Strach hýbe světem…
Jsem snůška roztodivných a úzkostlivých pocitů a svět se mi hroutí před očima.
Vím, on už se zhroutil dávno, ale před pár lety mi svitla naděje, že se konečně probouzíme a je nás čím dál více.
Má duše zajásala, že na tom širém světě, už nejsem sama…
A teď, teď mám oči pro pláč, když vidím jak lidé opět a zase podléhají strachu. I ti vědomější.
Cítím se jako v černé díře, do které padá vše, co jsem v sobě budovala, o čem jsem si myslela, že to bude a může být konečně jiné. Že se svět již bude ubírat jiným směrem.
Se současným děním se mi aktivují vzpomínky na minulé životy, drahá Ester.
Přijdu si jako ve zlém snu, když stojím před školou a vidím proudit ty davy dětí, jako malé Zombíky, s vyhaslým pohledem, zbavené dechu, slova a úsměvu a slzy mi kanou, když pomyslím, že nemají zastání…
Kde jsou ti, když je jejich děti potřebují! Kde jsou ti, kterým ty děti bezmezně věří!
Když pomyslím, že za pár let z nich budou nemocní a nesamostatně myslící jedinci a svět, kterému svitla malinká jiskřička naděje, se opět vrátí do starých kolejí…
Strach hýbe lidským světem jako už tenkrát, …když mi do očí svítily žluté šesticípé hvězdy našité na kabátcích těch robátek, které jsem jako poslední zahlédla před nástupem do vagónu, než se s námi vlak napráskaný lidskými těly, rozjel na smrt.
Ani tam jsme se nemohli nadechnout a mnoho z nás se udusilo, ještě než jsme dojeli do cíle.
Jisté vysvobození to bylo, ale pouze pro tělo…
První týden s rouškou na ústech jsem v práci kolabovala.
A stejně jako tehdy, když jsem kráčela středověkou ulicí směrem k pranýři, si na mně druzí ukazovali.
Jejich oči byly vyděšené, plné strachu, ale ústa si šeptaly „Hraje to, aby nemusela makat“, „Když má problém, ať jde k doktorovi a ten jí dá léky na tlak“, – chtělo se mi křičet, jako už tehdy, když po mně házeli shnilé ovoce a výkaly a nazývali mě čarodějnicí a rouhačkou.
Nezmůžu se navíc než na vnitřní křik, který v sobě dusím: „Vždyť s námi zase manipulují!“ „Zase nás chtějí ovládnout a vy se necháte!“ Vy tupé ovce, už se konečně proberte!“
„Ty se prober!“ Vyčítám sama sobě. „To ty udělej tu změnu a na ně se vykašli!“ „Je to jejich život, tak je nechej!“ „Možná si na chvilku zachrání svá těla, ale duši, duši tu zaprodají strachu!“ „Nech je jít si svou cestou a změň to u sebe!“ Kárám se.
Dala jsem výpověď, udělala jsem to!!!
Nedovolím, abych stála znovu na pranýři nebo se udusila v dobytčáku.
Ve škole jsem se za svou dceru rvala jako lvice. Vždyť ona je kus mě! A já ji ničit nenechám!
Přidalo se ke mně pár rodičů. Zprvu váhali, ale pak mě následovali.
Postavila jsem se do své síly a cítím velkou úlevu.
Cítím se svobodně a cítím, že jsem to konečně já!
Margit 
(20.9.2020)
Komentáře
Na mysl mi přišlo jedno takové motto „Co tě nezabije, to tě posílí“. Jistě hodně lidí podlehne společenské hysterii a strachu, budou se bát, nosit roušky a dobrovolně se zabíjet. To je jejich volba.
Také však věřím, že tato doba bude pro mnoho jiných možností, jak se „probudit“ a začít přemýšlet jinak.
Václav