Píše se rok 2018 a tak si tady při zářijovém pondělku sedím a vychutnávám si pestrobarevný západ slunce a říkám si, jak moc je mi hezky.
A kdy mi vlastně začalo být tak moc hezky, abych konečně v sobě pocítila ten vytoužený soulad a klid?
Dokázala bych si vychutnávat tu nádhernou esenci okamžiku ještě před pár lety?
Seděla bych vůbec na tomto místě jen tak, aniž bych musela nad něčím přemýšlet, trápit se a lámat si hlavu myšlenkami?
Kdepak.
Jak jsi Ester dokázala ujít takový kus cesty po tom všem, čím sis v životě prošla a žiješ si už tak poklidně? Slýchávám.
Občas někdo prohodí, že mám štěstí.
Někdo zase, že je mi to dáno.
Ale já vím, že je to jinak.
V základě, proč tomu tak je, stojí má vnitřní síla. I když jsem mívala tendence všechno vzdát, tak jsem se na tom pomyslném zahnojeném dnu stejně nezdržela nikdy dlouho. (Jo a že jich bylo)
Pokaždé jsem se zvetila a šla dále.
Byť jsem ve své první knize psala o svém nelehkém dětství a „divném“ vnitřním světě, dnes se na vše dívám zcela jinak.
Za většinu z toho, kam jsem došla, projevuji velký dík, (v žádném případě už né vděk – nikomu nic nedlužím – vděčná mohu být jedině Vesmíru, Bohu, Stvořiteli) svému tatínkovi.
Dnes už není mezi námi (fyzicky), ale kdykoliv mi přijde myšlenka na něho, usměji se a řeknu si: „Díky, žes mi ukázal cestu.““
Díky, že tehdy po mně občas „šlapal“. Dělal to proto, aby mě zvedal a pomohl nacházet mou ztracenou sebeúctu a sebe-hodnotu.
Brousil mě jako diamant i přesto, že někdy používal dost „drastické“ nástroje.
Vím, že se na tom naše duše domluvily. Ale že to trvalo tento fakt přijmout!
Odrazila jsem se od pochopení příčin. Ovšem to mnohdy nestačí. Vědět. Ale co s tím?
Dlouho jsem přežívala v roli oběti a žila v přesvědčení, jak je život nespravedlivý.
Proč po mně lidi šlapou? Proč mi rodiče ubližují? Proč nemohu mít děti? Proč bývám pořád nemocná? Proč mám partnery, kteří mě jen zneužívají?
A všechno to „útrpné“ jsem omílala pořád dokola jako ohranou gramofonovou desku.
A tím se potápěla do sebe-destrukce hlouběji a hlouběji.
Týrala jsem samu sebe těmito myšlenkami s podvědomými pocity, že si to dobré ani nezasloužím.
A paradox je, že jsem tolik toužila po štěstí, klidu a lásce.
Po hezkém životě. Po milujícím partnerovi. Po skvělé a naplňující práci.
Jenže – když už jsem měla nějakou hezkou klidovou životní fázi, když už mě zrovna potkalo něco krásného a dobrého, tak jsem tomu tam kdesi uvnitř, v koutku stále nevěřila a byla jsem ve střehu, kdy přijde zase nějaká bomba.
Pochopila jsem, že jsem nastavena na mód – nezasloužím si. Na mód strachu a nejistoty. (Hlavně ze ztráty a smrti, že o sebe nebo někoho přijdu). Na mód, který ve mně koloval po staletí „…žiju sice hezky, ale ono se zase něco semele….takže?).
Takže neumím být šťastná a raději jsem si to hezké zakázala.
Otci i partnerům jsem odpouštěla do nekonečna.
Mohla jsem přijímat, čistit, afirmovat.
Pomohlo jen na chvilku.
Musela jsem nahlédnout do sebe. Jít do nejhlubšího sebe sama. Podívat se na své démony. Přestat s nimi bojovat. Udělat si z nich kamarády.
Sklonit svůj hřbet a jít do skutečné pokory.
Podívat se na svůj životní příběh z druhé strany. Vcítit se do role svých „tyranů“. (Oni v sobě prožívají daleko větší peklo, než si myslíme).
Dále. Přestat vinit, kňourat, vymlouvat se a fňukat. Přestat vinit a obviňovat. Vinit sebe. Spílat Bohu a celé planetě. Mužům zejména.
A zjistit, že odpuštění dělám pro sebe. Ne pro ně. Protože, když neodpustím, týrám tím jedině sebe. A tím pádem si sama sebe vůbec nevážím.
A začít tvořit nové věci, myšlenky.
No jo, ale jak se to dělá?
Uvedu příklad.
Jistě to znáte z běžného života.
Několik let dáváte na stejné místo např. hrnky. Pak se rozhodnete dát je jinam a přestěhujete je do jiné police.
Co se stane? Chvíli budete mít tendence chodit pro hrnek na místo původní, než si navyknete, že jsou jinde.
Chvilku to trvá, než si to sedne.
Totéž je i s myšlenkami a programy. Jenže tam jde o hlubší a náročnější proces, proto je třeba mít sebereflexi a určitou sebe-disciplínu.
Máte-li tendence se vracet ke stejným myšlenkám či programům, ihned si to uvědomte. Napomeňte se.
Zastavte se a řekněte: Dost! Takhle ne! (Hrnky už jsou jinde, na novém místě )
Nevěnujte starému místu pozornost, i když se o to vědomí hlásí.
Začnu s tvořením hezkých myšlenek nebo i činů.
Člověk by měl mít něco, na co se těší, z čeho má radost, co ho naplňuje, nějakou činnost nebo tvorbu, ale i sny a představy.
Jakmile přehodím vyhýbku, (hrnky už jsou na novém místě) „dosadím“ si na to staré místo nějaké těšení nebo něco naplňujícího. Tvůrčího.
Např. ráda maluji na hedvábí, píšu nebo čtu.
Okamžitě hlavu zaměstnám buď těšením se na tvorbu (i když mi čas zrovna nedovolí, nevadí), ale vím, že jakmile to půjde, tak to uskutečním.
Když začnu tvořit, zapomínám na destrukční myšlenky nebo pokud přijdou, tak už nejsou tak silné, protože tady a teď dělám něco, co mě baví a naplňuje a ukotvuje mně v přítomnosti.
A taky dělám něco hlavně pro sebe 😊
V poslední řadě je to pochvala. Od mala jsme byli nastaveni tak, že nám bylo vytýkáno a připomínáno, co jsme neudělali, měli udělat, co jsme nezvládli, nesplnili, selhali ad.
Pochvaly a povzbuzení, co by se za nehet vešlo. Není tedy divu, že i nyní v dospělosti je náš procesor takto nastavený.
Mnohdy nevidíme to, co jsme pochopili, zpracovali, dokázali, zvládli, jaký kus cesty jsme ušli.
Ocenění sebe sama je velká fuška. Já si své posuny píšu. Po čase si je pročtu, pochválím se a odměním.
Udělám si radost, protože ji ze sebe vážně mám.
Těžko se dává někomu návod. Mě ho také dávali. Bylo jich mnoho.
Avšak potřebovala jsem si je prožít a odžít. Dívat se do sebe a ne kolem sebe.
A závěrem.
Možná vám přijde na mysl otázka, zda je něco, co momentálně „řeším“?
Jasně 🙂
Učím se nastavovat hranice. Sobě i druhým. A mám k tomu dva velké pomocníky. Dva velké učitele. Maminku a dceru.
Ale o tom až jindy 🙂
Právě jste si přečetli ukázku z knihy Cesty duše v číslech a znameních, více o knize se dočtete ZDE