, byly tam s námi bytosti, které měly skoro tři metry.“

Nejprve jsem se zabývala výhradně dospělými, nicméně se mi stalo, že za mnou zhruba před rokem a půl přišla maminka, která se mnou sama podstoupila několik regresí a napadlo jí, že bych mohla dělat průvodce i jejímu synovi Lukášovi. Byl ve škole nesoustředěný, celkově hyperaktivní a problematický v tom, že musí mít poslední slovo a se všemi se pokaždé hádal o svou pravdu.

Lukáš pochází z katolické rodiny, chodí do kostela a na hodiny náboženství. Měl tendence hádat se i s farářem o tom, jak to všechno ve skutečnosti je. Sice ke křesťansví tíhne, ale nemůže se smířit s určitými “pravdami” církve, které on cítí jinak.

Podle Lukáše byl Kristus člověk z masa a kostí, který byl především léčitel, který pomáhal lidem, ale nemohl se smířit s některými názory jeho církve. Ke svému duchovnímu otci však velice shlížel a doslova se k němu upnul a na sezení se mi přiznal, že pokaždé když farář podniká delší cesty, má o něho veliký strach. Vždy se zhoršil v chování, byl nervózní a roztěkaný. Tvrdil, že vidí anděly a další elementární bytosti, vnímá mimozemské bytosti a civilizace, které tu žijí společně s námi a všem ostatním “nevěřícím” své zážitky a postřehy tlačil do hlavy, i když o to příliš nestáli. Ve škole viděl duše dětí, které zemřely a energeticky je to tam z nějakého důvodu táhlo. Také vinil matku za to, že jeho otec o něho nejeví zájem.     Z toho, že by vyzkoušel regresní terapii, byl nadšený,chtěl zodpovědět spoustu svých otázek.

Začala jsem se na svou první regresi dítěte připravovat, hledala vhodné zdroje a oslovila svou učitelku, u které jsem kdysi absolvovala kurz a další zkušenější terapeuty, aby mi poradili, jak na to. Zjistila jsem, že získat informace z podvědomí je pro děti ještě snazší, než u dospělých. Jsou daleko otevřenější a vnímavější.   

Lukáš zavřel oči a už po chvíli začal popisovat život ve starém Egyptě.

 L: ,,Podílíme se na stavbě pyramidy, stavíme trám nad hlavní vchod, je nás tam hodně, ale nejsou tam jen lidé našeho vzrůstu. Jsou tam bytosti, které mají skoro tři metry. Pyramida je už skoro hotová, mají ještě dovézt sochy před vchod, ale nikdo nám neřekne odkud jsou a kdo je dělal, prý se o tom nesmí mluvit.“

E: ,,Jaká je to doba Lukáši? Století mám na mysli?“

L: ,,Osmnácté .“

E: ,,Je to století po Kristu?“

L: ,,Po Kristu? Toho neznám.“

Pyramidy se opravdu stavěly v období 2500 – 1700 před n. l.

Jak může osmiletý chlapec, o kterém vím, že se nezajímá o dějiny Egypta a ve třetí třídě ještě neprobírají dějepis, vědět tuhle informaci? A Krista moc dobře zná, především z náboženství.

E: ,,Co se děje dále? Povídej.“

L: ,,Po práci jdu domů a jdu ještě na tržiště, kupuji ryby a zeleninu, teď slyším jednoho obchodníka volat mé jméno. Říkají mi Portugasos. Kupuji si ještě malý amulet sluneční ochrany, zavěšuje se nad dveře a má chránit dům od nepříjemností. Je to napůl žena napůl lvice. Přicházím domů a hned si ji zavěšuji.“

E: ,,Jak vypadá tvůj dům?“

L: ,,Je to malá stavba z kamene, jsou tu okna, dveře, nezavírají se, není důvod, mám tady malé ohniště a postel, která je při zemi, dělám si na ohništi rybu. Vedle domu je malá stáj, mám koně, vedle mého je kůň mého nejlepšího přítele.“

E: ,,Co máš na sobě, jaké oblečení?“

L: ,,Mám kalhoty a napůl sukni, taková volnokalhotová sukně, nahoře nemám nic, je tady velké horko.“

E: ,,Hledej Lukáši nějakou významnou událost.“.

L: ,,Můj přítel odjíždí na nějakou dalekou cestu, mám o něho strach, jede na koni a už několikrát se mu na cestách něco stalo. Ale i pak se vrací v pořádku, jsem tak šťastný, mám ho tolik rád a nechci o něho přijít.“

E: ,,Je tam ještě něco důležitého? Procházej ten život až do konce.“

L: ,,Ne, jsem teď starý a umírám na stáří.“

E: ,,Lukáši, zkus se podívat zpět. Poznáváš ve svém kamarádovi někoho ze současného života?“

L: ,,Ano, je to náš pan farář. Proto jsem měl o něho takový strach a mám i teď.“

E: ,,Tak vidíš, tehdy se také vrátil v pořádku a měl jsi zbytečné obavy, teď si je děláš také, ale už alespoň víš proč, že?“

L: ,,Ano, už to chápu.“

E: ,,Jsi připravený se podívat ještě do jednoho života, pokud to půjde? Budeš hledat život společný s tvým tatínkem?“

Kývl na souhlas.

L:,,Jsem v nějaké zemi, která je podobná Egyptu, ale je více na východě, stavby jsou podobné jako tam, ale spousta je tady jiného, jsem farmář, jezdívám často na lovy na svém koni. Mám ženu a dítě, žena mě skoro vůbec nevidí.“

E:,, Vyprávěj dále a hledej důležitou vzpomínku.“

L: ,,Má žena ode mě odešla, už jsem ji nikdy neviděl, pak jsem spadl na koni a kůň na mě stoupl. Dál už nevím, je konec, umírám.“

E: ,,Vrať se ještě zpět, poznáváš někoho v té ženě? Nebo v dítěti?“

L: ,,Tu ženu neznám,  ale vím, že ji ještě někdy potkám, to dítě je můj tatínek.“

E: ,,Víš, co musíš Lukáši udělat?  Pamatuješ si, jak jsme se bavili, že se nám všechno vždycky vrátí? V dobrém i ve zlém? Tak tady je to také tak. Musíš svému otci odpustit. Nesmíš mu mít za zlé, že vás opustil a už vůbec ne své matce.“

Ještě po regresi chvíli seděl na pohovce, díval se do prázdna, potom upřel svůj pohled na mně a říká: ,,To jsem si opravdu nevymyslel, já jsem se tam opravdu viděl.“

E:,,Věřím ti Luki, nemůžu ti zaručit, zda je to pravda, ale důležité je, že ti to pomůže spoustu věcí pochopit. Máme-li strach, nemusíme vědět proč. Na někoho se zlobíme, také nemusíme vědět důvod. Když se podíváme zpátky, pochopíme proč.“

L: ,,Já to teda chápu, já ti moc, Ester, děkuju, že jsi mě tam zavedla.“

Slyšet od osmiletého chlapce tato slova bylo pro mě velmi dojemné a zároveň povzbudivé. Měl můj velký obdiv. Není velkých lidí, ale velkých duší.

Matyáš z Ostravy (11 let)

Tento příběh se odehrál před třemi lety. Matyáš trpěl nočními můrami několik let. V noci vyhledával společnost rodičů, kdykoliv se mu zdály škaredé sny. Několik let ho trápilo astma, které se vždy zhoršovalo právě po těchto dramatických nocích.

Uvolnil se rychle a hned začal vyprávět.

M: ,,Jsme Angličané na válečné výpravě a plujeme lodí. Připluli jsme k nějakému ostrovu, vyloďujeme se a postupujeme do nitra ostrova. Nevíme, co nás čeká, většina z nás má strach, neznáme takové prostředí, je tady spousta zvláštních zvířat. Už i já mám strach, cítíme, že je tady ještě někdo. Lítají kolem nás šípy. Bojím se a krčím, najednou vyběhli nějací muži, jsou pomalovaní, polonazí, vydávají hrozivé zvuky a jde z nich strach, snažím se tasit meč a bojovat, ale marně, cítím, jak mě oštěpem zasáhli do zad a vidím jeho hrot na hrudi, nemůžu dýchat, dusím se, plivu krev a… najednou je jich kolem mě mnoho, to jsou ti hrozní z těch mých snů a sekají mě a sekají, umírám. Teď se vidím shora a cítím úlevu, odcházím. Už mě nic nebolí.“

V tu chvíli otevřel Matyáš oči a posadil se. Povídá: ,,Jéje, tak to byli oni. To jsou ti z těch mých snů. Šel z nich takový strach. Tak už vím, proč se mi o nich zdává.“ Ještě než se svou maminkou odešel celý v úžasu domů, prohlásil: ,,To nemůžu ve škole nikomu ani říct, nikdo by mi nevěřil.“

E: ,,Také ani nemusíš, důležité je, že ty víš.“

Stačí, když my víme a pochopíme. Později jsem byla informovaná od jeho maminky, že regrese byla pro ně velkým přínosem, párkrát se ještě v noci probudil, ale pak se vše uklidnilo. Dnes spí naprosto bez problémů a také problémy s dýcháním ustoupily.

REGRESE MÉMU SYNOVI HODNĚ POMOHLY

 Tomáš Vrubel

, z Frýdku Místku, přechodně Waterloo, Belgie

Otec Jakuba Vrubla (12 let)

Náš starší syn Kuba, krásný a chytrý kluk, nikdy neměl rád změny a byl velmi starostlivý, když někdo z nás odešel z domu. V září 2010 jsme se odstěhovali do Belgie a začal být přímo posedlý, doslova nás šikanoval, pokuď jsme se vzdálili z dohledu a nevraceli se.

Na jaře 2011 se žena objednala na regresní terapii a v náhlém popudu objednala i Kubu a nakonec jsem se přidal i já. Přáli jsme si, aby Kubíček zjistil svou zátěž z minula a pomohl si s rozpuštěním blokád. Ani na okamžik nás nenapadlo, že by tato forma terapie mohla být pro dítě nebezpečná, jak si mnoho lidí ještě dnes myslí. Bylo to naopak, moje regrese byla pecka. Nikdy bych nečekal tak hluboký ponor pod hladinu zdejší reality a zážitky z regrese byly pro mě velmi obohacující. Rovněž má žena měla podivuhodné prožitky a byli jsme tedy zvědaví, co zažije Kuba.

Náš Jakub se konečně přestal bát

       Žena byla jeho regresi přítomna a z jejich společného vyprávění víme, že se do podvědomí dostal téměř překotně a užíval si splynutí s vesmírem a putování jeho nekonečnem. V regresi se projevil jako návštěvník jiné, technicky mimořádně vyspělé civilizace. Jeho obsedantní kontrola členů rodiny vycházela z minulého života, ve kterém se jeho otec, se kterým neměl dobré vztahy, zranil při práci ve vedlejším pokoji. Otce odvezli do nemocnice a Kuba zůstal doma sám a prožíval dramatické chvíle plné samoty a bezmoci. Z toho plynuly i jeho současné strachy a obavy.

Náš uzavřený samotář oslněný technologiemi se v průběhu posledních měsíců začal lépe začleňovat do kolektivu, našel si přátele a konečně se baví se svými vrstevníky. Při nedávné dovolené zcela přirozeně zapadl do party a s nadšením se přidal ke společné stavbě lesního přístřešku a dalším hrám. Jeho nejnovějším objevem je Facebook, kterému dosud nemohl přijít na jméno. Během několika dní si našel své kamarády a jeho stránka je nyní poměrně aktivní.

Rodičům, kteří se rozhodnou pro regresi jejich dítěte, bych nejdříve doporučil, aby si touto terapií prošli nejdříve oni sami. Jednak zjistí, že se není čeho obávat, ale také, že většina problémů jejich dítěte pramení z nich samotných. Důležité je oboustranné pochopení příčin a práce na sobě.

Adam ze Vsetína (14 let)

Závislost na krvavých počítačových hrách

 Chlapec, kterému v jeho třech letech diagnostikovali leukémii. Vesmír mu však dal šanci k nápravě a v šesti letech nemoc sama odezněla. Lékaři by řekli – vyléčil se. Poslední dobou ale trpěl zažívacími potížemi a bolestmi hlavy, pokaždé před odchodem do školy. Jeho matka si myslela, že jen předstírá, aby do školy nemusel. V noci se mu zdávaly často se opakující sny, jak zápasí na bojišti. Totéž pak praktikoval v počítačových hrách a matka už nevěděla, jak mu je zakázat. Pak ji napadlo, že by mu mohly pomoci regrese, sama na ně už ke mně tou dobou chodila.

Sotva se Adam uvolnil, začal sebou trhat a popisuje:,, Jsem na velkém bojišti, je tady spousta krve, spousta mrtvých a raněných, něco mi říká slovo Francie, takže jsem asi tam.“

E:,,Adame, popiš mi sebe, co tam děláš?“

A:,,Cítím, že jedu na koni, ale všechno vidím tak nějak mlhavě, spíš než vidím, tak spíš cítím, cítím, že jsem na bojišti a jedu na koni. Je to možné Ester?“

E: ,,Ano Adame, ale nepřemýšlej nad tím, neanalyzuj to, nech se unášet jen svými pocity. Nech to plynout a pokračuj. Jsi na bojišti, jak ses tam dostal a co tam děláš?“

A:,,Jedu na koni, tasím meč a sekám do lidí hlava nehlava, není to bojiště, ale vypálená vesnice, ženy křičí a děti pláčou, je mi to jedno, klidně ať všichni pochcípají, jsou to vši, daně neplatí a nic se jim dělat nechce, mám k nim odpor, nenávidím tu chudinu.“

E:,, Jsi voják nebo kdo přesně jsi a co máš na sobě Adame?“

A: ,,Mám na sobě zbroj, takové krásné polobrnění, jsem hodně pohledný, mám pocit, že jsem šlechtic, můj otec je hodně vlivný.“

Vrátili jsme se s Adamem do dětství v onom životě a procházeli jsme ho až do okamžiku jeho smrti. Bylo v něm spousta nenávisti, opovrhováním druhými lidmi, zabíjením, rabováním, znásilňováním, pleněním.“ Nebyl to jediný život, kde Adam páchal tolik zla.

Rekapitulujeme společně všechny životy  a Adam povídá:

,,Víte, já se ani nedivím, že jsem dostal tu leukemii, je to něco jako oko za oko, zub za zub a muselo mě to potrestat. Ale musím mít nějaké své ochránce a anděly, když jsem se z té rakoviny jako malý uzdravil. Myslíte si, že by se to mohlo opakovat, když se budu chovat zle a stačí jenom hrát ty zabíjecí hry?“

Tiše jsem kývla na souhlas.

U Adama se karmická odezva projevila ve fyzické rovině jako varování před něčím horším, co by se mohlo znovu opakovat. Proto ty bolesti hlavy a zažívací potíže, na těle se mi opět začaly objevovat krvavé skvrny, které naznačovaly, že se leukémie zase vrací. Tehdy dostal šanci k nápravě, nyní je opět v pokušení a je pouze na něm, co s tím udělá. V regresích i po ní si vše velice dobře uvědomoval. Hezky vše komentoval a evidentně pochopil. Řekneme si, je to pouze počítačová hra, ale představte si, kolik negativních emocí dítě vyšle k imaginárním postavičkám. Emoce se odrazí a časem spustí dítěti negativní proces, který se odrazí buď na těle nebo na duši.

Iveta z Havířova (16 let)

 „Maminka mi dává za vinu, že jsem se narodila a proto ji tatínek nemá rád.“

Velice chytré, tiché a klidné děvče. Na regresi zhruba před dvěma lety jí přivedla babička, která ji vychovává sama. Matka o ni nejeví zájem. Ivetka trpěla pocity studu, častou trémou, stranila se dětí a byla velmi uzavřená. Měla problémy s dýcháním, kdykoliv přišla nějaká napjatější a stresová situace.

Ivetka si vybavuje vzpomínky z raného dětství.

I:,, Tatínek křičí na maminku, že je zase opilá, schovávám se pod stůl, mám pocit, že se se mnou točí celý svět a dávám si ruce na uši, abych to nemusela poslouchat. Pořád se hádají. Nevím proč mě mají, když mě nemají rádi. Tatínek bouchl dveřmi a odešel. Maminka teď křičí po mně, říká, že jí mě byl čert dlužen a že jsem malý parchant. Dává mi za vinu, že jsem se narodila a proto jí tatínek nemá rád. Mám pocit, že se udusím, když to na mně křičí. Polykám slzy a nejraději bych ani nebyla. Prosím boha, aby si mě k sobě vzal. Nechci žít. Nechci mluvit, nechci nic.“

Usedavě pláče, když o tom vypráví.

E:,,Ivetko, projděme všechno ještě jednou.“

Postupně si Iveta vybavuje i jiné vzpomínky, také velice silně emotivní, plné hádek a ponižování. Vybavuje si detaily, vzpomíná na své hračky, na své hry, kdy se uzavírá do svého světa fantazie jako útěk před neurotickou matkou. Otec je opustil. Matka se pokusila o sebevraždu a ona jí našla.

I: ,,Maminka leží na podlaze a vedle ní je spoustu krabiček od léků. Nevím co mám dělat, lapám po dechu a křičím na ni, ať se probudí, nehýbe se. Běžím jako ve snu k paní sousedce a bouchám ji na dveře. Křičím a pláču. Běží do našeho bytu, bere telefon a někam volá. Zase se se mnou točí celý svět. Utěšuje mě. Přijíždí sanitka a odvážejí maminku. Pak si pro mě přišla babička a od té doby jsem s ní. Tatínek za mnou občas přijde, ale má už novou rodinu a jeho žena mě nechce. Nemá mě ráda. Mě to nevadí, mám babičku ráda a chci být u ní. Maminku jsem od té doby neviděla. Babička taky ne. Uzdravila se a pak odjela do Ameriky, má tam už svůj život, občas mi pošle pohled, ale chce žít po svém.“

E:,, Ivetko, jak se ti tentokrát procházely tyto vzpomínky, jak to cítíš nyní ?“

I:,, Už dobře, cítím to dobře, už se mi hodně ulevilo a nemám už ten tlak na hrudi.“

E:,, Měla by jsi mamince odpustit, ona si to tak vybrala, neměla by jsi jí to mít za zlé, každý dělá určité věci, aniž by chápal, proč je dělá. Pokud je maminka takhle šťastná, tak jí to přej. Posílej jí lásku, třeba přijde doba, kdy ona taky něco pochopí a najde si k tobě cestu. Babička tě miluje a dává ti mnoho lásky a to je moc dobře.“

Ivetka se usmívá a v očích se ji zalesknou slzy. Slzy radosti.

I:,,Ano, já vím, babička mě miluje a já ji také. Mamince odpustím, ale nepůjde to hned. Budu na tom pracovat a babička mi jistě pomůže. Ona už mamince odpustila. Mě to neodpuštění dusilo, už to chápu.“

Od babičky jsem se později dozvěděla, že se Ivetce hodně ulevilo, postupně se začala zapojovat do kolektivu a o své mamince už nemluvila negativně. Dokonce jí napsala sama do Ameriky dopis, sice zůstal bez odezvy, ale Ivetka je s tím jaksi vnitřně smířená. Dýchací problémy občas ještě mívá, ale už jsou mírnější a nejsou tak časté. Obě s babičkou ještě absolvovaly několik konstelačních sezení a babička Ivetky se ke mně přihlásila na kurz Regresní terapie, který v září pořádám. Chce se sama v této oblasti rozvíjet a se svou vnučkou na tom společně pracovat dále a postupně odhalovat skryté vlivy a příčiny chování  své dcery, Ivetčiny matky, Spousta věcí zůstalo ještě neodhalených a ona sama si potřebuje na to přijít.

 

Představte, že spousta dětí je svou matkou odmítnuta. V těchto chvílích jde o citový zvrat malého tvorečka, který po lásce tak silně touží a nedostává se mu. Tolik vnitřní bolesti si nikdo nedokáže ani představit. Na lásce je přece stavěno celé bytí – většina z nás si to bohužel ještě neuvědomuje.

Článek pro časopis Záhady Života – vyšel v září 2011

Autorka: Ester Davidová

——————-