JAK JSEM SPADL Z EZO NEBE

Během sedmi let prošel nespočtem seminářů, kurzů, mužských kruhů, vyhledával kouče všeho druhu, přečetl desítky knih s tématikou osobního a spirituálního rozvoje a vyzkoušel nejrůznější terapeutické techniky.

Do dotazníku uvedl:
„Už si sám se sebou nevím rady. Pořád se cítím roztěkaný, neudržím jedinou myšlenku, vyzkoušel jsem toho tolik a všechno mi pomohlo jen na chvilku. Vždycky jsem doufal, že díky těmto technikám najdu vnitřní klid, ale opak je pravdou. 
Rád bych poznal své životní poslání. Nevím, jakým směrem se mám v životě vydat, čemu se věnovat, vlastně ani nevím, kdo jsem. 
Mám chorobný strach z nedostatku, proto se bojím mít rodinu. Rád bych našel práci, která mě finančně uspokojí, a zároveň budu dělat to, co mě bude naplňovat. Pořád si připadám k ničemu, neúspěšný a chci se zbavit svého ega! Už mě unavuje, jak moc mě ovládá. Rád už bych získal pocit naplnění a klidu jako mají osvícení lidé.“

Mužů jako František znám spoustu. Mužů, kteří se dali na vědomou cestu a neustále se sebou bojují. Zaujali vědomou pózu před vnějším světem a bojí se sami sobě přiznat, že se stále motají v kruhu. Navenek působí osvíceně a udílejí přemoudřelé rady.

Ještě před regresí se mi František přiznal, že na mně narazil už před pár lety, dokonce četl i pár mých článků a regrese se velice bál.

Měl za to, že s lidmi manipuluji a něco jim vsugerovávám. Ale pak jsem mu opakovaně přicházela do cesty a jednoho dne „zakopl“ o jednu z mých knih v knihkupecknihkupectví a po jejím přečtení se mu na regrese změnil názor.

„V podstatě nic neočekávám, paní Ester,“ povídá. „Jste taková moje poslední zastávka, protože mi něco řeklo, že to mám zkusit.“

Téměř hodinu si povídáme a pak se pouštíme do terapie.
Vybavuje si několik vzpomínek z dětství, které v sobě potlačil.

„Strach. Cítím velký strach, že mě budou děti ve škole zase soudit. Dělají to téměř pořád. Vysmívají se mi.
Doma to není o nic lepší. Otec mi stále něco vytýká. Stále na mně hledá chyby. Všichni na mně hledají jen chyby.
Máma ta mlčí! Bojí se táty, bojí se projevit svůj názor. Bojí se mě zastat. A když už chce něco udělat, otec jí zmrazí pohledem a ona se stáhne do sebe. Je mi z nich zle. Chci utéct, ale nevím kam. Schovávám se do své ulity. Nervózní, roztěkané, plné myšlenek a vnitřních bojů…“

Když procházíme prenatální období, František se rozpláče.
„Mám strach tam jít. Mám strach se narodit. Mamka se bojí-pořád chce utvrzení, že budu chlapec. Má strach, že otce zklame. Že mu dá dceru. Bože, proč? Ptám se. Copak je na tom tak zlého? Copak by mě neměl rád, když bych byl holka? Cítím, že budu muset žít podle očekávání otce. …“

František si vybavuje spoustu pocitů i matčiných pocitů a popisuje průběh porodu. Cítím, že je připraven jít dále. Do minulosti.
Vyzývám ho, ať si vybaví vzpomínku na dávnou minulost, která mu dá odpovědi na jeho otázky.

„Žiju jako mnich, poustevník, který se uzavřel před celým světem. Mám z lidí strach. Můj život je prostý. Téměř živořím. Vedu rozhovory s Bohem. Medituji. Jsem odtržen od reality. Cítím se být osvícený. Cítím se být nad ostatními. Opovrhuji těmi, kteří jsou níž než já. Vím tolik a oni ne. Umírám stár. Velice stár. Umírám s pocitem, že jsem se spojil s Bohem. Sám se sebou. Že jsem došel výš než kdokoliv jiný…“

„Uvědomujete si souvislosti s životem současným?“ ptám se.
„Ano, opovrhuji lidmi i nyní. Zejména těmi, kteří žijí v nevědomí. V egu. Kteří jdou konzumní cestou. Nechápu, co je na tom tak těžkého začít myslet a jednat jinak?! Sakryš, to je hrozné, viďte? Vždyť já se stavím tímto postojem nad lidi, nad Boha, nad Vesmír. Nemám v sobě ani špetku pokory. Žiju v iluzi, že jedině meditace a osvícení je ta správná cesta.“

František se rozvzpomíná na další minulé životy, kdy žil odděleně od lidí. Opovrhoval penězi. Materií. Vším tělesným a pozemským.

„Františku, vybavte si, kdy ve vaší existenci nastal ten zlom – tedy, proč jste zavrhl vše lidské, pozemské,“ ptám se.

„Stojím u okna a dívám se na nádvoří. Dole se to hemží koňskými povozy, kupci, sedláky, ženami s dětmi v náručí, ženami s koši prádla…, dole je živo a já pozoruji to lidské mraveniště a cítím v sobě opovržení vůči všem těm lidem. Může za to můj otec. Jsem nejstarší a musel jsem po jeho smrti převzít panství, tak moc jsem ho nechtěl. Chtěl jsem být svobodný, cestovat, poznávat svět a ne se tady zabývat tou nízkou chamradí…“

Dále popisuje, že se si na svých poddaných vylévá zlost.
Lidé ho chodí žádat o různé věci, o pomoc, o radu a on jimi opovrhuje čím dál víc. Doslova své poddané sdírá z kůže, zvyšuje jim nájemné, a pokud někdo z nich nezaplatí, zabavuje jim chalupy, pozemky, majetek. Nemá s nikým slitování.
Popisuje, jak jedna žena z jeho panství, přišla o muže a syna, zůstala s pěti malými dětmi a jedním kojencem sama a on bez špetky lítosti zabavil veškerý její skromný  majetek. Pláč ani zoufalé prosby ženy ho neobměkčily, ba naopak, liboval si v roli tyrana.

Zemřel poměrně mlád na nějaké střevní onemocnění, a když jeho duše opouštěla tělo, velice se bál.
Litoval všeho, co udělal a jak se za života choval. Uzavřel sám se sebou dohodu, že tohle už nedopustí a půjde na své pouti někam mimo dosah lidí, aby už nikomu nemohl ubližovat. Jeho duše cítila velkou vinu.

Ptám se Františka, odkud pramenilo jeho opovržení a nenávist vůči lidem.

„Ve skutečnosti jsem nenáviděl svého otce, měl jsem mu za zlé, že na mně naložil tak obrovské břemeno. Odstřihl mě od toho, po čem jsem toužil. Choval se stejně jako můj současný otec!“ V tu chvíli se odmlčel a já věděla, kam míří.
„Ten otec, ten muž tam, je můj současný otec. Ano, dává mi to smysl. Všechno mi dává smysl! I to, že kráčím cestou nerovnováhy. Od extrému k extrému. Myslel jsem si, že jsem osvícený a přitom jsem byl plný zla. To jsem i teď. Na všechno a na všechny. Na lidi, co mají práci, která je baví. Na lidi, co mají peníze. Na jedné straně po nich toužím taky a na druhé straně jimi opovrhuji.“

Dávám Františkovi za pravdu. Cítím to stejně a mám radost, že u něho došlo k silnému a hlubokému uvědomění.
Vše ještě rekapitulujeme a František si uvědomuje spoustu dalších souvislostí.

„Františku, co kdybyste si udělal z ega, které chcete eliminovat, rozpouštět, odsouvat a ničit, svého kamaráda a průvodce? Bude-li vaše ego promlouvat negativním hlasem a například budete cítit závist, zeptejte se ho jako svého přítele, co vám chce tou závistí říct? Čím více s ním budete bojovat, tím intenzivněji se bude hlásit o pozornost. Spřátelte se s ním a nechte se jím vést.“

„To je výborná rada, tohle mě nikdy nenapadlo, udělat si ze svého ega průvodce a rádce,“ usmívá se.

„Další krok je ten, že byste měl nyní dát pauzu od ezoterické literatury, kurzů, seminářů a terapií, a učit se chodit v pozemské rovině. Užívat si života. Zajděte si do lesa, do kina, zaplavat, kupte si třeba nějakou detektivku, koukněte na seriál, film, dejte si pivko, dopřejte si dobré jídlo. Neupírejte si tyhle pozemské věci. Vaše životní číslo osmička vás vybízí k tomu, jít do jejího středu. Nechte život přijít za vámi. Nehledejte ho všude okolo. Totéž platí v případě vašeho znamení Lva. Učí vás postavit se do zdravé síly. Do moudré síly. Pozorovat, nehodnotit, nesoudit. Vaše poslání je být šťastný a spokojený sám se sebou. Důvěřovat si. Důvěřovat procesu. Pak se vám cesta ukáže.“

František necítí vůči nikomu žádnou vinu. Díky prožitkům v regresi si vytvořil nadhled a zjistil, že necítí potřebu žádat o odpuštění a ani nikomu odpouštět. Včetně sebe.

Je si vědom, že na něho ještě čekají další zkoušky, ale došel k pochopení, že odpovědi si nese v sobě a nepotřebuje již hledat okolo sebe.

František, znamení Lva, životní číslo 8

Právě jste si přečetli ukázku z knihy Cesty duše v číslech a znameních, více o knize se dočtete ZDE