Proč je tak těžké ji/ho milovat!?

PŘÍBĚH MARTINKY
Martinka od regrese nečekala vůbec nic. Zakřiknutá a nenápadná osůbka.
Kdekdo by si pomyslel, že je zakomplexovaná. Ovládaly ji silné pocity
nenávisti vůči své matce, která byla velice hodná žena a nechápala, proč
jí její dcera neustále opovrhuje a doslova nenávidí. Martina trpěla výčitkami
a nevěděla, proč svou matku nemá ráda a nedokáže jí důvěřovat
a přijmout.
Po sexuální stránce měla také problémy, nedokázala se uvolnit, samotný
akt byl pro ni znechucující záležitostí. Taktéž nahota. Milování vždy víceméně
přetrpěla a styděla se za to.
V regresích jsme se dostaly do období jejich jedenácti let. Na pionýrském
táboře si ve sprše zlomila ruku. Nechali jí odvézt do nemocnice.
Poprvé tuhle událost prošla v klidu, bez emocí, ale já jsem tušila, že se za
tím skrývá více.

Řekla jsem jí, ať se vrátí zpátky do doby svého úrazu. Ve sprše, oděna
pouze v kalhotkách, uklouzla na vlhké podlaze. Volala o pomoc. Vedoucí
přivolali sanitku. Přehodili přes ni pouze deku a posadili jí do sanitky.
Vzadu s ní seděl starší ošetřovatel a ten jí v sanitce začal obtěžovat a osahávat.
Bála se to komukoliv říct a uzavřela se do sebe.
Potlačila tento nepříjemný zážitek a v regresi si ho vybavila. Jak sama
řekla, ten chlap byl tlustý, odporný a smrděl. Bála se ho. Sahal ji na prsa
a do kalhotek a ona se tiše modlila, ať už jsou v nemocnici. Její prosby byly
vyslyšeny a trvala by-li cesta déle, mohlo vše dopadnout hůř.
Prošla jsem s ní tento zážitek ještě několikrát, a když byla v té nepříjemné
situaci v sanitce znovu, začala křičet a plakat.
,,Ne, už nechci, nedělejte mi to, prosím už ne, strejdo ne!“
Tady jsem se zarazila. Strejdo?
Pochybuji, že by oslovovala ve svých jedenácti letech cizího saniťáka
nebo ošetřovatele strejdo.
Tiše jsem vyčkávala, co bude.
Martinka ztichla. Začala tiše vzlykat.
Ptala jsem se jí opatrně.
,,Martinko, jste stále v té sanitce? Kdo je strejda?“
Přišla odpověď.
,,Ne, jsem jinde, v nějakém sklepě a je tady se mnou on.“
“Kdo je tam s vámi?” ptám se.
,,Nechci říkat jeho jméno, je to strejda.“


Čekala jsem, nechtěla jí do děje vstupovat a rušit. Čekala jsem, co bude
dál. V duchu jsem si pokládala otázky. Kde to je? Že by nějaká dřívější
vzpomínka z dětství? Nebo snad nějaký minulý život?
Často se totiž stává, že klient ze současných prožitků skočí do minulosti,
jelikož se tam projeví sekundární traumatická asociační událost.

Pokračovala dále:, , Jsem zavřená v nějakém sklepě nebo místnosti bez
oken, je tady tma, na zemi mám nějaké hadry, na kterých spím, a misku
s vodou.“
,,Kolik je vám let?“ ptám se.
,,Dvanáct.“
Jak dlouho jste tam zavřená?
,,Pár měsíců, týdnů, nevím.“
„Proč a kdo vás tam zavřel?“
Odmlčí se a přemýšlí.
,,Můj strýc. Rodiče mi zemřeli, jsem u něho v opatrovnictví.“

Ukázalo se, že ze začátku byl strýc hodný, ale pak jí začal sexuálně obtěžovat.
Nechtěla mu být po vůli, tak ji zavřel a krotil jako nějaké zvíře.
Pak už se nenechal odmítat a několikrát denně ji znásilňoval.
Popisuje sexuální zážitky velmi barvitě a detailně. Obrací se mi žaludek,
ale nepřekvapuje mě to, slýchávám podobné příběhy často.
,,Nejvíce mi dělá zle, jak nade mnou klečí a strká mi ho do pusy.“
Pokračuje.
,,Nevím, jak dlouho jsem tam takhle zavřená, ale cítím zimu, je mi
zima, velká zima. Třesu se, asi brzo umřu, stále kašlu a kašlu, bolí mě na
hrudníku a je mi zle.“
Nakonec umírá. Zneužitá, podchlazená, vyčerpaná, nemocná.

Vracím ji zpět do dob, kdy ještě žili její rodiče. Vypráví o krásném dětství
do doby, než jí oba zemřeli. Umírají nemocní, zřejmě na tuberkulózu.
Pak byla svěřena strýci, kterého neznala a nikdy ho neviděla.
Dalším procházením si vybavila různé podrobnosti. Dostala se znova do
okamžiku své smrti do sklepa, kde pomalu umírala na chladné podlaze.
,,Je mi zima. Je mi strašná zima.. Chce se mi zvracet, je mi moc zle.“
Choulí se do klubíčka.


,,Třesu se, je mi tady tak těsno, je to tady těsné, už mě to tady nebaví,
všechno mě bolí, chci jít ven, houpe se to se mnou, nechci tady být, pořád
mě to těsno posunuje a někam mě to tlačí, bolí mě to.“
Bylo mi jasné, že popisuje symptomy porodu. Nevěděla jsem sice, do
které prenatální reinkarnace, ale pravděpodobná byla ta nynější. Vyčkávala
jsem. Postupně popisovala celý průběh vlastního porodu, stále stočená
do klubíčka. Velmi intenzivně všechno prožívala a popisovala do
sebemenších detailů. Po celou dobu se velice bránila a nechtěla jít ven.
Pláč a křik ještě zesílil, když jí drželi na porodním sále v náručí. Ten neustával,
ani když jí vložili matce do náruče, ba naopak, zesílil a propukl
v děsivý řev.
,,Nechci, nechci tě, dejte mě od ní pryč, odmítám tě, jsi odporná.“
Přišel čas kojení. Jakmile se začala přibližovat k matčinu prsu, spustila
znova.

,,Ne, nechci tě, prosím, nedávej mi to, je to odporné, néééé.“
Otáčela hlavu do stran, odmítajíc matčin prs. Pak s odporem zašeptala:
„Nechci, aby mi strkala ten svůj odporný penis do pusy, nechci, pomozte
mi.“

Nastalo oboustranné ticho.
Prolomila jsem ho větou: ,,Martinko, koho poznáváte v mamince?“
Bez váhání odpověděla: ,,Toho odporného strýce. Bože nééé!! To není
možné!!“ Rozplakala se. ,,Ale vždyť je teď tak hodná. To se tady vrátila,
abychom se usmířily? Protože mi to dluží?“
,,Asi to tak bude, Marťo, na to znáte odpověď sama.“
,,Já bych si to nevymyslela, bylo to všechno tak rychlé a živé, mi to dává
smysl proč ji stále tak nenávidím.“
Přikývla jsem.
,,To bych jí měla odpustit, že?“
Opět jsem přikývla.
,,Měla byste.“
,,Ano, vím, jen nad tím musím ještě chvíli přemýšlet.“
Nechala jsem jí prostor.

Pravda a strach se bojí světla. Je jim dobře v té tíživé temnotě podvědomí,
které si pěstuje další negativní pocity a konejší se sebelítostí.
Jakmile vyjde na světlo, bolí to, ale taktéž přichází velká úleva. Pár
dní poté jsem se dozvěděla, že se Martina konfrontovala se svou maminkou,
pochopitelně v dobrém a přišlo opravdové, hluboké uvolnění
a odpuštění.

 

PŘÍBĚH LENKY
,,Vše u mě začalo, když se mi skoro před dvanácti lety narodil Adam.
Věděla jsem, že se o něj musím postarat, věděla jsem, že se má mazlit,
hladit, věnovat se mu, ale dělala jsem vše jen proto, že se TO MÁ. Nebyla
to přirozená potřeba ňuchat se s miminkem.


Když byl pak o trošku starší, hodně jsem se na něj zlobila, dokázal
mě neuvěřitelně vytočit a já se tím velice trápila.

Nechtěla jsem na něj
křičet a trestat ho, ale v té dané chvilce jako kdybych nepřemýšlela a šla
ze mne jen zloba a skoro až nenávist. Došlo to tak daleko, že jsem ho pak
nedokázala už ani pohladit a dát mu pusinku. Přitom Ada o to moc stál,
tak přicházel on ke mně a pohladil mě, dal mi pusu a já se musela držet,
abych mu neuhnula. Je to strašné přiznání a já to nikomu neřekla, jen jsem
se s tím sama trápila a po nocích brečela. Nakonec jsem se rozhodla pro
regresi a teď jsem moc šťastná, že jsem to udělala.


Ze začátku sezení jsem měla pocit, že to nepůjde, pak jsem viděla jen
bílou mlhu a nakonec jsem byla já malým chlapcem, ocitla jsem se v nějakém
chlévě, nejvíce detailně si vybavuji podlahu, spíš zem, byla hliněná
a studená, byl tam ošklivý, tlustý, holohlavý muž a ten mě mlátil nějakou
holí, v první okamžik jsem měla pocit, že je to má máma, ale pak jsem
intenzivně pocítila, že je to Ada a trestal mě, měla jsem pocit šílené nenávisti
a bolesti. Když jsme se v regresi posunuly dál, seděla jsem na koni
a ujížděla pryč, byla jsem už o něco starší, když jsem se ohlédla, uviděla
jsem ten dům, jak hoří a pociťovala obrovský strach.
Ester mi řekla, že se mám vrátit chvíli před tím, než začal ten dům
hořet. Opět mě ten muž trestal, ale já jsem už byla silnější a tu hůl jsem
mu vytrhla a on spadl, bouchl se a umřel.

Dostala jsem šílený strach a vše jsem tam podpálila. Sedla jsem na koně
a ujížděla pryč s pocitem bolesti a strachu. Dojela jsem ke skále a tam jsem
slezla z koně. Cítila jsem smutek nad ztrátou toho člověka, bolest, strach
a bezmocnost, nevěděla jsem, co mám dělat, jak budu žít dál a skočila
jsem z té skály.


Pak jsem se s Adou setkala ještě v jiném životě, kde mi jako malé holčičce
ubližoval, když jsem to v regresi procházela, bylo mě úplně špatně,
strašně na zvracení. Detaily uvádět nechci.
Už jsem chápala, proč mé podvědomí na něho tak reaguje a já se od
něho mnohokrát s odporem odvracím.
Musela jsem pochopit, že jsme si to všechno pouze vraceli. V neustálém
karmickém kolotoči. Stále jsme se vraceli a dlužili si pochopení a lásku.
Ale i já jsem mu hodně ublížila, byla jsem vojákem, asi v první světové
válce, kolem mě byl velký hluk, a já měla před sebou nepřítele, kterého
jsem zabila, propíchla jsem ho bajonetem a on se na mne díval, ten pohled
znám, takhle se na mne dívá Adámek, když ho trestám.


Teď, po tom všem, co jsem absolvovala terapie, se můj vztah k Adovi
hodně změnil. Mám
pocit, že jsem něco pochopila a už mi nevadí, když se ho mám dotknout.
Konečně se mu dokážu podívat do očí a je mi to příjemné.
Jsem za to moc ráda, jen mě mrzí, že jsem to nepodstoupila už dávno.“

Právě jste si přečetli ukázku z knihy Karmická sinusoida – Z deníku regresní terapeutky.

Knihu v elektronické verzi objednávejte ZDE

Knihu ve verzi knižní objednávejte ZDE

Ester Davidová
Jmenuji se Ester Davidová a byl to můj životní příběh, který mě dovedl k technice regresních terapií. Právě ta mi pomohla rozuzlit a pochopit nejen to, co se mi v životě dělo, nalézt příčiny mých problémů, ale zejména pochopit sebe sama. „Můj příběh najdete tady“>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů