Sedím ve vlaku a jedu k Ester na kurz regresních terapií, i přesto, že jsem právě zjistila nevěru svého muže. Rozpadá se mi již třetí vztah.
„Proč?“ ptám se sama sebe, ptám se Vesmíru.
Přemýšlím, co bude dál.
Je úžasné, jak je vše dokonale načasované. Kurz měl být již před měsícem, ale byl odložen. Byl odložen přesně na den, kdy se mi otevřely oči, a já zjistila, že můj muž miluje osmnáctiletou slečnu.
Přijíždím na kurz a setkávám se s dalšími úžasnými ženami. Sešlo se nás sedm a vytvořily skupinku úžasných bytostí.
Každá z nich je jedinečná.
Otevíráme kruh sdílení a Ester navrhuje některým z nás, zda bychom si chtěly projít regresní terapií přímo s ní. Souhlasím, protože bych se již ráda posunula dopředu. Pochopila.
Jsem mírně nervózní, ale zvědavá.
Usedám do křesla a Ester mě vede pomocí meditace k pocitu uvolnění.
Ze začátku musím hlídat myšlenky, neustále chtějí někam odbíhat.
V chodbě, kam mě vede, nevidím dveře, ale světlo, jdu do něj. Obklopuje mě a nechce se mi z něj, mám potřebu se jím obklopit a pohoupat se v něm.
Pokračujeme a já se cítím, že jsem u maminky v bříšku, cítím šok, který máma měla, když zjistila, že mě čeká. Velice mě to zasáhlo. Cítila jsem první zklamání.
Pokračujeme a já se dostávám do dětství. Jsem malá holčička, jsou mi tak tři roky a já mám najednou strach, veliký strach ze smrti. Jdu k rodičům a čekám od nich pomoc. Cítím samotu a zklamání, když se u rodičů nesetkávám s pochopením.
„Rodiče mi řekli, že si vymýšlím. Od té doby se dost změnilo, od teď musím bojovat sama, nechtít po druhých pomoc, jsem zklamaná, protože jsem očekávala podporu a té se mi nedostalo. Zahání mě do pokoje. Cítím, že mám strach a že jsem na něj sama. Něco se ve mně změnilo, nastavení. I v dnešním životě si nerada říkám o pomoc. Postavila jsem se do role silné ženy, i když ve mně kolikrát je jen malinká dušička.“
„Vybav si, jak se cítíš, když tě někdo kritizuje?“ říká Ester.
„Blbě se mi kritika přijímá, mám pocit, že mě ten člověk zraňuje,“ odpovídám.
„Proč se bojíš tolik zranitelnosti?“ ptá se mě dále.
„Protože nechci být slabá žena. Cítím, že se už kdysi něco podobného stalo, že už jsem si tu slabost ženy někdy prožila.“
Vydáváme se do minulého života.
„Jsem taková babka kořenářka. Míchám čaje, cítím v sobě klid, dělám to, co mě baví…, chodí za mnou lidé, očekávají ode mě pomoc…, ale pak tam vtrhli vojáci, zapálili mi chalupu a mě upálili.“
„Jak se cítí tvá duše, když opouští tělo?“ slyším, jak se Ester ptá.
„Cítí se hrozně, cítí zklamání, chtěla mít děti a rodinu, ale nestihla to. Měla očekávání, ale to se nesplnilo. Když je má duše nahoře, cítí už smíření, ale chce si to zopakovat, chce to napravit.“
Po čase jde duše do dalšího života.
„Vidím ženu. Stojí u vody. Ta žena jsem já a cítím, že bude mít dítě… Pak už se vidím v chalupě, mám dítě, ale cítím se opuštěná. Můj muž tam není, musel odejít. Odešel. Je v tom asi jiná žena. Snažím se přežívat, uživit nás. Opět pomáhám druhým, cítím naplnění… Umírám stará, ale opuštěná. Syn se vydal svou cestou, svým směrem. Neměl jinou možnost. Nemám mu to za zlé. Vím, že na mě myslí…“
I v tomto životě dělám vše pro druhé, chybí mi láska sama k sobě. V současném životě jí také pro sebe nemám. Nedovolím si ji.
Ester mě vede do života, kde jsem tu lásku, sama k sobě měla.
„Vidím se jako malá holčička, hraju si, běhám venku, jsem šťastná a užívám si to. Cítím lásku k sobě i ostatním, ale pak…, pak rodiče, mí milovaní rodiče umírají. Dětství pro mě v tu chvíli skončilo. Musela jsem se snažit starat o sebe, abych přežila, abych se uživila… Pak už je můj život jen samá povinnost. Pracuji na nějakém panství jako služebná. Poslouchám rozkazy a příkazy chlapů, kterým musím být po vůli.“
„Pojmenuj, co sama k sobě cítíš,“ říká Ester.
„Cítím hnus sama k sobě, že jsem jim to dovolovala, cítím beznaděj, bála jsem se to změnit, strach, že to nezvládnu, že na všechno zůstanu sama, že nebudu mít v nikom oporu, nemám nikoho, kdo by mě podpořil – stejně jako v současném životě.“
Tam jsem v sobě zasela semínka, která klíčila a vyrostla v marnost, nedůvěru v sebe sama, a strach, že zůstanu sama.
Slyším Ester, jak říká, že by bylo vhodné podívat se, tedy projít, v jakém jsem byla rozpoložení, když jsem se seznámila s každým z mých třech partnerů. Ono to nastavení sebe sama prý hraje v tomto směru velkou roli.
V nynějším životě, jsem si prošla třemi partnerskými vztahy. První byl takový útěk z domova, chtěla jsem se osamostatnit, roztáhnout křídla a vyletět z hnízda. Bohužel přišlo první zklamání.
„Raduš, v jakém jsi byla rozpoložení, když si potkala svého prvního partnera?“ říká Ester.
„Měla jsem strach být sama, a hlavně jsem se chtěla už konečně osvobodit od mé rodiny, rodičů. Od těch pout. Byla to nerozvážnost…,“ odpovídám.
„Co druhý partner? Jak to bylo v tomto případě?“ pokládá mi další otázku.
„Měla jsem potřebu dohnat to, co jsem nestihla v prvním vztahu. Odžít si ten kousek bezstarostnosti. Na začátku vztahu jsem si to užila, ale pak přišla stopka, těhotenství, zodpovědnost a povinnosti. Ale on, můj druhý partner, jel dále v tom módu bezstarostnosti. Zvládala jsem dvojčata sama. On mě chtěl tvarovat k obrazu svému. Docházelo k násilí, manipulaci, chtěl mě mít pod kontrolou. Pořád jen výčitky a nadávky – že v životě nic nedokážu, a já tomu začala věřit, že jsem blbá a k ničemu. Teď si to už ale nemyslím.“
Ještě popisuji, jak potkávám třetího osudového partnera. Narodí se nám dcera, velice křehká bytost, možná proto, že jsem neměla zrovna klidné těhotenství. Zažili jsme s ní noční děsy i křeče způsobené stresovou situací. Zdálo se, že tenhle muž je ten pravý. Muž, který navaří, uklidí, ale časem se ukazují problémy s alkoholem, lhaním a potřebou zamilovávat se do všech žen okolo.
Děláme závěrečné odpuštění a já cítím v duši klid. Úlevu.
Po návratu z kurzu vzal život rychlé obrátky. S manželem jsme domluvení na rozvodu a já jsem v absolutním klidu, cítím se vyrovnaná a nad věcí. I přesto, že nevím, co mi život dalšího přinese.
Radka, životní číslo 29/11
—
Právě jste si přečetli ukázku z knihy CESTY DUŠE V ČÍSLECH A ZNAMENÍCH / Knihu si již můžete objednat ZDE