Už nechci žít, už nechci milovat

Narodila jsem se rodičům, kteří byli velice hodní, mezi lidmi oblíbení, pro dobré slovo nechodili daleko. Oba se mi i mých sourozencům plně věnovali. Tatínek si s námi hrál, učil se s námi, brával nás na výlety, maminka se s námi mazlila a četla nám pohádky.

Je mi tak moc stydno, že jsem si toho nikdy nevážila. Oba umřeli před pár lety a nikdy jsem jim neřekla, jak moc si jich vážím a že je miluji. Nikdy jsem vlastně tohle slovo nevyslovila.  Jsem hrozný člověk paní Ester. Rodiče si se mnou užili své. Byla jsem vzpurné a zlé dítě. Doslova tyran. Oni po mně chlebem a já kamenem. Dělala jsem všem naschvály, vysmívala jsem se slabším, opovrhovala hodnými lidmi, spolužáky, mými rodiči. Nechápu, odkud se to zlo ve mně bere, když jsem vyrůstala v tak hezkém prostředí. Tak moc toužím být dobrým člověkem, ale když už se o to pokouším, něco uvnitř mě zastaví a já to hezké otočím v kritiku a agresi.

To je to, co mě k vám přivádí. Vím, že mě ten citový chlad ničí. Ničí mě, že jsem svým dětem nedala to, co mi dali mí rodiče, nedokázala jsem si k nim vybudovat hezkou vazbu, nikdy je nepochválila, nepomazlila, neutěšila. Stále jsem jen na ně křičela, nakládala na ně, kdykoliv za mnou přišli a tolik toužili po pochvale, pohlazení a povzbuzení, odstrkovala jsem je se slovy – teď ne, nemám na tyhle blbiny čas, – musím vařit, uklízet, prát. Běžte za taťkou. A ony šly, za mým mužem. Byl ztělesněním dobroty, stejně jako mí rodiče. Děti tíhly k němu a on jim dával to, co jsem já nikdy nedokázala. On byl ztělesněním dobra a můj despotizmus, jedovatý jazyk a citový chlad přispěly k tomu, že vloni zemřel na rakovinu slinivky.

Tehdy jsem se zhroutila. Šla jsem ke kartářce a tam mi bylo řečeno, že musím se sebou něco dělat. Že ta temnota ve mně má původ v nějakém minulém životě a bude dobré zkusit regresi. Paní mi více neřekla, karty mi vykládat nechtěla. Řekla, že musím odpovědi hledat v sobě. Pustila jsem se do samostudia různých sebe-rozvojových knih. Absolvovala nějaké semináře a kurzy. Vše mi něco dalo, ale já vím, že odpověď leží ještě hlouběji, než jsem schopná si připustit.

Našla jsem si vás, abych už konečně pochopila, proč mám v sobě tolik zla a nenávisti. Odkud pramení ta touha všechno ničit a všem ubližovat. Mé děti se ode mě odvrátily. Syn po smrti otce, po jedné šílené scéně, kdy jsem mu řekla tolik odporných věcí, odjel pracovat do zahraničí. Dcera si našla přítele, přestala se mnou komunikovat a od sestřenice jsem se nedávno dozvěděla, že čeká miminko. Ráda bych byla dobrou babičkou. Chci všechno napravit, ale nevím jak.

Uvádí do dotazníku Beáta. Kozorožka.

Den D.

Stojí přede mnou elegantní šedesátnice. Usedá do křesla a pěstěnou rukou si uhlazuje záhyb sukně. Je dokonale nalíčená, vlasy má stáhnuté do přísného drdolu a ústa úzkostlivě sevřená. Ovšem její oči, v barvě letní oblohy, prozrazují více. Je v nich skryto mnoho bolesti. Staré, zahnívající bolesti, kterou se snaží maskovat za dokonalou a vznešenou pózu.

Beáta, je na slovo skoupá. Cítím, že svůj problém už dále osobně rozvádět nechce, stydí se. Ulevuje se jí, když po chvilce povídám, že není na co čekat.  Zkusíme regresi.

Uvádím jí do relaxace a sotva postoupíme hlouběji, její tělo se napne jako luk a přeruší mě těmito slovy.

„Ester, počkejte, já mám pocit, že stojím na chodbě velkého domu. Po někom křičím. Ano, je to tak, křičím po své dceři – Jestli odejdeš, už se nevracej.“

„Beáto, popište se mi, jak vypadáte. Zaměřte pozornost na své tělo. Jste žena nebo muž?“ Ptám se jí.

„Jsem žena, něco kolem padesátky. Mám na sobě uhlazené, černé naškrobené šaty s bílým krajkovým límečkem. Drdol, ano, mám dlouhé vlasy, šedivé vlasy stáhnuté do přísného drdolu, stejně jako to nosím teď.“

„Povězte mi, jaký ze sebe máte pocit, jaký jste člověk?“ Čekám na odpověď.

„Jsem konzervativní, odměřená, citově prázdná. Necítím nic, kromě zlosti a opovržení. Vůči všem lidem. Zrovna kolem mě prochází služebná, klopí zrak, když mě vidí a přidává do kroku, aby se mi vyhnula. Jenže já ji chytám za rukáv a smýkám s ní. Potřebuji si na někom vylít zlost, když má dcera odešla. A služebná je při ruce. Udeřím jí do tváře a ona odletí na stranu. – Ty čubko, křičím, málo se modlíš, jsi špinavá děvka a Bůh to vidí. Pak odcházím do soukromé kaple. Klekám si na tvrdý dřevěný podsedák, ale mi nevadí, že je tvrdý, protože mi bolest dělá dobře. Musím se kát. Musím se modlit k Bohu a prosit za odpuštění všech, co vedou tak prostopášný život!“

„Proč si myslíte, že druzí vedou prostopášný život?“ Ptám se.

„Protože morálka a ctnost je nadevše. Má dcera však neprokazuje ani jediné. Dnes mi oznámila, že půjde studovat ošetřovatelskou školu. Že je na čase, aby se emancipovala. Vmetla mi do tváře, že chce být svobodná. Peníze a rod jí nezajímá. – Chci pryč, z tohoto blázince. – Řekla mi. Já své děti vychovala, tak, jak se sluší a patří. Jsme významný rod a musíme být vzorem pro ty, kteří k nám vzhlíží!“

Beátě se změnil hlas a přiznám se, že mi z ní naskakuje husí kůže.

„Pokračujte, Beáto. Běžte zpátky v čase a řeknete mi více o vaší rodině.“

„Vdávám se brzy. Muže mi vybrala má rodina. Jsme vážený rod a ctíme své tradice. Žena má mít své místo v domácnosti, být příkladnou a vzornou manželkou a matkou. Můj muž umírá, hned po narození našeho druhého syna. Zemřel na tuberkulózu. Nikdy jsme se nemilovali. Láska do těchto kruhů nepatří. Láska, ať si je mezi chudinou. Je to slabost, která nám, urozeným nepřísluší. Jsem teď na výchovu dětí sama, ale vůbec mi to nevadí. Vybírám si chůvy, které mé děti drží zkrátka. Nejstarší syn již brzy převezme panství, mladší půjde studovat na právnickou univerzitu a dcera, Eleonora, ta se brzy provdá za jednoho muže z urozeného rodu.“

Odmlčí se a já cítím, že ji nemám přerušovat.

„Jsem opět v kapli. Modlím se. Modlím se za spásu duše mé dcery. Zítra má být zásnubní večeře. Musí se vdát. Musí si ho vzít. Musí ctít náš rod. Dát rodu dědice, pokračovatele. Učinila jsem její touze přítrž. Zařídila jsem, aby jí na ošetřovatelskou školu nepřijali. Dnes přišla s brekem. Naštěstí neví, odkud vítr vane. A tak to i zůstane. Brzy se vdá a bude po všem. Je zavřená ve svém pokoji a nevylézá.“

„ Posuňte se, Beáto, do dalšího důležitého okamžiku“, povídám.

„Bože taková ostuda. Hanbou se propadnu. Za to bude pykat! To jí přísahám. Nejen, že nás zostudila, ale podepsala nad námi ortel. Teď už se všude o tom povídá. Po celém kraji! Po celém městě se šíří, že na zásnubní večeři přišla opilá a křičela, že si toho snobského sráče nikdy nevezme, protože miluje někoho jiného.“ Křičí z plných plic Beáta.

„Tomu učiním přítrž. Na to ať vezme jed!“

„Co se dělo dále?“, ptám se, když se Beáta odmlčí a výraz v obličeji se jí mění. Má pevně stažené rty a dýchá zrychleně.

„Stojím nad postelí své dcery. Je přikurtovaná k nemocničnímu lůžku. Před chvílí jí píchli další sedativum. Vzpouzela se. Dělá se mi zle při pohledu na to její vzedmuté břicho. Už ať je ten parchant venku. Už ať je po všem. Parchant zmizí a Eleonora zůstane tady. Na klinice. Bude prohlášená za šílenou. Náš rod bude zase očištěn od zla. Bůh je mi toho svědkem. Říkám a odcházím.“ Odmlčí se.

„Po pár dnech otevírám dopis. Je z kliniky. Tam stojí – Vážená paní Eleonor, již je po všem, záležitost ve věci dítěte a vaší dcery je zcela uzavřena. S pozdravem xxx.

Oddechla jsem si a svalila se do křesla s mírným úsměvem na rtech. Je po všem. Za parchantem i mou dcerou se zavře voda. Žádné dítě neexistovalo. Nikdo kromě sloužících a mých synů o této nepříjemné záležitosti neví. Synové pro zachování důstojnosti naší rodiny o všem pomlčí a služebnictvo bude ze strachu z trestu držet jazyk za zuby.“

„Beáto, přesuňte se na závěr onoho života a řekněte mi, jak umíráte?“

„Jsem stará, hodně stará. Přežila jsem všechny. I své syny. Ano, mám spoustu pravnuků, ale oni mě nenavštěvují. Panství chátrá a já s ním. Umírám ve spánku.“

„Co vaše duše? Jak se cítí, když opouští tělo?“ Tážu se.

„Když byla ještě v těle, byla spokojená. Teď, když je mimo něj a zpětně rekapituluje svůj život, je smutná. Chce to napravit. Ale už není cesty zpět.“

„Beáto, Co vás v tom životě tak dlouho drželo? Co myslíte, proč hodní lidé umírají většinou dříve a ti, co škodí, přežívají všechny kolem sebe?“  Nedá mi to, cítím, že se na to musím zeptat.

„Pocity viny tělo člověka sžírají. Kdybych je měla, onemocněla bych. Já je neměla, proto jsem se dožila tolika let. Ale duše po smrti, šla do nějaké zpětné rekapitulace odžitého života a tu vinu již cítila. V dalším životě si jí má zpracovat – tak to cítím. Hodní lidé mívají také pocity viny, okolí to však nemusí vědět. A hodný člověk, který nemá pocity viny, se může také dožít vysokého věku.“ Odpovídá.

„Dobře Beo, představte si nyní před sebou Eleonor, vaší tehdejší dceru. Dokážete to?“

„Ano, stojí přede mnou.“

„Výborně, a teď jí požádejte, zda se můžete do její vcítit do její role. Podívat se na svět jejíma očima, když ještě žila.“

„Ano, cítím, že můžu.“

„Co prožívá vaše dcera, když jste jí nechala zavřít na kliniku?“

„Ach, tolik bolesti. Nechápe, co se s ní děje. Je připoutaná k lůžku už několik měsíců a vidí vše jako v mlze. Nechápe, proč jí tady její matka zavřela. Vždyť neudělala nic špatného. Jen se zamilovala do muže, který si jí chtěl vzít. Co na tom, že neměl žádné postavení. Proč, proč to jen matka dělá? Proč je tak zlá! Cítí takovou bezmoc. Tolik chce žít a mít to dítě. Být se svým milovaným…Ach néééé, nééé, dítě se narodilo a oni ho nesou pryč. Doktor říká, – už je po všem, dejte jí další sedativum. Až se zotaví z porodu, začneme s elektrickými šoky, paní Eleonor měla pravdu, zlu je třeba učinit přítrž…“

Beátě se zrychluje dech a já cítím, že to, co bude následovat, bude důležitá očistná fáze.

Následovala téměř půlhodinová smršť emocí, které odcházely skrze pláč a křik. Beáta se bezvládně zhroutila a já do toho procesu nezasahuji. Vím, že bez toho se to neobejde.Když vše odezní, cítím, že můžeme postoupit dále.

„Beo, řekněte mi, existuje nějaký život, ve kterém jste zavřela své srdce? Kde jste si zakázala být šťastná?“

Po chvíli povídá: „Ano, cítím, že ano, ještě než jste to řekla, tak jsem viděla záblesk. Stojím ve svatebních šatech. Jsem tak šťastná. Tak moc se těším, že mě můj milovaný vezme do náruče před oltářem. Je to ten nejkrásnější okamžik. Cítím tolik lásky, tolik emocí…ach, to není ani možné.“

„Posuňte se do dalšího důležitého okamžiku.“ Vyzývám jí.

„Jsme na líbánkách. Nepocházíme z chudobné rodiny. Můj otec i otec manžela jsou obchodníci a my se milujeme už od dětství. Vždycky jsme věděli, že budeme manželé a rodiče nám v tom nebránili.

Učinili jsme slib, že se budeme milovat na věky… A pak, pak se to stalo… Jsme u krásného jezera, já sedím na břehu a on, můj milovaný odhazuje šat a jde si zaplavat, volá na mě, že je voda studená, ale i přesto tam jde, noří se do vody a plave, pozoruji ho a usmívá se a pak, pak začne rozhazovat rukama, myslím si, že mi mává, ale po chvilce chápu, že nemává, … co se to děje? Proč se noří pod hladinu a zase mává rukama, volám o pomoc, já plavat neumím, utíkám podél břehu a křičím a křičím… a pak ticho, hladina jezera se zavřela a on už tam není… není, on není… Pak se vidím v posteli, mám horečku a matka drží mou ruku a pláče… Samueli, ach Samueli. Už ne, už ne, už nechci žít, už nechci milovat.“

Beáta popisuje svou sebevraždu. Odchází, její život skončil i s její láskou. Její poslední slova byla, už nikdy, nikdy nebudu milovat. Už nikdy nebudu šťastná.

Zavřela své srdce a už ho neotevřela. Až nyní. Krůček po krůčku ho otevírá.

Denně pracuje na odpuštění sama sobě. Poznává samu sebe. Seznamuje se s vlídným slovem ke svému okolí, s pokorou a láskou ke všem i sama k sobě.

Chce být tady pro svou dceru, pro svého malého vnuka.

Za pár dnů po regresi napsala svým dětem dopis. Syn jí ještě neodpověděl, ale dcera ano.

„Drahá Ester, dnes mi přišla odpověď od mé dcery. A v ní stálo. – Maminko, nevím, co se to s tebou děje, ale to teď není důležité, důležité je, že ještě není pozdě udělat krok vpřed. Nám na tobě velice záleží. A těšíme se, až se přijdeš podívat na svého vnoučka, dali jsme mu jméno Samuel.“

Právě jste si přečetli příběh z knihy CESTY DUŠE V ČÍSLECH A ZNAMENÍCH / Knihu si můžete objednat ZDE