UŽ ŽÁDNÝ MAMA HOTEL!

„Drahá Esterko,
od našeho regresního sezení uplynulo téměř sedm měsíců a já se ozývám
až nyní, protože se věci dávaly do pohybu. Událo se toho tolik! Začnu popořadě. Migrény a bolesti zad začaly ustupovat,
ale to převážně proto, že jsem se zbavila upírů. Konečně!
Milošovi jsem dala ultimátum pár dnů po terapii. Řekla jsem mu své důvody a už se nenechala zatáhnout do jeho manipulativních her plných slibů, nářků a nadávek. Odešel doslova s igelitkou v ruce. Uražený jako malý chlapeček.
Ta úleva!
A pak se to semlelo i s Radkem, mým starším synem.
Už při odchodu Miloše začal cítit, že máma už není taková, za jakou ji všichni měli. Radek se odstěhoval před měsícem. Přestala jsem platit jeho dluhy, přestala mu vařit a starat se o něho. Pochopitelně ze začátku to byl boj!
Ruce mi cukaly, nohy taky, když jsem chystala jídlo mladšímu. Párkrát jsem sklouzla, ale když jsem jen poslouchala spoustu slibů a keců, že už se mu nějaká práce rýsuje a pořád nic a furt nic, odstřihla jsem ho od všech zdrojů.
Vinil mě, nadával. Já se nedala. Řekla jsem mu, že nejsem žádný Mama hotel, že nejsem povinována se o pětadvacetiletého chlapa starat.
A opět ultimátum. Buď mi budeš přispívat a platit si dluhy sám, nebo běž.
Šel. Příbuzní mě mají za mrchu. To je jejich problém. Mně se ulevilo a jemu to pomůže, vím to. Už odmítám dělat osla, který táhne ten vůz sám….
Děkuji moc, že jste mi pomohla otevřít oči a nakopla mě k činu! Mirka.“

O sedm měsíců dříve. Příběh Mirky

Na regresi ke mně přijela až přes půl republiky. Malá, unavená a strhaná
ženuška.

„Esterko, já už nemůžu dál. Nežádám o pomoc. Ale o vedení, nakopnutí.
Vím, co mám dělat. Ale potřebuji sebrat sílu a také pochopit. Vím, že když
pochopím, síla si mě najde.“

Mirka mi vypráví o svém životě. O svém dramatickém dětství. Otec chtěl syna a
narodila se ona. Do doby než se vdala, po ní šlapal.
Vdala se brzy, aby utekla od otce.

A potkala otce dalšího. Manžela Tomáše.
Ten si po každé šichtě odskočil na jedno a přicházel několikrát v týdnu v
podroušeném stavu. Po Mirce se vozil, kritizoval, nadával jí. Byla neschopná,
k ničemu, vařit dle něj neuměla, vychovávat syna neuměla, uklidit pořádně
neuměla. Neuměla nic.

Mirka se jednoho dne zhroutila a hledala útěchu u rodičů. Tam se však setkala
s dalším nepochopením.

„Míro, vzpamatuj se! Co budeš bez chlapa dělat? Vždyť ti dává peníze. A kluk
potřebuje otce. Všude je něco! Nikde to není růžové. A možná by ses měla
zamyslet, jestli není chyba v tobě.“

Slova rodičů do ní zajela jako nůž.
Doma se napětí stupňovalo. Dokonce došlo i na pár facek. Mirka to psychicky
nedávala. Přemýšlela nad sebevraždou. A pak zjistila, že je těhotná. Celé
těhotenství prožila jako v mrákotách a na miminko se vůbec netěšila, jelikož
teror pokračoval. Měla strach o dítě, o sebe, o syna Radka.

Byla na dně.
Denně prosila o pomoc Boha. A Vesmír jí vyslyšel. I když s jistou dávkou ironie.
Tomáš zemřel. Pracoval na stavbě a utrpěl smrtelný úraz.

Mirka mi povídá: „Ester, víte co je na tom nejhorší? Že všechny rodiny truchlily
a já ne. Já neměla v sobě špetku lítosti. Žádná slza. Žádný pocit. Byla jsem
prázdná. Pak jsem se z toho i vinila, ale když jsem na sobě začala pracovat,
odpustila jsem si.“

„Kluky jsem pak vychovávala sama. Radek, ten starší, mi pomáhal s malým.
Ale když šel do puberty, tak se v něm něco otočilo. Chyběl mu otec, autorita.
Začal pít, kouřit trávu, i několik dnů nepřišel domů.
A já ho neustále zachraňovala. Platila za něj dluhy. A on se po mně vozil. Dával mi najevo, že ta špatná jsem já.

Před čtyřmi lety jsem potkala Miloše.
Starší, pozorný, hodný muž. Aspoň ze začátku. Tedy do té doby, než jsem
na něho začala tlačit, aby si našel práci. Nic mu nevonělo. Celé dny jen ležel
na gauči a koukal na bednu.

Před dvěma lety jsem začala mít ženské potíže, byla jsem samá cysta a myom.
Skončilo to operací a vzali mi dělohu. A to je znamení, že s tím musím něco
začít dělat. Mám dvě práce, abych to všechno utáhla. Radek ani Miloš se k
ničemu nemají. Je to pořád jen o slibech. A já už tak dál nemůžu.“

Jdeme do regrese. Není na co čekat. Ať řeknu cokoliv, nepůjde to pod povrch.

Mirku to do minulých životů nepouští, ale to nic nemění na tom, že s tím
můžeme pracovat tady a teď.

Vybavuje si téměř celé dětství.

Procházíme situace, kdy nechává ze sebe
vyplouvat největší bolesti, hněv, křivdu, lítost, vztek. Emoce jen srší a přesně
to Mirka potřebovala. Otevřít poklop k emocím. Byla jich plná.

Když si měla otce představit před sebou a od srdce mu říci, co cítí, povídá:
„Mám chuť na otce řvát.“

„Udělejte to. Udělejte to, co cítíte Miruš. Bez pocitů viny,“ vyzývám jí.
„Ale to nemohu,“ oponuje mi.
„To by vědomý a láskyplný člověk neměl. Být na někoho zlý, zejména
na rodiče.“

Ano, to je problém většiny, kteří přijdou na regresi. Rodiče je třeba ctít.
K rodičům si nemůžeme nic dovolit.

„Mirko, připomeňte si, kam vás to musím být hodná a vzorná dovedlo?
Přišla jste o dělohu! Do svého domečku jste si pustila upíry. Nechala ho
znehodnotit. Můj dům, můj hrad. – Neříká se nadarmo,“ říkám jí a pokračuji.

„A děloha je ten váš dům. A co bude dál? Co myslíte? Potlačené emoce nám
ubližují více než zlost na někoho. Když si dovolíte zlost, vzápětí přijde úleva.
A po ní – jednou – odpuštění nebo pochopení, tedy nadhled.
Ale dovolte si být nyní ve zlosti a hněvu. Vy se potřebujete naučit nastavovat
druhým hranice.“

Mirka si tedy naplno dovoluje projevit vše, co dlouho potlačovala. Moje
pracovna se otřásá v základech a je nabitá Mirčinými emocemi.
To samé děláme i s její matkou. Zesnulým manželem. Synem Radkem
a Milošem. – Jde to ven a nastává úleva.

U syna Radka si uvědomuje, že se mu chtěla zavděčit z lítosti. Oběma synům
chtěla nahradit otce. Nahradit jim ten chybějící faktor, který v ní nastartoval
pocity viny, že se jí po jeho odchodu ulevilo.

„Mirko, uděláme nyní léčení energie vaší dělohy,“ povídám.

Mirka reaguje: „Ale já už ji nemám. To půjde?“

„Samozřejmě. Fyzicky jí sice nemáte, ale energeticky je stále s vámi. A je třeba,
aby se dočistily, uvolnily a doléčily další věci,“ vysvětluji.

Vedu tedy Mirku do energie její dělohy a ona mi popisuje veškeré pocity,
které z ní má.

„Je tady tolik bolesti. Nepochopení. Nepřijetí. Je tady tolik shluků temných
mraků.“

Vyzývám ji, ať ty jednotlivé shluky pojmenovává, tedy o jaké shluky jde.
Zejména o jaké programy jde.

Popisuje: „Je plná toho šíleného MUSÍM – musím udělat. Musím vyhovět.
Musím být při ruce. Musím pomoct. Musím být hodná. Musím se zklidnit.
Musím všechno dusit v sobě. Musím se postarat. Musím zabezpečit…“

Když to všechno vyjmenovává, pláče.
Jdeme do příčin toho – MUSÍM.
Uvědomuje si silné pocity nedostatku pramenící z dětství.
Uvědomuje si své silné pocity, že NENÍ DOST. Opět související s pocity
nedostatku.
Uvědomuje si, že proto, aby se začala mít ráda, ohodnotila se a měla k sobě
úctu, je třeba, aby nastavila druhým hranice.
Dokonce jdeme do vize, jak to již dělá, jak to realizuje.

„To je neskutečná úleva! To bych nevěřila, že když říkám NE, cítím uvnitř
tak velkou úlevu. Cítím tolik prostoru a svobody. Ty tlaky, že musím, úplně
ustoupily. A děloha se krásně prosvětluje!
I když tam už není, tak vlastně je a celá září.“

Mirka, znamení Býka

Právě jste si přečetli ukázku z knihy Cesty duše v číslech a znameních, více o knize se dočtete ZDE