„Maminko, narodil jsem se dříve, abych tě znovu neztratil“

Hned na začátku bych chtěla říci, že k dětem jsem nikdy neměla blízko, nikdy jsem nešla do kolen z miminka v kočárku.

Se současným přítelem jsem si dovolila připustit možnost, že jednou.. někdy.. by bylo fajn prcka mít.

Z rozhovorů ‚jaké to bude‘ až tu kolem nás bude běhat „malej prcek“ a s kým z nás bude dělat větší lumpárny, se časem stala zábava, moc jsme se tomu nasmáli a tak do vesmíru odešly kvanta pozitivní energie na toto téma.

Při jedné cestě za mým přítelem (tehdy jsme žili 200km od sebe) se mi při řízení auta vyrojila myšlenka, jak se v práci tlačím do schodů s břichem v kalhotech s laclem.

Okamžitě jsem ji zahnala s tím, že každým dnem to dostanu. Vlastně už jsem měla. Před týdnem? Dvěma? Když jsme se s přítelem vydali toho večera na nákup, tak jsem si koupila test, po krásně stráveném večeru mě napadlo si ho udělat a… bylo to tam!

Byli jsme s přítelem oba zaskočení, nevěděli jsme co teď. A ačkoliv se to někomu bude zdát možná drsné, nebyli jsme si jistí, zda si dítě necháme. Já jsem s tím malým v břiše od první vteřiny komunikovala, vysvětlila jsem mu, že není jisté, zda s námi zůstane, že ho mám ráda, že si ten společný čas užijeme na maximum, ale prostě s tátou musíme vyřešit ty věci kolem a nevíme jak.

Když jsem se vrátila domů, koupila jsem magnólii a vysadila ji na zahradě na počest tomu prckovi s tím, že buď kolem ní bude jednou běhat, nebo to bude pro nás všechny památka, že tu s námi nějaký čas byl.

Těžko se mi to vysvětluje, ale tak jsem to cítila jako správnou věc. Nakonec se řešení našlo a já jsem začala hrdě nosit miminko.

 

Připadala jsem si krásná, opravdu v požehnaném stavu.

Hrozné ranní nevolnosti odešly, prošla jsem regresí, protože jsem chtěla dořešit věci, které mě tížily už dlouho a do nové životní etapy vykročit ‚čistá‘.

Malý mi dodával spoustu síly a odvahy, ukončila jsem některé vztahy, řekla věci, které ve mně ležely spoustu let, ulevila si, udělala v životě pořádek.

Těhotenství jsem si opravdu užívala, všechno probíhalo v pořádku. Na porod jsem se připravovala hlavně psychicky, moc jsem se těšila, chtěla jsem u něj jen porodní asistentku, mít klid.

Věřila jsem tomu, že malý ví líp než já, co má dělat, ujistila jsem ho, že ať se rozhodne narodit normálně nebo císařem, je to jedno, hlavně abychom byli oba v pořádku, a že se moc těším, až ho uvidím a pochovám.

Nikdy jsem s ním nemluvila jako s malým dítětem. Brala jsem ho jako sobě rovného, moudřejšího než jsem já, čistého a nezkaženého ve své podstatě.

Když jsem měla jít na vyšetření na těhotenskou cukrovku, zjistili mi vysokou hladinu cukru. Za týden druhý pokus, ale výsledek stejný. Naordinovali mi dietu, dostala jsem deníček a píchala se 5x za den do prstu a měřila cukr.

Po čase se malý přestal hýbat, komunikace z jeho strany ustala, večer přišlo jen lehounké, něžné pohlazení, tak, jako když se vás snaží někdo utišit. Tento klid trval přesně tři dny. Čtvrtý den jsem se ráno vzbudila totálně rozložená, ledva jsem se přemluvila vylézt z postele. Byl to můj poslední týden v práci, pak mě čekala dovolená a mateřská a konečně se měl přistěhovat přítel. Kancelář mám zřízenou doma, takže jsem to ten den nehrotila.

Byla jsem v 32. týdnu těhotenství.

V 10 hodin mi odtekla plodová voda. Pár minut mi trvalo, než mi došlo, co stalo.

Neměla jsem jasno o tom, kde budu rodit a první schůzka s porodní asistentkou byla plánovaná na odpoledne toho dne. Takže jsem se rozhodla sednout do auta a jet do nejbližší nemocnice.

Po cestě tam jsem malému ještě říkala, že doufám, že bude v pořádku, že o nic jiného teď nejde a přišly první kontrakce.

V nemocnici jsem se vyškrábala do 3. patra, počkala, až se pan primář naobědvá, aby mi nevybíravě sdělil, že tam nemám co dělat, že nejsou porodnice.

Chvilku mi tam nadával, pak se poradil s Fakultní nemocnicí, kam mě nakonec převezli s tím, že se budou snažit porod pozastavit nebo zpomalit alespoň do druhého dne, aby mi mohli podávat kortikoidy a malému ‚dozrály‘ plíce.

Já jsem neměla ten pocit, že bych měla rodit zítra nebo někdy jindy a neměla jsem ani o malého obavy.

Po několika hodinách uznali, že teda asi porodím. Navzdory tomu všemu, porod proběhl podle mých představ, byla jsem v klidu, v pokojíku, občas mě přišla zkontrolovat sestra, jestli něco nepotřebuji a jak to vypadá. Po necelých 6 hodinách od odtoku vody se narodil Matěj.

Všechno super, tak, jak jsem si vysnila, až na to že neotevřel oči a nepodívali jsme se na sebe.

Když dotepal pupečník, odstřihli ho a odnesli do inkubátoru. To mě moc bolelo. Cítila jsem se bez něj strašně sama, i když kolem mě byla rodina.

Měla jsem prázdné břicho i náruč, byl to fakt skličující pocit. Ale v té chvíli to přebíjela euforie z toho, že je v pořádku, zdravý, silný.

Další věc, která mě bolela, byla, že jsme přišli o ten první pohled, ten na který jsem se tak těšila.

Koho asi viděl, když otevřel poprvé oči?

Po 5 dnech mě poslali domů, odloučení jsem nesla strašně, nespala jsem, plakala, dojížděla za ním každý den 40km tam, 40km zpátky. Celkem byl v nemocnici 3 týdny.

Pak jsme přišli celí šťastní domů, tulili se a vynahrazovali si to odloučení.

Byl moc hodný, klidný, silný.

Cítila jsem se mateřstvím opravdu naplněná a šťastná.

Klíčilo ve mně ale semínko. Nejdřív se projevovalo nenápadně, nezajímaly mě ostatní matky a mimina, byly mi protivné všechny fotky ostatních novorozenců, fotky z porodů, kde maminky chovají novorozeňátka.

Jak semínko rostlo, měnilo se v tiché výčitky.

Vina z předčasného porodu padala na všechny kolem mě. Měla jsem na všechny zlost. Uvědomila jsem si, že zlost a vztek nejsou nejlepší emoce, které posílat do světa, takže jsem začala obviňovat pro změnu jen sebe.

Vrtala se v tom, co jsem udělala špatně, kde se stala chyba, prostě proč? Z obyčejného ‚proč?‘ se stalo ‚proč já?‘ a začala jsem se koupat v sebelítosti.

Všechny tyhle změny jsem si uvědomovala a nechávala jim volný průběh s tím, že mě to někam dovede.

Když jsem si ale uvědomila, že při pohledu na nastávající maminku s bříškem mě sžírá závist a při pohledu na novorozeně, které maminka drží v náručí, pláču, řekla jsem si, že by to už chtělo nějak vyřešit. Snažila jsem se z toho vybrečet, ale nikam to nevedlo.

Blížily se Matějovy narozeniny a po poradě s Ester jsem se ocitla opět na regresi.

Prošla jsem několika minulými životy.

První začal krásně.

Viděla jsem nádhernou, voňavou louku, která se táhla do dálky a já jako muž, jsem s přítelem hnala ovce a kozy přes tu louku. Do vzdáleného města na trh. Cítila jsem, že to je blízký přítel, se kterým vedeme hluboké debaty. Byli jsme opravdoví přátelé. Na tržišti nás přepadli zloději. A když jsme se snažili ubránit zvířata, zabili nás.

Má duše odcházela smutná, cítila stesk po příteli, naše rozhovory zůstaly nedokončeny, nepředali jsme si to, co jsme měli. Náš vztah byl neukončený, nenaplněný. V příteli jsem poznala svého syna.

Druhý život: Jsem žena, vdaná, těhotná. Po tom, co mě manžel surově zbil, jsem potratila. Ve spánku jsem ho ubodala nožem. Plná nenávisti, bolesti ze ztráty dítěte, utíkám ze země. Loď je napadená piráty, po bitvě ztroskotá a já skončím sama na pustém ostrově.

Má bolest, nenávist a vztek se prohloubila, jsem zlomená, ale přesto slabá, abych se vysvobodila sebevraždou. Ve stesku za dítětem jsem umřela hlady.

Třetí život: Jsem žena, těhotná, rodím. Porod je náročný, bolestivý a dlouhý. Narodí se mi krásný, velký syn. Chovám ho v náručí. Cítila jsem se moc slabá, ale šťastná. Nakonec vykrvácím. Zase bolest a stesk po synovi.

Ester mě vede do progrese a ví, proč.

Vyzvala mě, abych se podívala na to, jak by probíhal porod, kdyby se Matěj nenarodil dřív.

Bříško mi roste a roste.

Už mám za sebou termín porodu a miminku se pořád nechce na svět. Nakonec je těhotenství ukončeno, opět umírám, opět vykrvácím.

Nakonec přichází setkání se synem a říká mi toto: Maminko, já jsem ti nechtěl ublížit. Nechtěl jsem tě zranit ani poranit. Chtěl jsem být konečně s tebou.

Cítím velkou úlevu a vděk.

Už vím, že jsem nic nepokazila, ani nikdo z mých blízkých.

Vím, že Matěj to měl všechno pod palcem, že ty tři dny před porodem si dával voraz a připravoval se.

Instinktivně jsem mu důvěřovala a nechala to na něm. To bylo správné.

Narodil se zdravý s 2120g a v pravý čas, porodila jsem bez nástřihu, bez zranění, v klidu, krásně. To byla náhrada za tu hrůzu z minulosti.

Vše mi začalo dávat velký smysl.

Kdybych neměla cukrovku, měl by větší porodní váhu.

Možná by se bál, že mi ublíží a nechtělo by se mu ven.

Přišel by císař a skončilo by to tak, jak jsem to viděla.

Jsem ráda, že jsem dala na svůj instinkt, jednala s ním otevřeně, ještě když byl v břichu.

Teď už nezávidím žádné mámě břicho, a vím, že to, co v Matýskovi mám, je víc, než první společná fotka.

Utvrzuje mě v tom každý den.

Děkuji Ti Ester, vždycky když můj život trochu potemní, zablikáš na mě jako světlo majáku.

Poznámka: Anička se už jednou, před pár lety podělila s mými čtenáři o svůj příběh „Epilepsie – Když duše volá o pomoc: http://esterdavidova.com/epilepsie-kdyz-duse-vola-o-pomoc/

Ester Davidová
Jmenuji se Ester Davidová a byl to můj životní příběh, který mě dovedl k technice regresních terapií. Právě ta mi pomohla rozuzlit a pochopit nejen to, co se mi v životě dělo, nalézt příčiny mých problémů, ale zejména pochopit sebe sama. „Můj příběh najdete tady“>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů