PO PORODU ŽIVOT KONČÍ

Radka má téměř dvouletého chlapečka a týden po porodu, který byl dlouhý a náročný, začala silně krvácet. Musela podstoupit několik operativních zákroků a lékaři jí nedokázali vysvětlit, co přesně několikrát spustilo krvácení, které ji již téměř ohrožovalo na životě.
Od té doby má panickou hrůzu z krve, z bolesti a strach ze smrti. Strach mít další dítě, aby se vše znovu neopakovalo.
Strach o svou maminku, která pár měsíců po tom, co se Radce narodil syn, přišla o dělohu.
Radka se dlouho po zákroku potýkala s pocity viny, že nemohla být se svým novorozeným synem. Trpěla dlouho úzkostmi a vyčerpáním.

„Byla jsem několik měsíců na pokraji sil. Připadala jsem si jako stroj. Syn byl na mně hrozně fixovaný, pořád plakal. A přítel raději odcházel mimo domov. Nedával to.“

Její vztah s přítelem byl hezký, ovšem pouze do doby, než se jim narodil syn. Přítel nechává veškerou starost o dítě a o domácnost jen na ní.
Má své zájmy a potřebu se odreagovávat různými koníčky a stykem s přáteli. Radka si na vše připadá sama.

Má zkušenost v regresi s Vodnáři je výborná. Dokážou se během chvilky dostat hluboko do starých vzpomínek a jejich vybavovací schopnost na minulosti je vynikající. Jak po pocitové, tak i po vizualizační stránce.
Ani u Radky tomu nebylo jinak.

Ihned po uvedení do regrese se začne třást a vypráví, že je v nějaké staré chalupě.
Žije s mužem, který je řezník. Neustále jí nutí dívat se, jak zabíjí zvířata. Ona se po každé zhroutí a on jí nadává.
Popisuje dobu, kdy čeká dítě a prožívá dost krušně časy po boku despotického, násilnického a podezřívavého muže.
Těsně po porodu ji obvinil, že dítě, které porodila, není jeho.
Odnesl novorozeně pryč a zavřel jí v chalupě. Zoufalou, slabou, ležící na zemi, třesoucí se zimou, silně krvácející a umírající.
Těsně před smrtí se viní, že neobstála jako matka. Duše se bojí, že to v dalším životě nezvládne. Že selže. Že zase vykrvácí. Ihned si uvědomuje souvislosti. Její sebereflexe je bezvadná.

Posouváme se do další staré vzpomínky a Radka povídá.
„Byla jsem krásná, veselá a plná života….a pak, …mě někdo tahá za vlasy, škrtí a bije,…je jich více… znásilňují mě… pak se mi podaří utéct a schovat, …“

Popisuje, že po útoku žila na okraji společnosti. Byla těhotná, lidé si na ní ukazovali prstem a označována za běhnu a hříšnici.
Jakmile porodila, byla lidmi pronásledována. Házejí kameny, plivou po ní a nadávají ji. Po jednom takovém útoku utekla do nějakého opuštěného domu. Vytáhnou jí i syna ven a vlečou jí k velkému hradu. Tam je uvězněna v malé, smradlavé kobce plné krys a výkalů.
Dnem i nocí slyší synův pláč, který jí dovádí k šílenství..
Nakonec páchá v kobce sebevraždu.

„Cítím vinu, že jsem to vzdala a nebojovala více, ale neměla jsem sílu. Stejně jako v současnosti. Po porodu. Byla jsem tak hrozně vyčerpaná a syn stále plakal. Měla jsem strach, že zešílím. To se ani slovy nedá popsat….“

Putujeme do dalšího prožitku, ve kterém komunikuje se svou zemřelou babičkou.

Vidí samu sebe jako malou dívku a prababička jí provádí svým těžkým životem, kdy rodí jedno dítě za druhým a veškerá tíha a zodpovědnost je jen na ní.
Radka tomu přihlíží a říká prababičce, že ona sama tak žít nechce. Ta se na ni zlobí a vysvětluje jí, že ženy musí být silné a že všechno zvládnou i bez pomoci mužů.

Radka se staví prababičce a říká DOST.

Babička kouká na Radku a diví se, odkud se v Radce bere tolik síly a odvahy.
Radka před zrakem babičky ze svého nitra propouští svého destruktivního vnitřního muže.

U toho procesu silně pláče.

„Už nemůžu dělat všechno sama, zvládat mužské i ženské role. To nejde!“ Křičí a emoce srší ven.
Prababičce svým příkladem pomáhá.
Obě jsou šťastné a volné. Obě se té zátěže zbavují a uzdravují rod.

„Už jsme samy sebou.“ Říká Radka a usmívá se.

V dalším kroku vedu Radku do její dělohy. Procházíme její energii.
„Cítím z ní strach. Strach, že zase začne krvácet. Ale uvnitř je klidná. Jen je v ní ten strach, že se to znovu spustí.“ Popisuje.

„Radko, vraťte se zpátky do prožitku týden po porodu. Do toho okamžiku krvácení. Co ho způsobilo? Jaká emoce ho spustila?“ Vyzývám jí.
„Děloha byla přetížená, stejně jako já a oslabil jí strach a vzpomínka na porod. Na to, jak moc to bolelo. A tekla tam ta krev, když mě nastřihli. Byla tam spousta krve…jako v tom starém životě.“

Ptám se dále. “ A co se aktivovalo v děloze při porodu? Jaká vzpomínka dělohy? V její buněčné a energetické paměťi něco uvízlo. Co to bylo?“
„Po porodu končí život! To si v sobě děloha nese.“ Okamžitě reaguje Radka a pokračuje.

„Hned po porodu jsem si to myslela. Ach…už to chápu…porodem se aktivovaly ty staré vzpomínky na smrt po porodech….Ale to bylo! To se stalo! Nemusím se už ničeho obávat. Ani u dalšího dítěte! Život začíná, nekončí!“

Radku dále vedu k tomu, aby z dělohy vypustila všechny strachy, bolesti, utrpení a obavy. Porodí si je energeticky.
„Cítím, že to všechno jde ven. Odchází pryč.“

Jdeme do obou rodů. Rod otce. A rod matky.
„Muži jsou zbabělci a ženy jsou utrápené, i z toho, že je muži opouštěli a ony se potom stavěly do mužských rolí. Jako v případě mých rodičů. A ženy se pak bály otevřít se mužům. Ony samy byly jako muži. Proto si nacházely zbabělce. Přitáhly se zrcadla.
A já to mám zlomit. Nepokračovat v tom. Mám to dát do rovnováhy.“

Propouštíme z dělohy ještě všechny její předky. Jejich energii a vliv.
Radka děkuje rodu, že jí prošlapali cestičku, aby z jejich zkušeností mohla čerpat.

Ještě nám zbývá zpracovat ještě jednu věc.
Partnera.
Co je pojí? Minulost? Co je spojuje? Proč se potkali?
„On má špatný vztah s matkou a já jí nahrazuji. Máma ho opustila, když byl malý. Několik let ji neviděl. Jsou si odcizení a on se upnul na mně.“
Jak to udělat, změnit? Jak ho směrovat, aby mu přestala dělat matku? Říkám.
„Budu muset přestat dělat všechno, co dělám. Starám se až moc. …Nechat ho, ať se stará i on o mně. Dělá to, co mu dovolím. On to bere automaticky. Měla bych ho postavit do role muže.Dovolit si být slabá. Říci si o pomoc.“

Cítím, že na místě bude technika vcítění se do přítele.
“ Vidí, že všechno je zařízené a hotové. Že má prostor pro sebe. O vše je postaráno. Co by tam doma dělal? Proto jde ven za svými zájmy. Má full servis…Bere všechno automaticky. Neváží si toho. Neuvědomuje si, že by to mohlo být jinak. Ona se o všechno postará. Neumí to ocenit a uvědomit si, že by to mohlo fungovat jinak.“

Radka si je vědoma mnoha svých postojů. Nebude na sebe tlačit a nebude mu dávat tolik servisu.
„A jaká je jeho reakce, když měníte postoj a děláte to tak, jak říkáte?“

„Nelíbí se mu to, ale zároveň cítí, že je tam více potřebný. Bude cítit, že může udělat něco lépe než já. Má potřebu důležitosti a to muž potřebuje. Už ty muže chápu. Už chápu, proč se toulají nebo se zavřou do dílny.
Máme být více v té ženské zranitelnosti, dovolit si slabiny. Dovolit si říct o pomoc.
Když nic neřekneme, pak to v sobě dusíme a když pohár přeteče. Bouchneme. Řveme. Jsme nasrané na děti. Pak se litujeme. Viníme se. A pořád dokola…to k ničemu nevede…
„Když to přenastavím v sobě, on zareaguje. Vím to. Cítím to.“
Dodává Radka na závěr a usmívá se.

Radka, narozena ve znamení Vodnáře

Právě jste si přečetli ukázku z knihy Cesty duše v číslech a znameních, více o knize se dočtete ZDE

Milá ženo, regresní sezení již nedělám, ale mohu tě pozvat do svého online programu LÉČENÍ ENERGIE DĚLOHY.