Lívii zemřela před několika měsíci mladší sestra. Spáchala sebevraždu. Již z dotazníku, který mi před sezením vyplnila, bylo patrné, že jejich rod, zejména ze strany žen, je velmi zatížen.

Lívii na prahu dospělosti zemřela maminka, následkem úrazu na otok mozku. Lívia jí našla na druhý den v posteli mrtvou.

A před pár lety její milovaná babička zemřela na rakovinu. Smrt babičky byla pro Lívii spouštěčem k tomu, že na sobě začala pracovat.

Lívia má skvělého milujícího manžela, avšak se jim již několik let nedaří počít dítě. Po zdravotní stránce jsou oba v pořádku.

 Nejvíce ji však trápí, že již nemá úplnou rodinu a chce se vyrovnat se ztrátou svých nejbližších. Na závěr dotazníku uvedla, že potřebuje pochopit, proč se jí to všechno děje.

Lívia je narozena ve znamení Štíra a její životní číslo je 8.  Z této kombinace je patrné, že v současném životě zažívá velké zkoušky na základě odchodů svých nejmilovanějších.

Její sestra se narodila ve znamení Ryby a měla životní číslo 9. U Ryby je specifická silná sebe-destrukce, topila se v těžkých životních vodách, sama sebe nechápala a pro devítku je typické nazírání na svět – co tady ještě dělám, co se tady po mně chce, co je smyslem tohoto života?

„Je to moje vina,“ povídá těsně před regresí, „mohla jsem tomu zabránit, selhala jsem.“

Lívie se po uvedení do regrese dostává do útlého dětství a popisuje, že leží v dětské postýlce v ložnici svých rodičů a dívá se jak rodiče souloží.

„Oni vidí, že se dívám a říkám si, proč to dělají! – Vždyť já to vnímám!“ říká naštvaně. „Oni se nemilují, ale dělají to jako dva lidé, kteří jen musí, kteří se nemilují… a dělají to dlouho! Je mi z toho těžko.“ doplňuje zklamaně a smutně.

Vedu jí do další vzpomínky z dětství, kde prožila další zklamání nebo zradu. Plná emocí popisuje, jak se dozvěděla, že její taťka není její taťka, ale že její otec je někdo jiný. Matka jí to zatajila a ona se zlobí, že jí to neřekla dříve. Je to pro ni velkým zklamáním. „Reaguji uraženě, odcházím a na mamku se zlobím, proč mi to neřekla dříve.“

Z těchto prožitků je patrné, jak je dětská duše citlivá a vnímavá a drtivá většina rodičů si tohle vůbec neuvědomuje.

V dalším prožitku z dětství Lívia popisuje, že jsou s rodiči na dovolené a rodiče tam často popíjejí. Otec se v alkoholovém opojení drží za žebra, svíjí se bolestí, křičí a ony se sestrou utíkají do blízké hospody pro pomoc. Místní štamgasti se jim smějí a nevěří dvěma malým děvčatům, která prosí o pomoc. „Nakonec s námi někdo jde…“

„Lívie, co v tu chvíli cítíte?“ ptám se jí.

„Svazuje mě strach, ale ne o něho, o otce, ale strach z celé té situace, že nás tomu tlaku vystavili a zkazili nám celou dovolenou. Byla jsem zklamaná a naštvaná,“ povídá zklamaně.

„Běžte po stopách další zrady, kterou jste prožila v dětství,“ říkám jí.

„Rodiče pořád pijou. Často pijou. Sedívají v kuchyni, dělají tam bordel, kouří a je tam všude plno štamprlí. Musím jím jezdit pro alkohol. Stydím se za své rodiče, že tam musím s nimi bydlet. Okřikovali mě, nevěnovali se mi, nezajímali se o to, jak se cítím a že mi to vadí.“ Lívia je plná emocí a pláče.

Jdeme dále, do další vzpomínky na zradu.

„Mamka s taťkou mě dali do vany, protože jsme se počůrala. Nemohla jsem za to, nechali mě tam a zhasli. Za trest. To chtěl otec. Mamce mě bylo líto mě tam nechat celou noc, tak pro mě přišla. Cítím pocity viny a přitom vím, že za to nemůžu.“

V noci se dětem uvolňují strachy, které nasají za celý den a uvolňují se skrze močový měchýř – vysvětluji Lívii a ona mi dává za pravdu: „Ano, byla jsem celý den v napětí a ve strachu z otce.“

„Pojďme do těch strachů Lívie. Kdy byly vaše strachy v dětství nejvýraznější?“

Lívie jmenuje všechny strachy: „Z otce. Z toho, že se nebudu dobře učit. Pořád jsem musela nosit dobré známky. Taky, že mě nechávali ve školce samotnou. Že mě zapomínali vyzvednout…“

Dále popisuje, že jí bolí hlava. „Běžte do té bolesti hlavy, běžte do toho zdroje té bolesti a odpovězte si, co tu bolest způsobuje,“ vyzývám jí.

„Je to vztek, vztek na to, že mě maminka dávala do jesliček. Byla jsem z toho moc smutná, že mě tam nechává a musí pracovat…Proto mě ta hlava bolí…Nemám jí to za zlé, ale bylo mi z toho moc smutno…Vůbec se mi tam nelíbilo a moc jsem se vždycky na ni těšila, až pro mě přijde…,“ říká v slzách a celá se chvěje.

Postupujeme dále a vedu Lívii do minulého života, kde se již potkala se svou maminkou.

Vybavuje se jí život vojáka, který slouží v pracovních táborech. Nechce to dělat, nechce těm zajatcům ubližovat, je mu jich líto, ale je pod tlakem, ale musí, bojí se o svou rodinu a o svou maminku. Celou tu dobu vzpomíná na svou maminku, kterou už po návratu z války nenašel. Umírá starý v nemocnici, s pocitem lítosti a osamocení.

„Jaký si vaše duše vybírá, Lívie, pro svůj další vývoj úkol?“ ptám se.

Lívia ihned reaguje: „Potřebuji si odpočinout. Vybírám si život ptáka. A je mi dobře. Nemám žádné starosti a cítím se svobodně. Ale netrvá to dlouho. Jen na chvilku. Pak musím znovu do lidského života.“

„Jsem cikánské dítě, chlapec, a bojím se, že mě nebudou mít ve škole rádi, jen proto, že jsem Róm. Všichni mnou opovrhují. Smějí se mi a já se před nimi schovávám…Skočila jsem z okna. Vidím se shora. Všichni stojí kolem mě a křičí… Duše je tady nějakou dobu připoutána…Nechce odejít…Pak jsem odešla…Měla jsem strach z pekla, ale žádné neexistuje…“

Vedu Lívii do její dělohy, ale cítí tam poklop, blok, který jí tam nechce pustit. Na základě celé rekapitulace všech programů a silných emocí z dětství, společně přicházíme na to, proč se bojí mít děti.

Bojí se zodpovědnosti a má strach, že jim předá rodovou zátěž. Jakmile si uvědomí, že si tento proces nastavila sama již v dětství, přichází uvolnění celé dělohy.

Zbývá nám ještě poslední věc a tím je vcítění se do role sestry, když ještě žila.

„Sestra se necítila dobře ve svém těle. Vadilo jí ženské tělo. Z nějakého důvodu, ale to je její cesta. Je to její příběh z minulosti, tam nám již nepřísluší vstupovat. Hledala únik,“ vysvětluje.

Necítila, že by měla sestře odpustit. Nebylo co odpouštět. Lívia pochopila, že si sestra sama tuto cestu zvolila. Odpustit by měla pouze sobě.  To, že selhala jako sestra.

Po pár týdnech mi přichází od Lívie tyto řádky.

„Dobrý den paní Ester, píšu Vám, abych poděkovala za terapii. S odstupem času si stále více uvědomuju, že to byla nejlepší terapie, kterou jsem kdy podstoupila, a hrozně moc mi to dalo. Až jsem opravdu překvapená.

Už se mi nevrací vzpomínky z minulosti a hlavně mi přijde, že jsem se daleko více vyrovnala s odchodem sestřičky a už nepláču každý den a nemyslím na ty hrozné věci, co se staly. Vlastně od terapie jsem neplakala ještě ani jednou a předtím skoro každý den.

Až se mi tomu nechce věřit.

Dnes jsem si vynahradila čas pro Vaši knihu, mám nyní uvařené kafe a za chvilku se vrhnu na čtení, moc se na to těším.

Ještě jednou moc děkuji. S láskou. Lívie.

PRÁVĚ JSTE SI PŘEČETLI UKÁZKU Z KNIHY CESTY DUŠE V ČÍSLECH A ZNAMENÍCH.

POKUD VÁS KNIHA ZAJÍMÁ, KLIKNĚTE ZDE

Davidová Ester
Jmenuji se Ester Davidová a byl to můj životní příběh, který mě dovedl k technice regresních terapií. Právě ta mi pomohla rozuzlit a pochopit nejen to, co se mi v životě dělo, nalézt příčiny mých problémů, ale zejména pochopit sebe sama. „Můj příběh najdete tady“>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • BÝT SOBĚ TERAPEUTEM – Online program
  • DÍTĚ V NÁS – Online program
  • PARTNERSKÁ OSUDOVÁ ČÍSLA / Kniha
  • CESTY DUŠE V ČÍSLECH A ZNAMENÍCH / Kniha
  • MEDITAČNÍ TERAPIE PRO TVÉ ZNAMENÍ
  • HEDVÁBNÁ CESTA K HARMONII DUŠE / Karty na každý den
  • RITUÁLNÍ ZNOVU-ZROZENÍ / Online program
  • KARMICKÁ SINUSOIDA / Kniha
  • VESMÍRNÁ A VZTAHOVÁ SINUSOIDA / Knihy
  • KURZY REGRESNÍCH TERAPIÍ
  • LÉČENÍ SE ČTYŘMI ŽIVLY / Meditace
  • MEDITACE NA KAŽDÝ DEN
  • LÉČENÍ VNITŘNÍHO MUŽE, ŽENY A DÍTĚTE / Online program