Povím vám příběh….
Před dávnými časy, žil hluboko v lesích jeden muž.
Byl bohat svou hlubokou moudrostí a znalý přírodních i vesmírných zákonů. Uměl lidem pomoci moudrým slovem a radou. Dokázal nahlédnout do každého člověka, do jeho duše, i tělesné schránky a přesně věděl, kde je příčina jeho neduhů.
Měl dar cítění a empatie.
Vyhledávaly ho převážně ženy, které si nevěděly rady. Se svými partnery, dětmi, ale ani samy se sebou.
Učil je být ženami, naslouchat svému nitru, intuici a svému tělu. Uzdravoval jejich těla a jejich duše.
Byly mezi nimi i takové, které se od něho rády učily. Probudil v nich jejich skryté schopnosti a ony pak jeho učení předávaly dále.
Pochopitelně tehdejší společnost ovlivněna církví, i samotná církev tyto ženy pronásledovala, trestala a zabíjela…
Pronásledován byl i on.
Od té doby, jako by se po něm slehla zem.
Některé prameny praví, že se uchýlil mimo civilizaci, jiní, že ho chytili a zemřel.
Ať je to jakkoliv, dnes se vrátil zpět.
Proto, aby mohl v tom, co započal a nedokončil, pokračovat dále…..
Únor 2017
Seznámili jsme se, když jsem byla v očekávání, v době, kdy jsem se uchýlila konat své mateřské povinnosti.
I když, nikdy jsem nebyla tou, co sedí doma s dítětem a věnuje se mu naplno.
Ani nevíš, jak velké vnitřní boje jsem se sebou sváděla!
Jak skloubit mateřství s prací?
Nervózně jsem plnila funkci matky. Po nocích jsem psala knihy a o víkendech vedla kurzy.
Nebyla jsem u toho, když malé vykoukl její první zoubek – protože jsem přece musela na svůj kurz! Nebyla jsem u toho, když udělala své první krůčky, protože mě přece mí klienti v potřebovali! Byli u toho mí rodiče a má sestra, protože jen na ně jsem tehdy spoléhala.
Tomu říkám zrada matkou!
Pocity se ve mně praly, ale pokaždé jsem je obhájila – lidé mě přece potřebují!! A co si budeme nalhávat, něčím nás uživit musím, když jsme bez otce.
A tehdy jsem ti volala, s uplakaným miminkem v náručí a pusou plnou slz se tě ptala, – co dále.
Tvá odpověď zněla: „A je tato cesta správná? Nežiješ pouze sen své matky? Neplníš jí tak náhodou její vlastní programy?“
Mou reakcí byla zlost! Hele, ale přece v tom, co dělám, jsem dobrá a vést kurzy, dělat regrese a psát knihy mě baví!
Co je to za nesmysl, že odžívám sen své rodičky. Vždyť ta dělá celý život prodavačku.
Avšak tvá slova ve mně zněly vždy, když jsem v sobě sváděla ony boje. Pracovat nebo být matkou naplno!
Nejsem typ ženy – sedět doma s děckem a starat se jen o domácnost.
Jenže ouha.
Uběhly další tři roky a má duše byla unavená. O tělu ani nemluvím.
Unavená, nejen z těch vnitřních soubojů, ale i z toho, že už jsem dala vše, co jsem mohla a nemám více. Vyčerpala jsem svou kapacitu.
A tvé skvělé techniky, které jsi mi předal – průnik do děložní terapie i těhotenské rovnice, mě v tom utvrdily.
Chodily odpovědi. Denně. Skoro v každé minutě.
Mé strachy, které se vrátily po devíti letech. Boj o život. Tlak, že MUSÍM. Odpovědi, proč na sebe neustále tlačím. Proč nejsem sama sebou.
A především, že všechny mé strachy touží po přijetí a nestojí o to, abych s nimi bojovala.
Každodenní, každo-hodinové, každo-minutové BLIK A CVAK.
I díky mé skvělé přítelkyni – Janě, se kterou se nám dějí věci paralelně.
Zjištění, že hrajeme ve vztazích chlapy a naše děti, které byly ochuzeny o otce během těhotenství, jsou toho důkazem. – Lpí na nás.
Neumíme jim nastavit hranice.
A naše pocity dluhu vůči nim. Pocity viny.
Teď, když partnery máme, naše ratolesti je odmítají. Protože jsme se postavily do rolí otce i matky zároveň a mužům jsme vzaly jejich funkci.
Všechno přece zmákneme samy.
V sobotu ráno, před odjezdem na lednový kurz regresních terapií se má dcera spálila.
Musela jsem čas kurzu posunout a odvést jí ke svým rodičům. Chtěla za babičkou a mého přítele odmítala. Přitom jí měl hlídat on.
Jsem nezodpovědná matka. Mě by se to nemohlo stát. – Slyšela jsem při odchodu syčet mou matku.
Bylo to poprvé, co jsem z kurzu odjela na noc domů a ráno se tam vrátila.
Potřebovala jsem být sama se sebou. Uvědomit si, – co mi mé dítě říká.
Udělala jsem si autoregresi, kterou učím své žáky a klienty.
Cvak, blik.
Vrátila jsem se do období těhotenství.
Dcera do mě bušila neskutečnou silou. Neustále se v břichu hemžila a kopala. Bolelo to a bylo to neúnosné. Ptala jsem se jí, co mi tím chce říci, ale nenaslouchala jsem tehdy naplno.
Potřebovala jsem celé další tři roky na to, abych pochopila! Vždyť ona to dělala ve chvílích, kdy jsem pracovala! Potřebovala klid. Vedla mě k odpočinku.
A já ne a ne slyšet!
Po koupeli sedím a koukám do prázdna.
Musím to změnit. Říkám si.
Ale co, ptám se. Jak? Nevím. Odpověď přijde, již brzy. Cítím to.
Nech to plynout. Říkám si.
Proč stále na sebe tlačím? Proč chci lidem předávat maximum a mám pocit, že bych toho mohla dělat více? Proč se nechávám druhými tak vyčerpávat?
Chci znát odpověď. Ta však přichází, jakmile to pouštím a nechávám to plynout.
Za pár dnů.
„Protože chci svým rodičům dokázat, že jsem dobrá. Že jsem více než ta, za kterou mě mají.
Skrytě toužím po chvále a ocenění, které se mi nikdy nedostávalo.“
Uvědomění, že všechny programy jsou uloženy v mé děloze.
Já jsem svou dělohou. Já jsem děloha!
Zatím ještě nepročištěnou. Paradox. Kovářova kobyla.
Pár žen jsem již v terapii provedla léčením energie dělohy. – Procházení energie dělohy, pojmenování nefunkčních převzatých programů, léčení, rituální porod rodových linií žen… Bylo to silné, úžasné…i pro mně.
„A já nic?“ Křičí na mně má děloha.
K večeru chodím, bloumám a na rukou nosím svou uplakanou dceru.
Stopla mě. Zcela mě zastavila.
Pípne zpráva. Má nejlepší kamarádka Jana.
Čtu.
„Dělala jsem si léčení dělohy, přesně podle tvého návodu. Šla jsem do ní. Je chabá, slabá, oklovaná, sedí na ní černá vrána. Bože, hnus.“
Volám jí. Povídá mi své pocity z terapie. Přicházíme na spoustu věcí. Ona doplňuje mně a já jí.
Pak povídám…
„Musím něco změnit…holka, já už takto nemohu. Potřebuji dát do rovnováhy své mateřství a práci.
Ráda bych si konečně plnila své sny. A dala konečně prostor Robinovi být mužem.
Vždyť se podívej, co nám ty naše děti ukazují.
Daly jsme jim moc, ale jinak, jinak než potřebují. Šly jsme do extrému.
A navíc, potřebuji změnit koncept své práce! I ty moje spasitelské syndromy. Pocity zavděčit se.
Ráda bych cestovala, byla svobodnější, i ve své práci, ale stále mám z té změny strach.“
„Hele“ povídá Jana.
„Měla jsem blok k čištění zubů a Marek mi jednou řekl, že bychom měli překonávat tyto bloky, jít do nich, pak jsme schopni si je zamilovat. Vždyť pro ty zuby je jejich čištění prospěšné.“
Končíme hovor.
Sotva položím sluchátko. Blik.
Markova slova zazněly znovu „Žiješ sen své matky. Plníš její sny. Ujasni si, kdo opravdu jsi.“
„A jak to mám udělat?“ Ptám se.
„Nikdy se nedozvíme co jsme, dokud si nezažijeme všechno, co nejsme.“ Zní tvá slova.
Jdu do dělohy. Žádám o odpověď.
A najednou to přichází!
– Matka má spasitelské syndromy.
Všem se rozdává, je tady pro všechny…Dělá do úmoru a pak si stěžuje, že ji všichni vysávají. Neumí říct ne. Neumí druhým nastavit hranice.
Sakra, sakra, sakra! Dochází mi to.
To nejsem JÁ, TO SAKRA NEJSEM JÁ, TO JE ONA…
Vidí ve mně rivalku. Je na mně zlá a jízlivá. Napomíná mě, opravuje mě,…
Když se mi daří, kope do mě. Hledá chyby. A jízlivě mě poučuje.
Když jsem šťastná, irituje jí to. Už v dětství mi každé mé zaradování zkazila. Vadilo jí to.
Teď mám krásný a naplňující vztah. A ona hledá, jak je to jen možné. Jízlivě říkává, že mi to přeje.
S otcem uvadají. Jsou nemocní. Přežívají. Rozdávají se pro druhé a chtějí, ať je svět jen podle nich.
„Voda neteče do kopce,“ říkáváš. „Vyživuj sebe a to pod tebou, tvé políčko.“ Rodiče jsou ten kopec. Proč je živit?
„Tak a co dál?“ Ptám se dělohy.
„Hele, co jsi chtěla dělat, když jsi byla malá. Čím si chtěla být? Po čem jsi toužila?“
„Chtěla jsem cestovat. Věnovat se historii. Psát pohádky, legendy, příběhy. Malovat.“
A co bys ráda dělala teď?
„To, co dělám, ale jinak, … i něco nového, jemného…spojeného s cestováním…s Anglií, uměním, knihami, malovala na hedvábí?“
Ale já mám strach!
„A proč? Z čeho?“ Tuto otázku mi pokládá i Jana.
„Protože je to nové.“ Odpovídám.
„Zlato, je to stejné jako s těmi zuby!“ Říká. „Je to pro ně prospěšné.“
A najednou se slyším říkat: „DĚLEJ TO, Z ČEHO MÁŠ STRACH, A PŘITOM VÍŠ, ŽE BY TĚ TO NAPLŇOVALO!“
Všechno mě svědí. Pálí mě kůže na předloktí a hoří mi uši. Sakra, jsem tak blízko, leze to ven, je to pod kůží, pod povrchem!
Robin, můj přítel sedí vedle mě a poslouchá. Pak povídá: „Tý jo, já plním sen svého otce. On chtěl, ať jsem automechanik. Už chápu, proč mě tahle práce nenaplňuje! “
Jdu si napustit vanu. Přišel čas pročistit dělohu a vypustit Krakena!
A načerpat do ní to nové – své sny a vize.
Nořím se do vody. Kolem mně hoří svíčky. Hraje tiše hudba.
Dýchám hluboce do bříška. Uvolňuji jednotlivé části těla. Tak jako v autoregresi.
Nořím se hlouběji, do sebe.
Beru pomyslný žebřík a slézám do své dělohy.
Je tam tma. Posvítím si pomyslnou lampou.
To, co vidím, mě vyděsí.
Bože můj! Seschlá, malá, svraštělá děloha. Uvadající, téměř před rozkladem. Vaječníky jako dva seschlé květy, bolavé květy.
Jdu zpět do dělohy a svírá se mi křečovitě obličej. Hnus, nános, který chce jít ven.
Naciťuji se na negativní programy a emoce v ní, které jsem nasála od svých předchůdkyň.
Můj obličej je již v hrozné křeči. Přesně takový má moje matka, a měla ho i její matka a moje prababička – křečovitý ksicht, panovačný, strnulý.
Pojmenovávám si to v sobě.
Manipulace, nepochopení, zrada, spasitelské syndromy, trpitelské syndromy, pocity zavděčení se, zalíbení se atd.
A najednou slyším „Vy zasraní chlapi, vy kurvy jedny lenivé, my vám ukážeme, my vás zničíme, my jsme lepší než vy.“
Všechny své partnery mé předchůdkyně přežily – zničily je, ušlapaly je. Muži onemocněli a odešli, prázdní a zneužití.
Tak a dost dámy!
„Teď si vás hezky porodím,“ říkám jim.
Držím v každé ruce dva velké křišťály – kameny.
Představuji si, jak z mé dělohy vede světelná stříbrná spirála nahoru. Mám tlaky v děloze, stahuje se a roztahuje. Prodýchávám a ženy odcházejí. Jedna po druhé, jdou rychle hezky po sobě. Má matka je uprostřed a jde nakonec.
Dýchám zhluboka, prodýchávám a z očí mi kanou slzy.
Ptám se jich: “Je něco, co mi chcete sdělit? Nějaké poselství?“ A všechny jednohlasně říkají: „Ester, ty už to poselství v sobě neseš…my jen čekaly na tebe, věděly jsme, že jednou přijdeš a pustíš nás….
Energetické zbytky mých předešlých partnerů, ty odešly vzápětí po nich.
Ještě chvíli dýchám a křišťály pokládám na bříško.
Pak jdu opět dolů a koukám znovu na dělohu.
Rozvíjí se ve velký květ, plný modrých květů, růží – koukají na mně a září. Děloha pulzuje a vaječníky také.
Dýchám a jen tak jsem.
***
Z celého srdce děkuji Marečku Ščotkovi, mému průvodci, učiteli, že mi předal tento úžasný a silný terapeutický nástroj, který s úctou a radostí mohu předávat na své cestě ženám dále.
S láskou k tobě, ke všem ženám i ke své děloze.
Ester Davidová, autorka článku, únor 2017.
***
MILÁ ŽENO, POKUĎ JSI DOČETLA AŽ SEM, MÁM PRO TEBE POZVÁNKU DO MÉHO ONLINE PROGRAMU LÉČENÍ ENERGIE DĚLOHY
To je síla. Nádhera. Teď mám v děloze úplně zralou holčičku, která každým dnem vykoukne na svět. Po porodu a rituálu zavíráni kostí je ale tohle rozhodně něco, co si mě volá. V podstatě všechno v příběhu se mnou rezonuje. U první, dnes 3leté dcerky jsem měla stále pocit, že mám něco dalšího dělat. Teď vnímám, že minimálně první 2 roky miminka chci jen být maminka. Vůbec nevím, jak mi to půjde, ale možná právě tato terapie je něco, co by mi k tomu mohlo pomoct. Děkuji.