Je ženská energie tvořivá a mužská bořivá?

„Tato žena vybojovala tisíc bitev a stále stojí. Vybrečela tisíc slz
a stále se směje. Byla zlomená, zraněná a podvedená, ale i přesto
kráčí vpřed. Směje se nahlas a žije život beze strachu.
Miluje naplno a je krásná. Tou ženou jsi TY.“ (Autor neznámý)

28. června 2014

Má drahá. Mám v sobě spoustu otázek a ptám se sama sebe. Je
mužská energie bořivá a ženská tvořivá? Zamyslel se někdy někdo
nad tím, jak to ve skutečnosti je s mužskou a ženskou energií? A jak
s tím může souviset, že je na světě tolik utrpení a bolesti? Co způsobuje
tuto odvrácenou stranu mince?
Kde se v dávné minulosti stala chyba? Je opravdu muž destruktivní
a žena tvořivá? Je tato dualita ve Vesmíru přirozená? Nebo je
dualita přítomna pouze na této planetě? Ve hmotě. Jako duše jsme
bezpohlavní, tak proč až v hmotě, tedy v tělech, jsou tak výrazné
rozdíly? V mužské a ženské energii?

Už po mnoho staletí bylo ženám ze strany mužů, především
představitelů církve a jiných náboženství, a to se velice ctilo, vtloukáno,
že jsou méněcenné, podřízené mužům, musí je poslouchat,
jsou jejich majetkem a muži si mohou s nimi dělat, co sami uznají
za vhodné. Dle některých náboženství již v ráji svedla Eva Adama
a nyní za svou hříšnost musí pykat. Žena měla váhu pouze tehdy,
pokud muži rodila syny, dívky neměly žádnou hodnotu. Byly neužitečné
a na obtíž.

Jak povrchní názor. Opět dogma, které přetrvává dodnes.
Přitom žena jako taková je dárkyní života, je nositelkou lásky,
něhy, mírnosti, pochopení, laskavosti a empatie. Většinu žen mateřství
učiní nejen celistvou, ale zcela milující.
Když se ohlédneme do období raného středověku, chlapci z vyšších
vrstev měli na výběr pouze ze dvou cest.
Buď se dali na cestu rytíře či panovníka a byli vychováváni tvrdě
již od útlého věku.
A druhá možnost jejich životního směru byla cesta duchovního,
mnicha, kněze atd.

Mužským jedincům byla v útlém věku mateřská láska odpírána
a pobývali u svých matek minimálně. Stávaly se z nich stroje,
bez citu, jemnosti, lásky, empatie či pochopení. Pak nebylo divu, že
jim nečinilo problém plenit města a vesnice, znásilňovat ženy, zabíjet
je i děti. Ve válečných taženích se drtivá většina mužů neštítila

ničeho. Táhla je síla po pomstě a tvrdé odplatě. Byli plní vnitřního
hněvu a zlosti a touhy po moci a majetku.
Ti, kteří se ubírali duchovní cestou, nebyli o nic lepší. Žena byla
pro ně pouhá rouhačka, pokušitelka a hříšnice. A církevní inkvizice
toho byla důkazem. Zbavovali se chytrých, moudrých a uvědomělých
žen. Potřebovali ovce, stádo, lidi vystrašené a poslušné. A tyto sebevědomé
a rozumné ženy se jim nehodily do krámu.
A tehdejší nízká společenská vrstva složená z rolníků, sedláků, řemeslníků
atd. nebyla na tom o nic lépe. Ženy rodily jedno dítě za druhým,
dřely na poli či v domácnosti a na dělbu lásky pro svých mnoho
potomků nebyl prostor ani čas. A mnohé ženy to ani neuměly, jelikož
samy tento stav neprožily.

A to zmiňuji pouze dávná nastavení a programy v našich společenstvích,
zejména evropských, které se nesou po generace dále. Raději
nemluvím o muslimských a jiných kulturách. Tam láska zcela vymizela.
Je zakazována a trestána.

Avšak někde na počátku se chybička vloudila. Nebo snad ne?

Má drahá, pochopila jsem, že za vším negativním nestojí muž
sám, ale především žena, matka. My ženy utváříme muže. My ženy
máme právě ty zbraně, které, pokud jsou používány moudře a láskyplně,
mohou dokázat zázraky a zažehnout i to nejledovější srdce.
Vše začíná od matek. Od nás. Od žen. Ať už rodíme syny nebo dcery.

Pokud se však mužům, chlapcům nedostává pohlazení, povzbuzení
a zdravé lásky, jakou cestou se dají? Jak se může muž naučit milovat?
A jak může milovat? U nás žen je to jiné, nás mnohdy zjemní
mateřství. Ale co u nich? Budou si kompenzovat nedostatky mateřské
lásky mnohými způsoby. Od dokazování si formou sportů, přes
násilí psychické, fyzické, na okolí, na ženách, na dětech, až po touhu
po moci, slávě a penězích. Všude kolem nás jsou „zdárné“ případy.
A věřím, že pokud by došlo k podrobnější lustraci jejich prenatálního
vývoje a dětství, absence lásky a citu tam zcela jistě bude. Věřím, že
neláska, strach, tlak, stres, nejistota a nedůvěra byly a jsou hlavními
životními faktory matek těchto jedinců.

Pak je zde další extrém, a to láska opičí, přehnaná a sobecká. Matka
si ze svého syna učiní potencionálního partnera, vzhlíží k němu
jako k Bohu, ať už jí lásku opětuje či ne, a běda, když se k jejímu potomkovi
přiblíží jakákoliv jiná žena.
I mezi takovými jedinci pak bývá spousta despotů, deviantů nebo
vrahů. Matky je svou láskou dusí. Otázkou je, proč si z nich matky
učinily své partnerské modly. Samy totiž vztahy s partnery nemají
v pořádku.

Ženy se všeobecně dožívají vyššího věku než muži. Zvládnou toho
mnohem více než oni. Dokážou dělat několik věcí najednou, lépe
snášet fyzickou i psychickou bolest. Jsou více intuitivní a emotivní.
Muži jsou silní navenek, ale ženy uvnitř. Drtivá většina mužů potlačuje
své emoce, zakazuje si city, protože tak se to má. „Brečí jenom
ženské, kňourají jen ženské. Ty jsi chlap, tak se vzchop!“ slýchávali
často z úst svých dědů a otců.
A tato síla slov dokáže divy.

Žena je tvořitelkou a stvořitelkou všeho živého a dává nový život.
Žena prochází měsíčními cykly, dochází u ní k tzv. vnitřní transformaci,
jakési energetické obrodě. V případě mužů to tak není. Tam je
neměnnost, vše zůstává stejné.
Ženy na sobě více pracují, kdežto u mužů je duševní růst pomalejší
nebo téměř žádný.
Muž se už po staletí řídí svými tělesnými pudy, touhou po moci,
penězích a slávě.

Muž je sebedestruktivní. Muži páchají více sebevražd. Zaviní mnoho
nehod na silnicích. Vždyť i adrenalinový sport je sebedestruktivní
záležitost. Příkladem jsou tomu motorkáři. Co se v mužích na tzv.
silných strojích odehrává? Proč si potřebují dokazovat svou sílu a jejich
touha po adrenalinu je natolik silná, že převálcuje zdravý respekt
a úctu k životu.
Je všeobecně známo, že už jako miminka a batolata jsou chlapci
vůči dívkám opožděnější. Zatímco dívky jsou většinou živější, dříve
jim rostou zoubky, dříve chodí, mluví, chlapci si dávají načas a jsou
pohodlní. Ve školním věku se však karta obrátí a jakoby chtějí vše
dohnat. Opět silou.

Občas ke mně na regresní terapii přicházejí i muži. Zejména tací,
kteří si prošli sebedestruktivní fází. V terapii se dostávají do minulých
životů, kde se již tato destrukce projevovala, a rozpomínají se,
jak už kdysi ubližovali sami sobě. Nechali se najímat jako žoldáci,
bojovníci, gladiátoři, zaprodávali se do služeb moci. Nikdy v tom
však nenašli naplnění. Když se pak dostali do života ženy a prošli si
vzpomínkou na naplňující ženství a mateřství, mnohé se v nich pohnulo.
K dobrému. Zjemněli. Je úžasné vidět tuto proměnu. Jejich
energie se vyrovnala.

A to je přesně ono. Vše má být v rovnováze. Mužská energie má
být rovna té ženské. Jak u žen, tak u mužů.
Mnoho z vás nyní může namítnout, že i mezi ženami jsou také
sportovkyně. Taktéž vražedkyně a mnohdy dokážou být daleko krutější
než muži. Ano, a opět jsme u toho. U těchto žen právě převažuje mužská energie. Je natolik silná, že dokázala přebít tu jemnou, ženskou.

Obě energie mají být používány zdravě a moudře.
Věřme, že se historie přestane opakovat.
Povzbudivé pro nás je, že drtivá většina současných „probuzených“
žen jsou většinou ty, které chtějí pokračovat v cestě, kterou
kdysi započaly, a nebylo jim umožněno pokračovat dále.
Jejich úkolem je ukazovat směr nejen mužům, ale i ženám, které
se bojí vymanit ze zastaralých mnohageneračních negativních programů.
Být příkladem a důkazem toho, že lze přivádět na svět syny
a dcery beze strachu. Ukazovat ostatním cestu pochopení, soucitu
a empatie. Cestu lásky.
Muži mají strach, proto přecházejí do útoku. Bojí se, že přijdou
o svou mužskou pozici a roli, která jim byla po staletí a generace
vštěpována.

Krásně a výstižně to vyjádřil v tomto úryvku Petr Václavek, autor
článku „Cesta divoké ženy“.
„Záměrem současné globální kultury vždy bylo a stále bude udržet
divokost a přirozenost ženy na uzdě. Protože jedině tak naše
nemocná kultura přežije, aniž by se musela nějak zásadně změnit.
Jste to vy, ženy, kdo se musí pustit. My na to nikdy nebudeme mít
kuráž. My se vás jen budeme pořád dokola snažit udržet tam, kde
jste, a dávat vám pocit závislosti a bezmoci. Oslabovat vás celý život
tím, že z vás budeme dělat matku, manželku, milenku, dceru, manažerku
– jenom ne proboha bytost, která začne cítit své tělo a snít
o své volnosti. Každá žena, která si začne uvědomovat, jaká ohromná
síla se v ní ve skutečnosti skrývá, je obrovskou hrozbou pro naši macho
pevnost. Anebo konečně nastal čas pro Dalajlámova slova o tom,
že: ‚Svět bude zachráněn ženou ze Západu‘? Kéž by.“

Právě jste si přečetli úryvek z mé třetí knihy Vztahová sinusoida – Příběh pro Jasmínku