Dušata děťata…

Tohle je moje Jasmínka.

Tehdy jí byly dva roky. Dnes už jí je téměř pět.

Je pro mě více přítelkyní než dcerou a kromě neustálého tulení a chechtání, a tvoření pochopitelně, vedeme docela zajímavé rozhovory.

Nedávno mě překvapila: koukala mi chvilku do očí, což dělává dost často a povídá: „Čekala jsi na mě dlouho, já vím. Ale dřív to nešlo. Brána mě nepustila. Ale koukala jsem pořád na tebe. A moc jsem si tě přála mít za maminku.“
Přišel moment dojetí. A ptám se.
„A jak to tam vypadalo?“
„No takové duhové. A jiné.“
„A byla jsi tam sama?“ vyzvídám.
Mami! Bylo nás tam hodně!! Moc hodně. A všichni čekali!“ řekne důrazně.
„A na co? “ ptám se opatrně, abych nesplaskla tu vzpomínkovou bublinu.

„Na co asi! Na tebe přece!“ …a hned pokračuje…“Všechny ty dušata děťata chtěly k tobě. Ale já to vyhrála. Dostala jsem takovou zářivou kuličku a mohla jsem jít.“
„A ta kulička…co se s ní stalo? Máš ji pořád?“ Ptám se.
Plácne se do čela jako výraz mého nepochopení a pak povídá.
„Máš ji přece ty! Tady v bříšku.“ vysvětluje.
“ A bude tam pořád?“
„No musí! Ona nás přece spojuje!“
„Ahááá,“ odpovídám a už se na nic neptám.
Je to přece jasné,  no ne?
Miluji to moje dušato děťatové ❤