ČEKALA JSEM NA TEBE…

… šest let je tomu, co jsem se ocitla v letištní hale. Poprvé. Poprvé v životě ve svých 37 letech jsem měla letět. Nastoupit do letadla.
Letět poprvé k moři. S mým novým báječným partnerem.
U přepážky, v řadě lidí mě začala jímat úzkost. Lidí v radě za námi přibývalo. Já na ně koukala se zatajeným dechem…vnímala jsem pohyb těl, maminek s dětmi a kočárky, tatínky s kufry, starší manželé a jejich klidné tváře.
Tajil se mi dech, poléval mě pot a srdce mi bušilo jako o závod.
K tomu představa, že nasednu do nějakého stroje, uzavřeného, s tolika lidmi… s těmi lidmi…s těmi těšícími se a štastnými…a pak jen tma… slyším jen tlukot svého srdce… a hlas: „Lásko, omdlela jsi…“
“ A co dovolená?“ Ptám se.
„To neřeš. Musíš si odpočinout. Bylo toho na tebe moc.“ Říká můj přítel s něhou v hlase.
„Poletíme k moři jindy.“ Dodává a hladí mě po vlasech.
Uběhl rok a půl. Měla jsem v plánu se do něj pustit hned, co jsem si ho pořídila, v době nešťastného manželství.
Ale na to nedošlo.
Rozvod. Nový přítel. Na kus seberealizace nezbyl čas.
A pak ta událost na letišti.
Ta mě k vám, vašemu kurzu vrátila.
Na plno.
Běž do toho Veru. Řekla jsem si. Teď je ten čas.
Pusť si aspoň kousek.
Stalo se…
– Stojíme s mým mužem na nástupišti plném lidí. Ženy svírají své děti v náručí. Muži drží malé kufříky. A oni křičí a křičí. “ Schnell“ Rozdělují nás…
Křičím. Pláču. Néée…to nemohou udělat!
Kde je můj muž! Moje láska! Hroutím se.
Nevím co se děje…
Nevím, kam jedeme. V tom vlaku. V tom malém hrozném prostoru. Bez oken. Namačkáni na sebe. Tolik těl. Žádný vzduch. Tma. Hrozný zápach. Pláč dětí. Žízeň. Hlad.
Kolabuji. Nic necítím. Dusím se. Umírám. Strachem. Udušením. Vyčerpáním.
Ticho. Klid. Čekám. Tam někde v prostoru. A vím, že se s ním musím znovu potkat!
Vidím ho přicházet k nám na recepci. Podlamují se mi kolena. Znám ho. Znám. On se mi dívá hluboce do očí a prohodí „My se známe…“ Čeká na mou odpověď.
Svět se se mnou zatočí a vím, že on ví..
Teď, po vašem autoregresním vedení vím, proč.
Vím i to, co mě zablokovalo na tolik let a proč jsem nedůvěřovala mužům.
Vím, že jsem to byla já, kdo našel svého otce s oprátkou kolem krku. Já. Čtyřletá nic nevědoucí a nechápající já!
Matka mi to nikdy neřekla!
A právě tam vznikla má nedůvěra k mužské energii. Slaboši. Zrádci. Stejně jako můj první manžel, kterého jsem si v tom svém tehdejším nastavení přitáhla.
A když jsem učinila stopku, přišel mi do života Pavel a s ním mnoho lásky, pochopení, vlídnosti…
Díky vaším knihám a teď i díky online regresnímu kurzu poznávám, kdo opravdu jsem a… proč!?
I kdo je můj ztracený Pavel…
Esterko …patří vám mé velké DĚKUJI 🙏♥️
Veronika S.
Ester Davidová
Jmenuji se Ester Davidová a byl to můj životní příběh, který mě dovedl k technice regresních terapií. Právě ta mi pomohla rozuzlit a pochopit nejen to, co se mi v životě dělo, nalézt příčiny mých problémů, ale zejména pochopit sebe sama. „Můj příběh najdete tady“>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Brzy vyjde:
  • Cesty duše v číslech a znameních
  • Meditační terapie pro tvé znamení
  • Hedvábná cesta k harmonii duše / KARTY NA KAŽDÝ DEN
  • Rituální Znovu-Zrození – Online program / NYNÍ ZA PODZIMNÍ CENU
  • Karmická sinusoida
  • Vesmírná a Vztahová sinusoida.
  • Kurzy regresních terapií
  • Kniha Kiliánovo tajemství
  • Léčení se čtyřmi živly / Meditace
  • Meditace na každý den
  • DÍTĚ V NÁS – Online program
  • Léčení vnitřního Muže, Ženy a Dítěte – Online program