Jsem dítě IVF. ZTRACEN V PROSTORU.

 „Ester, pamatuješ, jak jsme téma IVF probíraly na kvalifikačním kurzu? Názory kurzistek se rozcházely a ty jsi jen tiše seděla a pak jsi prohlásila: „Uvidíme časem, jaká je skutečnost. Je to dost krátká doba vyvozovat závěry. Třeba se to jednou dozvíme, až některé z těch dětí nebo dospívajících dozraje do fáze sdílení.“

A proč ti to píšu?

Nedávno mi přišel email a v něm stály tyto věty: „Je mi sedmnáct, regresní terapii důvěřuji a cítím, že mi dokážete pomoct. Potřebuji pochopit jednu podstatnou věc. Proč tady vůbec jsem. Jsem totiž dítě IVF.“

Ester, příběh, který jsem sepsala, ti posílám. Jsem naprostý antitalent na psaní a věřím, že ty ho dáš do gramaticky správné podoby. Já facebook ani web nemám a ty máš kolem sebe velký okruh čtenářů, kterým by mohlo sdílení pomoci. Mé svolení ho zveřejnit, i svolení chlapcovo máš.

Chlapec na regresi přišel. Působil na mně dost smutně. Jako by se z jeho očí vytratila veškerá radost. Na otázku, co ho přivedlo až sem, mi odpověděl, že má celý život pocit, jako by sem nepatřil. Nic ho netěší. Vše dělá jen mechanicky. Studuje gymnázium, protože  to chtěla jeho matka. Studium ho nebaví. Je výborným studentem, aniž by se musel nějak snažit. Přišel mi nadprůměrně inteligentní a oduševnělý. Ale uvnitř vyhaslý. Jako by přede mnou seděl starý, unavený muž v těle mladého chlapce.

Dlouho jsme si povídali. Svěřil se mi, že žije u babičky, která ho chápe více než jeho matka. Její úzkostlivost a opičí láska ho téměř ničila. Od jeho puberty spolu dost bojovali. On nakonec požádal babičku, aby mohl bydlet u ní. Matka nesouhlasila. Zuřila, domlouvala, hroutila se. On neustoupil. Babička souhlasila. A matka se podvolila.

„Jsem celý její život. Vždycky mi to říkala. Když něco nebylo podle ní, vyčítala mi, že všechno dělá pro moje dobro a ví nejlépe, co je pro mě dobré. Už se to nedalo vydržet.

Příběh o mém početí jsem se dozvěděl od mé babičky. Matka o tom nikdy nemluvila. Jen mi často opakovala, že jsem dítě lásky. Potom, co mi babička řekla, že jsem ze zkumavky, jsem tomu nevěřil. Jak by mohlo být dítě lásky produktem něčeho uměle vytvořeného? Můj otec měl z prvního manželství dvě děti. Zamiloval se do mé matky, která s ním chtěla mít za každou cenu dítě. Jenže to přirozeně nešlo. Otec se stal štvancem i psancem. Matka ho doslova znechutila. Byl z toho oplodňovacího procesu unavený. Když se to povedlo a matka otěhotněla, on začal hledat povyražení bokem. Matka chtěla dítě za každou cenu, stůj co stůj. Když mi byly dva, otec od ní odešel. Matka se zhroutila, jelikož model vytoužené rodiny selhal. Ještě více se na mně upnula,“ říká.

V regresi jsem ho vedla do dětství a on se rozvzpomíná a vypráví:

„Máma  je hrozně úzkostlivá. Pořád se o mně strachuje. Neustále je mi v patách a kontroluje mně. Bývám často nemocný. Časté chřipky a angíny. Alergii mám do teď. Není divu. Vždyť ona mně dusila. Vždycky opakovala, že mě miluje nadevše a udělá pro mě cokoliv.

Obklopuje mně spoustou hraček, plánuje neustále nějaký program, výlety a dovolené. Jediné, po čem tajně toužím, je, aby mě na chvíli nechala. Nechala mi můj svět a měla ke mně důvěru.“

Pláče a já ho nechávám.

Pak ho vyzvu, aby šel hlouběji, a odpočítávám. Jdeme do prenatálního období.

Na otázku, jak se cítí u maminky v bříšku, mi odpovídá.

„Cítím její tlak. Je pořád v napětí a ve stresu. Často se s tatínkem hádá. Vnímám jeho podrážděnost. Každou chvíli se obává, že se mnou něco není v pořádku. Že se v bříšku málo hýbu a jí se to zdá divné. Jenže, mě se hýbat moc nechce. Nechce se mi na svět. Proč tam mám jít? Protože to chce ona? Jsem tady prostě na sílu!“

Poslední věta mě zarazí.

„Proč si myslíš, že jsi tady na sílu?“ ptám se ho.

„Nevím, cítím to tak.“

„Dobře, běž tedy do okamžiku, kdy jsi ten pocit zažíval poprvé.“

Pokračuje: „Jsem jako ve spirále. Pořád mě něco táhne dolů. Jako by mně někdo volal. A já tam nechci. Tady v prostoru je mi dobře.“

„O jaký prostor se jedná?“

„No o ten mimo tělo. Před životem,“ odpovídá.

„Dobře, povídej dále. Co ještě vnímáš?“

„Nějaká síla mně táhne dolů. A já se bráním. Cítím tlak. Cítím napětí. Nedá se to popsat slovy. Je to dost zvláštní. Pak se už vznáším nad máminým tělem. Vidím nějakou ženu v bílém plášti, jak se nad ní sklání. Přijdu si jako v transu. Nic necítím, žádné chvění ani vibraci. Dlouho nad mámou kroužím. Vím, že do toho těla, které je uvnitř mámy, musím. Ale proč, to nevím. Jako bych si to sám nevybral.“

Po těchto slovech zůstávám bez dechu. Je to, jako by mně někdo praštil. Vzpomenu si na tvá slova drahá Ester. Že čas ukáže. Že my zatím nejsme schopni říci, jaký to bude mít dopad na tyto děti.

Následně mě vytrhne z těchto myšlenek jeho hlas.

„Jsem jako buben, na který Bůh bubnuje své poselství.“

„Jak to myslíš?“ ptám se.

„No, že mám říci světu, že tohle není dobře. Možná je nás více, co jsme tady na sílu a ztrácíme se v prostoru. Nejsme stvořeni z té přirozené lásky. Jsme stvoření z chtění za každou cenu, láska je zaměňována za lpění a závislost. Proč lidé chtějí zasahovat do procesu přírody? Vždyť to je pouhé sobectví! Nic se neděje jen tak. Narušujeme řád pro své chtíče a potřeby! Vždyť se to dá řešit jinak…“

„A jak?“ ptám se.

„Nechtít vše měnit. Nehrát si na Boha. Nechat mu jeho práci. Vzít v úvahu, že dítě není věc. Přijmout to, že když dítě nepřichází, má to svůj důvod.  Lidé neřeší ten důvod,  ale důsledek. Hledat odpovědi v sobě. Ne u lékařů a odborníků. A mám pocit, že tyto ženy se nemají rády. Že jen chtějí tu díru nelásky zaplnit dítětem.“

Teď už ani nedýchám. A přiznám se, že mi stékají slzy po tváři. Ano, už jsem vyslechla mnoho strhujících příběhů svých klientů, ale tohle je něco, co mě totálně dostalo. Slova sedmnáctiletého chlapce, který je tak oduševnělý a moudrý.

Ještě jsme prošli porodní fázi. Porod byl těžký a komplikovaný. Nakonec se narodil císařským řezem.  Odmítal sát z prsu matky a neustále plakal. Říkal, že chtěl ze sebe dostat všechnu tu zlost na celý svět, na to, že tady musí být. I zlost na matku, která si myslela, že se její život dítětem naplnil.

Na závěr terapie jsme udělali hluboké odpuštění. Odpustil sám sobě, i svým rodičům. Zejména mamince.

Sezení ukončujeme, jelikož je chlapec dost unavený, ale cítí se lépe.

„Cítím, jako by ze mě spadl ten největší balvan. Ale rád bych pokračoval s terapiemi dále,“ řekl na závěr.

Vím, že na tom příštím sezení půjdeme hlouběji, do dávnější minulosti a věřím, že i tam nalezneme spoustu dalších odpovědí.

A pokud bude chlapec opět souhlasit, ráda se s tebou o jeho pokračování ráda podělím.

Ivana.