ZABIL MĚ PŘI AUTONEHODĚ

Elen je mladá, pětadvacetiletá žena a před pár měsíci se jí spustily strachy a panické ataky, jakmile usedla za volant svého vozu.

„Jezdím od svých osmnácti. V podstatě musím, protože s postiženým synem to bez auta nejde.“

Mireček, Elenin syn má šest let a má Downův syndrom.
Elen uvádí do dotazníku:

Ještě vloni jsem jezdila bez problémů. Letos, po mých narozeninách, v lednu, nastal blok. Ovšem takový, že se celá třesu. Nedokážu udržet v klidu nohu na plynu. Polívá mě hrozná vlna nějaké paniky. Mám pocit, že umřu. Obvodní lékařka mě poslala k psychiatrovi a ten mi napsal antidepresiva. Ale to přece není řešení. Nemohu se otupovat donekonečna.

Patrně vím, která bije. U klientů se s tím někdy setkávám. Říkávám tomu – paměťová stopa těla a duše – a dovedla mě k tomuto poznání má vlastní zkušenost, když jsem před čtyřmi lety samovolně potratila a mé tělo se za pár měsíců ozvalo – v termínu – a chovalo se jako při porodu.

A pak mě začali vyhledávat klienti, kterým se v určitém věku spustil daný problém, a já s nimi začala přicházet na to, že tělo si v určitém věku připomnělo trauma z života předchozího. Zejména takového, kde bylo něco rychle nebo násilně ukončeno ve stejném věku jako nyní, tedy v životě současném.

Většinou se jedná o nehody, sebevraždy a násilnou smrt.
Mé pocity a zkušenosti se v regresi s Elen potvrdily.

Jakmile Elen vyzvu, ať si vybaví pocity, které mívá za volantem, dostává se do vzpomínky na život předchozí a vypráví.
„Říká mi, ať nedělám cavyky a sednu do toho auta. – Nesednu, jezdíš jako hovado a nechci se nechat zmrzačit. – Ty jsi vážně kráva! Nechápu, proč chodím s takovou vystrašenou babou.“

Popisuje rozhovor mezi ní a jejím tehdejším přítelem. Nechoval se k ní zrovna nejlépe a pokaždé, když měli někam jet, měla divný pocit. Její přítel si liboval v rychlé jízdě a nebral na nikoho a nic ohledy.

„Jednou, bylo to po Vánocích, jsme měli jet na návštěvu k našim přátelům. Celý den jsem měla stáhnutý žaludek a něco mě varovalo, že mám zůstat doma. Avšak Honza trval na svém a křičel po mně, že jedeme a hotovo.“
Elen popisuje jízdu, téměř ďábelskou – prosí Honzu, ať jede pomaleji. Elen se křečovitě drží madla dveří a s každou zatáčkou sešlapuje neviditelný pedál brzdy. Honza se směje a jede čím dál rychleji.

„A pak…, pak jsem ucítila, že nás nějaká neviditelná síla vystřelila do vzduchu…, letíme a vše je jako ve zpomaleném filmu…, čas se zastavil…, a když tak letíme, říkám si – to je konec, je konec… Proč jsem neposlechla svou intuici, ten vnitřní pocit, proč jsem se s ním nerozešla, dostávalo se mi varování už tisíckrát, že s tímto mužem ne! … a pak přišel náraz…, strom, velký, mohutný a cítím skřípání plechu a bolest…, lámou se mi končetiny a v páteři mi něco puká…, je konec…, tma…, nic…, ticho.“

Odmlčí se a pak pokračuje.  „Koukám na sebe shora. Je po všem. Je mi lehce a přitom cítím nějakou tíhu. Cítím marnost a lítost. Tak moc jsem chtěla žít a on to celé zkazil. Jdu nahoru, nic už mě tam nedrží.“

„Elen, kolik vám bylo let, když jste zemřela?“ ptám se.

 „Bylo mi dvacet pět,“ odpoví….

„Elen, máte pocit, že se Honza také narodil?“

Mlčí a její dech se zrychluje.
„Bože, bože, vždyť on, on je můj syn, Mireček! Narodil se postižený! Ale proč se mám o něho nyní starat, když si to tehdy zavinil sám!?“ rozkřičí se a zatíná pěsti.

„Na to se zeptejte jeho duše. I té své.“

Po chvíli odpovídá: „Moc ke mně chtěl. Tak moc ke mně toužil jít i přesto, že si vzal na sebe břemeno postižení. A to proto, aby v současném životě nemohl páchat žádnou škodu. Aby nemohl nikomu ubližovat. Tehdy ublížil svému tělu a teď si nese stopu. Připomínku života předchozího. A má duše, ta touží po lásce. Po takové, kde nebude nikdo nikomu ubližovat. A Mireček to umí. Nikdy jsem se ho nevzdala. Bylo mi od začátku jasné, že si ho nechám. I když s ním zůstanu sama…,“ říká v slzách.

V regresi jsme pochopitelně prošly ještě mnohem více situací a souvislostí a u Elen došlo k hlubokému uvolnění.

Za pár týdnů píše: „Ester! Řídím! Já zase řídím! Beze strachu. Po panikách ani stopa. A když už to na mně jde, přesně jak jste mi říkala, že hlava to bude zkoušet, tak si v rychlosti připomenu příčinu mého problému a ten strach se uvolní! Trochu jsem se bála, že se na Mirečka budu dívat jako na Honzu, ale vůbec ne. Hned po návratu domů se ke mně rozběhl a díval se mi do očí. A byla v něm jen láska, nic víc. A v mém srdci to samé, jen láska, nic víc. Děkujeme, děkujeme, děkujeme. Elen a Mireček.“

Elen, znamení Berana

Právě jste si přečetli ukázku z knihy CESTY DUŠE V ČÍSLECH A ZNAMENÍCH.

Více o knize se dozvíte ZDE