Děti devadesátých let. Jsou jejich duše obětí holokaustu?

Několik let jsem v sobě uchovávala myšlenku napsat článek o dětech devadesátých let a podělit se tak se svými poznatky se svými čtenáři na svém blogu. Článeček jsem tedy nakonec sepsala a zveřejnila. Zároveň jsem ho zařadila jako samostatnou kapitolu do své knihy Cesty duše v číslech a znameních, která vyšla na začátku roku 2020.

Za svou terapeutickou praxi jsem pracovala s desítkami mladých lidí a většina z nich byly ročníky devadesát a výše.

Taktéž můj bratr je dítě devadesátých let a má s těmito dalšími mnoho společného.

Tak tedy začnu.

Tihle jedinci bývají řekněme po svém „problémoví.“

Problémoví v tom slova smyslu, že jsou ztraceni v tomto světě a neví si v něm rady.

Jsou bez motivace, neustále se hledají, buďto jsou příliš zodpovědní, příliš na sebe tlačí nebo naopak pocit zodpovědnosti nemají žádný. Většina z nich inklinuje k nějakým závislostem a své nedostatky sebevědomí si kompenzují různými způsoby. Poletují si ve svých světech a přijetí života v této době jim dělá velký problém.

Jsou zklamaní životem a zmítají se v extrémech.

Mívají deprese, úzkosti a panické ataky.

V ezoterickém světě dostaly tyto děti devadesátých let nálepku „indigových dětí.“ Dětí, (pochopitelně jsou to dnes již dospělí jedinci), které někdo označkoval, jelikož měl pocit, že tyto děti jsou velice intuitivní a citlivé a „přišly“ sem z jiných planet atd. 

Jak už jsem výše uvedla, má zkušenost s nimi je nemalá.

Většina z nich mě vyhledala sama. Měli problémy se soustředěním, těkali z místa na místo, nic je nebavilo, ani práce, ani studium, byli bez smyslu života a rodiče si s nimi nevěděli rady a oni sami se sebou také ne. Rodiče je se sebou vláčeli jako velkou kouli, nejen po stránce materiální. Museli je dlouho živit, platit za ně jejich dluhy, ale také po stránce psychické. S těmito jedinci nebyla řeč. Poletovali si ve svých světech a plnit své povinnosti jim dělalo problém.

Všichni měli jedno společné. Jakákoliv forma násilí a zla jim dělala špatně.

A s těmito lidmi – dětmi devadesátek jsem pracovala formou regresní terapie a dospěla jsem k závěru a faktu, že měli ještě něco společné.

V mých knihách se dočtete,  jak pracuji. Nikomu nic nepodsouvám, nehádám a nevěštím.

Jakožto regresní terapeut mám za úkol lidi pouze vést a oni si sami ve spolupráci se mnou a svým podvědomím odhalí příčinu svých problémů a zří důležité souvislosti.

Musím podotknout, že s těmito devadesátkami se mi pracovalo velice dobře. Byli otevření, neměli zábrany a všichni z  nich byli schopní jít i dál, než je jen současné dětství, nebo prenatální období. Jít do minulých životů. A zejména do toho posledního. A tam byl ten klíč.

Drtivá většina z nich byla oběťmi holokaustu.

Umírali v koncentračních táborech, v ghettech, na frontách a byli vytrženi z náruče svých rodin a ze svých tehdy ještě krásných a naplňujících životů.

Představte si, že máte milující rodinu, své ženy, děti, sourozence, máte své živnosti, materiálně nestrádáte, protože jste něco vybudovali a vás to baví. Relativně vedete poklidný život.

A najednou přijde „rána“, která ze dne na den všechno změní.

Jste vytrženi z toho svého světa, poklidného a láskyplného a přijdete o všechno a o všechny.

A nechápete nic.

Nechápete, proč vás najednou váš soused nenávidí jen proto, že váš původ je jiný než ten jeho.

Nechápete, proč jste v davech nastrkáni do nákladních vlaků a převáženi bůh ví kam.

Nechápete, proč jste se najednou ocitli mezi tisíci dalšími lidmi, kteří jsou ponižováni na tu nejnižší nelidskou úroveň.

Jste uvězněni v přeplněných budovách, v jedněch otrhaných hadrech, dělíte se o jednu latrínu s dalšími desítkami a váš žaludek neustále hladoví.

 A vzpomínky na ty hojné a klidné časy jsou ty tam.

Pak jste nahnáni do budovy, svlečeni do naha a nacpáni do malé místnosti.

Plní strachu a bezmoci, protože víte, cítíte, že už své bližní nikdy neuvidíte.

A co vaše děti? Co je s nimi? Ptáte se. To už je nikdy neuvidím?

Třesete se hrůzou a zmítáte se v naprostém nepochopení.

Vaše duše, když opouští fyzické tělo je otřesena. Nic nechápe. Je plná bolesti a zrady. A tento pocit si nese na své pouti dále.

Reinkarnuje se vcelku rychle.

Často se mě lidé ptají, zda se může duše vtělit tak rychle. Ano, může. Ze své praxe vím, že může i za pár hodin. V současné době se tomu tak i děje.

A jsou to většinou nedávno zemřelí příbuzní, kteří se dnes reinkarnují do těl dětí v současnosti narozených. Není jich málo.

I vy možná vidíte ve svém vnoučeti, že je velice podobné (nemyslím tím fyzicky), třeba vaší mamince, která zemřela před pár lety.

Vše se děje již rychleji, vibrace jsou vyšší a vyšší a jak já říkávám, není čas ztrácet čas. A totéž se děje i v tom nefyzickém světě.

Ale vraťme se zpět k dětem devadesátkám.

Tento jedinec se v regresi rozvzpomene, že se mu sem vůbec nechtělo, ale že ho nějaká vyšší síla vedla a nasměrovala do života dalšího.

Ještě jeden důležitý poznatek.

Všude slýcháváme, že duše si vybírá, komu se narodí, kam se narodí atd. a že si to sama zvolí. Opět z výpovědi pár jedinců vím, že se jim narodit a reinkarnovat znovu vůbec nechtělo. Ale Vesmírné zákony jsou holt silnější. A bude-li naše duše mít stejnou energetickou vibraci jako tato Země, bude se sem chtě či nechtě vracet. Jakmile se „osvobodí“ od všech závazků, bude moci „postoupit“ jinam.

Dítě již v bříšku maminky trpí. Nechce se mu na tento svět. Matka může mít problémové těhotenství. Narodí se dítě, většinou komplikovaně a od svého prvního nádechu není schopno přijmout život na Zemi.

Když tento jedinec roste, cítí, že je jiný.

Že tady nepatří.

Plní apely svých rodičů bez jakékoliv chuti. Plní je jako stroj. A mnohdy i neplní. Nechce se mu. Je uzavřený a bojácný. Nebo naopak je zlý a agresivní. Je zoufalý, uvnitř nešťastný a svou vnitřní křivdu dává všem kolem sebe najevo.

Ve škole ho to nebaví. Nic ho nebaví.

„Proč?

„Proč něco musím, když mě to nebaví? Proč se musím učit? K čemu to je, k čemu mi to bude?“ Ptá se sám sebe. 

V jeho duši je vepsán faktor marnosti. Je v něm vepsána vzpomínka na minulost. Na minulý život, že vše, co dělal s chutí a rád, bylo k ničemu. O všechno přišel. Jako mávnutí proutku.

Nesnáší pohled na utrpění a přitom možná sám ubližuje. Ubližuje i sobě. Sebe-destruuje se. Možná bere drogy, možná holduje alkoholu, možná hraje automaty, možná si kompenzuje své pocity nedostatku nakupováním věcí, které nepotřebuje, možná krade rodičům peníze, možná střídá partnery a stále hledá. Hledá to, o co v minulosti přišel. Je snadno zmanipulovatelný. Je snadno ovladatelný anebo se naopak nedá ovládnout a manipuluje sám.

Nezapomenu na příběh děvčete.

Bylo to před lety. Maminka mě poprosila o regresi pro svou dceru. Ročník devadesát šest. Krásná dívka, ale prázdná. Vyhořelá.

Tělo bez duše. Nic jí nebavilo. Sebe-poškozovala se. Nerozuměla si se svými vrstevníky a oni nerozuměli jí. Přitom velice inteligentní a chytrá. Velice moudrá.

Už jen ten pocit, že si konečně může s někým popovídat o svých pocitech a bolestech, byl pro ni osvobozující.

V regresi se dostala do života na severu. Ve Švédsku. Byla lékařka. Psycholožka. Napsala několik knih. Měla milujícího manžela a krásné, zdravé děti.

Avšak do jejich životů přišla temnota.

Byla profesně povolána do Německa a postavena nacistickými představiteli před fakt, že s nimi musí spolupracovat. Pracovat na experimentech s lidmi a spolupracovat tak s jejich lékaři.

Odmítla. Odmítala dlouho. Nechtěla se podílet na genocidě, na žádných výzkumech a být jejich nástrojem. Podařilo se jí utéci, avšak byla zadržena. Vzápětí vězněna a mučena. Zemřela. S pocitem nenaplněného života. S pocitem křivdy, zrady a odporu.

Tohle zjištění děvčeti velice pomohlo.

Uvědomit si, že minulost již nezmění.

Že minulost má být připomenuta a zapomenuta, avšak si z ní vzít ponaučení.

U ní to ponaučení bylo v tom, že si uvědomila, kde a jaké je její místo. Znovu začít dělat to, co jí naplňovalo a nemohla to dokončit. Dnes studuje psychologii a píše knihu. Nalezla svůj ztracený smysl života. Stačilo jí, pouze si to připomenout. A odpustit. Odpustit všem, kteří jí tehdy zničili život. A odpustit sobě, že „selhala“, opustila své děti a manžela a že se nacistům dostatečně nepostavila. Jelikož v tom domnění žila.

Není obětí ani viníků.

Ti, kdo četli mou první knihu Karmická sinusoida, si možná pamatují na příběh z mého osobního života, ve kterém jsem vyprávěla, že jsem trpěla pocity viny ke svému bratrovi a otci.

Když můj bratr (devadesátka) měl asi pět let, pohled na něho ve mně tehdy vzbuzoval jakousi nedefinovatelnou lítost. Bolest při pohledu na to krásné, hrající se dítě byla šílená. Měla jsem pocit, že ho musím ochraňovat.

Na své první regresní terapii, před mnoha lety, u mé tehdejší terapeutky jsem zjistila původ tohoto pocitu.

Žila jsem v tehdejším nacistickém Německu, jako mladý muž a neměla jsem na výběr. Budeš sloužit vlasti.

A jakožto voják jsem byla odvelena do polského ghetta. Zabíjet lidi. Stalo se. Byla jsem plná strachu, že když odmítnu, odnese to má rodina.

Byla jsem nucena střílet do lidí na povel. Byla jsem plná odporu a lítosti. Ten pocit, který mě sžíral, byl nepopsatelný.

Na malém dvorku, který byl obehnán vysokou betonovou zdí, se tlačila skupinka mužů. Byly mezi nimi i děti. Malí chlapci.

Měli se seřadit a kleknout si s rukama nad hlavou. Můj úkol byl střelit všechny postupně do hlavy. Nezapomenu na chlapce, malého, roztomilého chlapečka, s očima plné strachu, který se díval směrem k tatínkovi. Jeho tatínek plakal a chlapec také. Když umírali, plakala jsem i já, jakožto voják. Nezvládla jsem tu tíhu bezmoci a bolesti. Ještě týž večer jsem se zastřelila.

Příběh s mým otcem možná z mých knih znáte.

Před pár měsíci zemřel.

Ale než se tak stalo, viděla jsem v něm člověka, který prošel velkou změnou. Stále ho velice miluji. Ale to už je jiný příběh.

A můj bratr? Věčně hledající, žijící pod ochranou mých rodičů, v různých obdobích mívá deprese a úzkosti, provázené pocity nedostatku. Nebudu zde rozvádět více.

Jen jsem ještě chtěla podotknout, že si pamatuji na den, kdy běžel v televizi film. O chlapci z koncentračního tábora. Byli jsme v místnosti sami. Já a bratr. On ten pohled na trpícího chlapce nevydržel a s očima plnýma slz z místnosti odešel. Řekl, že tyto filmy z druhé světové války nesnese.

Můj bratr o mé regresi neví. Neví, co vím já. Pokus o to mu to sdělit, tam byl. Nechtěl. Nechtěl nic slyšet, stejně tak, jako si nechce sám pomoci.

Nelze pomáhat tam, kde o pomoc není požádáno. I když víte, že by se tomu člověku pomoci dalo.

Nelze za nikoho přebírat zodpovědnost. Ani za své děti. Je to páchání dobra, jak já říkávám. Vy jim můžete dát pouze informaci. Rozhodnutí je na nich.

A máte-li doma dítě devadesátých 

let, sami víte, o čem mluvím.

Ač je to těžké, vím, můžete jen jediné.

Dát mu pocit naprosté důvěry a lásky.

Nelitovat ho, ale soucítit s ním.

Nemít vůči němu pocit dluhu.

Netlačit na něho, ale motivovat ho.

Vést ho k vlastní zodpovědnosti.

Tiše ho obejmout a říci mu tiše: „Já vím…..“

A respektovat jeho cestu, ať je jakákoliv.

Děkuji všem.

S láskou Ester.

 

Dodatek:

Možná se ptáte, proč se tolik duší reinkarnuje do této doby.

Možná to svědčí o jejich (naší) možné očistě, možná bude nastolena obdobná situace a jaký zaujmou postoj zde inkarnované duše z období holokaustu, takové bude jejich „pokračování.“..

Když píšu, že se to týká lidí narozených v devadesátých letech, neznamená to, že jsou jimi všichni. Mohou být mezi nimi i ročníky dřívější.

Jen těch, o kterých píši, je větší koncentrace.

Dovoluji si upozornit, že vycházím ze svých vlastních zkušeností a zkušeností při práci s klienty z dob, kdy jsem ještě vykonávala individuální terapeutickou praxi.

Výpovědí a zkušeností dalších lidí, rodičů a mých kolegů neustále přibývá a proto jsem byla motivována k napsání tohoto článku.


Autorka: Ester Davidová, Červenec 2017 

Právě jste si přečetli ukázku z knihy CESTY DUŠE V ČÍSLECH A ZNAMENÍCH / Knihu si můžete objednat ZDE

Davidová Ester
Jmenuji se Ester Davidová a byl to můj životní příběh, který mě dovedl k technice regresních terapií. Právě ta mi pomohla rozuzlit a pochopit nejen to, co se mi v životě dělo, nalézt příčiny mých problémů, ale zejména pochopit sebe sama. „Můj příběh najdete tady“>>
Komentáře
  1. Alena napsal:

    Mám stejně pocity a jsem ročník 1975…. Válečné filmy z 2.svetove války ráda nemám. Představa návštěvy Osvětimi mě doslova děsí…

  2. Eata napsal:

    Dakujem za clanok. Pomohol mi pochopit syna, 1999 narodeny. Vsetko sedi. Ked bol maly staaaaale sa budil s placom, a pritom cez den to bol krasny vesely vzdy usmiaty chlapcek. Narodil sa so znamienkom na zadku, taka skvrna, teraz priemer hadam 6 cm

  3. Andrea napsal:

    Přesně jste popsala mého syna r.93.Děkuji vám.

  4. Irena Košecká napsal:

    Plačem. Mám „problémového“ syna, nar. 16.3.1997. Celý život sa cítim vinná, že som na neho nemala dostatok času od kedy sa narodil. Porodila som ho ako moje tretie dieťa. Mala som vtedy obchod s potravinami na dedine a 2 týždne pred termínom pôrodu mi predavačka hodila kľúče na pult a viac neprišla. Čiže som ja v 38. tt nastúpila do potravín. Našťastie som prenášala a stihla som zaučiť novú predavačku a rovno z roboty som išla rodiť a z pôrodnice riadila obchod – vtedy z automatu na chodbe so sáčkom mincí v ruke- mobily ešte neexistovali. Po návrate z pôrodnice záhul doma a v jeho troch týždňoch sa hodila na PN úradníčka v našej pekárni – znova som nastúpila ja – objednávky, faktúry, plánovanie výroby – 8-10 hod. robota s plačúcim bábätkom v kancelárii a doma s 2 malými deťmi. Skončili sme v nemocnici so zápalom očiek, čo ma zachránilo pred kolapsom. V troch rokoch ho zrazilo pred domom auto, práve keď som doma mala štvrté bábätko. Filip našťastie prežil, ale do nemocnice s ním musel otec, keďže ja som kojila. Celé jeho detstvo si pamätám ako nekonečný prúd nedostatku času, kedy mi malý Filip visel na nohe a stále vykrikoval mamá, mamá… Nasledovala dva razy zlomená pravá ruka. A pocit, že ten chlapec stále „zlobí“ a neposedí a vymýšľa. Nástupom do školy začalo peklo – nevedel sa naučiť čítať, takže pedagogická poradňa a diagnostikované poruchy – ADHD, dyslexia, dysgrafia , ale zároveň vysoké IQ. Len vďaka úľavám dokončil ZŠ. Napriek tomu ho v škole mali radi, lebo mal skvelé výsledky v športe a všade ho chválili, aký pekný a usmiaty chlapec. Dostal sa na športové gymnázium, ale ja som vtedy podala žiadosť o rozvod a odišla od manžela, takže toto chaotické obdobie sa podpísalo na jeho dochádzku do iného mesta. Nakoniec sa ako jediný z detí postavil pred súdom na moju obranu proti otcovi a napriek jeho nesúhlasu sa ku mne nasťahoval. Rozvod a boj o deti bol drsný a vtedy mi Filip veľmi pomohol svojou odvahou. Nakoniec z gymnázia odišiel na SOU kuchár, ale ani to zo zdravotných dôvodov nedokončil. Riešili sme znova veľa problémov – odchod zo školy, fajčenie, bral mi auto bez vodičáku, míňal veľa peňazí. Prekonali sme to, lebo ja som cítila akýsi dlh voči nemu. A začali sme podnikať – teraz sa dostávam k tomu, prečo ma oslovil tento článok a prečo vlastne píšem. Nedávno mi v súvislosti s corona opatreniami napadlo, aké je zvláštne, že tento môj syn je vždy pri tom, keď prídeme o rozbehnutý podnik alebo o peniaze. 1. obchodík s potravinami – majiteľ predal budovu – čiže koniec, 2. čajovňa- prišiel tam kvôli určitému podrazu majiteľa o zariadenie, 3. v súčasnosti prosperujúca kaviareň – nútené zatvorenie kvôli corone a teraz neustále neistota a prepad tržieb, vznik dlhov. Okrem toho ma pripravil chybnou investíciou o veľa peňazí, rozbil mi ešte nepoistené práve kúpené auto. Neviem prísť na príčinu toľkých strát – akoby to bolo začarované. Ostatné deti to tak nemajú. Napriek tomu sa vždy z toho vyhrabeme a ideme ďalej, ale nechápem to. Teda až doteraz – možno je tam práve tá vojnová súvislosť – prišli o všetko a aj o život.

  5. Pavla Životská napsal:

    Já už myslela, že je to u nás začarované! Jako u paní Ireny je Jan moje třetí dítě, ročník 2000, a od mala má zvláštní, negativní přístup k životu. Ač má nadprůměrný IQ, nedodělal ani učební obor, nevydrží v práci ani 2 měsíce, o život, jako takový, nemá absolutně zájem, že někomu ubližuje svým postojem – všechno je jedno,… nic není fér,…já jsem se nechtěl narodit,…lžu, no a co,… Uff. Nevím, jak to dopadne. Je to smutné, ale ,,potěšilo,, mě, že nejsem sama s takovým nákladem.
    Děkuju Ester !!!!!!!!!!

  6. Soňa napsal:

    Neskutočné, môj syn je ročník 1994. Od jeho 3 rokov začali problémy. Ochorel. Non Hodgkinov lymfom. Nechcem sa rozpisovať, aké to bolo strašné obdobie. Keď mal 10 a pol roka, ochorenie prišlo znova. Prešiel si peklom liečby, ktorú si pamätá. V 16tich mu diagnostikovali Duncanov syndróm. Ochorenie imunitného systému. Zriedkavé ochorenie, trpí naň Len 400 rodín na svete. Teraz má 26 rokov, každý mesiac si musí pichať infúzie na podporu imunity. A co sa problémov týka, má ich kvantum. Nevie sa nájsť, má kopec dlhov, zväčša kvôli vlastnej dovercivosti a ochote pomôcť aj ľuďom, ktorí si to nezaslúžia a len ho zneuziju. Naposledy spravil takú strašnú vec, že sa mohol zabiť. Aj niekoho ďalšieho. Opitý sadol za volant, rozbil auto, ktoré ešte len začal splácať. Našťastie si len zlomil nohu a nikomu sa nič nestalo. Ale vodicak v ťahu, dlhý narástli a tak sa tocime v jednom kuse v nejakých problémoch. Snažím sa mu byť oporou, ale je to stále ťažšie. Inak je veľmi citlivý. Len mam obavu o jeho budúcnosť. Takže Esterin článok ma dosť šokoval. Ďakujem a asi to môjmu synovi dám prečítať.

  7. jindra napsal:

    Já jsem ročník 63 a taky jsem byla v posledním životě v koncentráku.Filmy s touto tématikou taky moc nedávám
    psychicky.

  8. Iva napsal:

    Taky jsem měla syna, když se narodil měl šňůru 3× okolo krku, nechtěl na svět. Nakonec šel po 18 letech za otcem. V dopise na rozloučenou se všem omlouval. Oba zahynuli v autě, když seděli vedle řidiče. Je s podivem co matky musí vydržet. Doufám , že v dalším životě už to bude lepší, protože to jen část mého nepovedeného života,kdyby bylo alespoň zdraví. Ale jsou na tom někteří i hůře,hold si každý podle zásluh.!!!!!!!!!!!

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • AKTUÁLNĚ: BÝT SOBĚ TERAPEUTEM – Online program
  • PARTNERSKÁ OSUDOVÁ ČÍSLA / Kniha
  • Cesty duše v číslech a znameních / Kniha
  • Meditační terapie pro tvé znamení
  • Hedvábná cesta k harmonii duše / KARTY NA KAŽDÝ DEN
  • Rituální Znovu-Zrození / Online program
  • Karmická sinusoida / Kniha
  • Vesmírná a Vztahová sinusoida / Knihy
  • Kurzy regresních terapií
  • Kiliánovo tajemství / Kniha
  • Léčení se čtyřmi živly / Meditace
  • Meditace na každý den
  • DÍTĚ V NÁS – Online program
  • Léčení vnitřního Muže, Ženy a Dítěte