UKÁZKY Z KNIHY
KILIÁNOVO TAJEMSTVÍ
A tak maminka začíná vyprávět… „Na planetě Zemi je to podobné jako u nás, na Bele. Jsou tam hory, lesy, louky, ale i moře, jezera, a řeky. Kdysi dávno tam žili lidé v podobných domcích, v jakých žijeme my tady. Ale pak se to všechno změnilo. Takových domů ubývalo. Lidé je nahradili jinými domy. I zeleně, lesů a luk začalo na Zemi ubývat. Lidé je nahradili velkými vesnicemi, kterým říkají města. Kdysi dávno tam byly velice moudré bytosti, které žily v souladu se zemí, s přírodou, jako tady u nás. Ale to se prý změnilo. Lidí, kteří si předávají prastarou moudrost, už je tam málo.“ „A proč tomu tak je, maminko?“ ptá se Kiliánek.
„Víš, Kiliánku, ve Vesmíru je světlo i tma. Je to jako když den střídá noc. A stejné je to i s planetami. Určitě vám v Moudrušce povídali, že ve Vesmíru existují planety stejné jako je ta naše. Lidské bytosti na těchto planetách vyzařují pouze světlo. To znamená, že jsou k sobě laskaví, váží si jeden druhého, navzájem si pomáhají a mají se rádi. Ale pak jsou i takové planety, kde tomu tak není. Lidé na těchto planetách dokážou být velice zlí. Škodí si navzájem, ubližují si, nežijí v souladu s přírodou a ničeho si neváží. A na planetě Zemi je obojí. Jak světlo, tak i tma. Jsou tam lidé jak hodní, tak i zlí.“
„A jak by se dalo těmto lidem pomoci? Nejen těm zlým, ale i těm hodným. Vždyť ti hodní lidé musí být smutní,“ ptá se smutně Kiliánek. „Určitě dalo, Kiliánku. Ti hodní už těm zlým pomáhají. Ukazují jim, že i oni, ti zlí, mohou být k sobě milí a hodní. Ale to může trvat ještě dlouho, předlouho, než se to změní.“ Kiliánek se zamyslí a po chvíli povídá: „Možná, kdyby těch hodných bylo více, tak by to nemuselo trvat tak dlouho.“ „Ano, to máš pravdu,“ souhlasí maminka. „A co děti, jaké jsou tam děti? Víš něco o dětech z planety Země? Navštěvují třeba Moudrušku, tak jako my tady na Bele?“ ptá se maminky. „Děti tam vypadají stejně jako děti u nás na Bele. A od babičky vím, že Moudrušce říkají škola. Říkala, že tam se děti učí jiným věcem než tady u nás.“ „A nevíš jakým?“ „To nevím, chlapečku můj. Ale třeba se to jednou dozvíš. Víš, jak to chodívá. Když si něco s čistými úmysly a od srdíčka přeješ, tak se to splní,“ povzbuzuje ho maminka.
Na Belu se vrací jaro a Kiliánka jednoho večera opět navštíví duše babičky, zrovna když se chystá ke spánku. Přichází k jeho postýlce a on ucítí její lehký dotek na své tváři. „Kiliánku, přicházím proto, abych se tě zeptala, jak ses rozhodl. Ještě stále si přeješ navštívit planetu Zemi? Nerozmyslel sis to?“ zeptá se ho babička. „Ano, babičko, velice rád. Chtěl bych planetu Zemi poznat. Nerozmyslel jsem si to!“ vykřikne natěšeně Kiliánek. Babička vidí v jeho očích malé plamínky nadšení a usmívá se. „Teď se hezky vyspinkej, ať jsi plný síly, a zítra ráno, až se s námi rozloučíš, odletíš na planetu Zemi. Už nastal ten správný čas,“ odpovídá. „Babičko, to jako vážně? Opravdu? Už hned zítra ráno?“ křičí plný nadšení. „Ano. Byl jsi vybrán Kiliánku. Ráno odletíš,“ odpoví mu babička. „A maminka s tatínkem to dovolí? A nebudou smutní?“ zeptá se opatrně. „Ano, můj malý chlapče, dovolí. Smutní sice trošku budou, ale chápou, že je to tvá cesta, a nechtějí ti do ní zasahovat. Tím se vůbec netrap. Vše dobře dopadne a ty se brzy vrátíš zpátky. A teď už spi,“ promluví k němu vlídným hlasem babička.
Kiliánek usíná s úsměvem na rtech a noří se do hlubokého snu. Cestuje v bublině a pod ním se rozprostírají moře, louky, lesy, hory i pouště. Vidí východ i západ Slunce. Pozoruje měsíc a hvězdy. A na své cestě potkává stromy, mnoho stromů a ty se mu klaní a promlouvají k němu…
„Kiliánku…,Kiliánku…, probuď se, už je ráno…čeká tě velký den…“ šeptá tiše maminka a něžně ho hladí po tváři. Kilián otevírá očka a dychtivě mamince vypráví, co se mu zdálo: „Maminko, zdál se mi sen. Krásný sen. O stromech. Mluvily na mě…“ „Kiliánku,“ přeruší ho maminka, „musíš vstávat. Čekají na tebe průvodci,“ promlouvá k němu. Kiliánek se bez dalších řečí umyje a převlékne, ustele si svou postýlku a jde do vedlejší místnosti v jejich domečku. Tam už na něho čekají průvodci.
„Kiliánku,“ promluví první z nich, „Byl jsi vybrán pro velký úkol, ale o tom už ty víš. Tvoje cesta bude spočívat v tom, že o ní budeme vědět pouze my a tví rodiče. Dokonce ani na planetě Zemi nebude nikdo vědět, že jsi z jiné planety. A i kdyby to věděli, nevěřili by ti. Je důležité, abys věděl pár věcí. Lidé na planetě Zemi vypadají stejně jako my, ale jejich myšlení se od toho našeho v určitých věcech liší. Je tam mnoho trápení, bolesti, strachu. A z toho všeho někteří viní ty ostatní a život sám. Zatím nepochopili, že všechny ty strasti si dělají pouze oni sami. Odpojili se od přírodních a vesmírných zdrojů, upřednostňují technologii a těší se z toho, jak moc jsou vyspělí. Jedinou jejich záchranou jsou děti. A tyto děti potřebují, Kiliánku, tvou pomoc. To ony jsou ta semínka, která mohou zasít naději pro planetu Zemi. Jejich dušičky jsou nyní nešťastné. A ty jim je můžeš pomoci vyléčit. Jak to máš udělat, to se dozvíš až tam,“ ...
„Tvoje maminka už tady není? Odešla? A proč si myslíš, že trpěla?“ zeptá se opatrně dívenky. „Ona neodešla, ale umřela. A už se nikdy nevrátí. A trpěla, protože než zemřela, měla velké bolesti. Byla hodně nemocná a nikdo jí už nedokázal pomoci,“ odpoví Hanka.
Kilián nad tím chvíli přemýšlí. Nedává mu to smysl. Od babičky ví, že lidé tady na Zemi nazývají odchod člověka smrtí. U nich na Bele to je zkrátka jen odchod. I jeho babička odešla, ale zůstává s ním nadále ve spojení. Ale Kiliánek ví, že nikdo na Bele nikdy netrpěl. Vzpomene si na slova průvodce, který mu řekl, že lidé ze Země si své utrpení dělají sami tím, že zcela ztratili kontakt s přírodou, sami se sebou a s Vesmírem. Pak jsou nemocní a trpí. Nenaslouchají svým duším, tělům, a už vůbec ne Vesmíru. Kdyby jen trochu chtěli, mohli by to změnit, pomyslí si. Přemýšlí, co Haničce odpoví, aby nebyla smutná.
„To mě moc mrzí. Máš maminku určitě moc ráda a chybí ti. Nás taky nedávno opustila babička. Ale její duše se k nám pořád vrací. Nikdy nikdo neodejde úplně. Duše tady s námi zůstane. Aby nám pomáhala,“ řekne opatrně. Hanka na něho nevěřícně hledí: „Kéž by to tak bylo. Nechce se mi tomu věřit. Tatínek a babička říkají, že se maminka odebrala na věčnost a už se nikdy nevrátí. A já bych si tolik přála, aby za mnou ještě jednou, aspoň na chvilku, přišla.“ Dívenka vypadá velice smutně a v modrých očích se jí zalesknou slzy.
Kiliánek přemýšlí, jak by ji mohl rozveselit a najednou ho něco napadne. „Počkej tady,“ řekne rychle a běží ven do své bubliny.
Za chvíli se vrací a v ruce drží loutku Jablůňky. „Tady, Haničko. Půjčím ti Jablůňku, mohla by tě rozveselit.“ „Jé, ta je krásná,“ zvolá Hanička nadšeně a očička se jí rozzáří. „Ráda si ji půjčím. Je tak krásná. A jak je heboučká. Ušiju jí nějaké hezké šatičky. A kdy ti ji mám vrátit?“ ptá se Kiliánka. „Vrať mi ji, až budeš zase šťastná a veselá.“ „A co když už nikdy nebudu veselá?“ uvažuje holčička smutně. „Tak si ji necháš,“ odpovídá Kiliánek. „A potkáme se tady v kostele ještě někdy?“ „Věřím, že potkáme, Haničko.“ Hanka si vezme Jablůňku, rozloučí se s Kiliánem a odchází.
Kilián ještě chvíli sedí a pozoruje všechny ty dřevěné bytosti v kostele kolem sebe. Tento svět je opravdu zvláštní. Kostel, tak tomu tady říkají. Zase jsem se dozvěděl něco nového, pomyslí si...
